4 Tdo 951/2024-1524
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného P. Š. t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024 č. j. 9 To 149/2024-1474, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 T 56/2022, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024 č. j. 9 To 149/2024-1474, a současně se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 4. 2024 č. j. 7 T 56/2022-1448.
II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Berouně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Nejprve je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud rozhoduje ve věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 T 56/2022 již podruhé v pořadí. Prvně k dovolání obviněného usnesením ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. 4 Tdo 1103/2023 zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023 č. j. 9 To 181/2023-1353 v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 3. 2023 č. j. 7 T 56/2022-1317 a současně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 3. 2023 č. j. 7 T 56/2022-1317 ve výroku o trestu, jakož i další rozhodnutí na zrušené části shora uvedených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Berouně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tím se věc vrátila do řízení před soudem prvního stupně, a to pouze k případnému napravení vytknutých pochybení ve vztahu k uloženému trestu.
2. Okresní soud v Berouně následně rozsudkem ze dne 8. 4. 2024 č. j. 7 T 56/2022-1448 uložil obviněnému P. Š. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) za trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 27. 3. 2023 č. j. 7 T 56/2022-1317, (skutky tam popsanými, v bodě I pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, v bodě II pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku) podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. O následném odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2024 č. j. 9 To 149/2024-1474 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného P. Š. za pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a pokračující přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 3. 2023 č. j. 7 T 56/2022-1317, odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
4. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení ve vztahu k otázce zvláštních výhodnějších způsobů trestání souběhu trestné činnosti. Následně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, včetně argumentace z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen první odsuzující rozsudek ohledně výroku o trestu z hlediska možnosti uložení souhrnného trestu.
Na tuto citaci pak navázal dovolatel tím, že vyjádřil pochybnost, zda je nyní uložený trest správný a zákonný, když vycházel z vyjádření intervenujícího státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jeho v pořadí prvnímu dovolání. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024 č. j. 9 To 149/2024-1474 zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň udělil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
5. Pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) poskytl k dovolání obviněného v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. své vyjádření. Pokud jde o časové souvislosti jednotlivých trestních věcí, odkázal na své předchozí vyjádření a nad jeho rámec pak předestřel základní předpoklady pro ukládání úhrnného a souhrnného trestu podle odborné literatury. Zdůraznil především, že souhrnný trest lze uložit za vícečinný souběh trestných činů za situace, kdy byl pachatel za část těchto trestných činů již odsouzen. Z časového hlediska jednotlivých skutků je za mezník pro uložení této formy trestu třeba považovat odsuzující rozsudek, kterým byl pachatel uznán vinným a uložen mu trest za trestný čin ve vztahu k němuž se souhrnný trest ukládá. K tomu přiměřeně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 8 Tdo 791/2021. Státní zástupce je tedy přesvědčen, že soudy nedůvodně vycházely z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 6 T 66/2018, který považovaly za podstatný z hlediska vyloučení vícečinného souběhu trestných činů též ve vztahu k odsouzení dovolatele rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 15 T 93/2019, který je však prvním odsuzujícím rozsudkem ve vztahu ke všem sbíhajícím se trestným činům. Je tedy názoru, že obviněnému měl být uložen souhrnný trest za všechny trestné činy, kterých se dopustil od září 2017 do října 2020. Z těchto důvodů považuje státní zástupce námitky obviněného stran nesprávného právního posouzení podmínek uložení souhrnného trestu pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za opodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024 č. j. 9 To 149/2024-1474 ve výroku o trestu a zároveň ve výroku o trestu i rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 4. 2024 sp. zn. 7 T 56/2022-1448. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté pak aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Berouně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Obviněný P. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl obviněnému uložen trest.
7. Nejvyšší soud následně zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, které tkví v právním posouzení samotného jednání pachatele nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze za tyto jiné skutečnosti považovat mimo jiné specifické vady rozhodnutí spočívající ve vadném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest podle § 43 odst. 1 respektive odst. 2 tr. zákoníku anebo společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
9. Dovolatel v rámci své dovolací argumentace sice vyjádřil pochybnosti o správnosti a zákonnosti uloženého trestu, ale již se nikterak neobtěžoval uvést jakákoli konkréta, jež by specifikovala pochybení v rozhodnutí předchozích soudů, která by zapříčinila jejich nesprávnost z hlediska ukládaného trestu, pokud jde o jeho úhrnnost, resp. souhrnnost. Dovolatel se v tomto ohledu omezil na poukaz na specifikaci výhrad obsažených ve vyjádření intervenujícího státního zástupce. Zde je však třeba, a to velmi důrazně všem stranám trestního řízení připomenout, že dovolací soud rozhoduje o podaném dovolání, a nikoli o vyjádření protistrany k němu. Takové vyjádření by totiž nemusel vůbec brát z hlediska jeho odlišného obsahu od podaného dovolání na vědomí, byť si některé subjekty patrně myslí opak. V tomto případě, zejména kvůli předchozímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž vyjádřil pochybnost o správnosti uloženého trestu, však učinil výjimku a danou problematikou se zabýval.
10. Pro přehlednost je třeba zrekapitulovat časový sled událostí, které musí být vzaty soudy v úvahu při ukládání souhrnného trestu, zejména tedy data spáchání (respektive dokonání) trestných činů a data vynesení (vyhlášení) prvního odsuzujícího rozsudku (či rozhodnutí s obdobnými účinky, např. doručení trestního příkazu).
11. První v úvahu připadající přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl spáchán dvěma skutky v období od 29. 4. 2016 do 2. 1. 2017. Za to byl obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 6 T 66/2018 uložen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tento trest byl ukládán ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 5 T 19/2017, který má povahu odsuzujícího rozsudku za v pořadí druhý sbíhající se trestný čin spáchaný dne 16. 2. 2017, který byl kvalifikován jako pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku (formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku spolu se dvěma spoluobviněnými). Za něj byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 5 T 19/2017 peněžitý trest v celkové výši 25.000 Kč, přičemž mu bylo povoleno uhradit jej v deseti měsíčních splátkách po 2.500 Kč pod hrozbou ztráty výhody splátek v případě prodlení. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu pak byl uložen náhradní trest odnětí svobody v délce 8 měsíců. Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 24. 3. 2017 a dne 4. 4. 2017 pak ohledně jeho osoby nabyl právní moci.
12. Následně se obviněný v období od 21. 8. 2017 do 29. 9. 2017 dopustil skutků kvalifikovaných jednak jako pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (skutek I nyní napadeného rozsudku) a jednak jako pokračující přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen nyní napadeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 3. 2023 sp. zn. 7 T 56/2022 k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tento rozsudek byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1103/2023 ve výroku o trestu a navazujících výrocích a rozhodnutích zrušen a vrácen soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 8. 4. 2024 sp. zn. 7 T 56/2022 znovu rozhodl totožným způsobem, tedy obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, přičemž k jeho odvolání Krajský soud v Praze rozsudkem z 10. 7. 2024 sp. zn. 9 To 149/2024 změnil výměru uloženého trestu odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců, se stejným způsobem jeho výkonu jako tomu bylo v rozsudku soudu prvního stupně.
13. Čtvrtého v úvahu připadajícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný dopustil v říjnu 2017, za nějž byl odsouzen dne 2. 12. 2020 Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 93/2019 k trestu odnětí svobody v délce 6 (šesti) měsíců, s výkonem ve věznici s ostrahou.
14. Dále se pak v době od 27. 10. 2019 do 28. 1. 2020 dopustil pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (skutek A) a pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (skutek B). Za ty byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 3 T 46/2021 podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 35 (třiceti pěti) měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž tento trest byl ukládán jako trest souhrnný k odsouzení a trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 15 T 93/2019 (uložený za čtvrtý trestný čin).
15. Šestého trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku se pak obviněný dopouštěl od 20. 1. 2020 do 7. 10. 2020. Za tento trestný čin mu byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 1. 2022 sp. zn. 5 T 22/2021 uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 41 (čtyřicet jedna) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tento trest byl uložen jako souhrnný ve vztahu k trestům uloženým rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 3 T 46/2021 (za pátý trestný čin) a rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 15 T 93/2019 (za čtvrtý trestný čin).
16. V nyní posuzované věci tak vyvstala otázka, které ze shora uvedených trestných činů jsou v souběhu a je třeba za ně uložit souhrnný trest, a které jsou již trestnými činy recidivujícími. Nutno připomenout, že ve svém prvním kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud zavázal prvostupňový soud se touto problematikou zabývat a náležitě ji vypořádat. K tomu Okresní soud v Berouně přistoupil tak, že zrekapituloval všechna do úvahy připadající (shora uvedená) rozhodnutí o trestných činech spáchaných obviněným a dospěl k závěru, že vydáním odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 6 T 66/2018 (za v pořadí první trestný čin) došlo k vyloučení vícečinného souběhu. Současně si byl vědom toho, že před vyhlášením tohoto rozsudku byl spáchán v pořadí čtvrtý trestný čin, za nějž byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 15 T 93/2019, přičemž ovšem i zde konstatoval vyloučení souhrnnosti právě s odkazem na rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 6 T 66/2018. Tento právní názor ovšem Nejvyšší soud nesdílí.
17. Obecně lze připomenout, že podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku „soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.“. Takovýto trest lze tedy uložit toliko za trestné činy ve vícečinném souběhu. Narozdíl od úhrnného trestu se tak ovšem činí za situace, kdy již byl obviněný v mezidobí za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen. Milníkem pro oddělení množiny trestných činů, které jsou v souběhu, je tedy „odsuzující rozsudek, kterým byl pachatel uznán vinným trestným činem a za tento trestný čin mu byl uložen trest ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný trest.“ (viz Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 887–888, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 4 Tz 247/2001).
18. Stěžejní pro posouzení, zda jsou trestné činy v souběhu a zda za ně je nutno uložit souhrnný trest, je tedy určení hranice (odsuzujícího rozsudku), který tento souběh přerušuje. Podle názoru Okresního soudu v Berouně jím byl rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 6 T 66/2018. S tím ovšem nelze souhlasit, neboť tento rozsudek se nevztahoval k jednomu ze sbíhajících se trestných činů připadajících v úvahu v řešeném období, nýbrž se vztahoval k trestným činům spáchaným před tímto posuzovaným souběhem.
19. Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 6 T 66/2018 byl ukládán za první z trestných činů, jenž byl dokonán dne 2. 1. 2017. Po tomto skutku pak obviněný spáchal dne 16. 2. 2017 další trestný čin, za který byl následně odsouzen Okresním soudem v Českých Budějovicích trestním příkazem ze dne 16. 3. 2017, který mu byl doručen dne 24. 3. 2017. Tím tak došlo k ukončení možného v pořadí prvního souběhu zkoumaných trestných činů, když zmíněné trestné činy byly bezpochyby ve vícečinném souběhu. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 6 T 66/2018 pak byl řešen první z uvedených trestných činů v tomto uzavřeném souběhu, za nějž a další sbíhající se trestný čin ukládal souhrnný trest. Tím sám ovšem nezaložil překážku souběhu trestných činů spáchaných po „uzavření“ prvního okruhu sbíhajících se trestných činů dne 24. 3. 2017 doručením trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 T 19/2017.
20. Otázku, zda konkrétní odsuzující rozsudek přerušil souběh trestných činů, je třeba nahlížet i optikou jeho účelu. Takový odsuzující rozsudek totiž odlišuje trestné činy v souběhu od recidivy, přičemž se nejedná o samoúčelný formální konstrukt. Tato diferenciace zohledňuje mimo jiné i subjektivní vědomost obviněného, pro nějž je první odsuzující rozsudek za některý ze sbíhajících se trestných činů naprosto jasným a varujícím indikátorem, že jeho jednání je trestným činem (bez ohledu na konkrétní skutkovou podstatu) a že napříště dopustí-li se protiprávního jednání, bude na tuto trestnou činnost hleděno jako na recidivu. Odsuzující rozsudek za některý z trestných činů spáchaných před tímto milníkem však již tuto informaci nenese, neboť obviněný jej spáchal předtím, než se mu dostalo tohoto zcela kategorického sdělení. Značně zjednodušeně lze uvést, že obviněný se již nemůže těchto činů předcházejících odsuzujícímu rozsudku vyvarovat. Proto ani následující „dobíhající“ odsuzující rozsudky za tyto trestné činy nezakládají překážky souběhu dalších (recidivujících) trestných činů, neboť jsou neodvratitelným následkem již spáchaných skutků a přinášejí důsledky „toliko“ v podobě navyšujícího se trestu (souhrnného). K tomu lze pro srovnání odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 8 Tdo 791/2021, který rozhodoval z pohledu souběhu trestných činů prakticky identickou situaci a dospěl k totožnému závěru.
21. S ohledem na výše uvedené zjištění a vyslovené závěry tak Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024 č. j. 9 To 149/2024-1474, jakož i rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 4. 2024 č. j. 7 T 56/2022-1448. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. pak zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že obviněný vykonává v době tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu trest odnětí svobody z jiného odsuzujícího rozsudku (rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 1. 2022 sp. zn. 5 T 22/2021) nebylo ve věci nutno rozhodovat o jeho případném vzetí do vazby. To připadá v úvahu pouze tehdy, když je rušen výrok o trestu odnětí svobody, jenž obviněný právě vykonává.
22. V rámci nového řízení tedy bude třeba, aby se Okresní soud v Berouně vázán shora formulovaným právním názorem Nejvyššího soudu znovu zabýval otázkou vztahu souběhu mezi trestnými činy spáchanými obviněným a na tato zjištění pak patřičně reagoval při ukládání trestu. Konkrétně řečeno, jmenovaný soud bude muset řešit případný souběh trestných činů spáchaných obviněným v období vymezeném doručením trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 T 19/2017, k čemuž došlo dne 24.
3. 2017, a následným v pořadí prvním odsuzujícím rozhodnutím za některý z v úvahu přicházejících trestných činů (zřejmě rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 15 T 93/2019). Za ně pak bude třeba obviněnému uložit souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, pokud vztah souhrnnosti u některého z nich nebude vyloučen z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 4 tr. zákoníku. Přitom všem pak bude nutné mít na paměti, že podle § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného podle zásad pro ukládání souhrnného trestu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
9. 1973 sp. zn. 3 Tz 41/73).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu