4 Tdo 729/2024

4 Tdo 729/2024-372

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Z. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 13 To 70/2024-298, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 58/2023, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 13 To 70/2024-298, v celém rozsahu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména výrok o uloženém trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 8 T 154/2023-95.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný Z. L. nebere do vazby.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 2. 2024, sp. zn. 8 T 58/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný Z. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 14. 9. 2022 kolem 13:50 hodin v podchodu pod vlakovou tratí v obci XY, okres XY, přistoupil k poškozenému nezletilému AAAAA (pseudonym), na kterého nejprve zakřičel, ať stojí, poté se ho zeptal, zda nemá 20 Kč na vlak, když mu poškozený řekl, že nemá a nabízel mu nápoj, který držel v ruce, tento odmítl a znovu požadoval peníze, kdy poškozený mu ze strachu vydal mince v hodnotě 8 Kč, které vyndal z kapsy své bundy, na to mu obviněný agresivně řekl, že to je málo, že se má podívat ještě jednou a pořádně, jinak že mu sebere všechno, poškozený AAAAA tedy v obavě z obviněného vyndal ze svého penálu 10 Kč, které obviněnému předal, poté se ještě obviněný poškozeného zeptal, jestli se může napít, kdy po napití z místa odešel.

2. Za uvedený zločin byl obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 30 (slovy: třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Krajský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 13 To 70/2024-298, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 14. 9. 2022 kolem 13:50 hodin v podchodu pod vlakovou tratí v obci XY, okres XY, přistoupil k poškozenému nezletilému AAAAA, na kterého nejprve zakřičel, ať stojí, poté se ho zeptal, zda nemá 20 Kč na vlak, když mu poškozený řekl, že nemá a nabízel mu nápoj, který držel v ruce, tento odmítl a znovu požadoval peníze, kdy poškozený mu ze strachu vydal mince v hodnotě 8 Kč, které vyndal z kapsy své bundy, na to mu obžalovaný agresivně řekl, že to je málo, že se má podívat ještě jednou a pořádně, jinak že mu to sebere, poškozený AAAAA tedy v obavě z obžalovaného vyndal ze svého penálu 10 Kč, které obžalovanému předal, poté se ještě obžalovaný poškozeného zeptal, jestli se může napít, kdy po napití z místa odešel,

a takového jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 12. 2020, spisové značky 4 T 162/2020 odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odstavec l písmeno b) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu ve výměře 18 měsíců, kdy konec zkušební doby byl stanoven dnem 27. 11. 2023.

4. Za uvedený přečin byl obviněnému podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 (slovy: jednoho) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 13 To 70/2024, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného směřující proti celému rozsudku. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle něj napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

6. V podaném dovolání nejvyšší státní zástupce předně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, přičemž akcentoval, že odvolací soud převzal skutkové závěry nalézacího soudu s výjimkou znění výroku proneseného v inkriminované době obviněným, který v reakci na výpověď poškozeného korigoval tak, že slova „všechno sebere“ nahradil z výpovědi poškozeného vyplývajícími slovy „to sebere“. Jinak výslovně uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud svá skutková zjištění založil na přesvědčivé výpovědi poškozeného.

7. Nejvyšší státní zástupce dále uvádí, že podle odvolacího soudu je ve vztahu ke změně právní kvalifikace jednání obviněného z provedeného dokazování zřejmé, že poškozený projevil značné a ničím nepodložené obavy o svoji bezpečnost, resp. obavy z možného odcizení nápoje ještě před tím, než se vůbec se skupinkou Romů, jejíž součástí byl i obviněný, míjel, a aniž by kdokoli z této skupinky jakýmkoliv způsobem dal poškozenému záminku k takovým obavám. Podle odvolacího soudu vůči poškozenému nebylo ze strany obviněného užito žádného násilí v úmyslu zmocnit se jeho věci ani pohrůžky bezprostředního násilí, a to ani posunkem či jiným konkludentním způsobem. Proto odvolací soud za takové situace vyhodnotil, že nemohla obstát právní kvalifikace zvolená soudem prvního stupně, a to ani s vědomím toho, že poškozený je s ohledem na svůj věk oproti obviněnému osobou slabší, a s přihlédnutím k charakteru místa, kde k jednání došlo. Podle odvolacího soudu nebylo možno jednání obviněného kvalifikovat ani jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jako přečin krádeže věci podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a dále podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, když obviněný byl trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 12. 2020, sp. zn. 4 T 162/2020, odsouzen mj. pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu, jejíž konec byl stanoven na 27. 11. 2023.

8. Nejvyšší státní zástupce současně ovšem poukázal na to, že i při právní kvalifikaci jednání obviněného coby přečinu krádeže odvolací soud shledal, že není pochyb o tom, že chování obviněného je možno posoudit jako zásah do svobody rozhodování poškozeného, přičemž v souvislosti s úvahami o právní kvalifikaci doslova uvedl, že „poškozený v obavách z osoby obžalovaného a v obavách z případného násilného jednání obžalovaného, tedy nikoliv dobrovolně a ze své svobodné vůle, tomuto vydal veškerou hotovost, kterou v té době disponoval“. Proto se závěrem odvolacího soudu stran právního posouzení protiprávního jednání obviněného nelze ztotožnit.

9. Poté nejvyšší státní zástupce připomíná obecná teoretická východiska zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, přičemž akcentuje odlišovací kritéria těchto dvou trestných činů z hlediska jejich objektivní stránky, tj. to, že na rozdíl od zločinu loupeže nepředpokládá spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, že by pachatel jakkoliv zasahoval do svobody rozhodování poškozeného. Poukazuje na to, že v případě přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se zpravidla jedná o případy tzv. kapesních krádeží, při nichž poškozený v momentě spáchání činu vůbec neví, že je jeho věc odnímána z jeho dispozice. Nejvyšší státní zástupce proto zdůrazňuje, že v posuzované věci odvolací soud výslovně připustil, že do svobody rozhodování poškozeného zasaženo bylo, kdy vycházel z konstrukce, že poškozený sice vydal peníze nedobrovolně pod vlivem výhružky obviněného, avšak tato výhrůžka neměla charakter „pohrůžky bezprostředního násilí“ ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku ani „pohrůžky násilím“ ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Takový výklad zákonného znaku pohrůžky bezprostředního násilí je ovšem podle nejvyššího státního zástupce příliš zužující.

10. Následně proto nejvyšší státní zástupce uvádí, že pohrůžka bezprostředního násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku je v obecné rovině pohrůžka násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, a že je sice zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, pokud je z něj a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. K tomu odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11.

2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, uveřejněné pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr. a zdůrazňuje, že tzv. konkludentní pohrůžka může spočívat např. v obstoupení poškozeného, ukázání zbraně, napřahování k úderu či jiných výhrůžných gestech, ovšem může se jednat o takovou pohrůžku i v případě, že pachatel „pouze“ zastaví poškozeného a žádá vydání jeho věcí na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní.

K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, uveřejněné pod č. 11/2011 Sb. rozh. tr. Nadto připomíná, že intenzita násilného jednání či pohrůžky bezprostředního násilí není pro posouzení naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podstatná a že tento závěr vyplývá mj. ze stále aplikovatelného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67, publikovaného pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr., podle nějž mj. ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle nynějšího § 205 odst. 1 tr.

zákoníku. Takováto skutečnost totiž může mít vliv toliko na stupeň společenské škodlivosti činu.

11. Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovanou věc, nejvyšší státní zástupce konstatuje, že je nutno dospět k závěru, že již v první fázi incidentu obviněný užil konkludentně učiněnou pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ze skutkových zjištění v předmětné věci podle něj totiž vyplývá, že obviněný nevybíravým způsobem požádal poškozeného o vydání peněz v místě, které sice nebylo místem vyloženě odlehlým, na němž se však v době incidentu nenacházely další osoby, od nichž by poškozený mohl očekávat pomoc. Mezi obviněným a poškozeným potom byl značný věkový rozdíl, ale i rozdíl ve fyzických dispozicích, když obviněný byl dospělý muž a poškozenému bylo v době činu necelých 12 let, přičemž tato okolnost nutně měla vliv na subjektivní vnímání celé situace poškozeným. Obviněný tak sice v první fázi incidentu výslovně nepronesl vůči poškozenému výhružku použití násilí, avšak od počátku jejich setkání vědomě svým jednáním v daném místě podle nejvyššího státního zástupce vytvářel takovou situaci, kterou poškozený s ohledem na okolnosti případu musel vnímat tak, že je násilím ohrožen, což bylo také úmyslem obviněného cíleným na získání věci od poškozeného.

12. Nejvyšší státní zástupce následně shrnuje, že jednání obviněného zcela evidentně vykazovalo znaky zločinu loupeže v té fázi, v níž se nespokojil se ziskem částky 8 Kč. Po vydání této částky totiž pokračoval v nátlaku na poškozeného a vyzval jej k tomu, aby se podíval ještě jednou pořádně, jinak mu „to“ sebere. Tato slova, bez ohledu na skutečnost, že podle zjištění odvolacího soudu obviněný nepoužil výrazu „všechno“, ale výrazu „to“, je již možno vnímat jako výslovnou výhružku, neboť jen stěží by obviněný mohl poškozenému odebrat proti jeho vůli peníze nebo jiné věci jinak než použitím násilí. To podle nejvyššího státního zástupce platí i v případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v první fázi celého incidentu ještě nedosáhlo jednání obviněného charakteru užití pohrůžky násilí. Nepochybně však není možno vyloučit, aby pachatel, jehož úmysl původně směřoval toliko ke spáchání trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, v průběhu páchání činu pojal úmysl zmocnit se dalších věcí poškozeného za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Skutek v podobě zjištěné soudy nižších stupňů tak podle nejvyššího státního zástupce nepochybně vykazuje formální znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kdy nižší intenzita pohrůžky násilím ve spojení s celkem bagatelní výší způsobené škody může mít vliv toliko na posouzení povahy a závažnosti spáchaného zločinu z hlediska úvah o trestu. Nejvyšší státní zástupce je však toho názoru, že s ohledem na skutečnost, že se obviněný dopustil trestného činu na dítěti a spáchal jej ve zkušební době podmíněného odsouzení, není možno v žádném případě dospět k závěru, že by bylo namístě aplikovat § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

13. Závěrem tak nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

14. Dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal obhájkyni obviněného k případnému vyjádření již soud prvního stupně. Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil dne 29. 7. 2024. Předně konstatuje, že v plném rozsahu souhlasí se závěry odvolacího soudu a má za to, že dovolání nejvyššího státního zástupce má být zamítnuto. V podrobnostech pak uvádí, že v jeho jednání nelze shledávat jakékoliv náznaky konkludentně učiněné pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Pocit poškozeného ohledně agresivního chování obviněného byl podle něj naprosto subjektivní, kdy k tomuto v průběhu trestního řízení nevyplynuly žádné další okolnosti, které by toto potvrzovaly. Rekapituluje proto průběh projednávaného incidentu a zdůrazňuje, že neměl v nejmenším úmyslu jakkoliv zvyšovat tlak na poškozeného a přinutit jej za každou cenu k poskytnutí většího finančního obnosu či jej jakkoliv zastrašovat. Připomíná také, že si poškozeného v žádném případě nevyhlížel delší dobu, nesledoval jej a nezaměřil se na něj z důvodu působení na něj jako na slabší objekt. Nadto je podle něj z výpovědi poškozeného zřejmé, že obavy cítil již tehdy, kdy míjel skupinku osob před podchodem (včetně obviněného), přičemž k žádné interakci v té době ještě nedošlo. Navíc obviněný připomíná, že se incident stal v obvyklou denní dobu, za světla a na frekventovaném místě, tj. že poškozeného nevylákal na žádné odlehlé místo, nedržel jej tzv. v šachu, nezamezoval prostor tak, že by nemohl odejít, ani poškozeného nepřitlačil ke stěně podchodu, kdy takový krok by v něm mohl vzbudit skutečné obavy o jeho zdraví či majetek. Naopak, stáli uprostřed podchodu, kdy poškozený měl možnost podchod opustit druhým východem.

15. Obviněný se rovněž vyjádřil v tom duchu, že sice s ohledem na věk poškozeného je více než pravděpodobné, že jeho jednání mohl poškozený vnímat ze své pozice jinak, než byla skutečnost, a při popisu situace pak použil slova, která danou situaci absolutně nevystihovala. Je proto přesvědčen, že policejní orgán nevěnoval výslechu poškozeného patřičnou pozornost a nesprávně se spokojil s pouhým tvrzením poškozeného ohledně údajné agresivity obviněného, aniž by se však doptal na podrobnosti. V jeho prospěch pak podle něj svědčí ta skutečnost, že peníze chtěl využít pouze na cestu vlakem, a to s ohledem na nepříznivé počasí, nikoliv na nákup alkoholu či jiných návykových látek. Odkazuje proto na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 323/23 a tvrzené porušení principu in dubio pro reo. Má tedy za to, že v tomto ohledu nelze přesně zjistit skutkový stav, kdy nebyla prokázána existence agresivního chování coby nezbytného předpokladu pro učinění závěru, že se dopustil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

16. Závěrem svého vyjádření proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud o dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl tak, že se zamítá. Nakonec vyslovuje i svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání nejvyššího státního zástupce přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

19. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

20. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

21. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání explicitně uplatnil, a to výlučně, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

23. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku nalézacího soudu a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, jejichž prostřednictvím namítá, že bylo jednání obviněného odvolacím soudem nesprávně právně kvalifikováno jakožto přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, když správně mělo být kvalifikováno – stejně jak to učinil nalézací soud – jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídají a jsou i důvodné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265k tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

24. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné a potřebné předestřít obecná teoretická východiska k trestným činům krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

25. O přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel spáchá krádež věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě. Na sobě nebo při sobě má poškozený věci, které má v kapse oblečení, v příruční tašce, kabele, kabelce, batohu, kufru, v invalidním nebo jiném vozíku apod. Pojem při sobě vyjadřuje nejen stav, kdy poškozený kufr, tašku nebo kabelu přímo drží v ruce, ale i když ji odloží, bezprostředně při sobě, např. v souvislosti s kupováním jízdenky, zapalováním cigarety, kupováním nebo požíváním jídla či nápoje, cestováním ve veřejném dopravním prostředku, v taxíku, ale i letadle, a to nejen u sebe na sedadle nebo na vedlejším sedadle sousedícím s jeho sedadlem, ale i v odkládacích schránkách (ŠÁMAL, P. § 205 [Krádež]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2556, marg. č. 14.). Typickými pachateli tohoto přečinu jsou pak tzv. kapsáři.

26. Stran přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku je zapotřebí připomenout, že podle této samostatné základní skutkové podstaty postihované přísnější sazbou odnětí svobody od šesti měsíců do tří let se krádeže dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a to přestože byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Z hlediska právního posouzení recidivy u trestného činu krádeže je třeba zdůraznit, že se v § 205 odstavci 2 tr. zákoníku jedná o samostatnou skutkovou podstatu, která je zvláštní svou povahou, neboť v případě, že stojí vedle skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku, jde sice o dvě základní skutkové podstaty, které mohou obstát samy o sobě vedle sebe, přitom však v odstavci 2 jde navíc o zvláštní skutkovou podstatu vyjadřující kvalifikační znak zpětnosti, u níž nelze zcela striktně trvat na výkladu obvyklém u trestných činů, u nichž se fakticky ve smyslu jejich znaků jedná o základní samostatné a na sobě nezávislé skutkové podstaty. Proto když jsou pachatelem naplněny jedním skutkem znaky uvedené v § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a současně i v § 205 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba v právní kvalifikaci vyjádřit tuto její zvláštní povahu a takový čin kvalifikovat jako jeden přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) až e), odst. 2 tr. zákoníku [srov. rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 15 Tdo 706/2011, a ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 15 Tdo 1035/2011; R 33/2012].

27. Ohledně zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je třeba uvést, že jeho objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jichž se pachatel dopouští v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilí nebo pohrůžka násilím jsou tu prostředky k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Jde o složenou skutkovou podstatu, v níž jsou spojeny prvky vydírání a krádeže. Z formulace „v úmyslu zmocnit se cizí věci“ v § 173 tr. zákoníku vyplývá, že loupež je dokonána již okamžikem, kdy pachatel použije násilí či pohrůžku bezprostředního násilí, pokud tak učiní právě v uvedeném úmyslu; není třeba, aby se pachatel cizí věci zmocnil (ŠÁMAL, P. § 173 [Loupež]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2185, marg. č. 2.). Současně je vhodné zdůraznit, že z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku hodnota věci není rozhodná, ba není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda, protože např. neměl žádnou věc u sebe, což je důsledkem toho, že § 173 tr. zákoníku chrání dva zájmy, a to jednak majetek, jednak svobodu rozhodování. Stejně tak není rozhodné, jak s věcí pachatel posléze naloží, tedy zda ji chce užívat trvale či přechodně, popř. ji zničí nebo vyhodí apod.

28. Jelikož násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí předcházet zmocnění se věci. Užije-li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí potom, co se věci zmocnil, aby si věc uchoval, zakládá to znak „bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí“ podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o trestném činu krádeže (R 31/1971, 1/1980). Pro odlišení trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku od trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je tedy rozhodující, zda pachatel používá násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí až poté, co se věci fakticky zmocnil (pak jde o krádež), anebo před zmocněním se věci, v čemž jsou zahrnuty i případy, kdy k použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí dojde v průběhu zmocňování se cizích věcí (jde o loupež) (ŠÁMAL, P. § 173 [Loupež]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2186, marg. č. 2.). O loupež podle § 173 tr. zákoníku jde také tehdy, když se pachatel pokusil o krádež a k jejímu dokonání použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (R 16/1993-I.).

29. Ve vztahu k pohrůžce bezprostředního násilí je nutno připomenout, že jí bude pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Je tedy také stejně jako násilí prostředkem ke zmocnění se cizí věci. Tedy o trestný čin loupeže jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí (ŠÁMAL, P. § 173 [Loupež]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2187, marg. č. 4.). Platí, že pohrůžka bezprostředního násilí bude zpravidla vyjádřena výslovně, když ovšem stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980).

30. Vzhledem k tomu, že pohrůžka bezprostředního násilí může být učiněná konkludentním jednáním, tak se trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde či je ho připraven bezprostředně použít, pokud se ohledně požadované cizí věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. k tomu R 11/2011).

31. Současně je třeba zdůraznit, že skutečnost, že pachatel trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku a rovněž ve smyslu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zde je ovšem namístě zdůraznit, že ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže (srov. R 60/1967).

32. Protože odvolací soud zároveň dospěl k závěru, že jednání obviněného nelze posoudit ani jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, je vhodné na tomto místě připomenout, že trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku je k trestnému činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku v poměru speciality. Zákonodárce vyčleňuje z možných útoků proti svobodě rozhodování člověka za použití násilí anebo pohrůžky násilí určitou skupinu, kterou pokládá za společensky škodlivější. Činí to vytvořením skutkové podstaty trestného činu loupeže především s pomocí znaku, jehož podstatou je, aby útok proti svobodě směřoval zároveň i ke zmocnění se cizí věci. Proto, jestliže určité jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, je třeba ho posoudit jako trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku; jednočinný souběh s trestným činem vydírání je vyloučen (ŠÁMAL, P. § 173 [Loupež]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2192, marg. č. 15).

33. Ohledně dalších odlišovacích kritérií trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, lze ještě uvést, že na rozdíl od zločinu loupeže nepředpokládá spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku to, že by pachatel jakkoliv zasahoval do svobody rozhodování poškozeného. Navíc se zpravidla jedná o případy tzv. kapesních krádeží, jak již ostatně bylo shora naznačeno, při nichž poškozený v momentě spáchání činu vůbec neví, že je jeho věc odnímána z jeho dispozice.

Z pohledu závěru, že při spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku pachatel nezasahuje do svobody rozhodování poškozeného, lze uzavřít, že odvolací soud pochybil, pokud jednání obviněného kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) a odst. 2 tr. zákoníku za situace, kdy současně výslovně připustil, že do svobody rozhodování poškozeného zasaženo bylo (viz bod 8 rozsudku soudu druhého stupně). Odvolací soud totiž vycházel z konstrukce, že poškozený vydal peníze nedobrovolně pod vlivem výhružky obviněného, avšak že tato výhrůžka neměla charakter „pohrůžky bezprostředního násilí“ ve smyslu § 173 odst. 1 tr.

zákoníku, ale ani „pohrůžky násilím“ ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Takový výklad zákonného znaku pohrůžky bezprostředního násilí však Nejvyšší soud považuje za příliš zužující a neodpovídající shora citovaným judikaturním závěrům.

34. Z pohledu shora naznačených východisek Nejvyšší soud musí akcentovat, že ze skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení jednoznačně vyplynulo, že již v první fázi incidentu obviněný užil konkludentně učiněnou pohrůžku násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, když nevybíravým způsobem požádal poškozeného, který byl nezletilý a na místě se nacházel sám, o vydání peněz v místě, které sice nebylo místem vyloženě odlehlým, na němž se však v době incidentu nenacházely další osoby, od nichž by poškozený mohl očekávat a předpokládat pomoc.

Zde je namístě akcentovat také rozdíl ve věku i fyzických dispozicích mezi obviněným a poškozeným, kdy obviněný byl dospělý muž a poškozenému bylo v době činu necelých 12 let, přičemž je nepochybné, že tato okolnost nutně musela mít vliv na subjektivní vnímání celé situace poškozeným. Přestože tedy obviněný v první fázi incidentu nepronesl vůči poškozenému explicitně pohrůžku použití násilí, od počátku jejich setkání svým rázným jednáním vůči poškozenému vytvářel takovou situaci, kterou poškozený s ohledem na všechny okolnosti případu musel vnímat tak, že je násilím ze strany obviněného ohrožen, pakliže nevyhoví jeho „žádosti“ o předání finančních prostředků.

V další části konfliktu obviněný poté, co mu poškozený předal 8 Kč, poškozeného vyzval, aby se podíval ještě jednou a pořádně, že mu jinak „to sebere“. Není pochyb o tom, že tato pronesená slova musela v poškozeném vzhledem k předchozímu jednání obviněného a v situaci, ve které se poškozený nacházel, vyvolat a zároveň měla vyvolat dojem, že obviněný je po nevyhovění této výzvě připraven přistoupit k použití násilí, aby si „to sebral“. V tomto směru je třeba zdůraznit, že pokud obviněný za dané situace chtěl po poškozeném další peníze, tak nepochybně vyjádření směrem k poškozenému „to sebere“ mělo poškozenému naznačit, že je připraven peníze získat násilím a poškozený to tak i nepochybně pochopil.

Lze tedy mít za to, že jednání obviněného směřovalo ke zmocnění se cizí věci za použití násilí.

35. Nejvyšší soud při formulování tohoto závěru považuje ještě za vhodné připomenout stěžejní závěry učiněné soudy nižších stupňů, které vedly k učiněným skutkovým zjištěním. Obviněný v rámci svého výslechu konaného dne 3. 10. 2022 po zahájení trestního stíhání připustil, že poškozeného o peněžní prostředky „požádal“ on sám (viz protokol o výslechu zejména na č. l. 32 až 34 spisového materiálu). Následně ovšem obviněný v hlavním líčení před soudem prvního stupně popřel, že by s poškozeným komunikoval on sám (viz jeho výpověď zaznamenanou v protokolu o hlavním líčení konaném dne 28.

8. 2023 na č. l. 196 spisového materiálu). Nezletilý poškozený AAAAA v rámci svého výslechu dne 3. 10. 2022, který byl konán za přítomnosti pracovnice OSPOD, výslovně uvedl, že na něj obviněný hovořil agresivně, kdy tato agresivita spočívala v tom, že s ním obviněný nejprve mluvil „normálně“ a až poté, co zjistil, že poškozený po vydání 8 Kč obviněnému nemá zbylých požadovaných 12 Kč, tak se na něj naštval a byl nepříjemný, kvůli čemuž se poškozený bál a byl z toho tzv. vyklepaný (viz protokol o výslechu zejména na č. l.

47 a 48 spisového materiálu). O tom, že byl poškozený tzv. zaražený a rozklepaný ostatně hovořil o svědek L. M., strážník Městské policie v XY (viz protokol o jeho výslechu na č. l. 57 verte spisového materiálu a jeho výpověď zaznamenaná v protokolu o hlavním líčení konaném dne 28. 8. 2023 na č. l. 197 spisového materiálu), jakož i matka poškozeného M. P., která s ním hovořila bezprostředně po incidentu (viz její výpověď v rámci hlavního líčení konaného dne 28. 8. 2023 na č. l. 196 spisového materiálu).

36. Lze proto uzavřít, že v posuzované věci jednání obviněného na základě soudy učiněných skutkových zjištění zcela evidentně vykazovalo znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to přinejmenším v té fázi incidentu, kdy se obviněný nespokojil se ziskem částky 8 Kč, ale naopak po vydání této částky na poškozeného nadále naléhal, resp. pokračoval v nátlaku, a vyzval jej k tomu, aby se podíval ještě jednou pořádně, jinak mu „to“ sebere. K tomu lze odkázat zejména na body 11 až 13 rozsudku nalézacího soudu, na což navazuje odůvodnění jím učiněné právní kvalifikace jednání obviněného uvedené v bodech 14 a 15 rozsudku. Soud prvního stupně správně uzavřel, že z výpovědi poškozeného zcela jasně plyne, že obviněnému vydal hotovost proto, že se obával, aby mu obviněný něco neudělal, tedy z obavy, že obviněný vůči němu použije násilí, pokud mu nevyhoví. S tímto konstatováním, respektive vyhodnocením ve věci provedeného dokazování učiněného nalézacím soudem, se ztotožňuje i Nejvyšší soud. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že i odvolací soud dospěl i přes některé jím vznesené výhrady k závěru, že je evidentní, že pokud poškozený obviněnému požadované finanční prostředky skutečně vydal, nejednal z vlastní vůle, nýbrž z obavy před dalším jednáním obviněného, který mu vyhrožoval tím, že nedá-li mu další peníze dobrovolně, pak mu „to“ sebere. Takové jednání obviněného lze podle Nejvyššího soudu vyhodnotit jako výslovnou pohrůžku použití násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť si lze jen stěží představit, že by obviněný mohl poškozenému odebrat proti jeho vůli peníze nebo jiné věci jinak než za použití násilí. Nejvyšší soud se proto neztotožňuje s vyjádřením odvolacího soudu, že v posuzované věci nebyly objasněny základní skutečnosti, které mají pro stanovení skutkových a potažmo právních závěrů ve vztahu k zažalované trestné činnosti zásadní význam. Naopak je toho názoru, že s ohledem na citované výpovědi svědků, poškozeného, samotného obviněného, jakož i další ve věci provedené důkazy, byla soudem prvního stupně učiněná zjištění týkající se toho, že obviněný použil pohrůžku bezprostředního násilí, přiléhavá, v důsledku čehož byla přiléhavá i právní kvalifikace užitá soudem prvního stupně, tj. kvalifikace jednání obviněného coby zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

37. Nejvyšší soud proto sumarizuje, že shora uvedeným postupem se odvolací soud dopustil pochybení, když i při naplnění všech formálních znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jednání obviněného právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Toto pochybení založilo v dané věci vadu tzv. nesprávného právního posouzení, a tudíž byl v důsledku tohoto pochybení naplněn taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce tak byla podle Nejvyššího soudu uplatněna právně relevantním způsobem a byla i důvodná.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

38. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že vzhledem ke shora uvedeným závěrům shledal podané dovolání nejvyššího státního zástupce důvodné, když ze strany odvolacího soudu, tj. Krajského soudu v Praze, došlo k nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněného coby přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, ačkoliv toto jednání mělo být správně právně kvalifikováno coby zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

39. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 13 To 70/2024-298, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem ke skutečnosti, že po právní moci napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně byl zrušen výrok o trestu z tohoto rozhodnutí a obviněnému byl uložen podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně k rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 8 T 154/2023-95, musel Nejvyšší soud zároveň zrušit i výrok o trestu z rozsudku, ke kterému byl ukládán souhrnný trest. Je tomu tak proto, že za rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí zrušené na podkladě podaného dovolání podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. je třeba považovat rovněž obsahově navazující rozhodnutí, jež byla vydána v jiných trestních věcech vedených proti témuž obviněnému, ohledně nichž došlo ke zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud jejich výrok (případně jeho část) obsahově navazuje na výrok zrušený na podkladě podaného dovolání. Za takové obsahově navazující rozhodnutí lze považovat i rozhodnutí vydané v jiné trestní věci, jímž bylo zrušeno rozhodnutí napadené dovoláním ve výroku o trestu ve vztahu, k němuž byl navazujícím rozhodnutím v jiné trestní věci uložen souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018).

40. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby odvolání obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když k naznačenému pochybení došlo v rámci odvolacího řízení. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Praze bude muset znovu projednat odvolání obviněného a rozhodnout o něm. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

41. Protože zrušením rozsudku odvolacího soudu a navazujících rozhodnutí byl zrušen i výrok o trestu, který obviněný v současné době vykonával, měl by Nejvyšší soud zároveň z pohledu ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodovat o vazbě obviněného. Jelikož ovšem bylo zjištěno, že obviněný má v současné době nařízen výkon trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců z trestního příkazu Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 12. 2020, sp. zn. 4 T 162/2020, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 29. 4. 2024, č. j. 4 T 162/2020-189, bylo rozhodnuto, že se obviněný do vazby nebere, neboť obviněný bude převeden do výkonu tohoto nařízeného trestu odnětí svobody.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 10. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu