4 Tdo 940/2016-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o
dovolání obviněného A. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 14. 1. 2016, sp. zn. 5 To 508/2015, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 160/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 52 T
160/2013, byl obviněný A. S.uznán vinným ze spáchání jednak přečinu ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle §
358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného
rozsudku dopustil tím, že „dne 28. 12. 2012 v době od 21:45 hod. do 22:00 hod.
v obci B., okr. Ch., na návsi před domem napadl úderem pěstí do nosu
poškozeného D. D., čímž poškozenému způsobil frakturu nosních kůstek,
pohmoždění a hematomy horních a dolních očních víček, kdy celková doba léčení v
souvislosti s výše uvedenými úrazy trvala nejméně 10 dní“.
Za uvedené jednání byl obviněný A. S. odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
8 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon
uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené
Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ústí nad Labem, částku ve
výši 2.674,82 Kč.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený D. D., odkázán se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR,
regionální pobočka Ústí nad Labem, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 52 T
160/2013, podal obviněný A. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí
nad Labem usnesením ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 5 To 508/2015, tak, že ho
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2016, sp. zn.
5 To 508/2015, podal následně obviněný A. S. prostřednictvím svého obhájce
dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání uvedl, že se skutku, ze kterého je viněn, nedopustil. Dále
uvedl, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, jsou nesprávná a celé
tvrzení poškozeného je nesmyslné a nelogické. V této souvislosti obviněný
vyjádřil názor, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že se poškozený D. D. v
rozhodný den popral s třetí osobou, byl silně opilý a v daném konfliktu s třetí
osobou, resp. při následném pádu na zem, utrpěl zranění, která byla následně
policií a lékařem konstatována. Provedené důkazy tedy při vzájemném posuzování
vyznívají jinak, než jak byly hodnoceny soudem.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného
prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil, aby zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8.
2015, sp. zn. 52 T 160/2013, a sám obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 10. 6. 2016
Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a
současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek
uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný A. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního
posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky
obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně jeho
výpovědi, výpovědi poškozeného D. D. a svědka L. M.) a vytýkal nedostatečně
zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového
charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném
dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená
skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
Pouze takto koncipované námitky by svým obsahem odpovídaly dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný pojal dovolání jako polemiku s
uvedenými skutkovými zjištěními, a to v návaznosti na svou obhajobu, že se
žádného jednání popsaného ve výroku o vině nedopustil. Námitky obviněného tím
nabyly skutkové povahy a ocitly se mimo rámec dovolacího důvodu. Obviněný sice
formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale
uplatnil pouze námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj
podřaditelné.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje
obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí
Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že
právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele.
Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž
se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s
ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V
takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková
zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního
soudu v Chomutově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v
Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně
nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní
obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozeného. Poškozený
konkrétně a přesvědčivě popsal okolnosti napadení, jeho průběh i způsob útoku
obviněného. Pokud soudy hodnotily jeho usvědčující výpověď jako věrohodnou,
měly pro to přijatelné důvody. Výpověď poškozeného byla podpořena listinnými
důkazy (protokol o ohledání místa činu, lékařské zprávy atd.) a především
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který
potvrdil, že zranění poškozeného korespondovala se způsobem napadení, jak ho
popsal poškozený. Za tohoto stavu není nic nelogického či nepřijatelného na
zjištění, že poškozeného napadl a zranil obviněný. Jinak není úkolem Nejvyššího
soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával,
přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že
soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že
se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a že své hodnotící úvahy jasně,
srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž
soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními,
není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného A.
S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda
senátu