4 Tdo 750/2024-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 o dovolání obviněného E. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2024, č. j. 5 To 327/2023-106, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 19 T 49/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 10. 2023, sp. zn. 19 T 49/2023, byl obviněný E. K. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
dne 1. 3. 2023 okolo 19:15 hodin v XY, okres XY, na ulici XY před domem čp. XY poškozeného T. K., poté co zde měl před oploceným pozemkem rozepři s T. K., který se vyhnul dalšímu konfliktu tím, že se ukryl na svém pozemku a zavřel a uzamknul za sebou bránu vysokou 160 cm, přelezl přes tuto bránu na pozemek, kde se poškozeného T. K. slovně a různými gesty snažil napadat, kdy napadení zabránil pes poškozeného, který kousnul E. K. do stehna a ten následně pozemek opustil.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 24 500 Kč, který se ukládá v 70 denních sazbách, přičemž denní sazba činí 350 Kč.
,3. Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 10. 2023, sp. zn. 19 T 49/2023, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 2. 2024, sp. zn. 5 To 327/2023, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2024, sp. zn. 5 To 327/2023, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), e) a g) tr. ř. V dovolání obviněný uvedl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s odůvodněním, že soud nevyhověl jeho žádosti o odročení hlavního líčení z důvodů jeho vážné zdravotní indispozice, která byla nikoli opakovaná, ale toliko druhá v tomto trestním řízení. V této souvislosti vyjádřil názor, že soud posuzoval tuto žádost o odročení příliš přísně a podezíravě. Opětovně uvedl, že omluva byla včasná a učiněná ze závažných zdravotních důvodů. Právo soudu určovat a organizovat průběh soudního procesu nelze nadřazovat právu obviněného účastnit se hlavního líčení. Soud svým přísným a formálním posouzením podmínek pro nevyhovění omluvě učiněné z vážných důvodů a spojené s žádostí o odročení připravil dovolatele o možnost navrhovat důkazy, zejména audionahrávku celého incidentu.
5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel namítl, že správný popis skutku by byl takový, že k popisu přeskočení plotu by bylo popsáno bezprostředně předcházející slovní vyjadřování dovolatele na ulici před domem poškozeného, které bylo vedeno stejným záměrem a směřovalo ke stejnému cíli, tj. ke snaze dosáhnout sebereflexe poškozeného v jeho asociálním chování ke svědkovi J. Podle názoru dovolatele došlo k účelovému rozdělení jednoho jednání na dvě jednání a rozhodnutím o slovní části celého jednání dovolatele ze dne 1. 3. 2023 došlo i k rozhodnutí o věci přeskočení přes plot, a tedy k vytvoření překážky věci rozhodnuté, kterou soudy obou stupňů nerespektovaly.
6. Dále vytkl, že odvolací soud neprovedl důkaz nahrávkou incidentu a tento postup nedostatečně odůvodnil, což zakládá vadu spočívající v tzv. opomenutém důkazu. Jde o porušení ústavně chráněných „pravidel fér procesu“ a tedy o naplnění skutkové podstaty dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž uvedl, že jeho jednání bylo „eticky a sociálně akceptovatelné a dokonce žádoucí“, přičemž tímto jednáním nelze spáchat trestný čin ani přečin, případně je taková okolnost významná při úvaze o trestu a společenské škodlivosti.
7. Nesprávné právní posouzení spatřuje také v tom, že celý areál není soukromou domácností, ale je používán pro podnikání. Dovolatel v této souvislosti vyjádřil názor, že předmětný pozemek nepožívá ochrany domovní svobody, neboť neslouží v podstatném rozsahu k bydlení.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby řízení zastavil pro překážku věci rozhodnuté, případně aby věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že provedením hlavního líčení dne 6. 10. 2023 v nepřítomnosti obviněného nedošlo k porušení žádného výslovného ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a nedošlo ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že trestněprávně relevantním následkem trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku bylo porušení domovní svobody poškozeného T. K. Je evidentní, že pro vznik tohoto následku byla kauzální až ta část jednání obviněného, která spočívala v přelezení plotu. Mezi předcházejícími slovními projevy obviněného a vznikem trestněprávně relevantního následku naproti tomu žádná příčinná souvislost dána nebyla. Trestní a přestupkové řízení tedy byla vedena pro dva různé skutky, na čemž nic nemění jejich časová souvislost ani okolnost, že v obou případech snad bylo jednání obviněného motivováno snahou „korigovat“ údajné asociální chování poškozeného vůči svědku O. J.
11. Vada důkazního řízení spočívající v nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů se musí týkat důkazů vztahujících se k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Přímo z textu dovolání vyplývá, že navrhovaný důkaz neměl sloužit k potvrzení nebo vyvrácení těchto okolností (přelezení brány by ostatně těžko mohlo být dokumentováno zvukovým záznamem), ale měl z něho být zjištěn obsah slovních projevů obviněného vůči poškozenému. Dovolatelem navrhovaný důkaz se tedy nevztahoval k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a již proto nemohl být jeho neprovedením naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit též námitky týkající se absence společenské škodlivosti činu. Ani tyto námitky však nejsou důvodné. Dovolatel vnikl na pozemek poškozeného proto, aby mohl pokračovat v jeho minimálně slovním napadání, a o takovémto jednání nelze konstatovat, že by nedosahovalo škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů trestného činu porušování domovní svobody. Bezpředmětný je poukaz dovolatele na krátkodobost jeho jednání, když k neoprávněnému vniknutí do obydlí jiného bude v praxi zpravidla docházet krátkodobým jednorázovým jednáním. Nebyly tudíž dány žádné důvody k užití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř.
13. Námitka týkající se charakteru předmětné nemovitosti není důvodná. Ochrany § 178 tr. zákoníku požívá obydlí jiného, tedy dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení. Dům č. XY na ulici XY v XY slouží k bydlení poškozeného K. a charakter obydlí podle jeho názoru neztrácí proto, že tento dům a k němu přiléhající pozemek slouží též k provozování podnikání, resp. zemědělské výroby. Předmětná nemovitost a ohrazený pozemek k ní přiléhající tedy požívaly ochrany § 178 tr. zákoníku.
14. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z citované zákonné formulace je tudíž patrné, že naplnění tohoto důvodu nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení (resp. ve veřejném zasedání), ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení konat bez osobní účasti obviněného.
19. Nejvyšší soud konstatuje, že uvedený dovolací důvod dopadá v podstatě a obecně vzato na nepřítomnost obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, která zasahuje do práva obviněného na soudní ochranu, jež je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy kdy byl v rozporu se zákonem konán zmíněný úkon v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Uvedené právo vyplývá z článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které garantuje, aby věc každého byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
20. Ve vztahu k hlavnímu líčení, kterého se obviněný nezúčastnil, je s ohledem na uvedené rozhodné ustanovení § 202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř., z něhož vyplývá, že v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinil návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). Podle § 202 odst. 4 věty první tr. ř. pak hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
21. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obviněný nebyl ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody a ani nešlo o trestný čin, na který zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice by převyšovala pět let. Proto nepřicházelo v úvahu omezení týkající se konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, které by vyplývalo z ustanovení § 202 odst. 4 věty první tr. ř.
22. Současně byly splněny i podmínky podle § 202 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně uvedeným způsobem (v nepřítomnosti obviněného) postupoval i za splnění materiální podmínky, totiž že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného, tzn., že jeho nepřítomnost nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i o trestu. V tomto směru zvážil důkazní situaci, povahu, rozsah a právní kvalifikaci zažalovaného skutku, charakter, význam, obsah a rozsah důkazů, jejichž provedení přichází v úvahu u hlavního líčení, i důkazů dosud opatřených, dosavadní stanovisko obviněného k věci atd. (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. II. § 157 až 314. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2555 až 2556). Nejvyšší soud shledal, že soudu prvního stupně povaha a rozsah opatřených důkazů, které byly posléze v hlavním líčení provedeny a též obsah spisového materiálu, umožňovaly věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, třebaže ten v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat.
23. Nejvyšší soud ze spisového materiálu shledal, že obviněný se ani v jednom ze dvou termínů k hlavnímu líčení nedostavil, když v prvém případě den před konáním hlavního líčení (2. 8. 2023), osobně doručil na podatelnu soudu omluvu s tím, že se k hlavnímu líčení nemůže dostavit ze zdravotních důvodů, přičemž ve vztahu k tomu založil potvrzení lékaře, a to konkrétně MUDr. Jozefa Fingerhútta, kde je uvedeno, že se dostavil se zánětem dásní a závěsného aparátu zubu č. 6, léčení spočívá v užívání antibiotik, drenáži. Vzhledem k tomu, že v omluvě obviněného nebylo uvedeno, že žádá o odročení hlavního líčení, a z doložené lékařské zprávy v žádném případě nebylo zřejmé, že by se nebyl schopen hlavního líčení z důvodu zdravotního stavu zúčastnit. Soud prvního stupně však hlavní líčení odročil, a to na 6. 10. 2023. V den jednání soudu v 8.50 hodin doložil obviněný na podatelnu soudu opětovně omluvu, přičemž k omluvě přiložil lékařské potvrzení, podle kterého byl toho dne ošetřen v ordinaci pro „bolestivý případ zubní“; z potvrzení vystaveného MUDr. Fingerhúttem však opět nevyplývalo, že by obviněný nebyl z důvodů zdravotního stavu schopen účasti u hlavního líčení. Vzhledem k tomu, že omluva byla obviněným doručena osobně, byl obviněný nepochybně schopen dostavit se do budovy soudu.
24. Na základě uvedených skutečností ani Nejvyšší soud uvedený postup nepovažoval za porušení práva obviněného na obhajobu. Navíc z práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08).
25. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a to ani při zohlednění zmíněné garance poskytované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Předmětná námitka obviněného je tudíž zjevně neopodstatněná a k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo.
26. Nejvyšší soud na tomto místě v obecné rovině připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. slouží k nápravě vady řízení spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Dopadá tedy na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno navzdory tomu, že byl dán některý z důvodů jeho nepřípustnosti taxativně uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., a příslušný orgán činný v trestním řízení přesto nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.
27. Pokud obviněný namítl, že došlo k účelovému rozdělení jednoho jednání z 1. 3. 2023 na dvě jednání a že rozhodnutím o přestupku o slovní části celého jednoho jednání dovolatele ze dne 1. 3. 2023 došlo i k rozhodnutí o věci přeskočení přes plot a k vytvoření překážky věci rozhodnuté, měl zřejmě na mysli, že jeho trestní stíhání pro skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně bylo vedeno v rozporu se zákonem, resp. že mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. Zvolený dovolací důvod uplatnil v zásadě právně relevantně.
28. Nejvyšší soud nesdílí názor obhajoby, že došlo k účelovému rozdělení jednoho jednání z 1. 3. 2023 na dvě jednání. Trestní stíhání bylo vedeno pro skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně tak, že obviněný přelezl přes bránu na pozemek poškozeného T. K., kde se ho snažil slovně a různými gesty napadat, když napadení zabránil pes poškozeného, a obviněný následně pozemek opustil. Tedy skutkové vymezení pokrývá situaci spojenou s překonáním oplocení, vniknutím na pozemek poškozeného K. a situaci po tomto vniknutí. Oproti tomu v přestupkovém řízení je skutek vymezen výlučně ve vztahu k verbálnímu napadení, resp. konkrétní výhrůžce násilného charakteru, pronesené mimo rámec skutku, pro nějž již v té době bylo vedeno trestní řízení, která však nesměřovala k tomu, aby si dovolatel vynutil vstup na pozemek poškozeného.
29. Lze plně souhlasit se státním zástupcem, že trestněprávně relevantním následkem trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku bylo porušení domovní svobody poškozeného T. K. jako obyvatele domu č. XY v XY v XY, když pro vznik tohoto následku byla kauzální až ta část jednání obviněného, která spočívala v přelezení plotu. Mezi předcházejícími slovními projevy obviněného a vznikem trestněprávně relevantního následku naproti tomu žádná příčinná souvislost dána nebyla. Trestní a přestupkové řízení tedy byla vedena pro dva různé skutky, na čemž nic nemění jejich časová souvislost ani okolnost, že v obou případech bylo zřejmě jednání obviněného motivováno snahou dosáhnout změny v chování poškozeného vůči svědku O. J. Dovolací soud se rovněž ztotožňuje s úvahami, jimiž na danou námitku reagoval v bodech 22 až 25 odůvodnění usnesení odvolací soud.
30. Dalším dovolacím důvodem, který obviněný ve svém dovolání uplatnil, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je ale z obsahu dovolání zřejmé, odkazuje dovolatel na znění citovaného ustanovení účinné do 31. 12. 2021 (nyní převzato do ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.). Pod písmenem g) byl vložen nový důvod, který spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálně platném znění lze podřadit námitku týkající se tzv. opomenutého důkazu.
31. Trestní řízení není zatíženo ani vadou opomenutých důkazů, jak ve svém dovolání obviněný namítl. Podle obsáhlé judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, ale o důkazních návrzích musí rozhodnout a vyložit, pokud jim nevyhoví, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Z textu dovolání plyne, že obviněným navrhovaný důkaz neměl sloužit k potvrzení nebo vyvrácení těchto okolností (když přelezení brány nelze objektivně zdokumentovat pouze zvukovým záznamem), ale měl z něho být zjištěn obsah slovních projevů obviněného vůči poškozenému. Problematika subjektivních verbálních projevů je však v daných souvislostech irelevantní. Z uvedeného je zřejmé, že důkaz, jehož opomenutí obviněný namítl, byl správně odvolacím soudem zamítnut jako nadbytečný, jelikož nedisponuje vypovídací potencí.
32. Dále dovolatel formuloval hmotněprávní námitku naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [nikoli podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Dovolatel v ní zpochybnil právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu porušování domovní svobody, neboť předmětný pozemek podle jeho názoru nepožívá ochrany domovní svobody, protože neslouží v podstatném rozsahu k bydlení.
33. Objektem ustanovení § 178 tr. zákoníku je svoboda obydlí, která je zaručena v čl. 12. Listiny základních práv a svobod. Definice obydlí je pak zakotvena v § 133 tr. zákoníku, který je definuje jako dům, byt nebo jinou prostoru sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Pojem obydlí je přitom vykládán značně široce s tím, že jej nelze odvíjet toliko od vztahu k jiným osobám. Praxe za obydlí považuje vše, co slouží člověku k bydlení, pro něž mu poskytuje zejména soukromí, ve kterém nemá být rušen, zajišťuje ochranu jeho osoby i osobních věcí, zabezpečuje mu klid a chrání jeho samého proti vnějším negativním vlivům okolí (srov. Šámal a kol., Trestní zákoník I, C. H. Beck, 2. vydání).
34. Domem se rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se zde nacházejí (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). V této věci bylo prokázáno, že poškozený obývá dům č. XY na ulici XY v XY, který slouží k jeho bydlení. Jak správně uvedl státní zástupce, charakter obydlí neztrácí proto, že dům a k němu přiléhající pozemek slouží též (dle námitek obviněného) k provozování podnikání.
35. Z výše uvedeného výkladu je zřejmé, že skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, odpovídá použité právní kvalifikaci v tzv. právní větě výroku rozsudku. Tuto námitku obviněného proto Nejvyšší soud neshledal jako opodstatněnou.
36. Obviněný dále namítal, že jeho jednání svou společenskou škodlivostí neodůvodňovalo použití prostředků trestního práva. Tuto námitku by bylo možno podřadit rovněž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem obviněný neuplatnil. Nadto by námitka obviněného nebyla opodstatněná ani po věcné stránce.
37. Zásadu subsidiarity trestní represe s poukazem na nedostatečnou společenskou škodlivost činu lze totiž uplatnit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci se v nyní projednávané věci zjevně nejedná, neboť se nijak výjimečně neodlišuje od obdobně spáchaných skutků ze stejných či obdobných pohnutek. Jednání obviněného, který přelezl branku na pozemek poškozeného, na němž po určitou dobu setrval a snažil se poškozeného slovně a různými gesty napadat, představuje běžný případ přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaného ze stejných či obdobných pohnutek, tedy z důvodu sporu či výměny názorů mezi osobami, které se ho účastní. Nelze rovněž akceptovat názor obviněného, že pokud jeho jednání trvalo pouze velmi krátkou dobu, nejednalo se o jednání společensky škodlivé a bylo vyloučeno jeho posouzení jako přečinu, neboť k neoprávněnému vniknutí do obydlí jiného bude v praxi zpravidla docházet krátkodobým jednorázovým jednáním. Podle dovolacího soudu konkrétní okolnosti případu opodstatňují učinit závěr, že vyvození trestní odpovědnosti a trestněprávní důsledky s ní spojené jsou přiléhavou reakcí na protiprávní čin obviněného a nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 829/2017). Námitku obviněného týkající se společenské škodlivosti jeho jednání je proto třeba označit za zjevně neopodstatněnou.
38. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu