Ačkoli obviněná v dovolání odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., uplatnila také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově
naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad
obviněné ke způsobu hodnocení provedených důkazů. Tyto výhrady směřovaly
především vůči chybnému hodnocení dvou verzí incidentu mezi obviněnou a
poškozeným E. S., když soudu vytýká, že z neznámých důvodů uvěřil výkladu
poškozeného a účelově vyhodnotil v její neprospěch všechny okolnosti, které
bylo možno vykládat jak v její prospěch tak neprospěch, čímž porušil zásadu „in
dubio pro reo“. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněná zpochybnila
správnost skutkových zjištění, která učinil městský soud a z nichž vycházel v
napadeném usnesení i vrchní soud, mají povahu vad skutkových. Ty však
nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k
nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
K námitce obviněné, že Obvodní soud pro Prahu 4 měl postupovat podle
ustanovení § 20 tr. ř. a vést společné řízení v této trestní věci a trestní
věci vedené u stejného soudu pod sp. zn. 2 T 131/2002, je třeba uvést, že
projednávané trestné činy spolu nesouvisí tak jak má na mysli uváděné
ustanovení. Společné řízení podle cit. ustanovení předpokládá existenci
souvislosti trestných věcí subjektivní, tj. v osobě, kdy se téže osobě klade za
vinu více trestných činů (vícečinný souběh) anebo objektivní, tj. ve věci, kdy
trestné činy více osob spolu vzájemně souvisí (např. spolupachatelství ve
smyslu § 9 tr. zák., účastenství podle § 10 tr. zák. nebo jiná forma trestné
součinnosti), případně existenci obou zmíněných souvislostí. V projednávaném
případě se však nejedná o žádný z uvedených případů, a proto nebylo možné vést
společné řízení, neboť poškozený by v tomtéž řízení musel zároveň vystupovat v
procesním postavení obviněného a obviněná zároveň v procesním postavení
poškozené, což je jednak nepřípustné a navíc je i v rozporu se smyslem
citovaného ustanovení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněné je s poukazem na
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda
byly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy po stránce subjektivní, tj.
zda bylo zjištěno úmyslné zavinění ve vztahu k usmrcení jiného.
Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného
úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání
pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného
činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k
dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolací soudu se podává, že soud
považoval za naplněné ty znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají
v tom, že obviněná se dopustila jednání pro společnost nebezpečného, které
bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného úmyslně usmrtí, jehož se dopustila v
úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání činu nedošlo.
Skutková zjištění obsažená v rozsudku soudu prvního stupně, převzatá do
skutkové věty dovoláním napadeného rozsudku ve spojení s odpovídající částí
odůvodnění tohoto rozhodnutí, obsahují dostatek takových okolností, které
vyjadřují zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219
odst. 1 tr. zák. Tato zjištění vyjadřují vedle jednání obviněné, která napadla
vyhazovacím nožem zvaným „motýlek“ poškozeného tak, že mu způsobila řeznou ránu
vpředu a vpravo na krku délky asi 10 cm pronikající ke štítné chrupavce bez
postižení velkých krčních cév a nervů, bodnou ránu s vbodem délky asi 1,5 cm v
levé srdeční krajině ve výši 4. – 5. žebra při hrudní kosti s bodným poraněním
osrdečníku a levé komory srdeční a bodnou ránu s vbodem v oblasti pupku délky
asi 2 cm nepronikající do dutiny břišní, též následek spočívající v tom, že v
důsledku útoku obviněné poškozený utrpěl zranění, která jej bezprostředně
ohrozila na životě, přičemž k jeho smrti nedošlo díky včasné a kvalifikované
medicínské pomoci. Vadou jistě je, že v tzv. skutkové větě dovoláním napadeného
rozsudku Vrchního soudu v Praze nejsou výstižněji uvedena skutková zjištění,
která naplňují zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 a §
219 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud má však za to, že jde jen o méně významnou
nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje požadavkům
ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení
skutku, neboť z odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, že Vrchní soud v Praze
zjistil okolnosti nutné k posouzení subjektivní stránky trestného činu, tedy že
obviněná vedla značný útok nebezpečným nástrojem – nožem zvaným „motýlek“,
který patří mezi zbraně útočné a zákeřné, a to do oblasti těla, kde se nachází
životně důležité orgány, přičemž došlo k reálnému ohrožení života poškozeného.
Výše popsaný způsob útoku, který nebyl reprezentován pouze jedním bodnutím
nevelké intenzity, do lokality, kde jsou uloženy životně důležité orgány,
svědčí o přítomnosti nejen vědomostní, ale i volní složky nepřímého úmyslu
obžalované (§ 4 písm. b/ tr. zák.) poškozeného usmrtit. Přestože nebyl zjištěn
motiv jednání obviněné, oba soudy správně uzavřely, že se nejednalo o obranu
obviněné před hrozícím znásilněním.
Námitky obviněné zpochybňující subjektivní stránku trestného činu proto nemohly
obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která
zákonné znaky úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy,
jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje
jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní
právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou
konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel
představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Použila-li obviněná nůž, musela vědět, že jde o prostředek, jehož použitím lze
způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním
zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže použila
útočného nože tzv. „motýlka“ a s velkou intenzitou opakovaně vedla útok do
míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, rozhodla se jednat způsobem, z
něhož je zřejmé, že své jednání realizovala se znalostí věci a v době útoku si
musela být vědoma toho, že poškozenému může smrt způsobit a nemohla počítat s
žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musela
představovat jako možný, zabránit. Tím je naplněna i složka srozumění s
následkem, který mohl nastat.
Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1,
§ 219 odst. 1 tr. zák., nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §
222 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému
následku směřoval úmysl pachatele; zavinění pachatele je v takových případech
určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace (viz č. 62/1973 Sb. rozh.
tr.). Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému tak správně dospěl k závěru o
srozumění obviněné se smrtí poškozeného, a nemohl přisvědčit soudu I. stupně,
který její jednání posoudil jako ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. ř.,
protože ve skutečnosti úmysl (eventuální) obviněné směřoval ke způsobení
následku závažnějšího než způsobení pouhé těžké újmy na zdraví.
Ve světle těchto skutečností se proto Nejvyšší soud vůbec nezabýval tím, jak se
k projednávanému případu měli vyjadřovat ve zmíněném televizním pořadu jeho
protagonisté, včetně předsedy senátu soudu prvního stupně, protože taková
vyjádření nemají žádnou procesní důkazní hodnotu, a proto nemohou být pro
rozhodování soudu právně relevantní.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal dovolání obviněné jako zjevně
neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil
tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněné z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatelka namítla nesprávné
použití § 40 odst. 2 tr. zák., které vedlo k uložení trestu pod dolní hranicí
zákonné trestní sazby. S její argumentací, že aplikace § 40 odst. 2 tr. zák.
není vázána na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá
mimořádné snížení trestu odnětí svobody v případě ustanovení § 40 odst. 1 tr.
zák., se Nejvyšší soud ztotožnil. Vrchní soud v Praze proto v projednávaném
případě pochybil, pokud obviněné A. R. uložil trest odnětí svobody pod dolní
hranicí zákonné trestní sazby za použití ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák.
Mimořádně snížit trest podle ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. je možno tehdy
vezme-li se v úvahu jak bylo vzdálené a reálné ohrožení objektu pokusem
trestného činu, které skutečnosti dokonání zabránily, čím byly tyto skutečnosti
způsobeny a jaký vztah k nim měl pachatel. Větší vzdálenost od dokonání
trestného činu, povaha a význam okolností a důvodů, jež zabránily dokonání,
mohou být pak takového významu, že povedou ke snížení trestu odnětí svobody pod
dolní hranici trestní sazby podle § 40 odst. 2 tr. zák. Trestní zákon
umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu
jen za předpokladu, že vzhledem k jeho povaze a závažnosti by uložení
trestu odnětí svobody v rámci zákonné sazby bylo nepřiměřeně přísné a že
účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Povaha pokusu bude
vyplývat zejména z charakteru jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti
trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost pokusu je dána především typovou
společenskou nebezpečností trestného činu, k němuž směřoval, tím do jaké
míry se rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu.
Okolnost, že došlo pouze k pokusu trestného činu, však nemůže sama o sobě
odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. S argumentací
vrchního soudu ve vztahu k absenci následku jako jednoho z důvodu mimořádného
snížení trestu, jak správně uvedla nejvyšší státní zástupkyně, se proto nelze
už jen z důvodu užité právní kvalifikace jejího jednání ztotožnit. Naproti tomu
Nejvyšší soud je toho názoru, že vrchní soud sice nesprávně uložil trest odnětí
svobody podle zmírňujícího ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák., avšak v daném
případě byly splněny podmínky pro snížení trestu podle § 40 odst. 1 tr. zák.,
jak to konec konců ve svém dovolání připustila i sama nejvyšší státní
zástupkyně. Nelze totiž pominout, že v osobě obviněné jde o mladou ženu, která
dosud nebyla ve výkonu trestu odnětí svobody a trestného činu se dopustila ve
věku blízkém věku mladistvým (v době spáchání činu jí bylo málo přes 19 let),
ani možnosti její nápravy, konstatované znalcem psychologem. Bez významu jistě
není ani ta skutečnost, že obviněná žila v prostředí, kde byla vystavena
domácímu násilí a v důsledku toho byla trvale v jistém stresovém stavu, což
mohla být jedna z příčin její neadekvátní reakce na možné nevhodné chování
poškozeného. I to bylo třeba při úvahách o trestu zohlednit. Trest odnětí
svobody ve výměře 7 let vykonávaný ve věznici s ostrahou, tak co do druhu a
výměry může splnit zákonem sledovaný účel. Lze proto uzavřít, že v
projednávaném případě sice nebyly splněny podmínky zmírnění trestu podle § 40
odst. 2 tr. zák., zjištěné skutečnosti však obecně připouštěly mimořádné
zmírnění trestu podle § 40 odst. 1 tr. zák. Jaké konkrétní okolnosti a
skutečnosti přitom vrchní soud bral v úvahu, k čemu přihlédl méně a k čemu více
a zda jeho úvahy v tomto směru byly správné, pak nemohly být dovolacím soudem
přezkoumávány.
Vzhledem k výše uvedenému však bylo třeba zabývat se otázkou, jaký důsledek by
pro obviněnou měla náprava konstatovaného vadného právního posouzení. Podle §
40 tr. zák. lze jak podle odstavce prvního tak odstavce druhého za splnění
zákonných podmínek ve stejném rozsahu mimořádně snížit trest odnětí svobody. Je
tedy zřejmé, že se správně aplikovaným ustanovením § 40 odst. 1 tr. zák. by
nemohla být spojena výraznější změna trestu. Projednání dovolání by proto
nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné. Když pak ani otázka, která by měla
být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu,
nezbylo než i dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítnout, v tomto případě
podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k