4 Tdo 805/2025

4 Tdo 805/2025-298

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 o dovolání obviněného A. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. 44 To 148/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 196/2024, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. 44 To 148/2025.

Podle 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 3 T 196/2024, byl obviněný A. Z. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle stejného ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody na pět měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu soud výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců.

2. Skutková zjištění soud prvního stupně popsal následovně (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 26. 11. 2024, v době okolo 16:12 hodin, v Praze XY – XY, v ulici XY, v přízemí bytového domu, přistoupil ke vstupním dveřím bytové jednotky č. 313, užívané poškozenou L. L., aby poškozené předal jejich společnou nezletilou dceru AAAAA (pseudonym), která v tu dobu spala v jeho náručí a o níž obžalovaný tvrdil, že je asi nemocná a dokola se v této souvislosti dožadoval toho, přestože mu poškozená opakovaně sdělila, že si nepřeje, aby vstupoval do jejího bytu, aby dceru mohl zanést do prostor bytu a prohlédnout ji, zda není nemocná, což však poškozená jednoznačně vyhodnotila jakožto záminku ze strany obžalovaného dostat se dovnitř bytu, přičemž se obávala, že poté, co by umožnila obžalovanému vstup do bytu, obžalovaný by z bytu nechtěl odejít, kdy posléze se obžalovaný dožadoval vstupu do bytu tím způsobem, že do poškozené tlačil svým tělem a zároveň pokračoval i v psychickém nátlaku na poškozenou, využívajíce k tomu jejich nezletilou dceru, kterou stále držel v náručí a tvrdil, že je zřejmě nemocná, nicméně po nějaké době nezl. dceru předal do rukou poškozené L., která spící dceru uložila do postýlky v ložnici, a když se po chvíli vrátila do předsíně bytu, aby zavřela vstupní dveře do bytu, které nechala přivřené, nechtěl ji obžalovaný umožnit, aby vstupní dveře zavřela, kdy mezi dveře úmyslně strčil nohu a tlačil na dveře tak, aby je nemohla poškozená zavřít a odmítal nohu vyndat, přestože jej o to poškozená neustále žádala, přičemž následně poškozenou dveřmi přetlačil, vstoupil do předsíně bytu, kdy v důsledku toho, že poškozená odmítala přítomnost obžalovaného v bytě, použila vůči němu pepřový sprej, který jí posléze obžalovaný vyrval z ruky a praštil s ním o zem, kdy obžalovaný nechtěl byt opustit ani navzdory tomu, že jej poškozená znovu vyzývala, aby z bytu „vypadnul“ a zároveň se jej snažila z bytu silou vytlačit, a kdy obžalovaný z bytu odešel až poté, co zjistil, že jeho jednání zaznamenala K. N., která bydlí v protější bytové jednotce“.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřoval proti výrokům o vině a trestu. Městský soud v Praze podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl usnesením ze dne 4. 6. 2025 sp. zn. 44 To 148/2025.

II. Dovolání obviněného

4. Proti zamítavému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal dne 15. 8. 2025 obviněný A. Z. prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Císaře dovolání, které nijak neodůvodnil s vysvětlením, že tak učiní v nejbližších dnech. Dne 18. 8. 2025 pak odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku doplnil.

5. Obviněný formálně odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. a podřadil jim bez bližšího rozlišení námitku nesprávných skutkových zjištění soudu prvního stupně, pokud je o rozsah a důvod vstupu obviněného do bytu poškozené, a námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe a z ní plynoucího principu ultima ratio.

6. Podle obviněného je možné z důkazů provedených v hlavním líčení s potřebnou mírou jistoty vyvodit jen to, že obviněný téměř celou dobu stál před prahem vstupních dveří do bytu poškozené, u kterých jí předal jejich spící roční dceru, kterou měl předmětný den v rámci dohodnutého styku u sebe a kterou vrátil do péče poškozené o dvě hodiny dříve, protože se obával, zda není nemocná, a neměl dostatek zkušeností to posoudit. Vstupu do bytu poškozené, či přesněji toho, aby poškozená nezavřela vstupní dveře, se obviněný domáhal až v okamžiku, kdy se poškozená vrátila z ložnice, kam uložila dceru do postýlky, protože chtěl znát bližší informace k jejímu zdravotnímu stavu, ovšem poškozená s ním odmítala komunikovat a začala na něj křičet a strkat do něj. Až ten okamžik se situace vyhrotila a mezi oběma rodiči nastala slovní rozepře a přetlačování se o dveře. Podle obviněného poškozená celý incident nedůvodně gradovala, byla k němu hrubá a zaútočila na něj pepřovým sprejem, přestože on sám ji verbálně neurážel a nijak ji neatakoval.

7. Obviněný dále namítl, že se soudy obou stupňů věcí zabývaly příliš formalisticky. Byly si sice vědomy vypjaté povahy vzájemných vztahů mezi ním a poškozenou, i toho, že k tomu přispívají svých chováním oba aktéři v zásadě stejnou měrou, ale nevzaly to v potaz při posuzování společenské škodlivosti skutku, kterým jej uznaly vinným. Stejně jako fakt, že motivací jednání obviněného byla snaha zjistit, zda je jeho dítě v pořádku, nebo že intenzita narušení domovní svobody byla velmi nízká.

8. Obviněný konstatoval, že skutek byl rodinným konfliktem, na který soudy měly nahlížet citlivější optikou a postihnou ho jen za přestupek. Aplikace trestní normy na jeho jednání je nespravedlivá a při tak napjatých vztazích mezi rodiči nezletilého dítěte může způsobit více škody než užitku.

9. V návaznosti na argument kvalitou vztahů mezi rodiči nezletilé obviněný poukázal na vlastní sebereflexi, která se projevila v tom, že přistoupil na rodinné poradenství, psychoterapii a sám si platí asistované předávání dcery matce, aby minimalizoval riziko opakovaní situace, která je projednávána v této trestní věci. I to podle obviněného svědčí pro závěr, že žalovaný skutek je nanejvýš přestupkové povahy, jakkoli primární jsou skutkové okolnosti případu a jeho osobní poměry.

10. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. 44 To 148/2025, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 3 T 196/2024, zrušil a přikázal příslušenému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření státního zástupce

11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Shrnul dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů i podstatu dovolání obviněného a konstatoval, že obviněný z velké míry jen opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil v řízení před oběma nižšími soudy a se kterou se tyto soudy řádně vypořádaly. V této souvislosti státní zástupce odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které jsou dovolání založená jen na opakovaní námitek uplatněných v dřívějších fázích řízení v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obecně odmítána jako zjevně nedůvodná, pokud soudy svá rozhodnutí řádně, logicky, přesvědčivě a uceleně odůvodnily.

12. Státní zástupce k dovolání dále uvedl, že argumentace obviněného přísně vzato nerozlišuje jednotlivé námitky podle uplatněných dovolacích důvodů. V souhrnu lze konstatovat, že obviněný se svými skutkovými výhradami snaží prosadit vlastní verzi toho, co se mezi ním a poškozenou v rozhodnou dobu událo, aniž by přitom poukázal na jakýkoli konkrétní natož extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takto postavená dovolací argumentace ale neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě procesních vad ovlivňujících správnost skutkových závěrů.

13. Hmotněprávní námitky obviněného týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe a povahy trestního postihu jako ultima ratio lze podle státního zástupce podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou však zjevně nedůvodné. Připomněl, že zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku má interpretační význam, neboť vyžaduje, aby znaky trestného činu byly vykládány restriktivně a trestní odpovědnost byly uplatňována pouze v případech společensky škodlivých. Podle ustáleného výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku se subsidiarita trestní represe uplatní zpravidla tehdy, pokud posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnost neodpovídá běžně se vyskytujícím případům dané skutkové podstaty (viz stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, pub. pod č. 23/2013 Sb. rozh. tr.). V předmětné věci podle státního zástupce soudy nezjistily relevantní okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněného natolik, aby neodpovídalo typovým případům trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Nejedná se o případ výjimečný ani hraniční, který by odůvodňoval odklon od standardního právního posouzení. Jednání obviněného nebylo izolovaným incidentem, ale mělo gradující charakter, kdy se za každou cenu snažil proniknout do obydlí poškozené a bránil jí v uzavření vstupních dveří. Byl natolik urputný, že si to vyžádalo fyzický zásah poškozené. K deeskalaci jeho jednání došlo až na zásah sousedky poškozené. Podle státního zástupce nelze ani pominout dlouhodobý konfliktní vztah obviněného s poškozenou a to, že obviněný pod záminkou obav o zdraví své dcery zasáhl do práva poškozené na nedotknutelnost bydlení. Státní zástupce uzavřel, že soudy správně vyhodnotily, že se nejednalo o přestupek, ale o trestný čin, jehož společenská škodlivost dosahuje intenzity vyžadující trestně právní reakci.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s deklarovanými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. obviněný podle státního zástupce sice uplatnil adekvátně jeho druhé variantě, ovšem vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí vytýkanými vadami, bylo odvolání obviněného zamítnuto důvodně.

15. Závěrem státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.

IV. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení. Doplnění dovolání bylo učiněno sice až po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř. pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku, ovšem podle ustálené judikatury Ústavního soudu jde o dovolání včasné. V nálezu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 473/05 (dohledatelný také jako rozhodnutí N 49/40 SbNU 439), Ústavní soud jasně konstatoval, že je-li tzv. blanketní dovolání podáno ve lhůtě a jeho doplnění následuje v době, která přesahuje dvouměsíční dovolací lhůtu, ale současně odpovídá čtrnáctidenní lhůtě, kterou by jinak soud prvního stupně stanovil podle § 265h odst. 1 tr. ř., lze takové doplnění akceptovat, i když bylo učiněno bez oné výzvy. Tento postup reflektuje účel zákonné úpravy, která směřuje k tomu, aby dovolání obsahovalo obligatorní náležitosti, přičemž zákon nevylučuje, že dvoutýdenní lhůta pro odstranění vad může přesáhnout zákonnou dvouměsíční lhůtu pro podání dovolání.

17. Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.).

18. Dovolání obviněného je formálně opřeno o § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., přičemž procesní námitky proti skutkovým závěrům a výhrady vůči hmotněprávnímu posouzení skutku se vzájemně prolínají bez toho, že by je obviněný jednotlivě podřadil pod některý z uplatněných důvodů dovolání. I přes jistou nepřehlednost dovolací argumentace je ale zjevné, že obviněný v prvé řadě brojí proti skutkovým zjištěním, že se snažil vniknout do bytu poškozené, tlačil na ní svým tělem a posléze i vstoupil do předsíně, kde setrval i přesto, že poškozená vůči němu použila pepřový sprej, a byt poškozené opustil až poté, co zjistil, že hluk incidentu přivolal sousedku. Poukazuje přitom na obsah videozáznamu, který byl proveden k důkazu soudem prvního stupně, a z něhož je zřejmé, že nanejvýš dal nohu za práh bytu, aby poškozené zabránil zavřít vstupní dveře. Dále namítá, že jednal v obavě o zdraví své dcery a ve snaze dohodnout se s poškozenou na tom, kdy si dceru zase převezme, nikoli s cílem vniknout do bytu poškozené a setrvat v něm.

19. Jestliže tyto námitky obviněný mínil uplatnit ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká tzv. zjevných rozporů mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy, je potřeba připomenout, že zjevný rozpor je dán jen tehdy, pokud soudy učiní skutkový závěr, který je v přímém protikladu k jednoznačnému obsahu provedených důkazů, nebo pokud skutková zjištění nemají v provedených důkazech žádnou oporu a nejsou odůvodnitelná žádným logicky přijatelným způsobem jejich hodnocení. Obviněný přitom musí konkrétně označit, které důkazy byly provedeny, jaký byl jejich obsah, a v čem konkrétně spočívá jejich nesoulad s učiněnými skutkovými závěry. Nestačí pouhé tvrzení, že důkazy byly hodnoceny nesprávně, nebo že jiný způsob jejich hodnocení by vedl k příznivějšímu závěru pro obviněného. Dovolání musí obsahovat přesvědčivou argumentaci, že skutková zjištění soudů jsou natolik vybočující z rámce logického a racionálního hodnocení důkazů, že představují porušení práva na spravedlivý proces. V případě skutkových námitek obviněného lze tedy dospět k závěru, že v podobě, ve které je obviněný přednáší, je lze pod výše uvedený dovolací důvod podřadit opravdu jen s vysokou mírou tolerance, neboť obviněný sice identifikoval ze svého pohledu nesprávné skutkové zjištění a poukázal na důkaz, který mu zcela nekonvenuje, nicméně skutkové zjištění, které obviněný rozporuje, je opřeno i o další důkazy, které mu bez důvodných pochybností poskytují krytí.

20. Co se týče obviněným namítaného obsahu videozáznamu označeného jako „video z predmetneho dne II.mp4“, který je uložen CD na č. l. 141 trestního spisu, soud prvního stupně v bodě 29 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že z něj nelze dovodit, že obviněný vniknul hlouběji do bytu poškozené, ale je možné z něj s velkou pravděpodobností usuzovat na to, že minimálně překročil práh vstupních dveří. Takže v podstatě obsah tohoto důkazu interpretoval stejně jako obviněný ve svém dovolání. Skutkové zjištění o vniknutí obviněného do prostoru předsíně bytu poškozené pak soud prvního stupně primárně opřel o výpověď svědkyně K. N., sousedky poškozené, která uvedla, že poté, co slyšela hádku na chodbě, vyšla ze svého bytu a uviděla obviněného, který se nacházel v bytě poškozené asi metr od prahu vstupních dveří (viz bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a protokol o výpovědi svědkyně v hlavním líčení na č. l. 116–117 tr. spisu). Vycházel i z výpovědi poškozené, která od počátku trestního stíhání neměnně uváděla, že obviněný ji v jeden moment následoval dovnitř do bytu, přičemž se odsunul zpět do prostoru vstupních dveří až ve chvíli, kdy poškozená vzala do ruky telefon, kterým chtěla situaci natáčet. Lze proto uzavřít, že soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, které zjevně není v zásadním rozporu s důkazní situací.

21. K námitkám obviněného, že z provedeného dokazování lze maximálně dovodit, že vniknul do předsíně bytu poškozené, a to až v okamžiku, kdy se vrátila zpět ke vstupním dveřím poté, co uložila dceru do ložnice, Nejvyšší soud nad rámec uvedeného konstatuje, že z pohledu skutkových zjištění rozhodných pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, je podstatné, že obviněný do bytu poškozené úmyslně vniknul přes její zjevný odpor, tj. neoprávněně. Zda přitom překonal vzdálenost jednoho metru nebo jen několika centimetrů od prahu vstupních dveří je z formálního pohledu irelevantní.

22. Míru intenzity zásahu do domovní svobody poškozené je ovšem namístě zvažovat při posuzovaní dovolací námitky obviněného týkající se hmotněprávního posouzení skutku z pohledu jeho společenské škodlivosti, kterou obviněný v dovolání uplatnil s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a princip ultima ratio. Tato dovolací námitka odpovídá obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který slouží k nápravě nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, a Nejvyšší soud ji shledal důvodnou.

23. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout skutkový základ případu, tak jak jej zjistily soudy nižších stupňů. Obviněný je bývalým partnerem poškozené, se kterou má nezletilou dceru AAAAA. Nezletilá žije v bytě s poškozenou a obviněný se s ní v době inkriminovaného jednání stýkal v rámci s poškozenou dohodnutého režimu, který v podstatě odpovídal tomu, jenž byl následně k návrhu otce stanoven usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 o předběžném opatření ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 6 P 296/2024 (k předání dcery má docházet vždy v místě bydliště poškozené a obviněnému má být předána na dvě hodiny každé úterý a čtvrtek od 16:00 do 18:00; každou sudou neděli od 14:00 do 18:00 hodin).

Předmětného dne obviněný přišel k poškozené, dceru si od ní převzal s tím, že ji vrátí v 18. 00 hodin, ale v důsledku toho, že dcera mu nepředvídatelně usnula a on se obával, zda tato únava není projevem nemoci, vrátil se k bytu poškozené. Po asi pěti minutách dohadování poškozené spící dceru u dveří bytu předal a ona ji odnesla do postýlky, kde ji letmo zkontrolovala a usoudila, že dcera je v pořádku. Pak se vrátila ke dveřím do bytu, kde stále čekal obviněný a tvrdil, že se chce s poškozenou dohodnout na dalším kontaktu s dcerou.

Poškozená s ním odmítala o dceři mluvit a s ohledem na dřívější jednání obviněného vnímala jeho chování jako záminku, aby se dostal do jejího bytu. Pokusila se zavřít vstupní dveře, čemuž obviněný zamezil tím, že za práh dal nohu, načež došlo k vzájemnému přetlačování u dveří a slovní rozepři, během níž obviněný krátce vstoupil do předsíně bytu a která vyústila v použití pepřového spreje poškozenou, neboť ta se obávala, že jinak obviněný neodejde. Konflikt skončil poté, co sousedka K. N., kterou přilákal hluk, na žádost obou aktérů zavolala policii.

24. Z výše uvedeného je zřejmé, že celý incident trval nanejvýš několik minut a že nešlo o závažné narušení soukromí poškozené, ale o spontánní reakci v mezní situaci, která není neobvyklá v případě konfliktního vztahu mezi bývalými partnery, kteří se nedokážou dohodnout v otázce péče o nezletilé dítě a na styku s ním. V průběhu incidentu obviněný poškozenou fyzicky ani verbálně nenapadal. O tom, že celá událost měla charakter emočně vypjatého rodičovského sporu bývalých partnerů, neměl pochybnost ani soud prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že mezi obviněným a poškozenou jde o oboustranné dlouhodobé a citově zabarvené konflikty spojené s úpravou styku s jejich společnou nezletilou dcerou (viz bod 27 odůvodnění jeho rozsudku), a tento závěr akceptoval i odvolací soud (viz bod 19 odůvodnění jeho usnesení).

Obviněný se hájil tím, že jeho jednání, které poškozená účelově zveličuje, bylo vedeno jen snahou zjistit, jaký je zdravotní stav jeho dcery, a dohodnout se na tom, zda a kdy si ji může zase vzít. Soud prvního stupně tuto motivaci zpochybnil poukazem na to, že obviněný se neobrátil na OSPOD, policii či lékaře, nýbrž se setrvale přes nesouhlas poškozené domáhal osobního kontaktu s ní (bod 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V další části odůvodnění svého rozsudku ovšem připustil, že nelze vyloučit, že obviněný jednal i ve snaze realizovat svou péči o dítě a v obavě o něj, jakkoli narušení obydlí bylo jeho motivací primární.

Konkrétně soud prvního stupně uvedl: „Soud rovněž hodnotil i to, že jádrem konfliktu byla jeho údajná starost o zdraví dcery. Zde má však soud pochybnost, že tato primární motivace, pokud tedy zde skutečně byla, přerostla v záminku, jak komunikovat s poškozenou i přes její nesouhlas.“ (bod 34 odůvodnění rozsudku). K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že pokud po vyčerpání nabízejících se důkazů není obhajoba obviněného o motivu jeho činu s potřebnou mírou jistoty vyvrácena, nelze existující pochybnosti vykládat v neprospěch obviněného (zásada in dubio pro reo).

Odsuzující výrok může mít zákonný podklad jen tehdy, je-li v důkazním řízení dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty ve vztahu ke skutku a osobě pachatele, a to alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". Závěr o tom, co bylo zásadním cílem obviněného, zda zasáhnout právo poškozené na domovní svobodu, nebo skrze porušení tohoto chráněného zájmu docílit toho, že s ním poškozená bude hovořit o jejich nezletilé dceři, což lze označit za cíl legitimní a souladný s právem, je přitom významný pro rozumné posouzení míry společenské škodlivosti jednání obviněného, které jinak formálně jasně vykazuje znaky trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr.

zákoníku. Posuzovaný případ je z mnoha úhlů pohledu hraniční a při hmotněprávním posouzení činu obviněného je potřeba pečlivě zvažovat, zda kriminalizace jeho jednání se nedostává do rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a rozumného uspořádání společenských vztahů.

Pokud motivace obviněného nebyla jednoznačně kriminální, ale mohla být vedená snahou být ve styku se svým dítětem, jak soud prvního stupně připouští, logicky to společenskou škodlivost činu snižuje a soud musí uvážit, jak vysokou měrou. Zda s ohledem na motivaci činu a intenzitu porušení chráněného zájmu je nutný zásah trestní represe, která je v případech konfliktních vztahů rodičů nezletilého dítě nezřídka způsobilá ohrozit již tak narušené rodinné vazby, nebo zda nepostačí použít prostředky občanského či správního práva. Na protiprávní jednání je totiž třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech, v souladu s pomocnou (subsidiární) úlohou trestního práva v právním řádu a ve společnosti, která je vymezena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

25. Subsidiarita trestní represe má být chápána jako korektiv zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu. Jako aplikační zásada se uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, pub. pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13).

26. V projednávané věci je zjevné, že věc má soukromoprávní základ (neshoda rodičů ohledně péče o jejich dceru) a že mezi obviněným a poškozenou je dlouhodobě, oboustranně vyhrocený vztah, kdy ani jeden z nich není ve výrazně asymetrickém postavení vůči druhému (srovnej oznámení o přestupcích proti občanskému soužití na č. l. 14 až 21 tr. spisu nebo úřední záznam o podání vysvětlení na č. l. 157 až 160 tr. spisu, z nichž vyplývá, že ze spáchání přestupku jsou podezřelými jak obviněný, tak poškozená a jejich jednání má spočívat ve verbálním napadání za použití hrubých výrazů, ve vzájemných fyzických útocích a v drobném poškozování majetku).

27. Z pohledu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je také potřeba, aby se soud rozhodující o vině zabýval aktivním přístupem obviněného k rodičovské roli a jeho snahou o konstruktivní řešení situace spojené s předáváním dcery. Obviněný podle svých tvrzení, která nebyla zatím ověřena, pravidelně dochází na mediační sezení, spolupracuje s orgánem sociálně-právní ochrany dětí a plní svou vyživovací povinnost 6 000 Kč měsíčně k rukám matky dítěte, byť podle poškozené ne zcela pravidelně (viz výpověď poškozené při hlavním líčení na č. l. 177 tr. spisu). Na základě vlastní sebereflexe obviněný údajně inicioval i účast na rodinném poradenství a psychoterapii a v současné době z vlastních finančních prostředků hradí asistované předávání nezletilé do péče její matky. Cílem tohoto opatření má být minimalizace rizika vzniku konfliktních situací, obdobných té, která je předmětem projednávaného trestního řízení.

28. Za relevantní z hlediska náhledu na míru společenské škodlivosti jednání obviněného je nutné označit i již zmíněné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 z 28. 11. 2024, sp. zn. 6 P 296/2024 o předběžném opatření o úpravě styku obviněného s nezletilou dcerou (viz č. l. 33 až 34 tr. spisu). Z odůvodnění tohoto rozhodnutí totiž vyplývá, že až do doby, kdy se stal posuzovaný skutek, podle opatrovnického soudu předávání nezletilé probíhalo v souladu s dohodou mezi rodiči a že obviněný vykonával péči o dceru řádně. V důsledku toho opatrovnický soud dospěl k závěru, že zavedení asistovaného předávání by představovalo nepřiměřený zásah do rodičovských práv obviněného a návrh na předběžné opatření matky ze dne 22. 11. 2024 zamítl.

29. Současně je na místě provést trest proporcionality základních kolidujících práv. Jednání obviněného nepochybně zasáhlo do domovní svobody poškozené (čl. 12 Listiny), současně však vstupuje do hry právo na rodinný život obviněného a nezletilé (čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy) a také nejlepší zájem dítěte a jeho právo na péči obou rodičů (viz přiměřeně Úmluva o právech dítěte, zejména její čl. 7 odst. 1). Je proto potřeba posoudit, zda ochrany zasaženého práva poškozené není možné dosáhnout méně invazivními prostředky (civilně procesní úpravou styku, přehodnocením úpravy režimu předávání nezletilé tak, aby se vyloučila možnost, že mezi obviněným a poškozenou dojde k podobným konfliktům v přítomnosti nezletilé, eventuálně přestupkovou sankcí), které by v daném kontextu z hlediska potřebnosti mohly postačit. Je nepochybné, že z pohledu poškozené může být trestní postih obviněného vnímán jako přiměřený. V rámci posouzení přiměřenosti zásahu do práv obviněného je však nezbytné zohlednit i širší kontext, zejména dopad případného odsouzení na zájem nezletilé a na zachování stabilního a důstojného vztahu s oběma rodiči.

30. Soudy nižších stupňů se otázce toho, zda čin obviněného dosahuje takové míry společenské škodlivosti, která odůvodňuje zásah trestního práva, sice věnovaly, ale ne s pozorností, kterou tato konkrétní situace vyžaduje. Soud prvního stupně pouze zcela obecně konstatoval, že jednání obviněného je společensky škodlivé natolik, že nepřichází do úvahy jiný než trestní postih (viz bod 33 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud námitku subsidiární represe odmítl s poukazem na dřívější trestní stíhání obviněného pro přečin poškozování cizí věci, jehož se měl dopustit tím, že několikrát ve vzteku kopl do dveří bytu poškozené poté, co přišel ve smluvený čas vyzvednout dceru a nikdo mu neotevřel, s tím, že obviněný evidentně není schopen adekvátně řešit situace, které vznikají při předávání nezletilé (bod 19 odůvodnění usnesení). Pokud jde o ostatní výše popsané okolnosti případu mající vliv na míru společenské škodlivosti posuzovaného skutku, a tedy na správnost jeho hmotněprávního posouzení, zůstaly nevypořádány.

31. Nejvyšší soud po úplnost uvádí, že byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., protože odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu

32. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, který se zatím přesvědčivě nevypořádal s otázkou materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přestože obviněný v dovolání takovou námitku řádně uplatnil. Podle 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

33. Městský soud v Praze je povinen se znovu zabývat odvoláním obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 3 T 196/2024, a je přitom vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.), že vzhledem k okolnostem spáchání skutku, intenzity zásahu do chráněného zájmu, charakteru vztahů mezi obviněným a poškozenou a skutečnosti, že posuzovaný čin má soukromoprávní základ související s úpravou styku s nezletilou, jejíž zájmy je také potřeba mít na paměti, je nutné před vyvozením trestní odpovědnosti posoudit, nakolik je možné a dostatečně efektivní situaci řešit z pohledu subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva. Jedná se totiž bezesporu o hraniční případ z pohledu společenské škodlivosti při srovnání s jinými skutky typově odpovídajícími přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku.

34. Pokud jde o doplnění dokazování, bude na odvolacím soudu, aby uvážil, zda se spokojí se stávajícím stavem nebo zda ověří tvrzení obviněného ohledně jeho údajné sebereflexe a asistovaného předávání nezletilé. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snaha odstranit jiné škodlivé následky činu, samo o sobě není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, na druhou stranu z něj lze zpravidla usuzovat na možnosti nápravy pachatele i bez vyvození trestní odpovědnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 10. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně