Ačkoli obviněná v dovolání odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad obviněné ke způsobu hodnocení provedených důkazů. Tyto výhrady směřovaly především vůči chybnému hodnocení dvou verzí incidentu mezi obviněnou a poškozeným E. S., když soudu vytýká, že z neznámých důvodů uvěřil výkladu poškozeného a účelově vyhodnotil v její neprospěch všechny okolnosti, které bylo možno vykládat jak v její prospěch tak neprospěch, čímž porušil zásadu „in dubio pro reo“. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněná zpochybnila správnost skutkových zjištění, která učinil městský soud a z nichž vycházel v napadeném usnesení i vrchní soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
K námitce obviněné, že Obvodní soud pro Prahu 4 měl postupovat podle ustanovení § 20 tr. ř. a vést společné řízení v této trestní věci a trestní věci vedené u stejného soudu pod sp. zn. 2 T 131/2002, je třeba uvést, že projednávané trestné činy spolu nesouvisí tak jak má na mysli uváděné ustanovení. Společné řízení podle cit. ustanovení předpokládá existenci souvislosti trestných věcí subjektivní, tj. v osobě, kdy se téže osobě klade za vinu více trestných činů (vícečinný souběh) anebo objektivní, tj. ve věci, kdy trestné činy více osob spolu vzájemně souvisí (např. spolupachatelství ve smyslu § 9 tr. zák., účastenství podle § 10 tr. zák. nebo jiná forma trestné součinnosti), případně existenci obou zmíněných souvislostí. V projednávaném případě se však nejedná o žádný z uvedených případů, a proto nebylo možné vést společné řízení, neboť poškozený by v tomtéž řízení musel zároveň vystupovat v procesním postavení obviněného a obviněná zároveň v procesním postavení poškozené, což je jednak nepřípustné a navíc je i v rozporu se smyslem citovaného ustanovení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněné je s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda byly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy po stránce subjektivní, tj. zda bylo zjištěno úmyslné zavinění ve vztahu k usmrcení jiného.
Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolací soudu se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná se dopustila jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného úmyslně usmrtí, jehož se dopustila v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání činu nedošlo.
Skutková zjištění obsažená v rozsudku soudu prvního stupně, převzatá do skutkové věty dovoláním napadeného rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění tohoto rozhodnutí, obsahují dostatek takových okolností, které vyjadřují zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák. Tato zjištění vyjadřují vedle jednání obviněné, která napadla vyhazovacím nožem zvaným „motýlek“ poškozeného tak, že mu způsobila řeznou ránu vpředu a vpravo na krku délky asi 10 cm pronikající ke štítné chrupavce bez postižení velkých krčních cév a nervů, bodnou ránu s vbodem délky asi 1,5 cm v levé srdeční krajině ve výši 4. – 5. žebra při hrudní kosti s bodným poraněním osrdečníku a levé komory srdeční a bodnou ránu s vbodem v oblasti pupku délky asi 2 cm nepronikající do dutiny břišní, též následek spočívající v tom, že v důsledku útoku obviněné poškozený utrpěl zranění, která jej bezprostředně ohrozila na životě, přičemž k jeho smrti nedošlo díky včasné a kvalifikované medicínské pomoci. Vadou jistě je, že v tzv. skutkové větě dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nejsou výstižněji uvedena skutková zjištění, která naplňují zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud má však za to, že jde jen o méně významnou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku, neboť z odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, že Vrchní soud v Praze zjistil okolnosti nutné k posouzení subjektivní stránky trestného činu, tedy že obviněná vedla značný útok nebezpečným nástrojem – nožem zvaným „motýlek“, který patří mezi zbraně útočné a zákeřné, a to do oblasti těla, kde se nachází životně důležité orgány, přičemž došlo k reálnému ohrožení života poškozeného. Výše popsaný způsob útoku, který nebyl reprezentován pouze jedním bodnutím nevelké intenzity, do lokality, kde jsou uloženy životně důležité orgány, svědčí o přítomnosti nejen vědomostní, ale i volní složky nepřímého úmyslu obžalované (§ 4 písm. b/ tr. zák.) poškozeného usmrtit. Přestože nebyl zjištěn motiv jednání obviněné, oba soudy správně uzavřely, že se nejednalo o obranu obviněné před hrozícím znásilněním.
Námitky obviněné zpochybňující subjektivní stránku trestného činu proto nemohly obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Použila-li obviněná nůž, musela vědět, že jde o prostředek, jehož použitím lze způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže použila útočného nože tzv. „motýlka“ a s velkou intenzitou opakovaně vedla útok do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, rozhodla se jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že své jednání realizovala se znalostí věci a v době útoku si musela být vědoma toho, že poškozenému může smrt způsobit a nemohla počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musela představovat jako možný, zabránit. Tím je naplněna i složka srozumění s následkem, který mohl nastat.
Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák., nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace (viz č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému tak správně dospěl k závěru o srozumění obviněné se smrtí poškozeného, a nemohl přisvědčit soudu I. stupně, který její jednání posoudil jako ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. ř., protože ve skutečnosti úmysl (eventuální) obviněné směřoval ke způsobení následku závažnějšího než způsobení pouhé těžké újmy na zdraví.
Ve světle těchto skutečností se proto Nejvyšší soud vůbec nezabýval tím, jak se k projednávanému případu měli vyjadřovat ve zmíněném televizním pořadu jeho protagonisté, včetně předsedy senátu soudu prvního stupně, protože taková vyjádření nemají žádnou procesní důkazní hodnotu, a proto nemohou být pro rozhodování soudu právně relevantní.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněné z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatelka namítla nesprávné použití § 40 odst. 2 tr. zák., které vedlo k uložení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. S její argumentací, že aplikace § 40 odst. 2 tr. zák. není vázána na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá mimořádné snížení trestu odnětí svobody v případě ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., se Nejvyšší soud ztotožnil. Vrchní soud v Praze proto v projednávaném případě pochybil, pokud obviněné A. R. uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby za použití ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák.
Mimořádně snížit trest podle ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. je možno tehdy vezme-li se v úvahu jak bylo vzdálené a reálné ohrožení objektu pokusem trestného činu, které skutečnosti dokonání zabránily, čím byly tyto skutečnosti způsobeny a jaký vztah k nim měl pachatel. Větší vzdálenost od dokonání trestného činu, povaha a význam okolností a důvodů, jež zabránily dokonání, mohou být pak takového významu, že povedou ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 40 odst. 2 tr.
zák. Trestní zákon umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu jen za předpokladu, že vzhledem k jeho povaze a závažnosti by uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné sazby bylo nepřiměřeně přísné a že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Povaha pokusu bude vyplývat zejména z charakteru jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost pokusu je dána především typovou společenskou nebezpečností trestného činu, k němuž směřoval, tím do jaké míry se rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu.
Okolnost, že došlo pouze k pokusu trestného činu, však nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. S argumentací vrchního soudu ve vztahu k absenci následku jako jednoho z důvodu mimořádného snížení trestu, jak správně uvedla nejvyšší státní zástupkyně, se proto nelze už jen z důvodu užité právní kvalifikace jejího jednání ztotožnit. Naproti tomu Nejvyšší soud je toho názoru, že vrchní soud sice nesprávně uložil trest odnětí svobody podle zmírňujícího ustanovení § 40 odst. 2 tr.
zák., avšak v daném případě byly splněny podmínky pro snížení trestu podle § 40 odst. 1 tr. zák., jak to konec konců ve svém dovolání připustila i sama nejvyšší státní zástupkyně. Nelze totiž pominout, že v osobě obviněné jde o mladou ženu, která dosud nebyla ve výkonu trestu odnětí svobody a trestného činu se dopustila ve věku blízkém věku mladistvým (v době spáchání činu jí bylo málo přes 19 let), ani možnosti její nápravy, konstatované znalcem psychologem. Bez významu jistě není ani ta skutečnost, že obviněná žila v prostředí, kde byla vystavena domácímu násilí a v důsledku toho byla trvale v jistém stresovém stavu, což mohla být jedna z příčin její neadekvátní reakce na možné nevhodné chování poškozeného.
I to bylo třeba při úvahách o trestu zohlednit. Trest odnětí svobody ve výměře 7 let vykonávaný ve věznici s ostrahou, tak co do druhu a výměry může splnit zákonem sledovaný účel. Lze proto uzavřít, že v projednávaném případě sice nebyly splněny podmínky zmírnění trestu podle § 40 odst. 2 tr. zák., zjištěné skutečnosti však obecně připouštěly mimořádné zmírnění trestu podle § 40 odst. 1 tr. zák. Jaké konkrétní okolnosti a skutečnosti přitom vrchní soud bral v úvahu, k čemu přihlédl méně a k čemu více a zda jeho úvahy v tomto směru byly správné, pak nemohly být dovolacím soudem přezkoumávány.
Vzhledem k výše uvedenému však bylo třeba zabývat se otázkou, jaký důsledek by pro obviněnou měla náprava konstatovaného vadného právního posouzení. Podle § 40 tr. zák. lze jak podle odstavce prvního tak odstavce druhého za splnění zákonných podmínek ve stejném rozsahu mimořádně snížit trest odnětí svobody. Je tedy zřejmé, že se správně aplikovaným ustanovením § 40 odst. 1 tr. zák. by nemohla být spojena výraznější změna trestu. Projednání dovolání by proto nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné. Když pak ani otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, nezbylo než i dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítnout, v tomto případě podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k