4 Tdo 812/2024-3161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání obviněného L. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2024 č. j. 4 To 581/2023-3042, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 9/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2023 č. j. 8 T 9/2023-2975 byl obviněný L. V. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) spolu s dalšími dvěma obviněnými (D. K. a V. B., kteří nepodali dovolání) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s obviněným V. B. Vytýkaného jednání se obviněný dopustil jednáním popsaným ve výroku uvedeného rozsudku, konkrétně pak ve zkratce tím, že
jako jediný jednatel subjektu MM stavby po dohodě a ve spolupráci s obviněným uprchlým V. B., osobou fakticky jednající za daňový subjekt SKYF , v záměru zneužít systém fungování DPH – čerpání odpočtů DPH z deklarovaných přijatých zdanitelných plnění, za zdaňovací období březen 2018 vystavili nebo nechal vystavit fiktivní daňové doklady za nikdy neuskutečněná zdanitelná plnění, s cílem neoprávněného vylákání odpočtu DPH ze státního rozpočtu a v daňovém přiznání daňového subjektu MM stavby u DPH za zdaňovací období březen 2018 podaném dne 25. 4. 2018 (dne 6. 12. 2019 dodatečné přiznání u DPH) u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 6, ve kterém zahrnuli níže uvedené daňové doklady u daňového subjektu MM stavby jako nárok na odpočet daně na vstupu u DPH, které však nebyly ve skutečnosti realizovány tak, jak je dokladováno daňovými a pokladními doklady tohoto subjektu a uvedli tak nepravdivé údaje, tedy postupovali v rozporu s § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, čímž vylákali neoprávněný odpočet na DPH ve výši nejméně 128.236 Kč a zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši nejméně 1.970.333 Kč.
2. Za to byl obviněný L. V. podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 125 denních sazeb ve výši 800 Kč, celkem tedy ve výši 100.000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních korporacích v trvání 5 (pěti) let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Finanční úřad pro hlavní město Prahu se svým nárokem na náhradu škody odkázána do řízení ve věcech občanskoprávních. Spolu s obviněným L. V. byli odsouzeni a potrestáni i ostatní dva spoluobvinění.
3. Proti výše uvedenému rozsudku podali všichni tito obvinění odvolání. Kromě nich však v jejich neprospěch podal odvolání i státní zástupce, a to do výroku o uložených trestech a proti výroku o náhradě škody. Proti posledně uvedenému výroku o náhradě škody podala odvolání i poškozená. O těchto opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 2. 2024 č. j. 4 To 581/2023-3042 tak, že k odvolání státního zástupce a poškozené podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestech uložených obviněným B. a K., a dále i výrok o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak rozhodl znovu, když při nezměněném výroku o vině uložil spoluobviněným B. a K. nové tresty a podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněných zaplatit společně a nerozdílně poškozené způsobenou škodu, konkrétně obviněným V. a B. částku 2.098.569 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. O odvolání všech obviněných rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu zareagoval dovoláním pouze obviněný L. V., přičemž je zaměřil výlučně do výroku o náhradě škody, kterým podle něj došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. V rámci vlastní dovolací argumentace zrekapituloval myšlenky soudů obou stupňů, které je vedly k jejich (odlišným) právním závěrům. Soud prvního stupně obviněného k náhradě škody nezavázal, neboť neshledal jeho odpovědnost za škodu ani ručitelský závazek ve smyslu § 159 odst. 3 občanského zákoníku. Naproti tomu soud odvolací ano, a to s poukazem na to, že škodní nárok je samostatným právním titulem vycházejícím z § 2910 občanského zákoníku, neboť obviněný porušil zákonnou povinnost vyvarovat se páchání trestné činnosti.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že za škůdce nelze považovat ani jeho, ani ostatní obviněné, ale výlučně obchodní korporaci. Zároveň vyčetl poškozenému, že nedostatečně přesvědčivým a srozumitelným způsobem odůvodnil svůj vznesený nárok a nedoložil jej příslušnými listinami. Dokonce ani specifikace jeho nároku založená na č. l. 3007 nebyla soudem k důkazu provedena. Stejně tak poškozený neověřil, zda je obchodní společnost schopná své závazky splnit, a neučinil žádné kroky k tomu, aby byly jí vydané platební výměry uhrazeny.
V případě částky 2.098.569 Kč pak nebyla daň doměřena vůbec, a nelze proto klást obviněnému k tíži, pokud poškozený zkrácenou daň v prekluzivní lhůtě nedoměřil. Obviněný též zdůraznil, že on žádnou povinnost ve smyslu § 2910 občanského zákoníku neporušil. Zároveň nedostal ani příležitost se vyvinit. Stejně tak není možno uvažovat o zásahu do absolutních práv ve smyslu § 2910 občanského zákoníku, ale toliko do relativního majetkového práva, které je chráněno jen za předpokladu porušení zákona. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v otázce nemožnosti aplikace ručitelského závazku ve smyslu § 159 odst. 3 občanského zákoníku, což ovšem zároveň vylučuje i užití obecného pravidla podle § 2910 občanského zákoníku, neboť nelze-li aplikovat lex specialis, nelze užít ani obecnou právní úpravu.
Zároveň vytkl odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého rozhodnutí v bodě 52 výslovně uvedl, že ačkoliv mu nic nebránilo povolat k povinnosti k náhradě škody obviněného a jednoho ze spoluobviněných, tak to neučinil, protože by tím nespravedlivě zvýhodnil třetího obviněného. Tím, ale přiznal, že jeho postup nebyl v souladu s právem. Obviněný je tedy přesvědčen, že soud odvolací měl poškozeného s jeho nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud výrok rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.
2. 2024 č. j. 4 To 581/2023-3042, kterým rozhodl o povinnosti obviněného společně a nerozdílně s V. B. uhradit poškozené škodu ve výši 2.098.569 Kč, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě, aby napadený výrok změnil tak, že se poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkazuje do řízení ve věcech občanskoprávních.
6. K podanému dovolání poskytl státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) vyjádření. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku a dovolací argumentace obviněného, konstatoval, že procesní námitky týkající se neprovedení dokazování stran nevykonatelnosti platebních výměrů a možnosti vyvinění jsou v rámci uplatněného dovolacího důvodu nepřípustné. Naopak, za právně relevantní označil námitky vůči právnímu posouzení otázky náhrady škody, ačkoliv i tyto výhrady shledal neopodstatněnými. Zopakoval důvody, pro které bylo možno uplatňovat nárok na náhradu škody v trestním řízení z pohledu procesního práva, a to s odkazem na příslušnou judikaturu, zejména pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013 a další na něj navazující. Co se pak týče hmotněprávního posouzení škodního nároku, citoval ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty a daňového řádu stanovující povinnosti daňového subjektu, které byly jednáním obviněného porušeny a konstatoval, že škůdcem ve smyslu § 2910 občanského zákoníku je obviněným jednající právnická osoba. Následně připomněl předpoklady uplatnění ručitelského závazku statutárního orgánu právnické osoby podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku. Z toho dovodil, že obviněný je povinen podle § 2952 občanského zákoníku k náhradě škody, kterou způsobil obchodní korporaci, jejímž jménem jednal, a to z titulu zákonného ručení podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku. Za škodu je pak třeba považovat dluh na dani, který je zároveň po povinné obchodní korporaci nevymožitelný. Státní zástupce pak odmítl tezi o vztahu speciality mezi ustanovením § 2910 občanského zákoníku a § 159 odst. 3 téhož, a naopak je přesvědčen, že se obě právní normy mohou v konkrétním případě doplňovat. Vyjádřil přesvědčení, že ačkoliv odvolací soud své rozhodnutí o § 159 odst. 3 občanského zákoníku neopřel (ačkoliv podle mínění státního zástupce tak učinit měl), a pouze stručně se o něm zmínil, nelze dospět k závěru, že nebyla dodržena hmotněprávní ustanovení o náhradě škody a že by tedy byl adhezní výrok nesprávný. Ze shora uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání i v případě přijetí jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost dovolání je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje vůči rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek dovolatele podaný proti odsuzujícímu rozsudku.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Jiné právní posouzení podle norem hmotného práva se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (promlčení, souběh trestných činů). Může se však jednat i okolnost vztahující se k jinému výroku než výroku o vině, především pak k výroku o náhradě škody. Zde půjde typicky o posouzení podle hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení (občanský zákoník). Blíže viz Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166 a 3167.
10. Obviněný uplatnil námitky vůči nesprávnému právnímu posouzení otázky hmotného práva (odpovědnost za škodu a osoby povinné) a také námitky vůči postupu soudu spočívajícímu v nedostatečném rozsahu dokazování stran existence škody (neprokázání specifikace nároků poškozeného) a nemožnosti vyvinění. Je nutné předeslat, že otázky napadající procesní stránku řízení nelze pod uplatněný dovolací důvod subsumovat, neboť jak je uvedeno shora, reklamovaný dovolací důvod se omezuje výlučně na hmotněprávní posouzení věci, v tomto případě nároku na náhradu škody jako jiného právního posouzení. Současně je nelze podřadit ani pod jiný zákonný dovolací důvod, neboť svojí podstatou toliko popírají skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, aniž by reflektovaly provedené dokazování a z něj učiněná skutková zjištění. Soud prvního stupně totiž ve vztahu k částkám, kterými obviněný spolu se spoluobviněným zkrátili daňovou povinnost a vylákali výhodu na dani, provedl veškeré důkazy nutné k prokázání přesných částek (faktur, objednávky, výslechy svědků) fiktivních obchodů. Tyto okolnosti byly totiž stěžejní též pro přesnou kvalifikaci stíhaných skutků. Jak je z podaného dovolání patrno, vůči těmto skutkovým zjištěním obviněný nebrojil. Nejvyšší soud připouští, že výše škody způsobené trestným činem a otázka výše povinnosti k náhradě škody se nemusí a v praxi ani nebudou vždy plně překrývat. V tomto případě tomu tak ovšem není, neboť způsobená škoda spočívá právě v doměřené zkrácené dani a jejich výše tak plně korespondují. Veškeré námitky vůči procesnímu postupu soudu tedy nesplnily ani základní předpoklady dovolacího přezkumu.
11. Na druhou stranu námitka nesprávného právního posouzení odpovědnosti obviněného za škodu je pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. plně podřaditelná, neboť jde o otázku právní kvalifikace jiné skutečnosti podle norem hmotného práva. V tomto případě se jedná o otázku právního titulu odpovědnosti za škodu a osoby povinného, a to podle norem práva občanského.
12. Odvolací soud zavázal obviněného k náhradě škody v rozsahu celé způsobené škody, a to solidárně se spoluobviněným V. B. Tento výrok opřel o právní názor, že oběma spoluobviněným svědčí samostatná právní povinnost k náhradě škody z titulu obecné odpovědnosti za škodu podle § 2910 občanského zákoníku. Naproti tomu obviněný je přesvědčen o tom, že jediným škůdcem je dotčená obchodní korporace a jemu ani ostatním obviněným žádný závazek k náhradě škody nevznikl. Namítl, že on sám žádnou povinnost neporušil a současně není splněn ani základní předpoklad aplikace § 2910 občanského zákoníku, neboť nebylo zasaženo do absolutního práva poškozeného ani práva na jeho ochranu. Nejvyšší soud však přisvědčil závěrům soudu odvolacího, byť je nutno připustit, že jeho odůvodnění si v kontextu námitek obviněného žádalo a žádá rozvinutí všech aplikovaných úvah. Zároveň se pak plně neztotožnil s interpretací státního zástupce (viz jeho vyjádření), která ovšem není předmětem dovolacího přezkumu, a proto se k ní nebude blíže vyjadřovat.
13. Podle § 2910 občanského zákoníku je škůdce který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, povinen nahradit poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Toto ustanovení tedy formuluje dvě samostatné skutkové podstaty zakládající nárok na náhradu škody ze dvou samostatných právních titulů.
14. V nyní projednávaném případě přicházela do úvahy aplikace věty druhé shora citovaného ustanovení. Tato skutková podstata nevyžaduje zásah do práv řazených mezi práva absolutní, a to za předpokladu, že došlo do zásahu do jiného práva chráněného zákonem. Lze si jen stěží představit intenzivnější formu ochrany, než jsou právě prostředky práva trestního (obdobně viz MELZER, F., TÉGL, Petr, eds. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX, § 2894–3081. Praha: Nakladatelství Leges, 2018, s. 302). Konkrétně v tomto případě se jedná o skutkovou podstatu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, kterou lze bezpochyby označit za ochrannou normu ve smyslu § 2910 občanského zákoníku. Jejím účelem je ochrana správného vyměření daně (a dalších finančních odvodů do veřejných rozpočtů). Tato skutková podstata chrání veřejný zájem na tom, aby daně byly vyměřeny ve správné výši (věcná působnost), neboť z nich stát získává prostředky na financování veřejných služeb (osobní působnost). Zároveň má tato skutková podstata za cíl postihnout úmyslné uvedení nepravdivých, zkreslených nebo neúplných informací vedoucích k nesprávnému vyměření daně (modální působnost). V rámci tohoto trestního řízení bylo prokázáno (a obviněným není nikterak rozporováno), že to byl on, kdo v rozporu se zákonem úmyslně zkrátil daňovou povinnost jím zastupované právnické osoby tak, že v rámci daňových přiznání uváděl fiktivní zdanitelná plnění s cílem neoprávněného odpočtu na DPH. Ze všeho shora uvedeného pak vyplývá, že v dané věci je splněna i souvislost protiprávnosti, neboť je zřejmé, že škoda, kterou poškozený uplatnil vznikla způsobem předvídaným ochranným účelem normy (k tomu blíže viz MELZER, F., TÉGL, Petr, eds. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX, § 2894–3081. Praha: Nakladatelství Leges, 2018, s. 302, 303 nebo též nález Ústavního soudu ze 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15 bod 31).
15. Současně nelze tvrdit, že jediným škůdcem byla obchodní korporace, jejímž jménem obviněný jednal. Ta totiž činila veškeré úkony výlučně jeho prostřednictvím. Byl to tedy i obviněný, kdo naplnil skutkovou podstatu § 2910 občanského zákoníku věty druhé (stejně tak i spoluobviněný V. B., o jehož závazku ovšem není v rámci tohoto řízení rozhodováno). Jak již konstatoval Nejvyšší soud v usnesení Velkého senátu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013, zkrátil-li daň za právnickou osobu obviněný jako její statutární orgán, ale je zřejmé, že doměřená daň bude nevymožitelná po této právnické osobě, lze uplatnit nárok na náhradu škody i po tomto obviněném, a to z titulu jeho samostatné odpovědnosti za škodu podle § 2910 věta druhá občanského zákoníku, která by mohla být předmětem civilního řízení (viz bod 14 tohoto usnesení). Zároveň byla v řízení prokázána nemožnost vymožení tohoto dluhu po právnické osobě z důvodu její insolventnosti (č. l. 2961, str. 44 rozsudku soudu prvního stupně) – obchodní společnost MDSK company, s. r. o., podala insolvenční návrh dne 30. 7. 2019 a dne 18. 12. 2019 bylo rozhodnuto o jejím úpadku a na její majetek byl prohlášen konkurz. Z tohoto důvodu nic nebránilo tomu, aby poškozený tento svůj nárok uplatnil i v tomto trestním řízení jako nárok adhezní podle § 43 odst. 3 tr. ř.
16. V této situaci tedy soud nepochybil, když poškozenému přiznal právo na náhradu škody ve výši prokázaného zkrácení daně, tak jak se s tímto nárokem přihlásil a zavázal obviněného (solidárně se spoluobviněným V. B.) k náhradě škody ve výši 2.098.569 Kč.
17. Obviněný setrval ve shodě se soudem prvního stupně na názoru, že zákonné ručení statutárního orgánu podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku je speciální právní úpravou vůči obecné úpravě náhrady škody podle § 2910 občanského zákoníku a proto, pokud není splněna podmínka speciální úpravy, nelze použít ani úpravu obecnou. Tato myšlenka je ovšem zcela mylným výkladem jednak obecného pravidla lex specialis derogat lex generalis a jednak i zmíněných institutů občanského práva. K prvně jmenovanému je nutno konstatovat, že interpretace, kterou zastává obviněný by byla zcela v rozporu s elementární logikou, neboť by fakticky založila situaci, kdy nelze uplatnit normu žádnou.
Kolizní pravidlo lex specialis derogat lex generalis pamatuje na situace, kdy existují dvě právní normy, které je možné aplikovat – jedna obecná a druhá zvláštní přímo pro danou skutečnost. V takovém případě je třeba použít právě právní normu speciální a generální se nepoužije. Ovšem za situace, kdy nelze aplikovat zvláštní právní normu (nejsou splněny předpoklady jejího uplatnění, tedy dispozice této normy), je naopak nutné použít normu obecnou. Teze zastávaná obviněným, tedy, že v případě, kdy nelze uplatnit speciální právní úpravu, nelze následně uplatnit ani tu obecnou, je tedy zcela scestnou interpretací základních kolizních pravidel.
Současně pak nelze v konkrétní argumentaci obviněného ignorovat ani ten fakt, že se nejedná o situaci, kdy by bylo možné dané kolizní pravidlo aplikovat, neboť soud prvního a potažmo druhého stupně uvažoval o aplikaci zcela svébytných právních institutů (ručení podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku a náhrada škody podle § 2910 občanského zákoníku), u nichž nelze vztah subsidiarity vůbec dovodit již z jejich podstaty – ručení jako zajišťovací institut a náhrada škody jako závazek z deliktu. Nejvyšší soud však není povolán k tomu, aby na tomto místě a v daných souvislostech rozdílnost obou institutů podrobněji rozebíral.
Z obou shora uvedených hledisek je však zřejmé, že ani této dovolací námitce nebylo možné přiznat způsobilost prolomit limity dovolacího přezkumu.
18. K dalším výtkám obviněného lze konstatovat toliko to, že poškozený se řádně přihlásil do trestního řízení s nárokem na náhradu škody ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. (viz. č. l. 2832) s tím, že uvedl výši svého nároku, právní titul, o který jej opírá a navrhnul, aby byla obviněným uložena povinnost tuto škodu nahradit. Specifikace jeho nároku byla uvedena tak, že se jedná o zkrácenou daň, respektive daňovou výhodu. Její prokázání bylo i esenciálním předpokladem pro výrok o vině a soud tedy vedl tímto směrem dokazování, ze kterého učinil spolehlivá (a obviněným ani nezpochybněná) skutková zjištění o zkrácení daně (respektive neoprávněné daňové výhodě) ve výši korespondující i s tvrzením poškozeného. Požadavek obviněného na provedení listinného důkazu – specifikace škody na č. l. 3007 (nadto se jedná o přílohu odvolání poškozené, kdy originál této listiny byl založen již na č. l. 2832, tedy ještě před nařízeným hlavním líčením), je nepřijatelný. Za prvé je nutno podotknout, že podle názoru obviněného jím měla být prokázána škoda, která již byla dostatečně zjištěna z jiných důkazů a zároveň se jedná o důkaz zcela nezpůsobilý tuto škodu prokázat, neboť jde toliko o listinu zachycující tvrzení poškozené, a nikoliv o důkaz s vlastní výpovědní hodnotou. Obdobně, pokud jde o argument, že poškozený neučinil žádné kroky k vymožení daně (doměření, vydání platebního výměru). Poškozený tvrdil a v řízení byla prokázána nemožnost vymožení tohoto dluhu po právnické osobě z důvodu její insolventnosti (č. l. 2961, str. 44 rozsudku soudu prvního stupně). Není tedy pochyb, že daňová povinnost v zjištěné výši vznikla a její vymožení po obchodní korporaci bylo nemožné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013). Argumentace obviněného požadující pro přiznání adhezního nároku další kroky ze strany poškozeného je tedy ryze účelová a zcela se míjí s mantinely dovolacího řízení.
19. Po zvážení všech výše uvedených skutečností a argumentů Nejvyšší soud dovolání obviněného L. V. v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné dovolací námitky zčásti žádnému dovolacímu důvodu neodpovídaly a zčásti pak byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu