Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. G., nar. XY, Rakouská republika, trvale bytem XY, t. č. v PN XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 9 To 164/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 Nt 26022/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného A. G. odmítá.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo A. G. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) podle § 351a odst. 1 tr. ř. přeměněno ochranné léčení ambulantní psychiatrické, které mu bylo uloženo dne 11. 5. 2016 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 4008/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 8 To 278/2016, na formu léč by ústavní.
Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 9 To 164/2020, podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 351a odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 99 odst. 5 tr. zákon íku se u obviněného přeměňuje ochranné léčení psychiatrické, které mu bylo ulož eno dne 11. 5. 2016 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp. zn. 0 Nt 4008/2015 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, sp. zn 8 To 278/2016, na formu léčby ústavní.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), j) a k) tr. ř.
V odůvodnění svého dovolání uvedl, že nebyly splněny všechny podmínky podle § 99 tr. zákoníku, neboť v případě přeměny formy ochranného léčení musí být splněny podmínky dle některého z uvedených ustanovení a toto konkrétní ustanovení musí být obsaženo ve výroku usnesení. Dovolatel tedy namítá, že vý rok usnesení Městského soudu v Praze je neúplný, když neobsahuje ustanovení tr. zákoníku, dle kterých bylo postupováno. Dále odkazuje na znění § 134 odst. 1 pí sm. c) tr. ř.
Obviněný se dále domnívá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přemě nu, resp. pro uložení ochranného opatření ve formě ústavní. Vzhledem k tomu, že se jedná o razantní omezení osobní svobody, musí být pečlivě zvažována a prokáz ána přiměřenost takového omezení. Má za to, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný a žádné okolnosti tomu nenasvědčují. Od původního uložení ochranného opatření v ambulantní formě nespáchal žádný trestný čin, neexistuje zde žádný důvod pro domněnku, že by byl pro své okolí nebezpečný. Má za to, že provedeným dokazováním nebyly prokázány skutečnosti tvrzené v odůvodnění napadeného usnesení. Dovolatel má za to, že vzhledem k tomu, že jde o zásadní omezení jeho osobní svobody, nelze vycházet pouze z domněnek či závěrů ošetřující lékařky, neboť takový postup otevírá prostor pro neomezenou libovůli jediné osoby. Hodnocení jeho zdravotního stavu, vlivu užívání amfetaminu, vývoj duševního onemocnění i případná nebezpečnost jeho pobytu na svobodě by měly být hodnoceny aktuálním znaleckým posudkem, a nikoli znaleckým posudkem starším pěti let.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, č. j. 9 To 164/2020, zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému projednán í a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K tomuto uvedl, že se především zabýval jeho přípustností, citoval § 265a odst. 1 tr. ř., který stanovuje přípustnost dovolání. Konstatoval, že v dané věci nebylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, ale toliko o změně formy již dříve uloženého ochranného léčení. Nejednalo se tak o meritorní rozhodnutí ve smyslu § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., proti nimž je dovolání přípustné. Napadené rozhodnutí není rozhodnutí ve věci samé, takže proti němu není přípustné dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř.
Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 259/2019, ze kterého tento názor vychází. Tento názor je namístě i přesto, že dovolatel byl v písemném vyhotovení nyní napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 9 To 164/2020, nesprávně poučen, že dovolání proti němu přípustné je. K tomuto odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1127/2017 a 3. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 438/2017.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného není přípustné. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné.
Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. pak zákonodárce vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé. Tímto rozhodnutím je: a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. představuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Proto nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádná jiná (další) rozhodnutí, která do uvedeného okruhu nepatří.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 9 To 164/2020 a předcházejícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 4 Nt 26022/2020, bylo rozhodnuto toliko o změně formy dříve uloženého ochranného opatření. Jak je stanoveno taxativním výčtem § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., nejednalo se o rozhodnutí ve věci samé, proti kterému je možné podat dovolání. Napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé a dovolání proti němu není přípustné. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 259/2019, publikované pod č. 34/2019 Sb. rozh. tr., stejně tak jako na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1314/2014, případně Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 6 Tdo 250/2016 nebo ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 8 Tdo 50/2018 či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3951/14.
Ani skutečnost, že v usnesení odvolacího soudu byl obviněný nesprávně poučen o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu, nemá na tuto skutečnost vliv, neboť nikomu nelze přiznat větší rozsah práv, než vyplývá ze zákona (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1127/2017).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu