4 Tdo 823/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22.
9. 2010 o dovolání obviněné M. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně,
pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 6 To 78/2010, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T
154/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. N. o d m í t á .
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2010, sp.
zn. 34 T 154/2009, byla obviněná M. N. uznána vinnou
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se
dopustila tím, že „ve S., okres Z., jako zástupkyně společnosti Strojtechnik,
s. r. o., se sídlem B., R., jednající na základě plné moci vystavené jednatelem
společnosti J. N., dodala postupně společnosti SWS, a. s., na základě
objednávek dne 27. 10. 2005 6.000 ks sáčků z polyetylénové bublinkové fólie,
dále ve dnech 16. 11. 2005, 29. 11. 2005, 15. 12. 2005, 22. 12. 2005, 18. 01.
2006 a 14. 02. 2006 dodala do této společnosti po 7.000 ks těchto sáčků, kdy
místo dohodnuté ceny 1,20 Kč/ks bez DPH dle objednávek uvedla do faktur č.
10400023, 10400042, 10400053, 10400058, 200600008 a 200600019 částku 12 Kč/ks
bez DPH, do faktury č. 10400034 částku 11,64 Kč/ks bez DPH, tyto faktury jí
byly po dodání zboží do skladu na pokladně společnosti vždy v hotovosti
proplaceny na základě údajů v nich uvedených, přičemž si byla vědoma toho, že
vyplacená částka desetinásobně převyšuje dohodnutou cenu dodaného zboží a při
tomto jednání využila toho, že do uvedené společnosti dodávala osobně uvedené
sáčky již od roku 1999 a to v množství kolem 27.000 ks dvojitých sáčků měsíčně
v celkové hodnotě kolem 90.000,- Kč včetně DPH, které jí byly vždy po dodání
vyplaceny v hotovosti, dále využila toho, že účtárna společnosti SWS, a. s., s
ohledem na znalost její osoby coby dlouholetého dodavatele polyetylénových
bublinkových sáčků a objem dříve vyplácených částek v jejím případě neověřovala
skutečný stav dodaného zboží, čímž společnosti SWS, a. s., se sídlem S., D.
způsobila škodu v celkové výši 600.661,20 Kč, tuto částku pak použila
společnost Strojtechnik, s. r. o. pro vlastní potřebu.“
Za to byla obviněná M. N. odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2
písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Společnost SWS, a. s., byla v
souladu s ustanovením § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2010, sp.
zn. 34 T 154/2009, podala obviněná odvolání (č. l. 333 -
334). O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením
ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 6 To 78/2010, a to tak, že podle § 256
tr. ř. odvolání obviněné M. N. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná M. N. prostřednictvím svého
obhájce dovolání (č. l. 356 - 359) opírající se o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku a rovněž jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
resp. brojí proti závěru odvolacího soudu, že musela vědět, být srozuměna s
tím, že postavení zástupkyně dodavatelské obchodní společnosti Strojtechnik, s.
r. o., fakturuje částku desetkrát vyšší, než na jakou jí vznikl skutečný právní
nárok. Uvedla, že dle jejího názoru není možné být srozuměn s omylem poškozené
společnosti, aniž by tento omyl předpokládala. Soud pak dle jejího názoru v
této souvislosti nezvážil skutečnost, že placení faktur obviněné u poškozené
bylo vždy podmíněno několikerou kontrolou doložených faktur s tím, že přesný
popis takové kontroly popsali svědci – zaměstnanci poškozené společnosti,
zejména pak svědkové Č., M. a R. ve svých svědeckých výpovědích. Jelikož
obviněné byl díky dlouholeté spolupráci s poškozenou společností tento systém
kontroly dobře znám, nemohla předpokládat, že tento systém selže, a ani nemohla
tento průběh kontroly ovlivnit, tedy není možné, aby jednala v úmyslu způsobit
společnosti škodu prostřednictvím předložení chybných faktur. Faktická
existence systému kontroly na straně poškozené společnosti tak dle názoru
obviněné v podstatě vylučuje její úmysl. Obviněná soudům vytkla, že tyto měly
hodnotit, zda-li by mohlo k vyplacení peněz dojít, pokud by poškozená
společnost dodržela její standardní kontrolní postup a dále to, zda-li obviněná
nedodržení postupu ovlivnila a zda-li mohla s jeho nedodržením počítat. Pokud
by došel k závěru, že ano, bylo by teprve možno dojít k závěru, že obviněná
jednala úmyslně, resp. v úmyslu nepřímém.
Dále obviněná namítla, že se soudy nezabývaly otázkou, zda skutek obstojí z
hlediska trestnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“), kdy lze
trestní odpovědnost pachatele uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Obviněná má za to, že v daném případě se poškozená společnost měla
možnost obrátit se rovnou na společnost Strojtechnik, s. r.o., s uplatněním
nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a nebylo-li by bezdůvodné obohacení
vydáno, měla možnost vymáhat dluh prostřednictvím řízení ve věcech
občanskoprávních. K uplatnění nároku u společnosti Strojtechnik, s. r. o., tak
došlo až po prvním hlavním líčení v této trestní věci, kdy společnost
Strojtechnik, s . r. o., ihned reagovala a nepromlčenou pohledávku
vůči poškozené uhradila. Jelikož poškozená společnost nevyzvala společnost
Strojtechnik, s. r. o., k úhradě dluhu, tato de facto o pohledávce poškozené
nevěděla. Obviněná tak namítá, že došlo ke směšování pojmů bezdůvodné obohacení
a skutkové podstaty trestného činu podvodu, kdy se poškozená společnost pokouší
vymáhat nyní již promlčený dluh z obchodního vztahu prostřednictvím trestního
řízení, které však k tomuto účelu primárně neslouží.
Obviněná dále nesouhlasí se stanovením výše škody, neboť má za to, že soudy
měly odečíst celou hodnotu dodaných sáčků. Pokud soud dospěl k závěru, že
obviněná získala bezdůvodné obohacení, pak vzhledem k absenci úmyslného
podvodného jednání byl na místě posoudit celou věc podle ustanovení § 254 tr.
zák., tedy jako trestný čin zatajení věci. Závěrem pak obviněná vyslovila
nesouhlas s druhem a výměrou trestu, neboť skutek nepovažuje za natolik
společensky závažný, aby muselo dojít k uložení trestu odnětí svobody,
spojeného s jeho přímým výkonem a to zvláště za stavu, že si škodu způsobila
sama nedodržením vlastních pravidel kontroly. Dle obviněné tak bylo na místě
spíše uvažovat o uložení podmíněného trestu odnětí svobody s přiměřenou
zkušební dobou.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále
jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne
16. 3. 2010, sp. zn. 6 To 78/2010, stejně jako rozsudek Okresního soudu ve
Zlíně ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 34 T 154/2009, zrušil a věc vrátil soudu k
novému projednání.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupkyně“). Poté, co stručně připomněla rozhodnutí nalézacího a
odvolacího soudu, uvedla, že odůvodněním nedostatku svého podvodného záměru se
obviněná odchýlila od skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě rozsudku v
návaznosti na tam popsané okolnosti svědčící o jejím zavinění.
Dovozuje-li dle státní zástupkyně obviněná, že faktická existence systému
kontroly na straně poškozené společnosti vylučuje její úmysl, pak v uvedeném
směru nevychází z opatřeného skutkového stavu, který se stal ve vytýkaném
rozsahu rozhodným pro posouzení jejího zavinění. Další dovolací argumentaci
obviněné dotýkající se zpochybnění objektivní stránky trestného činu podvodu
(kdy obviněná vyjadřuje svoje přesvědčení, že pokud by poškozená společnost
dodržela běžně užívané kontrolní postupy, pak by žádná škoda nevznikla),
vyhodnotila státní zástupkyně jako námitku absentující příčinné souvislosti
mezi jednáním obviněné a způsobenou škodou, popř. jako námitku, že škoda na
straně poškozené byla způsobena také jejím spoluzaviněním. K danému uvedla, že
nelze význam případného spoluzavinění přeceňovat natolik, že by tato skutečnost
byla výlučně způsobilá přivodit škodlivý následek a to zcela nezávisle na
jednání obviněné (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trestního). Dle závěru
státní zástupkyně je zřejmé, že za stavu, kdy obviněná svým jednáním uvedla
poškozeného v omyl a následně díky dlouholetým zkušenostem s tímto obchodním
partnerem zneužila nedostatku jeho kontrolní činnosti, jednala nejen plně
srozuměna s případným vznikem škodlivého následku, ale především s vědomím, že
jí taková okolnost na straně poškozeného usnadní, aby ke škodlivému následku
došlo. Dle státní zástupkyně je proto posouzení skutku soudem jako trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zcela správné, neboť
jednání obviněné naplňuje všechny formální i materiální znaky tohoto trestného
činu.
Dále uvedla, že právní kvalifikaci jednání obviněné přitom nelze zpochybnit ani
námitkou vadného způsobu stanovení výše způsobené škody co do jejího
kvalifikovaného rozsahu. Stejně tak nelze přisvědčit námitce, že dané jednání
mělo být posouzeno jako trestný čin zatajení věci ve smyslu § 254 tr. zák.,
neboť ten se vztahuje pouze na případy, kdy se cizí věc do moci pachatele
dostala omylem, který on sám nevyvolal. K námitce, že se soudy nezabývaly
otázkou, zda skutek obstojí z hlediska § 12 odst. 2 trestního
zákoníku, kdy lze trestní odpovědnost pachatele uplatňovat jen v případech
společensky škodlivých, uvedla, že minimálně soud odvolací se při odůvodnění
svého rozhodnutí zabýval otázkou časové působnosti nové právní úpravy a
došel k závěru, že v daném případě nebylo na místě tuto výjimku aplikovat, s
čímž se státní zástupkyně ztotožnila.
Státní zástupkyně poukázala též na to, že nelze zaměňovat trestněprávní
odpovědnost s odpovědností občanskoprávní, jak to obviněná činí v podaném
dovolání a není tedy na místě zabývat se otázkami souvisejícími s možnými
způsoby sanace škodlivého následku na straně poškozené obchodní společnosti ani
s navazujícím náhledem, zda nárok na náhradu škody byl či nebyl ve smyslu
předpisů civilně právních promlčen. K námitce obviněné dotýkající se druhu a
výše trestu pak státní zástupkyně uvedla, že pro nápravu vad této povahy, které
jsou napravitelné jen v řízení odvolacím, tak dovolací řízení rozhodně neslouží
a tuto námitku nelze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněné M. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne
16. 3. 2010, sp. zn. 6 To 78/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni,
dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut
řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a
byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnou M. N. vznesené námitky naplňují jí uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten,
kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na
cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst.
11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně částky 500.000,-
Kč.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu
ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II.
ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud se tedy zaměřil na posouzení oprávněnosti tohoto dovolacího
důvodu uplatněného obviněnou M. N. a shledal, že pokud obviněná namítá
nedostatek subjektivní stránky trestného činu, tedy úmysl, a poukazuje přitom
na právní závěr nalézacího soudu o tom, že musela vědět, resp. byla srozuměna s
tím, že v postavení zástupkyně dodavatelské obchodní společnosti Strojtechnik,
s. r. o. fakturuje částku desetkrát vyšší, než na jakou jí vznikl skutečný
právní nárok, činí tak způsobem neregulérním, neboť směřuje právě do oblasti
skutkových zjištění tak, jak jsou vyjádřena ve skutkové větě rozsudku. Skutkový
stav, tak, jak byl dovozen soudem nalézacím, se stal rozhodným pro posouzení
viny obviněné, a pokud obviněná argumentuje nedostatek zavinění, resp. úmyslu
faktickou existencí kontroly na straně poškozené společnosti, odchyluje se od
tohoto soudem ve skutkové větě rozsudku popsaného skutkového stavu. Své
přesvědčení, že faktická existence systému kontroly poškozené společnosti ve
vztahu k fakturám předložených k proplacení v hotovosti, vylučuje její úmysl,
zakládá na neexistujícím, resp. neprokázaném skutkovém stavu.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Namítá-li pak obviněná, že by k žádné škodě nedošlo, a ve svém důsledku tedy
ani k trestnému činu podvodu, pokud by poškozená společnost, resp. její
zaměstnanci dodrželi běžně užívané kontrolní postupy, staví na již opatřeném a
prokázaném skutkovém stavu a dotýká se objektivní stránky trestného činu
podvodu. Tuto námitku, kterou státní zástupkyně shledala námitkou absentující
příčinné souvislosti mezi dovolatelčiným jednáním a způsobenou škodou či jako
námitku spoluzavinění na straně poškozené společnosti, však nelze shledat
důvodnou.
Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel
uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné
skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti
podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí
vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo
jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana
majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je
dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 4 tr. zák. je
trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním
zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl
přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Určitá osoba může být trestná jen tehdy, pokud svým jednáním následek skutečně
způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění
příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné
trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu
trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Příčinná
souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje,
jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při
vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž
by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy,
kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila
následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh.
tr.). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku
příčinou dostatečně významnou. Jednotlivé příčiny však nemají pro způsobení
následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Tato zásada má
podstatný význam pro posouzení příčinného vztahu.
V daném případě je zřejmé, že by ke škodlivému následku nedošlo bez jednání
obviněné, tedy, že by nedostatečná či zcela absentující kontrola vystavovaných
faktur na straně poškozené společnosti působila jako výlučná a samostatná
příčina vzniku škodlivého následku. Obviněná vystavovala poškozené společnosti
faktury na částky desetinásobně vyšší, než co odpovídalo dohodnutým cenám za
objednané a následně dodané zboží, což v podaném dovolání nikterak nepopírá.
Pokud by ze strany obviněné nedošlo k tomuto klamavému jednání, existence či
neexistence systému kontroly na straně poškozené společnosti, resp. jeho
případné fungování či nefungování, by nebylo třeba jakkoli posuzovat, neboť by
nedošlo k samotnému škodlivému následku.
Vystavováním faktur na mnohonásobně vyšší než dohodnuté částky uvedla obviněná
poškozenou společnost v omyl, a to právě v otázce výše fakturovaných částek,
resp. jejich správné výši. Poškozená společnost neměla dostatečnou kontrolu,
jejíž význam však nelze přeceňovat, jak soud vyložil výše, a ke své škodě
částky fakturované obviněnou uhradila. K této skutečnosti přispěly i dlouholeté
obchodní vztahy mezi poškozenou společností a obviněnou založené na důvěře ze
strany poškozené společnosti vůči obviněné coby dlouholetému obchodnímu
partnerovi. Obviněná tak navíc zneužila znalosti o nedostatečnosti kontrolního
systému poškozené společnosti, potřebné k odhalení omylu spočívajícím v
proplacení nesprávně fakturovaných částek. Obviněná tak byla srozuměna s tím,
že svým jednáním může uvést poškozenou společnost v omyl, a v důsledku způsobit
škodlivý následek. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se závěry rozvedenými v
odůvodněních nalézacího i odvolacího soudu, jakož i ve vyjádření nejvyšší
státní zástupkyně, že obviněná jednala nejen plně srozuměna s případným vznikem
škodlivého následku, ale především s vědomím, že jí taková okolnost na straně
poškozeného usnadní, aby ke škodlivému následku došlo, resp. jednala s vyšší
mírou jistoty, že takový následek způsobí.
Nejvyšší soud shledal, že právnímu posouzení skutku jako trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., s nímž se ztotožnil v
odvolacím řízení i odvolací soud v rámci napadeného usnesení, nelze vytknout
pochybení, neboť jednání obviněné naplňuje všechny formální i materiální znaky
tohoto trestného činu. Z tohoto důvodu je námitka obviněné, že její jednání
mělo být správně kvalifikováno jako trestný čin zatajení věci podle § 254 tr.
zák. zcela nesprávná.
Na výše uvedeném závěru nemůže změnit nic ani námitka obviněné dotýkající se
rozsahu škody, resp. námitka nesprávného způsobu stanovení výše způsobené škody
co do jejího kvalifikovaného rozsahu, pokud soudy nezohlednily, že část
fakturovaných částek byla oprávněná. K danému Nejvyšší soud uvádí, že soudy
tuto skutečnost nepřehlédly, a z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu jasně
vyplývá, že obviněná v sedmi případech vyinkasovala částku 682.441,20 Kč na
místo částky 81.780 Kč, kterážto byla sjednanou cenou za fakticky dodané zboží
(str. 2 rozsudku), a tedy částka 600.661,20 Kč, která je ve skutkové větě
rozsudku uvedena jako celková částka, jíž byla vyčíslena škoda, je rozdílem
mezi částkou celkově vyinkasovanou a částkou, která odpovídala sjednané ceně za
dodané zboží. Částka 600.661,20 Kč uvedená ve skutkové větě rozsudku je tak
částkou, která byla obviněné vyplacena navíc (str. 3 rozsudku) ke škodě
poškozené společnosti.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku
obviněné, v rámci níž namítla, že se soudy nezabývaly otázkou, zda skutek
obstojí z hlediska trestnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 trestního
zákoníku, kterýžto uvádí, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v
případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti
podle jiného právního předpisu.
Na straně 3 napadeného usnesení odvolací soud uvedl, že „odvolací soud se
zabýval i tím, zda by případně nebylo pro obžalovanou výhodnější použití nyní
účinného trestního zákoníku. Zjistil, že by tomu tak nebylo, neboť popsaný
skutek je i po této změně zcela shodně trestný, přičemž v trestním zákoníku
nedošlo ani k žádným jiným změnám, které by odůvodňovaly jeho aplikaci.“
Odvolací soud se tak zabýval otázkou časové působnosti nové právní úpravy ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 1 trestního zákoníku a došel k závěru, že v daném
případě nebylo na místě tuto výjimku aplikovat.
Odstavec 2 § 12 trestního zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti
v odstavci 1) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze
základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval
prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné
právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a
trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba
považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především
celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je
nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní
sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají.
Ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku tak váže zjištění potřebné míry
společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný
trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného
právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu - např. ÚS 42/2004-n., ÚS
61/2004-n. ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.). Je možno uzavřít, že z
uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako
prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě
uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam,
kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky
konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní
odpovědnost (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. komentář. 1.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 92 -93).
Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je
nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti. Společenská
škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, jak to vyplývá z §
39 odst. 2 trestního zákoníku, tedy především intenzitou naplnění
jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává,
neboť je spojena správě s principem ultima ratio. V této
souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že nový trestní zákoník společenskou
škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné
míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na
zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip
ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v
konečné fázi na rozhodnutí soudu.
Nicméně je třeba zdůraznit, že nelze zaměňovat odpovědnost trestněprávní s
odpovědností občanskoprávní, jak činí obviněná v dovolání. Obviněná výchozí
vztah obchodně právní povahy s poškozenou společností modifikovala tak, že
jednala způsobem, který ve svém důsledku vykazuje všechny formální i materiální
znaky soudně trestného činu, když v daném případě dosáhla nejen typového, ale i
podstatně zvýšeného stupně společenské nebezpečnosti svého jednání tak, jak to
odpovídá požadavkům § 3 odst. 4 a § 88 odst. 1 tr. zák., účinného v době
spáchání trestného činu, kterýžto naplnila jednáním, v rámci něhož podvodným
způsobem fakturovala dodané zboží, přičemž zneužila důvěry dlouholetého
obchodního partnera, tj. poškozené společnosti, a obohatila se tak k její škodě
ve výši podstatně přesahující kvalifikovanou výši značné škody.
V daném případě není na místě zabývat se teoretickými otázkami týkajícími se
možné sanace škodlivého následku na straně poškozené společnosti, tedy úvahami
obviněné o vydání bezdůvodného obohacení, či spekulacemi, zda byl ve smyslu
civilně právních předpisů případný nárok na náhradu škody v daném případě
promlčen či nikoli. Poškozená společnost podala trestní oznámení na obviněnou,
jejíž jednání bylo orgány činnými v trestním řízení shledáno jako jednání
trestné, resp. jednání naplňující formální i materiální znaky soudně trestného
činu. Úvahy, že měla poškozená společnost jiné cesty k ochraně svých zájmů,
konk. že nejdříve měla žádat o vydání bezdůvodného obohacení, a byla-li by
neúspěšná, vymáhat dluh prostřednictvím řízení ve věcech občanskoprávních, jsou
nesprávným pochopením zásady subsidiarity trestní represe obsažené v § 12 odst.
2 trestního zákoníku.
Závěrem obviněná vyjádřila svůj nesouhlas s druhem a výměrou jí uloženého
trestu, resp. s uložením trestu odnětí svobody, neboť se domnívá, že jednání,
pro nějž byla odsouzena, není natolik společensky závadné, aby muselo dojít k
uložení trestu odnětí svobody, a na místě bylo spíše uvažovat o uložení
podmíněného trestu odnětí svobody s přiměřenou zkušební lhůtou.
K této námitce obviněné Nejvyšší soud uvádí, že jiným hmotněprávním posouzením
(ve smyslu ustanovení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr.
ř.) než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska
hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky jiné hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při
výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila, je však nutno brát na zřetel také
jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou
systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak
významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky.
Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko
pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených
intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být
mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm
uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se
druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §
265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat
dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v
rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím
jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění,
musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy
že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného,
avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně
zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí
obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo
ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto
smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněné byl uložen
přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin,
jímž byla uznána vinnou.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněné zjevně
neopodstatněným.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§
265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným
ustanovením zákona dovolání obviněné M. N. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a