4 Tdo 885/2016-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2016 dovolání
obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 To 310/2015, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 138/2014, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání
obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 2 T
138/2014, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1
tr. zákoníku, pokračujícím zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm.
c), e) tr. zákoníku, zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a),
c) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst.
2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného
rozsudku dopustil tím, že
během dne 27. 08. 2013 si se svojí bývalou přítelkyní V. T., domluvil schůzku a
ve stejný den se s ní sešel okolo 13:45 hodin u obchodního domu L. v N. ulici v
P., kde si k ní přisedl do jejího osobního automobilu zn. Renault Megane, se
kterým V. T. přijela na parkoviště, a po nastoupení do vozidla jí začal
vulgárně nadávat, křičel na ní, vyhrožoval jí zabitím a při tom jí ukazoval
nůž, který měl zastrčený za pasem; poté poškozenou V. T. vyzval, aby mu dala
svůj mobilní telefon, a když toto odmítla, tak jí opětovně pohrozil nožem a na
základě této výhrůžky mu V. T. dala svůj mobilní telefon zn. Samsung Galaxy S3
Mini, se SIM kartou operátora Vodafone s telefonním číslem v hodnotě nejméně
3.000 Kč, obviněný M. K. si tento telefon vzal, listoval v něm, četl zde
uložené textové zprávy a mazal v telefonu jednotlivé telefonické kontakty a i
přes výzvy poškozené V. T. jí mobilní telefon nevrátil a po dobu, co byl s
poškozenou V. T. v autě, si jej ponechal u sebe; následně jí pod pohrůžkou
použití nože přinutil, aby nastartovala vozidlo a s vozidlem odjela z
parkoviště směrem na obec S., kde poblíž objektu teplárny zastavila, kdy po
celou dobu držel ruku na noži zasunutém za pasem kalhot, žádal po ní, aby se
rozešla se svým přítelem T. K. a ve vozidle jí stále vyhrožoval, že nejprve
zabije ji a potom i sebe a tím u V. T. vzbudil důvodnou obavu, že tak učiní;
poté, co jí sdělil, že spolu budou žít v P. a budou mít spolu dítě, donutil V.
T., aby vyjela s vozidlem směrem na P. a cestou za obcí Č., okres P., jí
nařídil, aby zastavila na silničním odpočívadle, že spolu budou mít pohlavní
styk, vulgárně jí nadával, donutil ji pod pohrůžkou použití nože, aby se
svlékla, a když tak učinila z obavy z obviněného, sklopil opěradlo sedačky
řidiče, na kterém seděla, sahal jí na přirození a nutil jí, aby i ona mu sahala
na jeho pohlavní úd a násilím jí přinutil přesednout si na sedadlo spolujezdce,
u kterého před tím také sklopil opěradlo, poručil jí, aby roztáhla nohy, a
přestože se bránila a nesouhlasila, M. K. na ní vykonal nechráněný pohlavní
styk, po kterém povolil V. T. vrátit se zpět do P., kam dojeli společně okolo
17:00 hodin a na parkovišti před prodejnou L. v N. ulici v P. obviněný M. K.
poškozenou V. T. s nožem v ruce donutil, aby napsala ze svého mobilního
telefonu textovou zprávu jejímu příteli T. K., že musí ukončit jejich vzájemný
vztah a následně jí vyhrožoval, že pokud celou věc ohlásí, tak že zabije ji,
T. K. a pak sebe, a poté z automobilu vystoupil a odešel pryč.
Za to byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a
podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen
do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému
současně uložen trest propadnutí věci, a to nože celokovového o délce 35,5 cm
s nápisem MFH INT.COM., střenka nože černé barvy, šroubovací ukončení střenky s
kompasem, délka střenky 13,5 cm, délka čepele nože 21,5 cm, ostří nože z jedné
strany ozubené.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 2 T
138/2014, podali obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství
v Písku odvolání, která Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
usnesením ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 To 310/2015, zamítl podle § 256 tr.
řádu jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 To 310/2015, podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace
namítl jednak existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními, jednak existenci tzv. opomenutých důkazů.
Nalézacímu soudu vytýká, že při rozhodování o vině zásadně vycházel jen z
výpovědi poškozené V. T., kterou pokládal za zcela věrohodnou a tento závěr
opřel o znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
klinická psychologie, PhDr. Rostislava Nesnídala. Obviněný však s vyslovenými
závěry jmenovaného znalce nesouhlasí a podrobně rozvádí, z jakých důvodů naopak
považuje výpověď poškozené za nevěrohodnou. V této souvislosti soudům vytkl, že
byl odmítnut obhajobou navrhovaný důkaz výslechem kpt. PhDr. D. Š., dále návrh
na vypracování nového znaleckého posudku na poškozenou i návrh na provedení
vyšetřovacího pokusu či prověrky na místě k ověření manipulace s nožem.
Dovolatel totiž popírá, že by v inkriminovanou dobu měl u sebe nějaký nůž.
Nesouhlas vyjádřil také se zamítnutím návrhu obhajoby na to, aby se poškozená
podrobila lékařskému vyšetření za účelem zjištění její náchylnosti k tvorbě
modřin a zdůraznil, že v době, kdy měl páchat vytýkané jednání, vedl v časech
15:43 a 15:55 hodin dva příchozí telefonní hovory a v 16:33 hodin další
telefonní hovor. Je podle něj zvláštní, aby v průběhu znásilnění přijímal a
vedl tři telefonní hovory. Na základě zjištěného skutkového stavu věci v
rozsahu, který soudy obou stupňů pokládaly za dostačující, nelze podle jeho
mínění jednoznačně dojít k závěru, že se předmětný skutek stal a že je jeho
pachatelem.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc
Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném podání ze dne
4. 4. 2016 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Současně udělila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek
uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a
to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f
odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky
týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování
apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky existence tzv.
extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na jedné straně a z nich učiněnými
skutkovými zjištěními na straně druhé, případně též námitky týkající se
nezákonnosti postup orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující
zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z
nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a
zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních
logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních
závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně
shledal, že obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které již
uplatňoval v předchozích stádiích trestního řízení a tvořily tak podstatu jeho
obhajoby. Stejné námitky jsou pak obsahem podaného odvolání, se kterými se již
dostatečně vypořádaly nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí.
Navíc obviněný sice v dovolání expresis verbis označil důvod uplatňovaný podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nelze tyto
námitky pojímat jako argumenty zpochybňující nesprávnost právního posouzení
skutku, ale pouze jimi napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výtky obviněného
proti závěrům vypracovaných znaleckých posudků, výhrady proti neprovedení
obhajobou navrhovaných důkazů, tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil,
zpochybňování výpovědi poškozené pro její nevěrohodnost a rozporuplnost, je
nutné označit za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení
provedeného dokazování, jimiž se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným
způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost a výše
vzpomenutou argumentaci však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, námitkami tohoto druhu je dovolací soud
povinen se zabývat pouze a jedině v případě, dojde-li k závěru o existenci tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z
provedených důkazů, což má v konečném významu zásadní dopad hmotně právní
posouzení skutku. V posuzované věci se ale soudy obou stupňů ve smyslu
požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě
vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, jasně a
srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině
obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou
pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Vina obviněného byla na
základě zjištěného skutkového stavu věci bez jakýchkoliv pochybností prokázána,
soud prvního stupně všechny provedené důkazy velmi pečlivě zanalyzoval a
vyhodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v rozsahu a způsobem,
jak mu velí trestní řád. Odvolací soud se pak zákonu odpovídajícím způsobem
podrobně zaobíral námitkami vyjádřenými v odvolání obviněného. Přezkumné řízení
ve druhém stupni proběhlo plně v souladu se zákonnými požadavky, jež se pojí s
tímto typem řízení, a i odvolací soud tak plně dostál povinnosti vyplývající z
ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu a § 134 odst. 2 tr. řádu. Závěry nalézacího i
odvolacího soudu jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění,
takže na ně lze bez výhrad odkázat. Podle názoru Nejvyššího soudu mají proto
závěry učiněné o vině obviněného nalézacím i odvolacím soudem v provedených
důkazech jednoznačnou oporu, a neskýtají důvod k pochybnostem o jejich
správnosti.
Je proto třeba uzavřít, že nejde o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v
extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno
takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Dovolací námitky
obviněného totiž vychází primárně z odlišných skutkových zjištění a z vlastního
hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě tohoto vlastního
hodnocení obviněný hovoří o existenci extrémního nesouladu, čímž však vykročil
z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v závěru, že se mu nedostalo spravedlivého
procesu, neboť z obsahu spisu je patrno, že byl vždy řádně o svých právech
poučen, mohl uplatnit svou obhajobu, která byla provedenými důkazy prověřována
a s nimi konfrontována, byl ke skutku řádně vyslechnut, k jednotlivým důkazům
se mohl vyjádřit. Za okolnost, která by představovala nežádoucí a nezákonný
zásah do pravidel spravedlivého procesu nelze v žádném případě zahrnout
subjektivní pocit obviněného plynoucí z výsledku takto provedeného řízení.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, „že právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy“.
Pokud jde o námitky obviněného ve vztahu k neprovedení jím navrhovaných důkazů,
nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně
vysvětlily, proč nepovažovaly za potřebné doplňovat dokazování v intencích
návrhů obviněného, neboť takové doplnění dokazování vyhodnotily jako
nadbytečné. K tomuto závěru došly z průběžně prováděného hodnocení dosud
provedených důkazů a důvodně měly za to, že důkazy, které ve věci již byly
provedeny, skýtají dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci samé. K takovému
závěru je soud jako dominus litis plně oprávněn a je jeho nezadatelným právem
stanovit hranici toho co, v jakém rozsahu a jak podrobně bude v řízení před ním
dokazováno, a co naopak je pro posouzení merita věci již nadbytečné, aniž by
tím bylo dotčeno právo obviněného na obhajobu, neboť toto právo nemůže být
využíváno bezbřeze. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný v rámci své obhajoby
zjevně izoluje a upřednostňuje důkazy, které by měly jeho vinu žalovaným
jednání oslabit a zcela zjevně při tom opomíjí důkazy ostatní, které ho naopak
z posuzovaného jednání usvědčují, což jistě je možný způsob uplatnění vlastní
obhajoby, v žádném případě však neospravedlňuje tvrzení o opomenutém důkazu. Je
tak možno uzavřít, že rozhodující soudy nižších stupňů se návrhy obviněného na
doplnění dokazování řádně zabývaly a svá zamítavá stanoviska řádně odůvodnily,
majíce v tomto případě plnou oporu pro tento závěr ve stavu již provedených
důkazů.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném
prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku
vztahující se k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, případně že by
konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Dovolací důvod je tak uplatněn pouze formálně, bez uvedení řádných
argumentů, které by jeho existenci podmiňovaly.
Ostatně k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i
Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde
tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen
vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i
podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů
uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného
dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v
němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Na základě shora specifikovaných skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku
rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky
skutkových podstat zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku,
pokračujícího zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr.
zákoníku, zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr.
zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém
důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního
i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními
závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný
rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §
265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném
zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o
rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i
odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 7.
2016
JUDr. Danuše
Novotná
předsedkyně senátu