4 Tdo 904/2012

4 Tdo 904/2012-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2012 o dovolání obviněného N. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 6 To 108/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 7/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 52 T 7/2011, byl obviněný N. K. uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve spojení s § 238 tr. zákoníku a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaných ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Uvedeného jednání se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že po předchozí dohodě instruoval spoluobviněné R. K. a L. O., jejichž trestní věc je vedena samostatně, v průběhu října 2009, aby založili účty u Komerční banky, a.s. (dále jen KB, a.s.), Československé obchodní banky, a.s. (dále jen ČSOB, a.s.) a České spořitelny, a.s. (dále jen ČS, a.s.), dne 13. 10. 2009, a to:

- L. O. účet u KB, a.s., účet u ČSOB, a.s., účet u ČS, a.s. - R. K. účet u KB, a.s., účet u ČSOB, a.s., účet u ČS a.s.,

dále v této souvislosti dne 14. 10. 2009 v B. na blíže nezjištěném místě v centru města předal spoluobviněným 21 již vyplněných příkazů k úhradě s tím, aby je vhodili do sběrných boxů u příslušné banky dle označení na příkazech k úhradě, spoluobvinění L. O. a R. K. pak téhož dne takto převzaté příkazy k úhradě dle pokynů N. K. vhodili do sběrných boxů v bankách, a to R. K. v pobočce KB, a.s., B.-m., n. S., v pobočce ČS, a.s., v B. na ulici P., v pobočce ČSOB, a.s., v B. na ulici J., L. O. v pobočce KB, a.s., B.-v., K., v pobočce KB, a.s., v B., v pobočce ČS, a.s., v B. na ulici P., v pobočce ČSOB, a.s., v B. na ulici J., dále byly příkazy k úhradě vhozeny do sběrných boxů v pobočce KB, a.s., v B. ve V., kdy nebylo zjištěno, zda příkaz k úhradě byl vhozen obviněným R. K. nebo L. O.,

přičemž všichni obvinění se shora popsaného jednání dopustili, ačkoliv věděli, že všech 21 příkazů k úhradě je padělaných, neboť žádný z údajných plátců nepožadoval převod jakékoliv finanční částky, konali takto v úmyslu dosáhnout převodu finančních částek uvedených na padělcích příkazů k úhradě na účty podle pokynů obviněného N. K. účelově zřízené spoluobviněnými L. O. a R. K. s cílem poté takto případně převedené finanční prostředky z účtů vyzvednout a použít pro vlastní potřebu, když k převodu finančních částek došlo ve dvou případech, a to

- dne 15. 10. 2009 z účtu Mgr. Z. H. u ČSOB, a.s., na účet R. K. u ČSOB, a.s., ve výši 89.626,- Kč, - dne 15. 10. 2009 z účtu Mgr. Z. H. u ČSOB, a.s., na účet L. O. u ČSOB, a.s., ve výši 96.558,- Kč,

v ostatních případech zásahem bank, resp. v souvislosti s tím, že účty údajných plátců (Mixer, s.r.o., RK Invest, s.r.o.) byly již dříve zrušeny, k převodu finančních prostředků nedošlo,

přičemž obviněný N. K. si v přesně nezjištěné době v říjnu 2009 opatřil nezjištěným způsobem celkem 21 ks shora uvedených vyplněných příkazů k úhradě, na nichž byly označeny účty plátců, účty příjemců a částka, která má být z účtu plátce převedena na účet příjemců, dále byly tyto příkazy k úhradě opatřeny datem vystavení a podpisem příkazce, a to

1. příkazy k úhradě Komerční banky, a.s. (dále jen KB, a.s.), v počtu 10 ks v celkové částce 2.763.255,- Kč, a to

- 4 ks příkazů k úhradě na vrub účtu vedeného u KB, a.s., majitel účtu Ing. Š. P., a to v částkách 312.250,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu R. K.), 455.680,- Kč (ve prospěch účtu , majitel účtu L. O.), 412.350,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu L. O.) a 145.280,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu R. K.),

- 6 ks příkazů k úhradě na vrub účtu vedeného u KB, a.s., majitel účtu spol. RK Invest, s.r.o., a to v částkách 153.450,- Kč (ve prospěch účtu , majitel účtu R. K.), 248.350,- Kč (ve prospěch účtu , majitel účtu L. O.), 361.100,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu L. O.), 208.390,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu R. K.), 287.560,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu R. K.) a 178.845,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu L. O.),

2. příkazy k úhradě České spořitelny, a.s. (dále jen ČS, a.s.), v počtu 5 ks v celkové částce 1.303.945,- Kč, a to na vrub účtu vedeného u ČS, a.s., majitel účtu spol. Mixer, s.r.o., a to v částkách 99.355,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu L. O.), 478.460,- Kč (ve prospěch účtu , majitel účtu L. O.), 115.270,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu L. O.), 232.470,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu R. K.) a 378.390,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu L. O.),

3. příkazy k převodu Československé obchodní banky, a.s. (dále jen ČSOB, a.s.), v počtu 6 ks v celkové částce 551.499,- Kč, a to na vrub účtu vedeného u ČSOB, a.s., majitel účtu Mgr. H. Z., a to v částkách 92.350,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu L. O.), 93.800,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu R. K.), 89.626,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu R. K.), 96.558,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu L. O.), 87.292,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu L. O.) a 91.873,- Kč (ve prospěch účtu, majitel účtu R. K.).

Za uvedené jednání a za sbíhající se pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, odst. 4 zákona číslo 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) a pokus trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterými byl uznán vinným pod body 4. a 5. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 1 T 12/2010, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 6 To 58/2011, byl obviněný N. K. odsouzen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému N. K. podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání reklamní činnost a marketing na dobu 5 roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 1 T 12/2010, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 6 To 58/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému N. K. uložena povinnost společně a nerozdílně s již odsouzenými R. K. a L. O. zaplatit poškozenému Československá obchodní banka, a.s., se sídlem R., P., škodu ve výši 186.184,- Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 52 T 7/2011, podali obviněný N. K. a v jeho prospěch také jeho otec V. K. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 6 To 108/2011, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Následně podal obviněný N. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 6 To 108/2011, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že dle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, které se opírá o skutkový stav věci zatížený vadou spočívající v tom, že odvolací soud posoudil otázku jeho viny bez toho, že by předtím rozhodl o navrhovaných důkazech. Dle obviněného soudy prvního i druhého stupně postavily rozhodnutí o vině na dvou přímých důkazech, a to výpovědích spoluobviněných R. K. a L. O. a dále na nepřímých důkazech, se kterými má dle mínění soudů jejich výpověď korespondovat. Obviněný u soudů obou stupňů upozorňoval na skutečnost, že spoluobvinění v přípravném řízení nevypovídali a svoje stanovisko změnili až u hlavního líčení a až zde začali shodně vypovídat proti obviněnému a mohli se tedy dohodnout, dále upozorňoval soudy obou stupňů na to, že považuje výpovědi spoluobviněných R. K. a L. O. za účelové, nezakládající se na pravdě. Za situace, kdy o zapojení obviněného N. K. v předmětné trestní věci nesvědčí žádný jiný důkaz, než tyto přímé důkazy (výpovědi spoluobviněných R. K. a L. O.), měly soudy citlivě vážit otázku, zda vyslechnou či nevyslechnou navrhované svědky L. S. a P. K. K výše uvedenému obviněný odkazuje na judikaturu Ústavního soudu.

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky předmětné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících na citované rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný v rámci svých námitek v podstatě pouze namítl, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, popřípadě že důkazy provedené byly nesprávně hodnoceny a byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. Dále státní zástupce uvedl, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, dále v případě užití nezákonných důkazů a nakonec i v případě tzv. opomenutých důkazů, tedy v případě, kdy bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu a tento návrh byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, nebo kdy byl takový návrh zcela opomenut, nebo kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah, ačkoli byly řádně provedeny. Žádná taková situace však v dané věci nenastala, neboť Vrchní soud v Olomouci návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědků L. S. a P. K. nepřehlédl, ale neshledal doplnění dokazování potřebným, což také náležitě odůvodnil.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.)

shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný podal dovolání ze dvou dovolacích důvodů, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Proto s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný N. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak výhrady obviněného ohledně hodnocení výpovědí spoluobviněných R. K. a L. O., tak i výtky ohledně nevyslechnutí navrhovaných svědků L. S. a P. K. Obviněný v rámci svých námitek v podstatě pouze namítá, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, že důkazy byly nesprávně hodnoceny a byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. K uvedenému je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán.

Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K námitkám obviněného, že spoluobvinění vypovídali proti němu až u hlavního líčení a mohli se tedy dohodnout a že dle jeho názoru jsou výpovědi spoluobviněných R. K. a L. O. účelové, nezakládající se na pravdě, se vyjádřil jak nalézací soud, tak soud odvolací, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že spoluobvinění R. K. a L. O. poprvé vypovídali procesně použitelným způsobem až před soudem, když soud prvního stupně provedl oddělený výslech obou jmenovaných a je tedy poměrně iluzorní domnívat se, že by se tito mohli dopředu domluvit, zejména pokud jde o otázky, které jim byly kladeny a které pochopitelně dopředu znát nemohli. Nejvyšší soud České republiky se ztotožnil s argumentací nalézacího a odvolacího soudu i v tom, že oba spoluobvinění neměli žádný motiv pro to, aby křivě obvinili obviněného N. K. z trestné činnosti (viz s. 17 usnesení Vrchního soudu v Olomouci). Co se týká námitky obviněného spočívající v zamítnutí návrhu na provedení konkrétního důkazu bez věcného odůvodnění, v daném případě výslechu svědků L. S. a P. K., nelze nic namítat proti postupu odvolacího soudu, který vyhodnotil, že doplňovat dokazování o výslech jmenovaných svědků není potřebné. Odvolací soud se také s touto námitkou podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, proto i v tomto směru je možno na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu beze zbytku odkázat (viz s. 14-15 usnesení Vrchního soudu v Olomouci).

Z uvedeného je zřejmé, že příslušný skutek byl objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Dalším dovolacím důvodem, který obviněný N. K. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že námitky vznesené obviněným nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného N. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2012

Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal