U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 o
dovolání obviněného M. Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.
7. 2012 sp. zn. 6 To 16/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně,
pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 5/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného M. Ž. o d m í t
á.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně uznal rozsudkem ze dne 13. 2. 2012 sp.
zn. 61 T 5/2011 obviněného M. Ž. vinným trestným činem znásilnění podle § 241
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), jehož
se dopustil tím, že ve Z. v obývacím pokoji svého bytu na ul. K., který sdílel
společně s poškozenou, a to v přesně nezjištěný den v měsíci listopadu nebo
prosinci roku 2007, připoutal bránící se nezletilou M. P., koženým opaskem a
látkovým páskem k oknu v pokoji svého bytu tak, že nezletilá stála na zemi
obličejem k oknu a měla rozpažené ruce přivázané k madlům oken, kdy jí poté
svlékl dolní polovinu těla, ponechal jí oblečené pouze tričko a chtěl s
intenzivně bránící se poškozenou takto proti její vůli souložit, přičemž poté,
co se nezletilá z připoutání vlastním úsilím vymanila, pak tuto shodil na
postel, škrtil ji opaskem obtočeným kolem krku a vykonal na ní navzdory jejímu
jasnému nesouhlasu a intenzivnímu bránění se soulož, kdy jí způsobil oděrky a
hematomy na krku, kdy se činu dopustil za situace a v době, kdy mu bylo známo,
že poškozená dosud nedovršila 15-tý rok věku.
Za to byl obviněnému podle § 241 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák.
uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou. Současně došlo ke zrušení výroku o trestu, který byl obviněnému
uložen v téže věci předchozím rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8.
2011 sp. zn. 6 To 64/2011 za trestné činy zneužití dítěte k výrobě pornografie
podle § 205 odst. 1 tr. zák., pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst.
2 tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., ohrožování
výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., přečin
vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v
Olomouci rozsudkem ze dne 30. 7. 2012 sp. zn. 6 To 16/2012 tak, že z podnětu
tohoto odvolání podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak obviněnému za
trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a
sbíhající se trestné činy zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 205b
odst. 1 tr. zák., pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák.,
vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., ohrožování výchovy
mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. a přečin
vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem
Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11. 5. 2011 č.j. 61 T
5/2011-683, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011
č.j. 6 To 64/2011-831, uložil podle § 241 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr.
zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. K výkonu tohoto trestu
jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Zároveň byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011 č.j. 6 To 64/2011-831, jakož i
všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovolání, přičemž je opřel o dovolací důvody podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V podaném dovolání v nadepsaném bodě II. konkretizuje dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že z hlediska hmotněprávního posouzení se
kvalifikace skutku, z jehož spáchání byl obviněný uznán vinným, rozpadá na dvě
samostatné otázky, a to: l. Zda došlo ke znásilnění. 2. Pokud došlo ke
znásilnění, zda k němu opravdu došlo v období, kdy poškozená ještě nedovršila
15. rok věku. Pokud jde o druhou z uvedených otázek, absentují v rozsudku
krajského soudu i odvolacího soudu jakékoliv úvahy ohledně prokázání časového
zařazení tohoto skutku. Právě prokázání časového zařazení skutku do období, kdy
poškozená ještě nedovršila 15. rok života, nevěnoval krajský soud ani odvolací
soud téměř žádnou pozornost. Důkazní návrhy obhajoby jsou přitom od počátku
mířeny právě na zpochybnění této okolnosti.
Obhájce obviněného navrhoval, aby byly všechny fotografie z rozhodného období
(včetně několika krátkých videí z roku 2007) promítnuty u hlavního líčení v
rámci výslechu poškozené, což krajský soud odmítl s odkazem na to, že soud v
tomto ohledu postrádá technické vybavení. Přitom účelem promítnutí těchto
fotografií nebylo jen ukázat to, co na nich je, ale zejména to, co na nich
není. Ačkoliv z rozhodného období pochází desítky fotografií z bytu obviněného,
na žádné z nich není kovová postel. Přitom právě na této kovové posteli se
podle výpovědi poškozené (ať už učiněné v rámci výpovědi do protokolu či
prověrky na místě) mělo znásilnění odehrát (poškozená opakovaně v průběhu
trestního řízení akt popisovala tak, že se při něm držela kovového rámu
postele). Vzhledem k tomu, že se jednalo o byt velikosti garsoniéry a tento byt
je na fotografiích zachycen z několika různých úhlů, bylo možno vyloučit, že
kovová postel zůstala „ukryta“ někde mimo záběr. Obhajoba chtěla absenci
postele na uvedených fotografiích konfrontovat přímo s poškozenou v rámci její
výpovědi, to však bylo krajským soudem zamítnuto s odůvodněním, že fotografie
si zhodnotí soud. Z odůvodnění krajského soudu však nevyplývá, že by tyto
fotografie krajský soud vůbec nějak zhodnotil, natož aby se vypořádal s tím,
jak je možné, že na tolika různých fotografiích postel absentuje, když tam v
rozhodném období podle tvrzení poškozené měla být. Odvolací soud pak pouze
konstatoval, že věrohodnost poškozené byla již vyhodnocena pozitivně a že tedy
dokazování souborem fotografií je nadbytečné. Přitom však výpověď poškozené, a
to nejen do protokolu, v rámci hlavního líčení, ale i v rámci prověrky na místě
samém popisuje sice skutek znásilnění, ovšem v té podobě bytu (presence kovové
postele, pračky a sušáku na prádlo, ad.), v jaké se nacházel až o rok později
(tj. v době, kdy měla již více než 15 let) a nikoli v roce 2007. Odvolací soud
se spokojil s hodnocením prověrky na místě v tom ohledu, že se jedná o procesní
postup, který má pouze potvrdit nebo vyvrátit, zda se skutek mohl stát tak, jak
jej poškozená popisuje. Opět však je třeba zopakovat – i kdyby se skutek takto
stal, stále zůstala neprokázána okolnost, zda se tak stalo v roce 2007, tj. v
době, kdy poškozená doposud nedovršila 15 rok věku.
Zbývá zdůraznit, že obhajobou pořízená papírová fotografická příloha není jen
účelově vybraným souborem fotografií, ale obsahuje úplně všechny fotografie
zajištěné policií hned na počátku vyšetřování. Toto tvrzení je jednoduše
ověřitelné srovnáním papírové fotografické přílohy s elektronickou podobou
fotografií na DVD, CD a flash disku, které jsou od samého počátku řízení
součástí spisu.
Tím, že soudy upřely obviněnému právo předložit zásadní důkaz vyvracející
časové zařazení skutku, navíc s odůvodněním, že soud „postrádá technické
vybavení“ zatížily řízení vadou, která má ústavní rozměr (čl. 36 a násl. LPS,
čl. 6 Úmluvy). Podobně, a se stejnými ústavněprávními důsledky, nebyl přes
opakované žádosti obviněného i obhajoby do této esenciální součásti spisu
umožněn přístup obviněnému a to od chvíle jeho zadržení až do dnešního dne.
Z pokynu klienta jsou pak uváděny okolnosti, které podle dovolání mohou mít
vliv na hmotněprávní posouzení skutku znásilnění v jeho kvalifikované skutkové
podstatě.
Rozsudek vrchního soudu trpí zásadními vadami spočívajícím v extrémním rozporu
se skutkovými zjištěními. Skutek, z jehož spáchání byl obviněný uznán vinným –
znásilnění, je totiž podmíněn skutkovou okolností spočívající ve společném
bydlení poškozené u obžalovaného před dovršením patnáctého roku věku. Tato
skutková okolnost, významná z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu,
nebyla soudy prvního ani druhého stupně prokázána a dokonce v tomto směru
nebylo vedeno ani dokazování. Soudy své odůvodnění opírají o svědecké výpovědi
poškozené a jejich dvou kamarádek (V. M. a S. B.). Obě tyto svědkyně jsou
přitom osoby živící se, stejně jako poškozená, prostitucí (k tomu víc níže).
Ačkoliv jsou tyto výpovědi v rozporu s materiálními důkazy z datových nosičů,
kde je podrobně zdokumentováno celé soužití obviněného s poškozenou od září
2007 do ledna 2010, tedy předmětné období, z něhož vychází obžaloba. V
listopadu, nebo v prosinci 2007, kdy k údajnému znásilnění došlo, tedy nebylo
nade vší pochybnost prokázáno, že poškozená bydlela u obviněného. Soudy
jednostranně přihlédly k tvrzení svědků obžaloby a poškozené, která sama svou
výpovědí a tvrzením stanovila podmínky, za jakých okolností mělo k činu dojít.
Sdílela společnou domácnost od září 2007 s obžalovaným; ke znásilnění mělo
dojít v zařízeném bytě, který byl vybaven obývací stěnou, velkou šatní skříní,
sedačkou, kovovou manželskou postelí, sušákem na prádlo a vypraným županem s
páskem.
V této souvislosti poukazuje na výpověď poškozené ze dne 31. října 2011,
přičemž ve spise se krom toho nachází řada materiálních důkazů, které
prokazují, že obviněný bydlel v listopadu a prosinci 2007 v nezařízeném bytě
sám (viz foto Vánoce 2007). Poškozená však tvrdí, že v této době již bydlela s
obviněným společně v zařízeném bytě. K důslednému objasnění tohoto tvrzení
zabránil sám soud tím, že odmítl doplňující dotazy a návrhy obhajoby směřující
k poškozené ve směru vybavení bytu. Závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se
skutečným skutkovým stavem, jelikož z výše uvedeného vyplývá, že poškozená
bydlela s obžalovaným v zařízeném bytě – předmětný byt však byl obviněným
vybaven až začátkem léta roku 2008. Poškozená tedy nemohla s obviněným bydlet
ve vybaveném bytě již v zimě roku 2007, jak tvrdila; soudy však toto její
tvrzení vzaly chybně za prokázané. Tento zásadní rozpor nebyl odstraněn ani v
průběhu řízení u odvolacího soudu, neboť tato skutečnost nebyla zahrnuta do
úvah o okolnostech spáchání trestného činu.
Podstatnou skutečností v tomto směru také podle dovolatele je, že soud opomenul
některé zásadní důkazy, které zcela zřetelně prokazovaly rozpornost ve výpovědi
poškozené. Podle poškozené došlo k údajnému znásilnění v zařízené místnosti, v
níž figurovala zejména postel, kromě ní se však v bytě vyskytoval i jiný
nábytek. Vzhledem k tomu, že podle poškozené ke znásilnění došlo v listopadu,
nebo prosinci 2007, navrhoval obviněný provést dokazování prostřednictvím
fotografické přílohy, pokladních dokladů, důkladnou prověrkou na místě,
výpovědí svědků a listinnými důkazy, aby prokázal, že v tomto období byt
zařízen nebyl téměř vůbec, v žádném případě v něm pak nebyla postel, která ve
výpovědi poškozené jasně figuruje.
Fotografie ze stran 18, 19, 20 a 79 fotopřílohy jsou prokazatelně pořízeny na
podzim roku 2007, kdy se jedná o první Vánoce, kdy se obviněný znal s
poškozenou. Fotografie zobrazují poškozenou, obviněného, matku poškozené a
další osoby v bytě u rodičů poškozené; též obviněného v jeho bytě společně s
poškozenou. Obviněný navštěvoval rodinu poškozené, se kterými se stýkal,
trávili společné chvíle (viz fotografie ze stran 2, 3, 4, 6, 7, 16, 17, 82 a
další). Nejdůležitější důkaz se pak nachází na fotografiích ze stran 8, 9 a 10
fotopřílohy, což jsou fotografie pořízené dne 24. prosince 2007. Z fotografií
je patrné, že tento vánoční den obviněného navštívila poškozená v jeho bytě,
přičemž je taktéž zřetelně vidět, jak a čím byl byt obviněného vybaven, jaký se
v bytě nacházel nábytek a bytové doplňky. Bylo tedy prokázáno, že v bytě
obviněného se k tomuto dni nachází následující předměty: černý konferenční
stolek, stojanová lampa, rozkládací a nerozkládací sedací souprava, bílý
jídelní stůl, na stole starý počítač, dárky, modrý koberec a oblečení poškozené
odložené na sedačce.
Prověrkou ze dne 18. ledna 2011 bylo zjištěno, jak byt obviněného vypadal podle
poškozené v listopadu, nebo prosinci 2007. Uvedený popis poškozené z prověrky
na místě je v extrémním rozporu s fotografickými důkazy z Vánoc 2007, s
listinnými důkazy aj. Ve vybavení bytu se dle pořízených fotografií rozhodně
nenacházela kovová postel, obývací stěna, velká skříň šatní, sušák na prádlo,
pračka ani župan. Poškozená uvedla, že s obviněným bydlela v zabydleném bytě.
Všechny bytové prvky podmiňují kauzální průběh trestných činů, tj. poškozená
sice tvrdí, že vše se odehrálo závěrem roku 2007, avšak materiální důkazy v
podobě fotografií prokazují, že předmětný nábytek je v bytě nainstalován až o
rok později, tedy po dovršení patnáctého roku věku poškozené. Byt obviněného je
v roce 2007 vybaven pouze pro užívání jedním obyvatelem. Provedené důkazy
listinné – pokladní doklady z prodejen Jysk a Asko od nákupu postele dne 21. 5.
2008, nákupu skříně a skleněného TV stolku ze dne 2. 6. 2008 prokazují, kdy k
nákupu nábytku došlo. Soud provedl důkaz sdělením prodejny Jysk, která sice již
nebyla schopna doložit kopii pokladního dokladu, ani zjistit, komu bylo zboží
prodáno, nicméně požadavek na bližší zjištění byl soudem I. stupně zmařen v
neprospěch obviněného.
Dovolatel dále poukazuje na provedený důkaz dopisem poškozené z léta 2008
adresovaný obviněnému přesně rok poté, kdy se seznámili. Z něj (i z dalších)
plyne, jak idylický vztah mezi poškozenou a obžalovaným v roce 2007 i 2008
panoval. To, že se následující roky rapidně zhoršil, je pro posouzení toho, co
se mělo odehrát v roce 2007, irelevantní. V písemném odůvodnění rozsudku jsou
však tyto důkazní prvky zcela opomenuty a vynechány.
Stran věrohodnosti výpovědi poškozené namítal obviněný opakovaně fakt, že se v
současné době jedná o osobu živící se prostitucí, podávající na něj trestní
oznámení poté, co sám obviněný několikrát učinil na poškozenou oznámení, že se
živí prostitucí. Tato oznámení mířila zejména na dnes již pravomocně odsouzenou
kuplířku paní K. Obviněný opakovaně navrhoval připojení trestního spisu
týkajícího se zmíněné kuplířky, přičemž tyto návrhy byly zamítány. Bez
zajímavosti není ani další fakt, že totiž jediné dvě svědkyně podporující
výpověď poškozené – tj. V. M. a S. B., figurují ve zmíněném trestním případu
kuplířky K. rovněž jako osoby živící se prostitucí. Přitom konfrontací toho,
jak poškozená vypovídala v tehdejším trestním řízení (kuplířství) s tím, jak
vypovídala v tomto trestním řízení (znásilnění) by vyšlo najevo, že vypovídá v
obou řízeních rozdílně a hodnocení její věrohodnosti by pak měl soud provést i
ve světle těchto zjevných nesrovnalostí. I kdyby bylo respektováno, že
věrohodnost poškozené soudy obou stupňů vyhodnotily pozitivně, stále zbývá
možnost, že si ona sama (podávajíc trestním oznámení za údajně znásilnění až v
srpnu 2010) tvrzený skutek omylem chybně časově zařadila. Právě proto lze
považovat za nepřípustné opomenutí dokazování směrem k časovému zařazení skutku
s pouhým odkazem na to, že výpověď poškozené je věrohodná. To vše za situace,
kdy pouhé pozorné srovnání výpovědi poškozené + prověrky na místě s
fotografiemi bytu z rozhodného období zcela zřetelně nesouhlasí.
V bodě V. (není znám důvod takového označení, neboť body III. a IV. v dovolání
obsaženy nejsou) dovolatel řeší problematiku práva na nestrannost soudu a tím
odůvodňuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Je toho názoru, že subjektivní nestrannost soudce se presumuje, pokud
není prokázán opak. Jen výjimečně tak lze námitku podjatosti opřít o konkrétní
jednání soudce, např. pak tehdy, jestliže podjatost soudce projeví sám svými
výroky nebo svým chováním (srov. např. rozsudek ESLP ve věci P. v. Spojené
království z 10. 6. 1996, Recueil II/1996, § 32 nebo rozhodnutí Komise ESLP ve
věci B. v. Belgie, RD, 12, s. 29 – cit. dle: REPÍK, B. Evropská úmluva o
lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 125.)
Některé výroky předsedkyně senátu JUDr. Ivety Šperlichové, které
doslovně cituje, považuje obviněný za natolik nešťastné, že v něm mohou vzbudit
oprávněnou pochybnost o subjektivní nestrannosti soudce. Tyto argumenty
namítající porušení nestrannosti předsedkyně senátu zazněly již v odvolání. Při
ústním veřejném jednání před Vrchním soudem v Olomouci dne 31. srpna 2011 se k
věci vyjádřil i státní zástupce činný při Vrchním státním zastupitelství v
Olomouci. Ten výslovně potvrdil, že jednání předsedkyně senátu bylo skutečně
„nestandardní, nicméně bylo tak činěno k oběma stranám, t.j. i vůči státnímu
zastupitelství“. Tento výrok státního zástupce je však zjevným nepochopením
postavení stran v trestním řízení. Případné „nestandardní“ jednání soudce vůči
obviněnému nemůže být zhojeno stejně nestandardním chováním soudce vůči
státnímu zástupci. S ohledem na uvedené vyjadřuje přesvědčení, že jednáním
předsedkyně senátu bylo zasaženo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6
odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v jeho
dílčí komponentě spočívající v právu na nestrannost soudu.
Vzhledem k výše uvedenému pak dovolatel činí závěrečný návrh, aby
Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v dovoláním napadených částech
zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve
zrekapituloval rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a poukázal na to, že soudy
se věcí zabývaly již podruhé, neboť předchozí rozsudek krajského soudu byl
ohledně trestného činu znásilnění vrchním soudem zrušen a vrácen soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále zopakoval i podstatný obsah
dovolání obviněného.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že je dán v
případě, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít,
jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení
známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Procesní
předpoklady pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu dány byly, když námitku
podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně podatel vznášel již v
původním řízení. Z věcného hlediska však uplatněné námitky nepovažuje za
důvodné.
Podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení
vyloučen mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k
projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům,
zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v
trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Pro poměr k věci bude soudce vyloučen tehdy, byl-li trestnou činností sám
dotčen, zejména jestliže on sám nebo osoba jemu blízká byli trestnou činností
poškozeni, dále v případě, kdy byl svědkem spáchání trestného činu apod. Je
evidentní, že v tomto smyslu předsedkyně senátu JUDr. Šperlichová trestnou
činností obviněného nijak dotčena nebyla. Pro poměr k osobám v ustanovení § 30
odst. 1 tr. ř. uvedeným bude soudce vyloučen v případě, že k některé z nich je
v blízkém příbuzenském vztahu, popř. k ní chová vztah silného osobního
přátelství nebo naopak nepřátelství. Žádný takovýto vztah JUDr. Šperlichová k
obviněnému ani k jeho obhájci neměla. Poměr k osobě obviněného zakládající
důvod vyloučení nelze dovozovat ze způsobu, jakým soudce řídí jednání soudu,
provádí a hodnotí důkazy apod. Dovolatelem citované výroky soudkyně – pokud
byly skutečně proneseny (ze spisového materiálu, který má Nejvyšší státní
zastupitelství k dispozici, nelze tuto skutečnost ověřit) nebyly zcela vhodné.
Nelze z nich však, a to též s přihlédnutím k okolnostem, za kterých měly být
proneseny, dovodit natolik vyhraněně negativní vztah soudkyně k obviněnému,
který by zakládal důvody vyloučení soudkyně z vykonávání úkonů trestního
řízení. V podrobnostech odkazuje na vyjádření Nejvyššího státního
zastupitelství k dovolání obviněného Ž. proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 6 To 64/2011, ve kterém dovolatel uplatnil
v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. argumentaci
zcela indentickou.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení
skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto
dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění,
popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Z dovolacích námitek obviněného Ž. vyplývá, že podatel nevznáší jedinou
námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv.
skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného
činu znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Dovolatel brojí proti
zhodnocení důkazů soudy, zejména pokud se týká hodnověrnosti výpovědi poškozené
M. P., a proti úplnosti provedeného dokazování (neprovedení důkazu fotografiemi
a filmovými záběry z bytu, nepřipojení spisu ve věci „prostitutky K.“). Na
podkladě této polemiky se správností skutkových zjištění pak podatel prosazuje
vlastní skutkovou verzi, podle které – pokud ke znásilnění poškozené vůbec
došlo – stalo se tak až v době, kdy již poškozená dosáhla věku patnácti let.
Jde tedy o námitky výlučně skutkového charakteru, které deklarovanému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému dovolacímu
důvodu obsahově neodpovídají. V této souvislosti podotýká, že zákonnými znakem
trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. není
společné bydlení obviněného a poškozené. Pro úplnost dodává, že skutková
zjištění, ze kterých soudy vycházely, logicky vyplývala z provedených důkazů a
nebyla s nimi v žádném, natož extrémním rozporu. V tomto směru odkazuje na
argumentaci odvolacího soudu, zejména na str. 16 a násl. jeho rozhodnutí. Zde
odvolací soud obsáhle vyložil, proč lze výpověď poškozené považovat za
hodnověrnou, a reagoval i na některé další skutkové námitky, které nyní podatel
opakuje ve svém dovolání.
Státní zástupce uzavírá, že dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné. V rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak podatel neuplatňuje
žádné námitky, které by byly z hlediska tohoto dovolacího důvodu obsahově
relevantní.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně
neopodstatněné. Současně navrhl, aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. S rozhodnutím
věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli
navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného M. Ž. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.
7. 2012 sp. zn. 6 To 16/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b)
tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž
zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení
některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v
podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací
důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož
existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
b) tr. ř., který lze uplatnit, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento
důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již
v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně
namítnuta.
Přitom zjistil, že konkrétní námitky, o něž je tento dovolací důvod obviněným
v dovolání opírán, byly v doslovném znění v této věci obviněného již užity v
předchozím dovolání obviněného ze dne 12. 11. 2011, které bylo namířeno proti
odsuzující části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011 sp. zn.
6 To 64/2011. Uvedené námitky směřují vůči předsedkyni senátu krajského soudu a
týkají se výhradně té části řízení, která předcházela vyhlášení v pořadí
prvního odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne
11. 5. 2011 sp. zn. 61 T 5/2011. Odvolací soud se v uvedeném směru vznesenými
námitkami obviněného zabýval a na str. 14 odůvodnění svého rozsudku ze dne 31.
8. 2011 a dospěl k závěru, že nejsou dány pochybnosti o nestrannosti
předsedkyně senátu i o tom, že hlavní líčení nebylo vedeno v rozporu se
zákonem.
Nejvyšší soud pak ve svém usnesení ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 8 Tdo 1248/2012
ve světle takto uplatněných námitek na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř. reagoval na str. 7 až 9 odůvodnění a v konečném výsledku
konstatoval, že neshledal v projednávané věci žádné konkrétní skutečnosti,
které by předsedkyni senátu soudu prvního stupně, rozhodující v předmětné věci,
vylučovaly z jejího projednávání a činění úkonů v trestním řízení a označil
proto tuto výhradu dovolatele za neopodstatněnou. Výrok jeho usnesení pak zní,
že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítá.
Je pravdou, že po částečném zrušení v pořadí prvního odsuzujícího rozsudku
soudu prvního stupně odvolacím soudem v hlavním líčení konaném dne 31. 10. 2011
obviněný vznesl vůči předsedkyni senátu krajského soudu námitku podjatosti z
důvodu, že nechtěla připustit některé jím kladené dotazy svědkyni M. P.
Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 31. 10. 2011 sp. zn.
61 T 5/2011 bylo rozhodnuto podle § 30 odst. 1 tr. ř., že předsedkyně senátu
JUDr. Iveta Šperlichová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v
předmětné věci. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, kterou Vrchní
soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 1. 2012 sp. zn. 6 To 109/2011 podle § 148
odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodnou.
V nyní podaném a projednávaném dovolání obviněného ale není na podporu naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uveden jakýkoli nový
argument, jenž by prokazoval, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, v tomto
případě předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Jak bylo již zmíněno, v této
části dovolání jsou uváděny pouze výhrady, kterými se již zabýval odvolací a po
něm i dovolací soud a oba tyto soudy se s nimi vypořádaly ve svých
rozhodnutích.
Podle § 265n tr. ř. proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
Jestliže tedy obviněný v téže věci opětovně podal proti novému rozhodnutí
odvolacího soudu dovolání ze stejného dovolacího důvodu a na základě výlučně
totožných námitek, jako tomu bylo v předchozím případě, přičemž tímto dovolacím
důvodem i uplatněnými námitkami se již dovolací soud v průběhu dosavadního
řízení meritorně zabýval a rozhodl o nich, nelze než konstatovat, že následně
podané dovolání obviněného je v části týkající se dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné, neboť je v konečném důsledku namířeno
proti existujícímu rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud by současně obviněný
neuplatnil ještě další z dovolacích důvodů, muselo by být takové dovolání
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval opodstatněností dalšího dovolatelem uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je
dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon
vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale
výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou
výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo
tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj.
zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný
v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť
jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků
skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak
s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné
znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak
znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel
v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným
mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem
na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek
není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá)
ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto
musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první
alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci,
přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi
brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s
obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání části dovolání opírající se o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že veškeré uplatněné
námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému
dovolacímu důvodu neodpovídají, takže k nim přihlížet nelze. Jsou to námitky,
ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v
provedeném dokazování, že dokazování bylo neúplné a účelové apod. Stejně tak
deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, ve kterých se odmítá, že
by se skutkový děj odehrál tak, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě, a na
základě vlastního hodnocení důkazů obviněného je prosazována odlišná skutková
verze celé události. Navíc se uplatněná skutková polemika v některých částech
ani netýká okolností, které by byly rozhodné z hlediska naplnění zákonných
znaků trestného činu znásilnění. Každopádně je zcela nepřípadné a uplatněnému
dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl
zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které
jimi bylo provedeno.
Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se údajného
porušení práv dovolatele na spravedlivý proces, konkrétně „opomenutých důkazů“
či „extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a závěry soudu.“ K tomu je
třeba uvést, že soud prvního stupně se z pokynu odvolacího soudu opakovaně
zabýval důkazní a v důsledku toho i skutkovou stránkou věci, kdy znovu provedl
hlavní líčení a zopakoval stěžejní důkazy a provedl i důkazy další potřebné
pro rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu lze odkázat na velmi podrobné a obsáhlé
odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v
jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud soud
zamítl provedení některých obviněným navrhovaných důkazů, nejednalo se rozhodně
o projev nějaké jeho libovůle, nýbrž o opodstatněný postup soudu, který
vysvětluje na str. 19 a 20 svého rozhodnutí. Je třeba poznamenat, že soud není
povinen provést jakýkoli důkaz navrhovaný stranou řízení, zde obviněným, ale
pouze takový, který je pro rozhodnutí soudu podstatný, přičemž ve svém
rozhodnutí musí vysvětlit, proč návrhu nevyhověl, což se v projednávaném
případě stalo.
Dále pak je třeba zmínit, že výhrady dovolatele obsažené v dovolání jsou v
podstatě jejich opakováním, když v předchozím řízení byly vzneseny již v
podaném odvolání a odvolací soud se jimi ve svém rozhodnutí velice podrobně
zabýval. Odvolací soud ve veřejném zasedání rovněž doplnil dokazování o
obviněným předložené listiny na základě jeho návrhu. V odůvodnění svého
rozhodnutí pak odvolací soud reaguje na jednotlivé výhrady obviněného a v
jejich souvislosti se vyjadřuje k jednotlivým důkazům i k celkové důkazní
situaci a dospívá k závěru, že soud prvního stupně dospěl zákonným hodnocením
provedených důkazů k opodstatněným skutkovým zjištěním, které jsou vyjádřeny ve
skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Jim pak odpovídá i právní kvalifikace
užitá na prokázané jednání obviněného v podobě trestného činu znásilnění podle
§ 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost z pozice dovolacího soudu třeba dodat,
že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů
učinily, a právním posouzením věci, není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své
skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených
důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků
vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi
skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru
neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Nejedná se tak o
případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí
nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu
s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným
prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů
striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž
lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní
námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a
rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude
věc posuzovat jinak, než soudy předchozí.
Závěrem je proto možné prohlásit, že obviněný se svým pojetím dovolání v části
ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově
nenaplňují. Ve zbývající části dovolání podané z dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř. se na základě shora uvedené argumentace jedná o
dovolání nepřípustné. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2
tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. Ž. podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř., a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c