Judikát 4 Tdo 88/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:24.02.2026
Spisová značka:4 Tdo 88/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.88.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ochranné léčení
Dotčené předpisy:§ 99 odst. 1,4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
4 Tdo 88/2026-3467
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2026 o dovolání H. M. T., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 9. 2025, sp. zn. 55 To 277/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 6 Nt 2802/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění:
1. Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 7. 2025, sp. zn. 6 Nt 2802/2018, bylo rozhodnuto tak, že podle § 239 odst. 1 tr. ř., za použití § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku bylo H. M. T. uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Podkladem pro podání návrhu na uložení ochranného léčení přitom bylo zjištění, že se měla dopustit jednání zakládajícího znaky přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku, přičemž z důvodu zjištění nepříčetnosti bylo její trestní stíhání zastaveno usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 20. 2. 2018, č. j. 1 ZT 79/2017-195, jež nabylo právní moci dne 3. 3. 2018.
2. Proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 7. 2025, sp. zn. 6 Nt 2802/2018 podala H. M. T. stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 15. 9. 2025, sp. zn. 55 To 277/2025 tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost zamítl.
3. Proti usnesení Krajského soud v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 9. 2025, sp. zn. 55 To 277/2025 podala následně H. M. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), h) a k) tr. ř. Namítla, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí a v řízení, jež rozhodnutí předcházelo, porušil její právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotil provedené důkazy a bez přiměřených důvodů nepřihlédl k důkazům svědčícím v její prospěch.
Je přesvědčena, že skutková zjištění učiněná soudem prvního a druhého stupně a způsob hodnocení provedených důkazů vybočují ze zákonných mezí, neboť dle ní prováděly soudy důkazy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatelka konstantně uvádí, že netrpí duševní poruchou. Je si vědoma všech provedených důkazů, zejména pak znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jiřího Kováře a MUDr. Petra Nedomy, o které soudy svá rozhodnutí opírají, nicméně dle jejího názoru uvedené znalecké posudky došly k nesprávnému závěru a řádně se nevypořádaly se znaleckými posudky, které byly již dříve vypracovány, a to s posudky znalců MUDr.
Martinů a PhDr. Koldy a zároveň MUDr. Tiché a PhDr. Dařílkové. Důvodné pochybnosti o nesprávnosti závěrů nadále přetrvávají a dovolatelku proto není možné bez dalšího podrobit ochrannému léčení ústavní formou, jež představuje výrazný zásah do osobní svobody. Dovolatelka byla v roce 2023 odvezena do Psychiatrické nemocnice v Kroměříži, kde ji znalec MUDr. Petr Nedoma vyšetřoval pouze jedenkrát.
Poslední zpracovaný znalecký posudek, z něhož soud vycházel, je nepřesvědčivý a vnitřně rozporný. Znalec vycházel z omezeného množství klinických pozorování a neprovedl komplexní psychiatrické vyšetření. Soudy přesto bez dalšího převzaly závěr znalce, aniž by se vypořádaly s rozpory a námitkami obhajoby, čímž zatížily rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení. Soud prvního stupně dále neprovedl důkazy, a to výslechy svědků M. W., dále bývalého XY S., G. F., obvodní lékařky dcery H. M. T., H., Š., paní C.
z OSSZ Šumperk, K. a M., spis Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 1 ICM 2551/2020, výslech svědků M., insolvenčního správce soudního řízení KSOS 31 INS 16520/2015 P. K. a M. P., kdy se jedná o opomenuté důkazy a jejich neprovedení nebylo řádně zdůvodněno. Dovolatelka nikdy nesouhlasila s právní kvalifikací, že by spáchala protiprávní jednání, které by bylo možno právně kvalifikovat jako přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, respektive čin jinak trestný, přičemž k prokázání svého tvrzení navrhovala výslech uvedených svědků.
O ochranném opatření bylo navíc rozhodnuto ve veřejném zasedání, jehož se neúčastnila. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolacím důvodem i porušení práva být přítomen při veřejném zasedání, pokud soud rozhoduje o otázkách zásadního významu pro osobní svobodu. Ukládání ústavního ochranného léčení představuje mimořádně závažný zásah do osobní svobody a důstojnosti člověka (čl. 8 Listiny, čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Soud měl tak zajistit její osobní účast, vyslechnout ji a dát jí možnost vyjádřit se ke znaleckému posudku.
Její absence při rozhodování porušila právo na spravedlivý proces a zásadu ústnosti. Soudy obou stupňů se dále nevypořádaly s otázkou nebezpečnosti dovolatelky pro společnost, kdy od spáchání činu jinak trestného již uplynulo několik let a nebylo proti ní zahájeno jiné trestní řízení. V současné době vede řádný život. S ohledem na shora uvedené proto prostřednictvím obhájkyně navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolatelka zjevně opomněla uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. neboť je zaměřeno proti usnesení stížnostního krajského soudu, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost proti usnesení soudu prvého stupně, jímž jí bylo uloženo ochranné léčení.
Tato nedůslednost však nebrání samotnému posouzení obsahu podaného dovolání. Dále nelze přehlédnout, že podstatná část námitek dovolatelky obsahově neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům. Pokud jde o vlastní skutková zjištění, má státní zástupce za to, že i přes poněkud destruktivní přístup posuzované se soudy uvedenou věcí zabývaly velmi pečlivě a podrobně. Vytýká-li nyní dovolatelka, že skutkové závěry soudů nemají v provedených důkazech oporu, jedná se o tvrzení, které dále nijak argumentačně nerozvíjí.
Takto obecně formulovaným námitkám státní zástupce se stejnou mírou obecnosti oponuje a uvádí, že soud prvého stupně ve výsledku provedl odpovídající rozsah dokazování, na jehož základě zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Prostý nesouhlas posuzované s odbornými závěry znalců, jež u ní diagnostikovali duševní poruchu, přitom dovolacím důvodem není. Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou, že řízení je zatíženo vadou ve smyslu existence opomenutých důkazů. Jak totiž vyplývá z odůvodnění usnesení soudu prvého stupně, posuzovaná činila v průběhu řízení řadu důkazních návrhů.
Soud je však neopomenul, zabýval se jejich relevancí z hlediska předmětu řízení a jejich neprovedení zároveň věcně adekvátně odůvodnil. Správnost tohoto postupu soudu prvého stupně ostatně aproboval i stížnostní krajský soud. Dovolatelka přitom ve svém mimořádném opravném prostředku ani nespecifikuje, o jaké konkrétní důkazní návrhy by se mělo jednat a k prokázání jakých rozhodných skutečností by měly směřovat. Z hlediska spíše tacitně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. proto státní zástupce považuje námitky dovolatelky za zjevně neopodstatněné. Pakliže dovolatelka zpochybňuje samotnou právní kvalifikaci činu jinak trestného ve smyslu § 345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku, nepřipojuje k této námitce naprosto žádnou argumentaci, k níž by bylo možno se jakkoli podrobněji vyjádřit. Dle názoru státního zástupce tak postačuje konstatování, že popis skutku, pro který bylo dřívější trestní stíhání dovolatelky zastaveno vyjadřuje znaky stíhané skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle citovaného ustanovení.
Pokud jde o výhrady dovolatelky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., rovněž se s nimi nelze z hlediska věcného ztotožnit. V průběhu řízení o uložení ochranného opatření měla posuzovaná možnost se k věci vyjádřit. Soud prvého stupně přitom zohlednil jak právě tu skutečnost, že posuzovaná se k věci již dříve vyjádřila, tak zohlednil i její četná podání, ostatně i ona sama vyjádřila souhlas s konáním veřejného zasedání v její nepřítomnosti. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. lze za jemu obsahově odpovídající považovat námitku, že se soudy náležitě nevypořádaly s existencí podmínek pro ústavní formu uloženého ochranného léčení. Ani s touto námitkou se však státní zástupce neztotožňuje. Jak přiléhavě vyjádřil stížnostní krajský soud v napadeném usnesení (srov. bod 13. jeho odůvodnění), již samotný obsah četných procesních podání posuzované, učiněných v předkládané věci, by mohl zakládat podezření ze spáchání totožného (či obdobného) činu jinak trestného. K tomu pak lze poukázat i na závěr znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr.
Petra Nedomy, že rozsah poruchy diagnostikované u posuzované se „v průběhu doby nadále rozšiřuje“. Toto zjištění je pak třeba vzít v úvahu v kontextu s předchozím závěrem znalce MUDr.
Jiřího Kováře, že případ posuzované „svým rozsahem a trvání dalece překročil běžné zvyklosti řízení o ochranném léčení.“ Na podkladě těchto okolností má státní zástupce za to, že z hlediska uvedeného dovolacího důvodu je dovolání posuzované rovněž zjevně neopodstatněné. Závěrem proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky naplňují uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 8.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné dovolatelkou byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení a jak soud prvního stupně, tak i stížnostní soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě H. M. T.
9. H. M. T. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
10. Namítla, že o ochranném opatření bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání, jehož se neúčastnila. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je totiž dovolacím důvodem i porušení práva být přítomen při veřejném zasedání, pokud soud rozhoduje o otázkách zásadního významu pro osobní svobodu. Ukládání ústavního ochranného léčení představuje mimořádně závažný zásah do osobní svobody a důstojnosti člověka. Soud měl proto zajistit její osobní účast, vyslechnout ji a dát jí možnost se vyjádřit.
11. Nejvyšší soud k uvedenému uvádí, že pokud jde o přítomnost dovolatelky u veřejného zasedání, pak lze připomenout, že Okresní soud v Šumperku splnil pokyn stížnostního soudu v tom směru, že se ji pokusil vyslechnout, resp. zajistit její přítomnost u veřejného zasedání, když tato byla předvolána a poučena o potřebě dostavit se. Dovolatelka se e-mailem opakovaně omluvila z účasti u veřejného zasedání a sdělovala, že souhlasí s konáním veřejného zasedání v její nepřítomnosti, kdy dokonce i uvedla, že „pokud správně pochopila rozhodnutí kasačního soudu, její přítomnost není důležitá“.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že v průběhu řízení o uložení ochranného opatření měla možnost se k věci vyjádřit, této možnosti i několikrát využila. Veřejná zasedání konaná ve dnech 20. 5. a 11. 7. 2025 se přitom uskutečnila v její nepřítomnosti zcela v souladu se zákonem. Soud prvého stupně přitom zohlednil jak právě tu skutečnost, že se k věci již dříve vyjádřila, tak zohlednil i její četná podání, jimiž vyjadřovala svůj postoj k věci. Nelze rovněž přehlédnout i znalecky konstatovanou téměř vymizelou schopnost účastnit se jednání soudu.
Nadto byla pochopitelně v řízení zastoupena obhájcem. Nelze proto tvrdit, že došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu. Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na podrobné odůvodnění tohoto procesního postupu v bodě 9. odůvodnění napadeného usnesení. Taktéž i Okresní soud v Šumperku konstatoval, že se účastnice řízení vědomě nedostavovala k nařízeným veřejným zasedáním ani k nařízenému znaleckému zkoumání a k jednotlivým úkonům ji bylo nutné předvádět prostřednictvím policejního orgánu.
Za tohoto stavu má Nejvyšší soud za to, že právo na projednání věci v její přítomnosti bylo dostatečným způsobem šetřeno a řízení tak vadou odpovídající uvedenému dovolacímu důvodu zatíženo není.
12. Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
13. Uvedla, že nikdy nesouhlasila s právní kvalifikací, že by spáchala protiprávní jednání, které by bylo možno právně kvalifikovat jako přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, respektive čin jinak trestný. Nepřipojila však dále k této námitce žádnou argumentaci, k níž by bylo možno se jakkoli podrobněji vyjádřit.
14. Nejvyšší soud uvádí, že H. M. T., v roce 2016 učinila trestní oznámení na Generální inspekci bezpečnostních sborů, v němž uvedla skutečnosti nasvědčující tomu, že se stal trestný čin, přičemž si musela být vědoma toho, že její lživé obvinění je způsobilé vyvolat trestní stíhání M. W. Informace uvedené v jejích trestních oznámeních přitom nasvědčovaly tomu, že M. W. spáchal trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku. Toto jednání zcela zjevně naplnilo všechny zákonem požadované znaky ustanovení § 345 odst. 2 tr.
zákoníku, když k plné právní kvalifikaci podle § 345 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku je třeba uvést, že dovolatelka své jednání směřovala vůči policistovi, který plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo mu uloženou podle zákona, přičemž toto jednání směřovalo i k poškození M. W. v jeho zaměstnání. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s názorem Okresního soudu v Šumperku, který dospěl k závěru, že tehdejší trestnost tohoto jednání byla prokázána, a to včetně právní kvalifikace.
15. Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolatelka obsahově uplatnila námitky, které by odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by ovšem výslovně uplatnila i tento dovolací důvod, jemuž v hrubých rysech odpovídají. Kupříkladu k námitkám, že soudy neprovedly některé navrhované důkazy, zejména výslechy svědků M. W., dále bývalého XY S., G. F., obvodní lékařky dcery H. M. T., H., Š., paní C. z OSSZ Šumperk, K. a M. atd., Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť Okresní soud v Šumperku se v bodě 25.
odůvodnění svého rozhodnutí zabývá právě otázkou, proč neshledal návrhy na doplnění dokazování důvodnými a proč navrhované důkazy zamítl pro nadbytečnost. Taktéž stížnostní soud uvedl, že soud prvního stupně provedl veškeré důkazy, které pro své rozhodnutí potřeboval a s důkazními návrhy se ústavně konformním způsobem vypořádal a dodal, že navrhované důkazy jsou pro rozhodnutí soudu nadbytečné a neúčelné.
16. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud dovolatelka namítla, že skutková zjištění učiněná soudem prvního a druhého stupně a způsob hodnocení provedených důkazů vybočují ze zákonných mezí, neboť dle ní prováděly soudy důkazy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr.
ř., když byly provedeny důkazy, které měly znít v její neprospěch a soudy se nezabývaly provedením důkazů, které by svědčily v její prospěch, Nejvyšší soud k těmto námitkám dodává, že se těmito námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly její tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.
To se týká zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jiřího Kováře a ze znaleckého posudku MUDr. Petra Nedomy, které dle dovolatelky došly k nesprávnému závěru a řádně se nevypořádaly se znaleckými posudky, které byly již dříve vypracovány. Uvedla, že poslední zpracovaný znalecký posudek, z něhož soud vycházel, je nepřesvědčivý a vnitřně rozporný, jelikož znalec vycházel z omezeného množství klinických pozorování a neprovedl komplexní psychiatrické vyšetření. Nejvyšší soud zde uvádí, že pokud jde o hodnocení posudků znalců MUDr.
Martinů a PhDr. Koldy a zároveň MUDr. Tiché a PhDr. Dařílkové, tak v době vypracování znaleckých posudků těchto znalců dovolatelka netrpěla duševní poruchou, resp. její projevy nebyly diagnostikou zachytitelné, což však neznamená, že následně poruchou netrpěla a jsou chybné závěry dalších dvou znaleckých posudků. Nejpozději v roce 2016 se však u ní projevila zmíněná duševní porucha, která vedla k její nepříčetnosti ve vztahu k jednání, pro které byla trestně stíhána.
17. Posledně uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
18. Konstantně uvádí, že netrpí duševní poruchou. Soudy obou stupňů se podle jejího názoru nevypořádaly s otázkou její nebezpečnosti pro společnost, kdy od spáchání činu jinak trestného již uplynulo několik let, nebylo proti ní zahájeno jiné trestní řízení a v současné době vede řádný život.
Má proto za to, že se soudy náležitě nevypořádaly s existencí podmínek pro ústavní formu uloženého ochranného léčení.
19. Nejvyšší soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku, který se touto námitkou velice podrobně vypořádal v bodech 29. – 33. odůvodnění svého usnesení. Okresní soud vycházel jak ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Jiřího Kováře, tak ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petra Nedomy, který byl rovněž ve věci vyslechnut a detailně své závěry vysvětlil. K nebezpečnosti dovolatelky Nejvyšší soud uvádí, že ta se neváže na skutečnost, že by snad někomu fyzicky ublížila, ale na skutečnost, že by i nadále jednala tak, že by její jednání bylo kvalifikovatelné jako porušení zákona, porušovalo práva jiných či ubližovalo, a to právě v důsledku její duševní poruchy.
Zejména z její e-mailové korespondence lze dovodit, že její porucha s bludy ji vede k osočování z různého protiprávního jednání čím dál větší množství osob, přičemž řada z těchto případů by byla kvalifikovatelná jako trestný čin, pro který se vedlo trestní stíhání v této věci. Skutečnost, že se v tomto případě nejedná jen v projednávaném případě o ojedinělý exces v jinak řádném životě svědčí množství a obsah jednotlivých e-mailů zasílaných různým institucím od jednotlivých organizačních složek Policie ČR, státní zastupitelství, soudy různých stupňů, obě komory Parlamentu ČR, Kancelář prezidenta republiky, kancelář ombudsmana a další.
Je proto správný závěr okresního soudu ohledně společenské nebezpečnosti dovolatelky. Okresní soud se rovněž správně důsledně zabýval proporcionalitou ukládaného ochranného léčení, a to jak ve smyslu jejího uložení, tak zvažování jeho formy, a nepochybil, pokud své rozhodnutí odůvodnil závažností jednání, postojem ke svým činům i ke své diagnóze, dopady na životy osob, které z protiprávního jednání osočuje a předpokladu jejího jednání bez adekvátní léčby. Ke stejným závěrům dospěl také stížnostní soud. Jelikož se dopustila činu jinak trestného, jehož skutkovou podstatu naplnila v jeho kvalifikované skutkové podstatě poměrně závažným způsobem a opakovaným jednáním, lze považovat i kritérium přiměřenosti uloženého ochranného opatření povaze a závažnosti spáchaného jednání za naplněné.
S odkazem na chorobnost stavu dovolatelky, rozsah a intenzitu její duševní poruchy a okolnosti případu, je proto dle názoru Nejvyššího soudu na místě realizovat ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
20. Je tak možno učinit závěr, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci nelze shledat ani žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nedošlo ani k narušení práv vyplývajících z principů spravedlivého procesu.
Na podkladě takto řádně zjištěného skutkového stavu následně soudy obou stupňů správně dovodily existenci hmotněprávních podmínek pro uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě.
21. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání H. M. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu