4 Tdo 770/2023-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 8. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného D. P., nar. XY v XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 2. 2023 č. j. 55 To 15/2023-179, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 94/2022,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2022 č. j. 9 T
94/2022-116 byl obviněný D. P. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“)
uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 2. 7. 2022 v době kolem 08:50 hodin řídil v XY, část obce XY, na pozemní
komunikaci D 35 ve směru jízdy z XY do XY, osobní motorové vozidlo tov. zn.
Mini Cooper, RZ: XY, přičemž zde byl na exitu 245 u obce XY stavěn a
kontrolován hlídkou PČR, a takto jednal, ačkoli dobře věděl, že rozhodnutím
Magistrátu města Ostrava, odboru dopravně správních činností, ze dne 4. 3.
2022, č. j. SMO/126138/22DSČ, právní moc dne 10. 6. 2022, ve spojení s
rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odbor dopravy, ze dne 10.
6. 2022, č. j. MSK 51105/2022, který rozhodoval o jeho odvolání a jehož
rozhodnutí si převzal do vlastních rukou dne 10. 6. 2022, mu byla uložena mimo
jiné sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu 8 měsíců, tj. na období od 10. 6. 2022 do 10. 2. 2023“.
Za to byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, odsouzen k peněžitému trestu v
počtu devadesáti denních sazeb po 350 Kč, tedy v celkové výměře 31.500 Kč, a
současně mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaadvaceti
měsíců.
2. Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 14. 2. 2023 č. j.
55 To 15/2023-179 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný D. P.
dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Směřoval je do
výroku o uloženém trestu zákazu činnosti, který je podle jeho mínění stižen
vadou spočívající v „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení“. Úvodem odůvodnění svého mimořádného opravného
prostředku připomněl, že jako obžalovaný svého jednání hluboce litoval a učinil
prohlášení o vině, které však soud prvního stupně nepřijal s tím, že je
neučinil on sám, nýbrž jeho právní zástupce. S tímto názorem a postupem
obviněný nesouhlasil, a proto se odvolal. Je nadále přesvědčen, že jestliže
jeho vlastnoručně podepsané prohlášení o vině u soudu předložil obhájce, nešlo
o úkon neplatný či hodný nepřijetí. Z ustanovení § 206a odst. 2 tr. ř. totiž
nevyplývá, že by byl obviněný povinen prohlásit vinu osobně a vlastními slovy
přímo při soudním jednání. Plně postačuje, že písemné prohlášení je dostatečně
srozumitelné. V další části podání se dovolatel obšírně zabýval institutem
prohlášené viny v teoretické rovině. Porovnal jej s pojmy „prohlášení o
spáchání skutku“ (jako podmínkou pro sjednání dohody o vině a trestu podle §
175a odst. 3 tr. ř.) a „doznání k činu“ (který se vztahuje k institutu
podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř.) a z přednesené
komparace vyvodil kritický závěr, že trestní řád je po novele provedené zákonem
č. 333/2020 Sb. terminologicky nejednotný, neboť obsahuje různé slovní označení
pro v zásadě identické úkony obviněného. „Prohlášení viny“ je oproti
„prohlášení o spáchání skutku“ nebo „doznání k činu“ pouze obsahově širší, když
zahrnuje i souhlas obviněného s právní kvalifikací uvedenou v obžalobě. Zmíněné
specifikum vnímá dovolatel jako „nemravný obchod, ne-li určitou nepřímou formu
nátlaku“ na obviněného, který je pro získání benefitů plynoucích z prohlášení
viny (ať už v podobě uložení mírnějšího trestu nebo dokonce možnosti uložení
trestu odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí zákonné sazby) prakticky
„nucen“ souhlasit i s něčím, čemu jako osoba bez právnického vzdělání nerozumí.
U prohlášení viny je navíc jistota jakéhokoli benefitu výrazně nižší než
například u sjednání dohody o vině a trestu. Sám dovolatel se jej v předložené
trestní věci nedočkal, ačkoli projevil snahu vyjít orgánům činným v trestním
řízení maximálně vstříc. Nalézací soud k jeho prohlášení, které již nebylo
možno vzít zpět, vůbec nepřihlédl, a to ani jako k polehčující okolnosti. Z
výše rekapitulovaných důvodů tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 14. 2. 2023 č.
j. 55 To 15/2023-179 zrušil a věc jmenovanému soudu přikázal k novému
projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h
odst. 2 tr. ř. konstatoval, že argumentace obviněného je fakticky omezena na
tvrzení, že mu byla uložena nepřiměřeně přísná sankce, jestliže její součástí
byl i trest zákazu činnosti. Taková námitka však použitému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá. Tvrzenou nepřiměřenou mírností
či naopak tvrdostí uložené sankce se Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabývat
nemůže. Nepřísluší mu tedy hodnotit ani to, zda obecné soudy v konkrétním
případě postupovaly při ukládání trestu podle obecných kritérií zakotvených v §
39 tr. zákoníku. Výjimku z uvedeného pravidla představují pouze situace, kdy
uložení konkrétního trestu postrádá jakékoli odůvodnění a rozhodnutí je v tomto
bodě zcela nepřezkoumatelné, anebo porušuje ústavní zásadu proporcionality
trestních sankcí. Dovolatel však nic takového nenamítl. Výhrady, jimiž brojil
proti aktuální právní úpravě institutu prohlášení viny, by ovšem měl adresovat
spíše zákonodárným sborům a nikoli soudům. V nynější trestní věci navíc sám
účinně vinu neprohlásil a své úvahy tedy vztáhl k procesní situaci, která u
něho ani nenastala. K přiměřenosti uloženého trestu státní zástupce závěrem
poznamenal pouze tolik, že soudy prvního a druhého stupně se v daném případě
zabývaly všemi polehčujícími i přitěžujícími okolnostmi posuzovaného činu,
včetně jisté omezené lítosti dovolatele nad jeho spácháním, kterou vyjádřil v
písemném prohlášení. Uložený trest zákazu činnosti se jako nepřiměřený či
protiústavní nejeví. Podstatným ovšem zůstává, že argumentaci obviněného pod
dovolací důvody podle § 265b tr. ř. podřadit nelze. Proto státní zástupce
navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. odmítl a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v
neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání
vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
5. Obviněný D. P. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se
ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti
pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut
řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán
vinným a byl mu uložen trest.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je
obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto
zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Úvodem je třeba poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci
měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě,
která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu
předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a)
až l) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry
závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného
opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm
obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími
existenci deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
na který obviněný výslovně odkázal.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že předmětný důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé,
pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. To znamená, že ve vztahu k výroku o vině lze jeho
prostřednictvím relevantně namítat, že posuzovaný skutek buď vůbec neměl být
kvalifikován jako trestný čin, anebo měl být podřazen pod jinou skutkovou
podstatu trestného činu než tu, kterou na daný případ aplikovaly obecné soudy.
Pokud jde o výrok o trestu, lze do kategorie tzv. „jiného nesprávného právního
posouzení“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnout jen specifické
vady tohoto výroku spočívající v nesprávném závěru o tom, zda obviněnému měl či
neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest (§ 43 odst. 1 resp. odst. 2 tr.
zákoníku) anebo společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45 odst. 1 tr.
zákoníku). Jiná pochybení soudu, včetně eventuálního nesprávného vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho i uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání obecně namítat
nelze (k tomu viz zejména státním zástupcem zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu
ve věcech sp. zn. III. ÚS 2866/07 a sp. zn. II. ÚS 492/17 anebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č.
22/2003 Sb. rozh. tr., aj.). Opačný výklad by neznamenal nic jiného než
akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též
ve vztahu k projevu soudcovské individualizace, a to i při obecné přípustnosti
(zákonnosti) postupu, jehož soud v použil v konkrétním případě. To by však bylo
v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného
prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných
rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným
z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k
obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další
běžné přezkumné instance v trestním řízení, což úmyslem zákonodárce zajisté
nebylo.
9. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek nahlížel Nejvyšší
soud také na úvahové konstrukce dovolatele D. P. a konstatuje, že mezi nimi
nenašel jedinou dílčí námitku, která by byla z pohledu uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právně relevantní. Je evidentní, že
dovolatel do kategorie tzv. jiného nesprávného posouzení zahrnul výhrady ryze
procesního, a nikoli hmotněprávního charakteru, kdy jednak vytkl nalézacímu
soudu, že nepřijal jeho prohlášení viny učiněné v písemné formě, které za něho
v hlavním líčení předložila jeho tehdejší obhájkyně, dále podrobil obecné
kritice samotnou právní úpravu daného institutu obsaženou v trestním řádu (tedy
v procesním předpisu), a v návaznosti na tom soudům vytkl, že k onomu
nepřijatému prohlášení viny dostatečně nepřihlédly při rozhodování o druhu a
výměře trestních sankcí (zejména pak trestu zákazu činnosti) a nevzaly je za
polehčující okolnost. Jinými slovy, dovolatel vyjádřil nespokojenost nad tím,
že ačkoli se dobrovolným prohlášením viny (které jinak vnímá jako nabídku
nemravného obchodu ze strany státu) snažil vyhnout uložení trestu zákazu
činnosti anebo docílit alespoň jeho krátké, spíše symbolické výměry, vinou
vadného procesního rozhodnutí okresního soudu, který dané písemné prohlášení
bez dalšího nepřijal, se očekávaného „benefitu“ nakonec nedočkal, a naopak byl
postižen příliš přísně.
10. Alespoň jako obiter dictum Nejvyšší soud činí k výtkám dovolatele
několik následujících poznámek.
11. Obhajobě předně nelze přisvědčit potud, že Okresní soud v Olomouci
postupoval v rozporu se zákonem, jestliže nepřijal písemně učiněné prohlášení
viny v situaci, kdy se dovolatel nedostavil k hlavnímu líčení. Tento názor byl
v dovolání poněkud zjednodušeně a tendenčně podpořen odkazem na § 206a odst. 2
tr. ř., který vskutku pro daný úkon žádnou formu výslovně nepředepisuje. Na
straně druhé však nelze přehlížet dikci ustanovení § 206a odst. 1 tr. ř., ze
kterého jednoznačně vyplývá, že písemné prohlášení je třeba stvrdit po ústním
poučení soudu ještě v hlavním líčení. Pokud tak obviněný neučiní, nelze je
přijmout. Soud má povinnost dotázat se obviněného na to, zda na svém prohlášení
trvá či zda je chce změnit. Pokud se obviněný po tomto ústním poučení rozhodl
své prohlášení vzít zpět, nebude se němu nadále přihlížet. Co se týče změny již
učiněného prohlášení, lze si typicky představit změnu co do jeho rozsahu, ale
také změnu v tom smyslu, že by byl obviněný ochoten sjednat a uzavřít i dohodu
o vině a trestu. Tyto nezbytné úkony dovolatel svou neúčastí při soudním
jednání zmařil a okresnímu soudu tak nemůže důvodně vytýkat, že bez jejich
provedení jeho písemné prohlášení viny nepřijal.
12. Dále bylo třeba odmítnout tvrzení dovolatele, že předložené
prohlášení viny již nemohl „vzít zpět“ a tím se jeho možnost podat odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně omezila pouze na výrok o trestu. Zde
obhajoba zjevně přehlédla znění § 206c odst. 7 tr. ř., podle nějž nelze odvolat
jen takové prohlášení viny, které soud přijal. U nepřijatého prohlášení naopak
procesní důsledek v podobě nemožnosti obviněného podat odvolání proti výroku o
vině, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr. ř.)
nenastupuje. Dovolateli tedy nic nebránilo v tom, aby řádným opravným
prostředkem (odvoláním) brojil proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku soudu
prvního stupně, tedy i proti výroku o vině.
13. Pokud jde o vlastní zavedení institutu prohlášení viny do trestního
řádu, lze jen potvrdit, že u právnické veřejnosti skutečně vyvolal vášnivý
diskurs k jeho praktickým dopadům na postavení obviněných v trestním řízení i k
riziku „zneužívání“ tohoto nástroje ze strany soudů v zájmu urychlení a
zjednodušení si rozhodovací činnosti v jednotlivých kauzách, eventuálně i na
úkor ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Ostatně ani nosná úvaha
prezentovaná v textu dovolání v bodě E), podle níž lze prohlášení viny vnímat
jako „kvalifikovaný souhlas nekvalifikovaného“ či dokonce jako „nemravný
obchod, ne-li nepřímou formu nátlaku na obviněného“, není nikterak originální,
nýbrž jen prostým opakováním jedné z klíčových tezí obsažených v odborném
článku autorky Mgr. Šárky Gondekové, uveřejněném dne 18. 5. 2021 v Bulletinu
advokacie, sešit 5/2021. Dovolací senát v každém případě neshledal potřebu k
této teoretické debatě přidávat další příspěvek. To ostatně není účelem
dovolacího přezkumu, při němž Nejvyšší soud rozhodně nepůsobí jako vědecká
instituce ani jako poradní orgán zákonodárců. Jeho úkolem je především
posuzovat, zda dovoláními napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející jsou
nebo nejsou stižena tvrzenými vadami ve smyslu některého z výčtu dovolacích
důvodů podle ustanovení § 265b tr. ř.
14. Ve vztahu k námitce obviněného směřující do výroku o trestu zákazu
činnosti dovolací senát s odkazem na již jednou uvedené (viz bod 8) znovu
opakuje, že z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. postrádala potřebnou právní relevanci. Ze systematiky
dovolacích důvodů vyplývá, že na vady výroku o trestu výslovně cílí ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které však explicitně postihuje pouze dvě
nejzávažnější selhání soudu při ukládání sankcí, a sice uložení takového druhu
trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán
vinným. Ani jednou z těchto vad příslušný výrok rozsudku nalézacího soudu v
předložené trestní věci netrpí a dovolatel je koneckonců ani nenamítl. Pro
uložení trestu zákazu činnosti v posuzovaném případě byly splněny veškeré
zákonné podmínky (viz § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku) a jedná se tedy o
trest přípustný. Při jeho výměře okresní soud zároveň respektoval zákonem
stanovené rozpětí sazby od jednoho roku do deseti let, takže ani potud napadený
výrok nezatížil vadou způsobilou vyvolat dovolací přezkum. Nejvyšší soud
nesdílí ani názor dovolatele, že uložený trest je svou povahou extrémně přísný,
zjevně nepřiměřený, v širším smyslu slova nespravedlivý a porušující principy
proporcionality trestních sankcí. V tomto ohledu se naopak plně ztotožnil s
odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, k nimž nemá potřebu cokoli dodávat.
Toliko podotýká, že tvrzení dovolatele, podle nějž soud prvního stupně pominul
jeho doznání k činu coby polehčující okolnost podle § 41 písm. l) tr. ř., nemá
oporu v realitě. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku (bod 8) lze totiž zřetelně
vyčíst, že jeho písemné prohlášení viny soud hodnotil jako pozitivní změnu
postoje k následkům trestného jednání, k nimž se obviněný „staví čelem a je
připraven jim čelit“. V příslušné pasáži se výslovně zdůrazňuje, že tato
okolnost byla hodnocena ve prospěch dovolatele a byla důvodem pro uložení
alternativních a svou povahou ještě spíše výchovných trestů.
15. Závěrem tedy Nejvyšší soud shrnuje, že námitky obviněného D. P.
nerespektovaly obsahové vymezení žádného z dovolacích důvodů podle 265b tr. ř.
Proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako
podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Předmětné rozhodnutí učinil
dovolací senát za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu