4 Tdo 901/2024-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 14 To 39/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 5 T 157/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 5 T 157/2023 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný R. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se trestné činnosti dopustil tím, že :
dne 11. 7. 2023 kolem 14:00 hodin v XY, okres XY, jako řidič motorového vozidla tov. zn. Volkswagen Transporter, RZ XY, poté, co při couvání v ulici XY směrem do ulice XY srazil pravou zadní částí vozidla chodkyni M. M., na místě nehody nezastavil, nepřesvědčil se o zdravotním stavu chodkyně a této neposkytl potřebnou pomoc, chodkyně přitom utrpěla drobná zranění, která ještě nejsou ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 151 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby v průběhu zkušební doby absolvoval probační program pro řidiče. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil rovněž peněžitý trest v počtu 20 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku obviněnému povolil peněžitý trest splácet ve splátkách pod 2 000 Kč měsíčně, počínaje 15 dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí částku včas. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 14 To 39/2024, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 14 To 39/2024, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 5 T 157/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Podle dovolatele totiž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, kterým byl uznán vinným.
5. Obviněný namítá, že za trestný čin podle § 151 tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody nebo trest zákazu činnosti. Podle dovolatele mu tedy nemohl být uložen trest odnětí svobody a zároveň trest zákazu činnosti. Měl mu být uložen toliko jeden z těchto trestů.
6. Je tedy přesvědčen, že mu měl být uložen z hlediska trestních sankcí toliko podmíněný trest odnětí svobody, který považuje za zcela dostačující. Akcentuje, že se v případě jeho trestné činnosti nejednalo o úmyslný trestný čin, ale ani o přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Zdůrazňuje, že ztráta řidičského oprávnění je pro něho likvidační, neboť pracuje jako pokrývač a musí do práce dojíždět.
7. V závěru podaného dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 4. 2024, č. j. 14 To 39/2024-150, jakož i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 1. 2024, č. j. 5 T 157/2023-136, a věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně.
8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dne 28. 8. 2024, sp. zn. 1 NZO 625/2024. Nejprve zrekapituloval, jakým trestným činem byl obviněný uznán vinným a jaké mu byly uloženy tresty. Následně poukázal na uplatněné dovolací důvody a jaké jsou zákonné předpoklady jejich naplnění. Poté dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil obviněný toliko formálně, když fakticky nenamítá žádné vady právního posouzení ve vztahu k tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. státní zástupce připouští, že tento uplatnil obviněný právně relevantně, neboť namítá, že mu byl uložen takový druh trestu, který mu nelze uložit.
9. Podle státního zástupce však argumentaci obviněného stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nelze považovat za věcně opodstatněnou. Ustanovení § 151 tr. zákoníku sice skutečně užívá spojku „nebo“ avšak z jeho dikce je patrné, že se jedná o poměr slučovací, nikoliv vylučovací. Oba druhy trestu jsou tedy plně ekvivalentní a jejich užití se nikterak nevylučuje. Proto mohou být současně užity oba druhy trestu, jak se tomu stalo v posuzované věci.
10. Uzavírá tedy, že soudy nižších stupňů nijak nepochybily, pokud obviněnému uložily mj. trest zákazu činnosti, neboť se jedná o druh trestu plně přípustný. Proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl naplněn.
11. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí státní zástupce s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. I pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovuje souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne tohoto rozhodnutí neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
17. Obviněný výslovně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací tedy zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Nejvyšší soud však pro jistou přesnost zdůrazňuje, že přezkumu v dovolacím řízení může v posuzované věci podléhat toliko výrok o trestu, a proto by i tento dovolací důvod mohl být uplatněn pouze toliko ve vztahu k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, které se muselo týkat výroku o trestu (např. otázka zákonných podmínek pro uložení společného či souhrnného trestu).
20. Obviněný dále explicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. Jelikož obviněný vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze dovodit, že chtěl a měl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačil, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.) by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačený nedostatek ovšem není takového rázu, že by bránil věcnému projednání podaného dovolání.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
23. Nejprve považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem fakticky žádné námitky stran nesprávného hmotněprávního posouzení výroku o trestu nenamítá. Lze tedy mít za to, že předmětný dovolací důvod uplatnil ryze formálně, bez jakékoliv odpovídající argumentace. V tomto směru je ovšem třeba akcentovat, že k naplnění zvoleného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz dovolatele na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady spatřované v napadených rozhodnutích (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Proto se dovolací soud naplněním tohoto dovolacího důvodu nemohl blíže zabývat. Zde je třeba uvést, že pokud by obviněný uplatnil toliko tento citovaný důvod, bylo by nutno jeho dovolaní odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Výjimku z tohoto závěru by představovala jen situace spočívající v tom, že by obviněný namítal jiné nesprávné hmotněprávní posouzení týkající se výroku o trestu (např. že mu měl být uložen souhrnný trest). Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ovšem uplatnil obviněný dovolací argumentaci formálně správně, když namítal, že mu byl uložen takový druh trestu, který mu zákon neumožňuje uložit. Předmětná námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
24. Jak již bylo naznačeno, obviněný svoje tvrzení o tom, že mu byl uložen takový druh trestu, který mu nelze uložit, zakládá na tvrzení, že za přečin podle § 151 tr. zákoníku lze uložit buď jen trest odnětí svobody, nebo jen trest zákazu činnosti, přičemž tento závěr dovozuje z použité spojky „nebo“ v ustanovení § 151 tr. zákoníku. Fakticky tedy obviněný tvrdí, že mu nemohl být uložen kumulativně trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, neboť zákon s ohledem na spojku „nebo“ v § 151 tr. zákoníku takový postup neumožňuje. Předmětná námitka je sice uplatněna právně relevantně, jak již bylo konstatováno, ovšem je zjevně neopodstatněná, jak bude rozvedeno dále.
25. Předně je třeba uvést, že ukládání trestu samostatně a vedle sebe upravuje § 53 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení, stanoví-li trestní zákon za některý trestný čin několik trestů, lze uložit každý tento trest samostatně nebo i více těchto trestů vedle sebe. Vedle trestu, který stanoví trestní zákon za některý trestný čin, lze uložit i jiné tresty uvedené v § 52 tr. zákoníku. Nelze však uložit domácí vězení vedle odnětí svobody a obecně prospěšných prací, obecně prospěšné práce vedle odnětí svobody, peněžitý trest vedle propadnutí majetku a zákaz pobytu vedle vyhoštění.
Ustanovení § 53 tr. zákoníku upřesňuje některé zásady pro ukládání jednotlivých druhů trestů a stanovuje vzájemné vztahy mezi nimi. Je východiskem pro úvahu, jaký druh trestu zvolit za určitý trestný čin uvedený ve zvláštní části tr. zákoníku, jaký druh je vůbec přípustný, se kterým dalším druhem trestu jej lze (nebo je nutno) případně kombinovat, nebo zda je možné některý druh trestu uložit jako samostatný. Toto ustanovení ovšem nelze uplatňovat izolovaně, ale vždy jen v souvislosti s dalšími ustanoveními obecné části tr.
zákoníku o trestech, zejména o obecných pravidlech pro ukládání trestních sankcí podle § 37 a 38 tr. zákoníku, o výměře trestu podle § 39 a násl. tr. zákoníku a o podmínkách pro ukládání jednotlivých druhů trestů podle § 54 až 87 tr. zákoníku, a též s ustanoveními zvláštní části tr. zákoníku, která obsahují sankce za jednotlivé trestné činy (§ 53 [Ukládání více trestů samostatně a vedle sebe]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1021, marg. č. 1.).
26. Lze tedy uzavřít, že trestní zákoník zásadně umožňuje uložit převážnou většinu druhů trestů jak samostatně, tak i vedle jiného nebo jiných druhů trestů s jistými výjimkami [např. trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání (§ 78 tr. zákoníku) a trest ztráty vojenské hodnosti (§ 79 tr. zákoníku)]. V předmětné věci byl obviněný uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Tohoto přečinu se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Za uvedený přečin ho lze potrestat trestem odnětí svobody až na pět let nebo zákazem činnosti. Z pohledu argumentace obviněného lze tedy připustit, že za předmětný přečin bylo možno uložit trest odnětí svobody nebo trest zákazu činnosti. Vzhledem ke shora uvedenému ovšem není pochyb o tom, že tyto tresty lze za uvedený přečin uložit jak samostatně, tak oba dva tzv. vedle sebe, ale popř. s dalšími tresty (typicky peněžitý trest). Navíc je třeba zdůraznit, že předmětný závěr vyplývá i z gramatického výkladu. Slovo „nebo“ je buď souřadicí spojka, která spojuje věty v poměru slučovacím bez čárky, nebo souřadicí spojka, která spojuje věty v poměru vylučovacím s čárkou před. Jelikož v dané věci byla spojka použita v poměru slučovacím, není pochyb, že uložení jednoho druhu trestu uvedeného v ustanovení § 151 tr. zákoníku nevylučuje, aby současně byl uložen i druhý druh trestu uvedený v tomto ustanovení.
27. Ze shora citovaných zákonných ustanovení je zřetelné, že uložení trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti za přečin podle § 151 tr. zákoníku vedle sebe je v daném případě možné a nejedná se ani o některý z případů neslučitelnosti (inkompatibility) trestů uvedených v § 53 odst. 1 věta třetí tr. zákoníku.
28. Pro úplnost je namístě pouze dodat, že uložený trest odnětí svobody i trest zákazu činnosti, včetně peněžitého trestu, odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestu a jeho výměry. Pokud obviněný ještě akcentuje, že se nejednalo o úmyslný trestný čin, tak byť tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, tak je třeba uvést, že přečin podle § 151 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin (viz § 13 odst. 2 tr. zákoníku).
29. Vzhledem ke shora uvedenému lze uvést, že dovolatel naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uplatnil toliko formálně. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. sice obviněný uplatnil námitky stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. právně relevantně, ovšem tyto jsou zjevně neopodstatněné. Protože nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněným výslovně neuvedený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah. Proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu