U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2014 o dovolání obviněného L. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 7 To 92/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 4/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 6 T 4/2013, byl obviněný L. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „v přesněji nezjištěné době dne 1.9.2012 okolo 13.30 hod., po levé straně vozovky z obce M. do obce L. B. ve směru jízdy od obce M.
na pozemku, majitele D. R., v katastru obce T., okr. J., K. k., s rozmyslem zahrnujícím řešení jeho volbě užité střelné zbraně a druhu střeliva v ní, jako osoba znalá užití střelných zbraní a držitel platného zbrojního průkazu, platného pro skupinu „C“ (lovecké účely osobní situace), s přímým úmyslem usmrtit dvě osoby, a to poškozeného R. K. a Š. H., kteří zde na této parcele na pokyn majitele nemovitosti D. R. rozebírali kovovou konstrukci fóliovníku, po obou dvou osobách postupně úmyslně na přesněji nezjištěnou vzdálenost cca 24 metrů mířeně vystřelil, a to po každém nejméně 1x, přičemž k tomuto užil střelnou zbraň, a to brokovnici – brokovou kozlici, vzor 571-1 SUPER, ráže 12 mm, výrobce Zbrojovka Brno, průkaz zbraně, z majetku H.
K., když poškozeného R. K. touto střelbou zasáhl na uvedenou vzdálenost do zadní strany pravé paže v oblasti ramene, když střela dále prošla do trupu poškozeného, kde zasáhla obě plíce, levou plicní tepnu, průdušnici a měkké tkáně v mezihrudí, v trupu poškozeného zůstala, přičemž následkem těchto poranění poškozený R. K. na místě zemřel, když jeho smrt nebyla odvratitelná ani při poskytnutí laické a následně i odborné resuscitační péče na místě činu bezprostředně po vzniku poranění, poškozeného Š.
H. zasáhl dvěma broky do oblasti zad, přičemž první vstřel do těla poškozeného se nacházel vpravo od pátého hrudního obratle, střelný kanál probíhal zpředu do zadu, lehce zprava do leva, procházel obloukem pátého a částečně šestého hrudního obratle, páteřním kanálem, kde úplně přerušil hrudní míchu a míšní obaly, střela byla nalezena v levé části těla pátého hrudního obratle, druhý vstřel se nacházel na zadní straně levého ramene, střelný kanál probíhal zpředu dozadu, procházel horním okrajem levé lopatky, levým trapézovým svalem, výstřel se nalézal v levé nadklíčkové krajině, poškozený Š.
H. byl ZZS Královéhradeckého kraje urgentně převezen k okamžitému život zachraňujícímu operačnímu zákroku a následné hospitalizaci do Fakultní nemocnice v Hradci Králové, dále byl postupně hospitalizován v dalších zdravotnických zařízeních, kdy v současné době je ochrnut na dolní polovině těla, to vše z dosud přesně nespecifikovanou další léčbou, přičemž obžalovaný L. Š. následně ihned po výše uvedeném jednání na stejném místě a se stejnou střelnou zbraní, s úmyslem poškodit cizí věc, vystřelil nejméně 1x na vzdálenost cca 15-20 metrů po zde umístěné elektrocentrále zn. Honda 13.0 GX 390, majitele P.
Š., kterou touto střelbou poškodil, a to tak, že prostřelil kryt ventilů, deflektoru chladícího vzduchu, poškodil hlavu motoru, dále nejméně 3x na obdobnou vzdálenost vystřelil na zde stojící vozidlo tov. zn. Avia, modré barvy, majitele M. D., když tímto svým jednáním poškodil přední část kapoty vozidla, dále jeho motorovou část a tímto jednáním způsobil majiteli vozidla škodu v celkové výši 9.000,- Kč, a majiteli elektrocentrály škodu ve výši 15.000,- Kč, poté z místa jednání odjel do místa svého trvalého bydliště, aniž by jakkoli řešil zdravotní stav poškozených R. K. a Š. H.“.
Za uvedené jednání byl obviněný L. Š. odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení střelné zbraně na dobu 10 let.
Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci, a to brokovnice - brokové kozlice, vzor 571-1 SUPER, ráže 12 mm, výrobce Zbrojovka Brno.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným, a to: - Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Hradec Králové, Wonkova 1225, Hradec Králové, škodu ve výši 2.178,- Kč, - Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Hradec Králové, pobočce pro Královéhradecký a Pardubický kraj, Hořická čp. 1710/19a, Hradec Králové, škodu ve výši 627.620,- Kč, - P. Š., škodu ve výši 15.000,- Kč, - T. K., škodu ve výši 240.000,- Kč, - J. K., škodu ve výši 251.871,- Kč, - V. K., škodu ve výši 175.000,- Kč, - Š. H., škodu ve výši 1.219.500,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození P. Š. a Š. H., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 6 T 4/2013, podal obviněný L. Š. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 7 To 92/2013, tak, že ho jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 7 To 92/2013, podal následně obviněný L. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že se předmětného jednání popsaného a kvalifikovaného ve výroku soudu prvního stupně nedopustil a že mu nebylo prokázáno, a dále namítl, že jeho jednání bylo spácháno ve stavu nutné obrany ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zasáhl proti dvěma osobám, které se dopouštěly ničení a odcizování jeho majetku, tedy trestné činnosti.
Ohledně trestného činu vraždy odkázal na všechna svá podání, písemná i ústní, která ve věci dosud učinil. V rámci dovolání popřel, že by své jednání předem zvažoval a že by přinesenou a použitou zbraní chtěl kohokoli usmrtit. Uvedl, že jeho jednání pramenilo z dlouhodobé neoprávněné perzekuce jeho osoby a že bylo provedeno ve stresové situaci a v afektu v zoufalém úmyslu zabránit ničení a odcizování jeho majetku, ke kterému podle dovolatele docházelo přesto, že policie činnost poškozených při odstraňování foliovníku v ranních hodinách kritického dne na jeho popud zastavila.
Dále uvedl, že jeho střelba „byla vedena pouze ve směru těchto osob, nebyla mířená“ a že jejím účelem bylo pouze odehnat osoby ničící jeho majetek. Jednal tedy v nutné obraně, když bezvýsledně vyčerpal všechny ochranné prostředky, které měl k dispozici k ochraně svého majetku. Dále obviněný vytknul, že soud při absenci dalších důkazů jeho jednání popsané v odsuzujícím rozsudku dovodil pouze z jeho výpovědi, kterou interpretoval zkreslujícím způsobem. Dovolatel obsáhle rozebírá úvahy, na základě kterých u něho soud dovodil existenci rozmyslu směřujícího ke spáchání vraždy, a vyslovuje s tímto hodnocením zásadní nesouhlas.
Namítl, že zbraň nijak nevybíral a že i volba použité munice byla v podstatě náhodná, přičemž uvádí, že pokud by jednal s rozmyslem, pak by jistě volil takovou cestu řešení nastalé situace, která zcela nelikviduje jeho život. Dále opět opakuje tvrzení, podle kterého vedl nikoli mířenou střelbu, ale pouze střelbu ve směru poškozených; při mířené střelbě by jako dobrý střelec poškozené zasáhl více než jedním či dvěma broky. Dle názoru obviněného mohli být poškození zasaženi pouze střelami odraženými od konstrukce foliovníku, když uvedl, že tato jeho obhajoba nebyla provedeným dokazováním nijak vyvrácena.
Obviněný je toho názoru, že v nutné obraně jednal i v případě přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť věcmi, na které vystřelil, páchali poškození vůči obviněnému majetkovou trestnou činnost. Za nesprávný pak považuje i výrok o náhradě škody, neboť škoda byla způsobena osobám dopouštějícím se trestné činnosti, resp. na věcech, kterými byla trestná činnost páchána. V takovém případě podle dovolatele náhrada škody nepřísluší. Rovněž považuje za vadný i výrok o zabrání věci, neboť jeho dcera jako oprávněná majitelka zbraně se nedopustila žádného porušení zákona o zbraních, pokud zbraň dovolateli zapůjčila k výkonu myslivosti a za jeho „event.
exces“ nemůže nést žádnou odpovědnost. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný vytknul, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obecné tvrzení dovolatele, podle kterého se jednání popsaného ve výroku o vině nedopustil a nebylo mu prokázáno, se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani další námitky, kterými podatel odmítá některá skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě, zejména zjištění, že po obou poškozených vystřelil mířeně; bezpředmětné z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu jsou též spekulace dovolatele o tom, že poškození byli zasaženi toliko odraženými broky, stejně jako polemika s hodnocením dovolatelovy výpovědi soudem.
Další námitky, kterými se podatel domáhá aplikace ustanovení § 29 tr. zákoníku a současně odmítá existenci některých formálních znaků zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, lze pod deklarovaný dovolací důvod formálně podřadit. Námitky, které směřují proti existenci subjektivní stránky souzeného trestného činu, když podatel odmítá, že by jednal s rozmyslem, úzce souvisejí s námitkami skutkovými; vycházejí totiž z dovolatelova tvrzení, že nevedl mířenou střelbu. Podle skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě ovšem obviněný ozbrojený brokovnicí ráže 12 mm na poškozené „na přesně nezjištěnou vzdálenost cca 24 m mířeně vystřelil, a to po každém nejméně 1x“. Mířená střelba vedená proti člověku na poměrně malou vzdálenost dlouhou střelnou zbraní, a to bez ohledu na to, zda jde o zbraň kulovou nebo „pouze“ o brokovnici, je typickým útokem směřujícím k usmrcení jiného a tento způsob útoku sám o sobě – nehledě na některé slovní projevy obviněného při útoku, resp. těsně po něm – jednoznačně svědčí o úmyslu obviněného oba poškozené usmrtit. Z okolností, které předcházely samotné střelbě, současně vyplývá, že na straně obviněného šlo o kvalifikovanou formu úmyslu ve formě rozmyslu. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný kritického dne situaci na místě demontáže foliovníku po delší dobu monitoroval, snažil se dokonce dosáhnout zastavení prací přivoláním policistů, následně v poledne odjel autem do svého bydliště, kde se ozbrojil střelnou zbraní a vybavil municí; poté se vrátil na místo činu a dopustil se zde jednání popsaného v tzv. skutkové větě. Takovýto průběh události nepochybně svědčí o tom, že obviněný předem zvážil alespoň zásadní okolnosti jednání směřujícího k úmyslnému usmrcení poškozených střelnou zbraní jako prostředkem pro usmrcení jiného vhodným a touto zbraní se před činem cíleně vybavil.
Co se týká jednání v nutné obraně, pak zde není dána základní podmínka aplikace ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v hrozícím nebo trvajícím útoku na zájem chráněný trestním zákonem, neboť D. R. vykonával právo pozemek užívat jako součást svého vlastnického práva k pozemku a nedopouštěl se žádného útoku proti cizímu majetku, tj. proti zájmu chráněnému trestním zákonem; takovéhoto útoku se samozřejmě nedopouštěli ani poškození K. a H., kteří postupovali podle pokynů D. R. jako vlastníka pozemku. Jestliže se dovolatel domáhá aplikace § 29 odst. 1 tr. zákoníku též ve vztahu k trestnému činu poškození věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, pak tuto argumentaci nelze označit jinak než jako absurdní. Střelbu na elektrocentrálu a automobil obviněný podle skutkových zjištění zahájil až po likvidačním útoku na oba poškozené a za této situace nemohly tyto věci ani ve zcela hypotetické rovině sloužit k útoku na majetek obviněného. Z důvodů, které byly uvedeny ve vztahu k absenci podmínek nutné obrany, jsou bezpředmětné též námitky dovolatele týkající se výroku o náhradě škody. Obviněný Š. napadl dovoláním též výrok o ochranném opatření – zabrání věci. Výrok o ochranném opatření lze napadat dovoláním v rámci speciálního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je dán v případě, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Tento dovolací důvod však podatel neuplatnil. Vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem značně formalizovaným, nelze v dovolacím řízení k námitkám týkajícím se výroku o ochranném opatření přihlížet.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný L. Š. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve svém dovolání však zčásti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obecně formulovaná námitka, že se obviněný předmětného jednání nedopustil a ani mu to nebylo prokázáno, a dále námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně jeho výpovědi, posouzení, zda šlo o mířenou střelbu, otázky zasažení poškozených broky odraženými od kovové konstrukce fóliovníků, odborného vyjádření z oboru balistiky) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tím, že je zaměřil proti právnímu posouzení skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétně obviněný nesouhlasí se závěrem soudů, že se v daném případě dopustil jednání směřujícího k usmrcení s rozmyslem, resp. odmítá existenci úmyslu usmrtit jiného.
Zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení.
Skutková zjištění ve výroku o vině evidentně naplňují znaky uvedeného zločinu, a to i po subjektivní stránce, k jejímuž naplnění se podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje kvalifikovaná forma úmyslu - buď rozmysl nebo předchozí uvážení.
Pokud jde o skutek uvedený ve výroku o vině, je subjektivní stránka pokusu zločinu vraždy naplněna zjištěním, že obviněný s rozmyslem zahrnujícím řešení jeho volbě užité střelné zbraně a druhu střeliva v ní, jako osoba znalá užití střelných zbraní a držitel platného zbrojního průkazu, s přímým úmyslem usmrtit dvě osoby, a to poškozeného R. K. a Š. H., kteří na pokyn majitele nemovitosti D. R. na parcele rozebírali kovovou konstrukci fóliovníku, po obou dvou osobách postupně úmyslně na přesněji nezjištěnou vzdálenost cca 24 metrů mířeně vystřelil, a to po každém nejméně 1x, přičemž k tomuto užil střelnou zbraň, když poškozeného R. K. touto střelbou zasáhl na uvedenou vzdálenost do zadní strany pravé paže v oblasti ramene, když střela dále prošla do trupu poškozeného, kde zasáhla obě plíce, levou plicní tepnu, průdušnici a měkké tkáně v mezihrudí, v trupu poškozeného zůstala, přičemž následkem těchto poranění poškozený R. K. na místě zemřel, poškozeného Š. H. zasáhl dvěma broky do oblasti zad, přičemž poškozený Š. H. byl ZZS Královéhradeckého kraje urgentně převezen k okamžitému život zachraňujícímu operačnímu zákroku a následné hospitalizaci do Fakultní nemocnice v Hradci Králové.
Subjektivní stránkou posuzovaného činu se soudy náležitě zabývaly a ze skutkových zjištění týkajících se způsobu provedení činu, ze slovního projevu, jímž obviněný provázel svůj útok, resp. těsně po něm, a z okolnosti, že útok směřoval proti osobám, které nebyly ozbrojeny a obviněného ani nijak neohrožovaly, přesvědčivě vyvodily úmysl obviněného ve vztahu k reálně hrozícímu smrtelnému následku. Posuzovaný čin byl jako celek zcela neadekvátní a agresivní reakcí obviněného na to, že poškození R. K. a Š. H. odstraňovali na pokyn majitele pozemku D. R. fóliovníky patřící obviněnému. Útok byl zaměřen proti osobám, které nebyly ozbrojeny a jimiž byl informován, že jsou přibráni majitelem pozemku pouze k realizaci demontáže konstrukcí fóliovníku jako dělníci. Obviněný po obou poškozených postupně úmyslně na vzdálenost cca 24 metrů zcela cíleně vystřelil dlouhou střelnou zbraní, a to po každém nejméně 1x, přičemž se obviněný na adresu poškozených vyjádřil slovním projevem v tom smyslu, že poškozené postřílí a živí neodejdou. S tímto projevem obviněného plně korespondovala i povaha posuzovaného jednání a míra jeho razance. Smrtelný následek, který z tohoto jednání reálně hrozil, byl i ze subjektivního hlediska obviněného snadno předvídatelný. Obviněný navíc tuto námitku spojuje s výše uvedenými skutkovými námitkami, má tedy zřejmě na mysli vlastní verzi skutkového děje, nikoli tu, která byla zjištěna soudem.
V obecné rovině je třeba dále uvést, že rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu spočívající v tom, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od naplnění pojmu „předchozího uvážení“ je spáchání trestného činu s rozmyslem především odlišením od jednání vyznačujícího se náhlým hnutím mysli, zejména afektu a podobných stavů, kdy sice může jít i o krátkou úvahu pachatele, ale nikoli o plánovitost, jež se vyžaduje při jednání „po předchozím uvážení“. Zatímco jedná-li pachatel s rozmyslem, znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu. Rozmysl tedy představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním, směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a premeditativní vraždou podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli, směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli. U rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, které má svůj rozeznatelný účel a smysl a rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní nebo podrobné uvážení činu, ani prvky jeho plánování.
Tyto obecné závěry pak odvolací soud aplikoval na konkrétní jednání obviněného L. Š., u kterého pro usmrcení poškozeného s rozmyslem svědčí to, že obviněný kritického dne situaci na místě demontáže foliovníku po delší dobu monitoroval, když kolem několikrát projížděl autem, a snažil se dokonce dosáhnout zastavení prací přivoláním policistů. Následně v poledne odjel autem do svého bydliště, kde v ložnici vzal střelnou zbraň a střelivo; poté se vrátil na místo činu a dopustil se zde jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud ohledně jednání obviněného s rozmyslem také správně uvedl, že po příjezdu na místo činu měl obviněný dostatečný časový prostor k úvaze, zda přinesenou zbraň použije a jakým způsobem, neboť musel střelnou zbraň vyjmout z prostoru auta a nabít. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že obviněný předem zvážil alespoň zásadní okolnosti jednání směřujícího k úmyslnému usmrcení poškozených střelnou zbraní jako prostředkem pro usmrcení jiného vhodným a touto zbraní se před činem cíleně vybavil. Za tohoto stavu není nic nelogického či nepřiměřeného na závěru soudů, že obviněný jednal s rozmyslem úmyslně usmrtit poškozené a že tedy byla naplněna i subjektivní stránka pokusu trestného činu vraždy. Je tedy jasné, že soudy posoudily skutek v souladu se zákonem a že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. odpovídá dovolání obviněného rovněž v části, v níž vytkl, že v souvislosti s právním posouzení skutku soudy pominuly ustanovení o nutné obraně.
Podle ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
Aplikace tohoto ustanovení v posuzované věci evidentně nepřicházela v úvahu, protože byla vyloučena zjištěními, z nichž je patrno, že obviněný nebyl ze strany poškozených vystaven žádnému útoku. D. R. nechal ze svého pozemku prostřednictvím najatých dělníků odstranit movité věci obviněného, které tam v kritické době byly umístěny již bez jakéhokoli právního důvodu. Na movitý majetek obviněného si nečinil žádné nároky a práva obviněného k tomuto majetku nezpochybňoval, pouze obviněného opakovaně vyzýval, aby své fóliovníky odstranil a umožnil mu využívat pozemek. Teprve poté, když obviněný jeho snahy o dohodu ignoroval, sdělil mu termín, kdy hodlá konstrukce fóliovníků nechat odstranit. Z uvedeného plyne, že D. R. pouze vykonával své právo pozemek užívat jako součást svého vlastnického práva k pozemku a nedopouštěl se tedy žádného útoku proti cizímu majetku, tj. proti zájmu chráněnému trestním zákonem. Takového útoku se evidentně nedopouštěli ani poškození K. a H., neboť se pouze řídili pokyny vlastníka pozemku. Za tohoto stavu je vyloučeno pokládat posuzované jednání obviněného za obranu proti přímo hrozícímu, natož pak trvajícímu útoku. Námitky, jimiž se obviněný dožadoval posouzení skutku podle ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku o nutné obraně, jsou proto zjevně neopodstatněné. Stejná situace je pak i v případě námitky obviněného, že v nutné obraně jednal i v případě přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť věcmi, na které vystřelil, páchali poškození vůči obviněnému majetkovou trestnou činnost. Obviněný započal střelbu na elektrocentrálu a automobil až po útoku na oba poškozené, je tedy zcela jasné, že tyto věci nemohly sloužit k útoku zájem chráněný trestním zákonem. Vzhledem k tomu, že je v daném případě vyloučeno považovat jednání obviněného za nutnou obranu, je zjevně neopodstatněná námitka dovolatele týkající se výroku o náhradě škody.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněného směřující proti výroku o ochranném opatření - zabrání věci. Výrok o ochranném opatření je totiž možno napadat nikoli v rámci uvedeného dovolacího důvodu, nýbrž pouze v rámci speciálně k tomu určeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Tento dovolací důvod však obviněný ve svém dovolání neuplatnil.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný L. Š. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného L. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal