4 Tdo 919/2025-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání obviněného R. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 6 To 92/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 124/2024, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 6 To 92/2025.
Podle 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 3. 2025 sp. zn. 13 T 124/2024, byl obviněný R. Š. uznán vinným přečinem zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu soud výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
2. Skutková zjištění soud prvního stupně popsal následovně „v přesněji nezjištěné době, nejpozději dne 1. 10. 2023 nalezl v lesním porostu v oblasti zvané XY v k.ú. obce XY, okres XY, archeologický artefakt, kterým byl pravěký náramek z bronzoviny, který si ponechal, ač měl nález podle § 23 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči oznámit a následně odevzdat nejbližšímu archeologickému pracovišti, čímž způsobil Zlínskému kraji, IČ: 70891320, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, 760 01 Zlín 1, škodu ve výši 35 000 Kč“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřoval proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl usnesením ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 6 To 92/2025.
II. Dovolání obviněného
4. Proti zamítavému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal dne 5. 8. 2025 obviněný R. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Živěly dovolání, kterým primárně napadl výrok o vině. Odkázal přitom na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Podle dovolatele soudy obou stupňů vadně posoudily objektivní i subjektivní stránku činu. Namítl, že archeologický artefakt si nepřisvojil za účelem jeho zpeněžení a že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně toho, jak se tento náramek dostal do jeho dispozice. Závěr o tom, že ho obviněný sám nalezl v lokalitě XY, nemá oporu v provedených důkazech. Připomněl svou obhajobu, že náramek z bronzoviny získal do svého držení od svědka R. V. a neodevzdal ho, protože netušil, že jde o cenný archeologický artefakt. Na výzvu policejního orgánu ho pak neprodleně vydal. Z uvedeného je zřejmé, že žádnou věc získanou nálezem nezatajil a rozhodně nejednal v úmyslu porušit zájem společnosti na ochraně vlastnického práva a majetku.
6. Další námitka obviněného se vztahovala k subsidiaritě trestní represe. Poukázal na to, že soudy se vůbec zabývaly možností jiného postihu obviněného, přestože je nesporné, že míra společenské škodlivosti projednávaného skutku je významně snižována absencí škodlivého následku. Obviněný totiž předmětný bronzový náramek dobrovolně vydal policistům, kteří ho předali Archeologickému ústavu Akademie věd ČR a ten ho odevzdal Slováckému muzeu v Uherském Hradišti.
7. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 6 To 92/2025, a jemu přecházející rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 13 T 124/2024, a aby sám rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí, případně aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření státního zástupce
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že argumentace obviněného vůči vadnému právnímu posouzení skutku z pohledu objektivní stránky zůstala převážně obecná. V dovolání absentuje adresný rozbor jednotlivých znaků skutkové podstaty § 219 odst. 1 tr. zákoníku (zejména avizované objektivní stránky trestného činu), který by mohl založit relevantní pochybnosti o správnosti zvolené kvalifikace skutku. V této souvislosti připomněl, že nelze za obviněného dovolací argumentaci domýšlet tak, aby mohla být považována za relevantní a způsobilou zpochybnit závěr o jeho trestní odpovědnosti.
9. K té části dovolací argumentace obviněného, která se vztahovala k údajné absenci subjektivní stránky přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že nevykazuje charakter čistě hmotněprávní námitky. Primárně totiž představuje polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, zejména se způsobem jeho hodnocení. Takto koncipovaná argumentace neodpovídá věcnému rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný v podstatě předkládá alternativní verzi skutkového děje, podle níž měl předmětný archeologický artefakt získat nikoli sám nálezem v lokalitě zvané XY, nýbrž až od svědka R. V., přičemž si údajně nebyl vědom jeho hodnoty. Takové tvrzení však směřuje prvořadě proti skutkovým zjištěním, nikoli proti jejich právnímu hodnocení.
10. K námitce obviněného, že si archeologický artefakt nepřisvojil za účelem jeho zpeněžení, stání zástupce zdůraznil, že znakem skutkové podstaty přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku není nutně následné aktivní nakládání s věcí ve smyslu jejího prodeje, směny či jiného zpeněžení. Podstatou tohoto trestného činu je obohacující jednání pachatele, který se bez vlastního přičinění dostane k cizí věci a neoprávněně si ji ponechá, čímž poruší vlastnické právo jiného. Z hlediska právní kvalifikace je rozhodující samotné přisvojení si věci, tedy její ponechání ve své dispozici s vědomím, že náleží jinému, nikoli až následná snaha o její zpeněžení. Argumentace obviněného, která zužuje výklad skutkové podstaty trestného činu podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku pouze na případy spojené s aktivním ekonomickým využitím věci, neodpovídá zákonnému vymezení ani ustálené judikatuře. Navíc v této věci vyšlo najevo, že archeologický artefakt byl prezentován na tematicky orientovaných webových stránkách.
11. Pokud jde o výhradu týkající se míry společenské škodlivosti, která by odůvodňovala trestněprávní reakci, státní zástupce konstatoval, že ji sice lze s určitou dávkou benevolence podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale shledal ji neopodstatněnou. V posuzované věci podle něj nebyly zjištěny relevantní okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněného natolik, že by neodpovídala typovým případům trestného činu zatajení cizí věci § 219 odst. 1 tr. zákoníku. Nejedná se o případ výjimečný či hraniční, který by odůvodňoval odklon od standardního právního posouzení. Z hlediska vzniku škody nelze trestní řízení chápat pouze jako prostředek restituce nebo kompenzace újmy způsobené poškozenému. Jeho účel spočívá především v ochraně společensky významných hodnot, a to i v majetkové sféře. Argument obviněného, že archeologický artefakt vydal, nelze hodnotit jako relevantní, neboť tak učinil až na základě výzvy policejního orgánu, tedy nikoli z vlastního podnětu či dobrovolně. Skutečnost, že Zlínský kraj následně vzal zpět svůj nárok na náhradu škody v rámci adhezního řízení, reflektuje pouze faktické vydání věci Policii ČR a v konečném důsledku její předání Slováckému muzeu v Uherském Hradišti, jehož zřizovatelem je Zlínský kraj, jemuž náleželo vlastnické právo (§ 23a zákona č. 20/1987 Sb.), aniž by tato okolnost sama o sobě zpochybňovala závěr o trestní odpovědnosti obviněného. Je rovněž nutné přihlédnout k tržní hodnotě předmětného artefaktu, která činila 35 000 Kč, tedy více než trojnásobek hranice škody nikoli nepatrné, jež je předpokladem základní skutkové podstaty trestného činu podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Po zvážení uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.).
14. Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že obviněný měl odkázat i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, vzhledem k tomu, že napadá usnesení odvolacího soudu, který po věcném přezkumu výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně zamítl jeho řádný opravný prostředek jako nedůvodný, přestože podle mínění obviněného je zmíněný výrok zatížen vadou hmotně právního posouzení, tj. v řízení předcházejícímu napadenému usnesení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato formální vada dovolání ale sama osobě nebrání dovolacímu řízení a nečiní podané dovolání nepřezkoumatelným.
15. Pokud jde o konkrétní námitky, které obviněný podřadil výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze je rozdělit do dvou částí. První skupina výhrad se týká absence znaků skutkové podstaty přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku, a to přisvojení si věci a získání věci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné a chybějícího úmyslného zavinění. Druhá část námitek směřuje svým obsahem proti nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z takto stanovených mezí plyne, že ve vztahu k zjištěnému skutku je možné vytýkat vady výlučně právní. Při posuzování námitek obviněného touto optikou Nejvyšší soud shledal, že obviněný uplatnil v souladu s tímto dovolacím důvodem jen druhou část svých námitek. Pod tento dovolací důvod nepatří výhrady obviněného, kterými zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud po provedeném přezkumu označil za logická, řádně odůvodněná a úplná, tím, že prezentuje vlastní verzi skutkového děje a jen ve vztahu k ní polemizuje s právní kvalifikací skutku jako přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku poukazem na údajně absentující znaky objektivní i subjektivní stránky uvedeného přečinu. Opakuje svou obhajobu, že předmětný archeologický artefakt získal nikoli nálezem v lokalitě zvané XY, nýbrž až od svědka R. V., který s detektorem kovů hledal společně s ním, přičemž si údajně nebyl vědom jeho hodnoty. Obviněný přitom nepoukázal na jakýkoli, natož zjevný rozpor mezi určujícími skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nebo na opomenuté důkazy či důkazy procesně nepoužitelné, které se k nim vztahují. Takto koncipovaná argumentace proto neodpovídá nejen věcnému rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určený k nápravě zjevných procesních vad ovlivňujících rozhodná skutková zjištění.
17. Stabilizovaná skutková zjištění popsaná ve výrokové větě a podrobněji rozvedená v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně potvrzují, že to byl právě obviněný, kdo dne 1. 10. 2023 pomocí detektoru kovů nalezl v místě pravěkého hradiště bronzový náramek v hodnotě 35 000 Kč, který si ponechal, přestože věděl, že jde o archeologický artefakt, jehož nález je povinen bezodkladně oznámit příslušnému orgánu památkové péče, jak vyplývá z režimu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (viz bod 6 odůvodnění rozsudku) . Takto vymezený skutkový děj vykazuje všechny znaky přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku, a to i z pohledu subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně dovodil soud prvního stupně v bodě 7 odůvodnění svého rozsudku a přiléhavě upřesnil odvolací soud v bodech 9 až 11 odůvodnění svého usnesení. Z jejich logické argumentace lze ve stručnosti vyzdvihnout, že obviněný záměrně hledal v obecně známé lokalitě pravěkého hradiště, kde lze předpokládat nálezy pravěkých artefaktů, a také to, že nalezený bronzový náramek nafotil a prezentoval na tematicky orientovaných webových stránkách určených pro širokou komunitu amatérských hledačů s detektory kovů s dotazem na jeho prodejní cenu, přestože byl svědkem R. V. opakovaně upozorněn na povinnost náramek odevzdat příslušnému archeologickém ústavu, namísto toho si ho ponechal několik měsíců a vydal ho až v okamžiku, kdy si už byl vědomý toho, že se věcí v nějaké podobě zabývá Policie ČR. Z trestního spisu dále vyplývá, že policisté ho vyhledali v místě bydliště dne 4. 3. 2024 s tím, že mají informaci o nálezu bronzového náramku od R. V., načež dne 28. 3. 2024 obviněný předmětný náramek odevzdal na Policii ČR, která mu pak 19. 9. 2024 sdělila, že je podezřelý ze spáchání přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. ř.
18. Druhou částí dovolacích námitek obviněný soudům obou stupňů vytýká, že přesvědčivě nevysvětlily, proč nepostačí věc řešit ve správním řízení jako porušení oznamovací povinnosti podle § 23 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči, přestože obviněný zabránil vzniku škodlivého následku tím, že předmětný archeologický artefakt dobrovolně vydal Policii ČR na její výzvu, která předcházela jeho trestnímu stíhání. V tomto případě jde o výhrady uplatněné v souladu s § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. týkající se právního posouzení skutku. Mají hmotněprávní podklad, protože obviněný jimi zjevně namítá nerespektování subsidiarity trestní represe a povahy trestního postihu jako ultima ratio, což je zásada zakotvená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
19. Zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyjadřující princip ultima ratio má interpretační význam. Podle ustáleného výkladu tohoto ustanovení, jak jej vyjádřilo trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., se subsidiarita trestní represe uplatní zpravidla tehdy, pokud posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím případům dané skutkové podstaty, a zejména v případech, kdy je možné dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva.
20. Z výše uvedeného pohledu jsou napadená rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně nepřezkoumatelná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom dán klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soud prvního stupně ovšem jen lakonicky a bez jakékoli bližší argumentace konstatoval, že jednání obviněného je společensky škodlivé natolik, že nepřichází do úvahy jiný než trestní postih (viz poslední věta bodu 7 odůvodnění rozsudku), a skutečnost, že obviněný dne 28. 3. 2024, tj. ještě předtím, než došlo k zahájení úkonů trestního řízení, nalezený pravěký bronzový náramek vydal Policii ČR a napravil tak škodlivý následek svého jednání, zohlednil až v souvislosti s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody, který obviněnému vyměřil v polovině zákonné trestní sazby (viz odst. 8 odůvodnění). Odvolací soud se pak otázkou subsidiarity trestní represe nezabýval vůbec (viz bod 11 odůvodnění usnesení).
21. Tomu, že v posuzované věci se jedná o věc hraniční z pohledu trestní odpovědnosti, přitom nasvědčuje řada skutkových okolností. Obviněný byl odsouzen za přečin patřící k těm nejméně závažným (viz trestní sazba uvedená v § 219 odst. 1 tr. zákoníku), který spáchal jako osoba, na kterou se hledí jako na bezúhonnou, přičemž hodnota zatajeného archeologického artefaktu sice přesáhla hranici 10 000 Kč (viz výkladové ustanovení § 138 tr. zákoníku k hodnotě věcí), ovšem je potřeba mít na paměti, že kvalifikovaná skutková podstata v § 219 odst. 2 a 3 tr. zákoníku zpřísňuje trestní sazbu nikoli s ohledem na výši škody, nýbrž výhradně pro výši získaného prospěchu, pokud činí nejméně 500 000 Kč nebo 10 000 000 Kč. Podstatnou okolností případu mající vliv na míru společenské škodlivosti posuzovaného skutku a potažmo na jeho
hmotněprávní posouzení, protože přečin zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku je přečinem poruchovým a předpokládá vznik majetkové újmy, jakkoli je dokonán už v okamžiku zatajení věci, pak je, že obviněný zatajený nález vydal Policii ČR několik měsíců předtím, než ve věci byly zahájeny první úkony trestního řízení (dne 7. 6. 2024 – viz č. l. 1 tr. spisu) a než mu bylo sděleno podezření z přečinu zatajení věci (dne 19. 9. 2024 – viz č. l. 2 tr. spisu). Současně je potřeba mít na paměti, že nesplnění ohlašovací povinnosti archeologického nálezu lze sankcionovat ve správním řízení pokutou až 4 000 000 Kč (viz § 39 odst. 2 písm. f) zákona o státní památkové péči).
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
22. S ohledem na shora uvedenou skutečnost, že pro absenci odůvodnění nelze posoudit relevantnost náhledu soudů obou stupňů na nutnost trestního postihu obviněného i přes teoretickou možnost jeho potrestání za přestupek pokutou podle § 39 odst. 2 písm. f) zákona o státní památkové péči, Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhověl. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ovšem jen usnesení odvolacího soudu, kterým z podnětu odvolání obviněného věcně přezkoumával výrok o vině a zjevnou vadu rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že se soud nevypořádal s otázkou materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nenapravil. Podle 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
23. Odvolací soud je povinen se znovu zabývat odvoláním obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 13 T 124/2024, a je přitom vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.), že okolnosti spáchání skutku vyžadují přezkoumatelné posouzení míry společenské škodlivosti posuzovaného skutku z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně