4 Tdo 826/2024-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2024 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 8 To 101/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 10 T 64/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 10 T 64/2023, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání ad 1) a ad 2) pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ad 3) přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) 1) dne 26. 3. 2023 kolem 23:55 hodin nejméně po pozemní komunikaci na 14 km XY ve směru jízdy na Plzeň řídil motorové vozidlo Škoda Octavia, RZ: XY, a to přestože měl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, mimo jiné, rozhodnutím Magistrátu města Plzně, Odboru správních činností, Oddělení dopravních přestupků, ze dne 21. 9. 2022, č.j. MMP-322404/22 s nabytím právní moci dne 19. 1. 2023 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje, Odboru dopravy a silničního hospodářství, č.j. PK-DSH/13412/2022,
2) v Plzni dne 9. 5. 2023 v 04:20 hodin řídil nejméně ve směru od ulice XY přes ulici XY směrem k XY ulici vozidlo Ford Transit, RZ: XY přesto, že jednak rozhodnutím Magistrátu města Plzně, odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků ze dne 21. 9. 2022 č.j. MMP/322404/2022, které nabylo právní moci dne 19. 1. 2023 mu byla, mimo jiné, uložena sankce spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců, jednak příkazem Magistrátu města Kladna, Odboru správního, Oddělení přestupkového řízení ze dne 10. 2. 2023 č.j. OPŘ-DP/649/2023-2/PA, které nabylo právní moci 1. 3. 2023 (fikcí) a J. S. byl s rozhodnutím seznámen prostřednictvím Policie České republiky, Odbor služby dopravní policie, Dálniční oddělení Rudná u Prahy, dne 27. 3. 2023, zákaz řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců,
3) v Plzni, dne 6. 9. 2023 v 13:50 hodin, řídil nejméně po vozovce XY ulice ve směru od XY ulice k ulici XY vozidlo Mercedes RZ: XY přesto, že jednak rozhodnutím Magistrátu města Plzně, Odbor správních činností, Oddělení dopravních přestupků ze dne 21. 9. 2022 č.j. MMP/322404/2022, které nabylo právní moci dne 19. 1. 2023, mu byla mimo jiné uložena sankce spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců, jednak příkazem Magistrátu města Kladna, Odboru správního, Oddělení přestupkového řízení ze dne 10. 2. 2023 č.j. OPŘ-DP/649/2023-2/PA, které nabylo právní moci 1. 3.2023 (fikcí) a J. S. byl s rozhodnutím seznámen prostřednictvím Policie České republiky, Odbor služby dopravní policie, Dálniční oddělení Rudná u Prahy dne 27. 3. 2023, zákaz řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců, jednak trestním příkazem Okresního soudu Beroun sp. zn. 2 T 62/2023 ze dne 18. 4. 2023, který nabyl právní moci 22. 7. 2023, mu byl uložen, mimo jiné, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 14 měsíců“.
2. Za jednání pod body 1) a 2) byl obviněný J. S. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 14 (čtrnáct) měsíců.
4. Za jednání pod bodem 3) byl obviněný J. S. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
5. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 14 (čtrnáct) měsíců.
6. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 10 T 64/2023, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 8 To 101/2024, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl
7. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 8 To 101/2024, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a m) tr. ř. Obviněný je toho názoru, že důvody nutné obhajoby nastaly již dříve, nežli až po hlavním líčení před soudem prvního stupně a taktéž i z jiného důvodu, nežli jen dle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dle § 36 odst. 2 tr. ř. musí mít obviněný obhájce i v tom případě, kdy vzhledem k jeho tělesným či duševním vadám vyvstanou pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. Toto ustanovení však ani státní zástupce, ani soud prvního stupně vůbec v potaz nevzaly. Obviněný je osobou, jež se identifikuje jako suverénní živý člověk uznávající pouze právo přirozené. Nepovažuje se za fyzickou (trestně odpovědnou) osobu, nýbrž za člověka, živou bytost, která neuznává Českou republiku a necítí se být vázána jejím právním řádem. I přes tyto skutečnosti, tedy i přes odlišnosti od obvyklého způsobu vedení života, jež představují výrazné oslabení racionálního úsudku obviněného a vedou k podstatnému snížení jeho schopnosti uplatnit vlastní obhajovací práva, nevzala státní zástupkyně existující důvod nutné obhajoby dle § 36 odst. 2 trestního řádu v potaz a tím porušila ústavně zajištěné právo obviněného na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 LZPS a dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod. V trestní věci tak nebyla naplněna jedna z klíčových podmínek spravedlivého průběhu trestního řízení. V důsledku takového nezákonného postupu obviněný díky svým úsudkům a názorům opustil v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně jednací síň a v trestní věci proti jeho osobě se rozhodovalo bez jeho přítomnosti. Tím, že obviněný na svůj popud jednací síň opustil, sice k porušení ustanovení trestního řádu vztahujících se k jeho přítomnosti v rámci hlavního líčení nedošlo, bylo jím však v souvislosti s porušením čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 LZPS zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 LZPS.
8. Jelikož uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. existoval již v řízení před soudem prvního stupně a odvolání proti jeho rozsudku bylo odvolacím soudem jako nedůvodné zamítnuto, uplatňuje obviněný též dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. S ohledem na vše výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání, a aby z jeho podnětu zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2024, č. j. 8 To 101/2024-203 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 10 T 64/2023 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí a přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obsahově dovolání sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, nelze jej však považovat za věcně opodstatněné. Z dostupného spisového materiálu, ale ani ze samotného obsahu dovolacích námitek nelze dovodit existenci relevantních okolností, které by svědčily o faktickém omezení obviněného ve výkonu jeho obhajovacích práv. Není tak možno vytýkat státnímu zástupci nebo soudu, že v případě obviněného neshledal důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. Jakkoli tvrzení obviněného mají jisté rysy bizarnosti, nejedná se zjevně o projev „narušeného kontaktu s realitou“, jak se pokouší nyní obhajoba v dovolání podsouvat. Jde totiž zjevně o produkt aktuální velmi svérázné ideologie, která se v poslední době projevuje nejen na území České republiky. Základní myšlenka obviněného spočívající v jeho domnělém statusu občana mimo jurisdikci České republiky je sice právně irelevantní a nerealistická, zároveň však postrádá jakékoli fantazijní, zjevně iracionální, či bludné prvky, které by jakkoli svědčily o skutečném narušení kontaktu obviněného s realitou. Obviněný naopak pracuje s právními pojmy, které účelově sestavuje do svérázné „kvaziprávní“ konstrukce, podle níž se nemůže dopustit trestného činu, neboť vůbec nepodléhá právnímu řádu České republiky. Ve své podstatě však jde naopak o vcelku racionální úvahu vedenou čistě účelovým záměrem vymknout se trestní odpovědnosti, popřípadě z ideologických důvodů deklarovat nicotnost trestního postihu. Skutečnost, že takový přístup je z právního hlediska nerealistický, však neznamená, že by tím byl demonstrován skutečný deficit schopností obviněného se účinně obhajovat v míře srovnatelné například s tělesnou či duševní vadou. Za tohoto stavu není možno hovořit o reálných limitech výkonu práva na obhajobu u obviněného, neboť je patrné, že obviněný byl zcela způsobilý si například zvolit obhájce sám.
10. Pokud obviněný dále namítl, že se nezúčastnil hlavního líčení, v čemž spatřuje porušení svého práva na projednání věci v jeho přítomnosti, je třeba upozornit, že obviněný neuplatnil výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., kterému by tato námitka mohla obsahově odpovídat. Nadto je tato námitka vznesena poněkud vnitřně rozporně, pokud zároveň obviněný uznává, že k porušení vlastní trestněprocesní úpravy přítomnosti obviněného při hlavním líčení nedošlo. I z hlediska věcného se přitom s uvedenou námitkou rozhodně nelze jakkoli ztotožnit, neboť ani z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nelze dovodit, že by nebylo možno konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného poté, co se z tohoto hlavního líčení sám o své vůli vzdálil, třebaže k němu byl řádně předvolán, a dokonce se k němu i sám dostavil. Článek 38 Listiny základních práv a svobod totiž konstituuje právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, avšak obviněný se svým jednáním tohoto práva zcela dobrovolně vzdal.
11. Státní zástupce proto uzavřel, že ve vztahu k výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. i ve vztahu k obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Protože však takovou vadou rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není, nemůže být naplněn ani uvedený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Po zvážení shora uvedených skutečností proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (§ 36 tr. ř.), které určuje, v jakých případech musí mít obviněný obhájce. Obviněný namítl, že důvody nutné obhajoby u něj nastaly dříve a z jiného důvodu, než dovodil soud prvního stupně, neboť má za to, že u něj byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř.
16. Podle § 36 odst. 2 tr. ř. musí mít obviněný obhájce tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Skutečnosti zakládající důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. nejsou konkretizovány přímo zákonem, jako je tomu u jiných důvodů nutné obhajoby (např. podle § 36 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř.), ale posouzení existence tohoto důvodu je svěřeno soudu a v přípravném řízení státnímu zástupci, jejichž úvaha se odvíjí od individuálních okolností ovlivňujících způsobilost obviněného náležitě se hájit. Závěr o existenci důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. se musí opírat o konkrétní zjištění takových tělesných nebo duševních vad obviněného, které s ohledem na jejich charakter a rozsah mu neumožňují náležitě se hájit, resp. důvodně vzbuzují pochybnosti o tom, zda obviněný je způsobilý sám se hájit (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 28/2012 Sb. rozh. tr.). Konkrétně mohou důvody nutné obhajoby vzniknout např. u obviněných, u nichž jejich duševní stav vyvolává v tomto směru pochybnosti (např. trpí některou duševní nemocí), dále u obviněných hluchých, hluchoněmých, němých, slepých, s vadami řeči nebo těžce nemocných (např. u osob s organickým onemocněním mozku, silným kornatěním apod.), u obviněných, kteří jsou po utrpěném úrazu v kómatu nebo v jiném obdobném stavu hospitalizováni v nemocnici, anebo u obviněných, kteří neumí číst nebo psát, apod. (srov. rozhodnutí č. 27/1977 a č. 65/1978 Sb. rozh. tr.). Takovým důvodem může být i právní nebo skutková složitost projednávané trestní věci, okolnost, že obviněný nemá obhájce, ač spoluobviněný, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy prvního obviněného, má dva specializované obhájce atd. Takové skutečnosti však v případě obviněného J. S. zjevně dány nejsou.
17. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný ve vztahu k oběma skutkům využil v přípravném řízení svého práva a k věci nevypovídal, vyjádřil se pouze ke své osobě, kdy uvedl, že je živá lidská bytost J. z rodu S. a že odmítá právní fikci na jméno J. S. a odmítá se čemukoliv podřídit. K hlavnímu líčení dne 30. 1. 2024 se obviněný sice dostavil, odmítl se však soudu legitimovat platným dokladem totožnosti a snažil se svoji totožnost prokázat listinami, které jsou součástí spisového materiálu. Obviněný se poté odmítal podrobit pokynům soudu a uvedl, že je ten případ lidí, kteří neuznávají existenci České republiky a tudíž nemusí plnit určité povinnosti. Po poučení o možnosti uložení pořádkové pokuty či vykázání z jednací síně, popř. i trestního stíhání pro trestný čin pohrdání soudem, se rozhodl hlavní líčení svévolně opustit. Při splnění podmínek ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. bylo za souhlasu státního zástupce rozhodnuto o tom, že hlavní líčení bylo konáno v nepřítomnosti obviněného.
18. Nejvyšší soud uvádí, že obviněného nelze z důvodu, že neuznává Českou republiku a necítí se být vázán jejím právním řádem, posuzovat jako osobu, u níž je dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. Zákony České republiky jsou závazné pro všechny občany České republiky, tedy i pro obviněného, který jejím občanem je. Jeho obhajoba, že tomu tak není, jelikož se nepovažuje za fyzickou trestně odpovědnou osobu, nýbrž za člověka, živou bytost, která neuznává Českou republiku a necítí se být vázána jejím právním řádem, je proto zcela irelevantní. Pokud obviněný nerespektuje zákony způsobem, který předpokládá trestní zákoník, nese plnou trestní odpovědnost. Nejvyšší soud konstatuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by obviněný trpěl duševní chorobou či poruchou chorobného charakteru. Obviněný byl schopen účasti v trestním řízení, byl schopen chápat smysl trestního řízení a smysl uloženého trestu a byl schopen se účinně hájit. V řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, tak nebyly zjištěny žádné podstatné vady, pro které by bylo nutné napadené rozhodnutí zrušit, měnit, případně věc vracet k novému projednání a rozhodnutí. Byla dodržena všechna zákonná ustanovení včetně těch, která mají zabezpečit právo obviněného na obhajobu a která zajišťují řádné zjištění skutkového stavu věci. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nebyly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř., neboť nevznikly pochybnosti o schopnosti obviněného náležitě se hájit.
19. Nejvyšší soud uvádí, že v souvislosti s usnesením Okresního soudu Plzeň- město ze dne 14. 2. 2024, který rozhodl podle § 77 odst. 2 tr. ř. za použití 314b odst. 2 tr. ř. a § 68 odst. 1, 2, odst. 3 písm. e) tř. ř., že obviněného z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. bere do vazby, nastal důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. a obviněnému byl dne 27. 2. 2024 ustanoven obhájce Mgr. Josef Balín LL.M., a to z důvodu podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Orgány činné v trestním řízení tak postupovaly v souladu se zákonem, neboť v řízení nevyšly najevo jiné skutečnosti, které by založily důvod nutné obhajoby obviněného podle § 36 odst. 2 tr. ř. Naopak je zřejmé, že obviněný zjevně pochopil obsah svých práv, využil svého práva nevypovídat, zároveň s tím byl schopen formulovat své obhajovací námitky. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je tak dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
20. Ani to, že obviněný svévolně opustil jednací síň nalézacího soudu, nepředstavuje žádnou vadu řízení. Obviněný opustil jednací síň na svůj popud, a proto je za tohoto stavu patrné, že nebyla porušena ani příslušná procesní ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, ani nebylo porušeno právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, neboť se sám obviněný rozhodl tohoto práva nevyužít. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu, ani rozsudek soudu prvního stupně netrpí takovou vadou, která by byla způsobilá zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
21. Obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je tedy vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
22. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. S. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
23. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného J. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 10. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu