4 Tdo 979/2025

4 Tdo 979/2025-303

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 11 To 183/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 76/2024, takto:

Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 11 To 183/2025, jakož i usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 9 T 76/2024.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 9 T 76/2024, bylo podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupeno trestní stíhání obviněného M. K. pro skutek, ve kterém státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ podle obžaloby ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. ZT 91/2024, spatřoval zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a pokračující přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a který měl spáchat tím, že

„1. dne 7. 4. 2024 v době okolo 18:30 hodin v XY, okres Praha-XY, na XY, před prodejnou Eso market, přistoupil k poškozené M. B., která seděla na obrubníku, vulgárně ji urážel kvůli údajné nevěře a rukou jí udeřil do oblasti čelisti pod levým uchem,

2. dne 7. 4. 2024 v době okolo 18:40 hodin v XY, okres Praha-XY, v ulici XY, před budovou e. č. XY, poté, co poškozená M. B. otevřela dveře jeho vozidla zn. Volvo XC 90, RZ: XY, a vzala z něj mobilní telefon zn. Samsung Galaxy A54 5 G 256GB obžalovaného, který v té době užívala, a utíkala s ním pryč, se za poškozenou rozběhl a když ji dostihl, tak ji povalil na zem a zpod těla jí vytrhl předmětný telefon, který poškozená svírala v rukách pod tělem, vrátil se s ním do místa bydliště, kam za ním utíkala poškozená a před domem mezi nimi došlo k fyzické potyčce, kdy poškozená se domáhala mobilního telefonu a dala obžalovanému facku a obžalovaný jí rovněž udeřil,“

k projednání Městskému úřadu Černošice, protože skutek, pro který byl obviněný stíhán, není trestným činem, avšak by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.

2. Proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 9 T 76/2024, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ stížnost. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 11 To 183/2025, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul.

3. Je třeba připomenout, že Okresní soud Praha-západ a Krajský soud v Praze v této věci rozhodovaly již podruhé. Okresní soud Praha-západ svým prvním rozsudkem ze dne 10. 1. 2025 sp. zn. 9 T 76/2024, obviněného uznal vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a za využití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Jednání obviněného ve skutkové větě vymezil tak, že

„dne 7. 4. 2024 v době okolo 18:30 hodin v XY, okres Praha-XY, na XY, před prodejnou Eso market, přistoupil k poškozené M. B., která seděla na obrubníku, vulgárně ji urážel kvůli údajné nevěře a rukou jí udeřil do oblasti čelisti pod levým uchem a odešel zpět do vozidla, poté se vrátil k poškozené, která šla ke svému vozidlu, a z pravé ruky, kterou měla podél těla, jí vytrhl její mobilní telefon zn. Samsung Galaxy A54 5 G 256GB v hodnotě 6 490 Kč, a odnesl jej do automobilu a odjel domů na adresu XY, kam za ním jela i poškozená, která otevřela dveře od jeho vozidla zn. Volvo XC 90 a vzala si z něj zpět předmětný mobilní telefon a utíkala s ním pryč, což viděl obžalovaný, který za ní běžel, když ji dostihl, tak ji povalil na zem a zpod těla jí vytrhl předmětný telefon, který poškozená svírala v rukách pod tělem, vrátil se s ním do místa bydliště, kam za ním utíkala poškozená a před domem mezi nimi došlo k fyzické potyčce, kdy poškozená se domáhala vrácení mobilního telefonu a dala obžalovanému facku a obžalovaný jí rovněž udeřil, načež obžalovaný šel do domu a poškozená se stále domáhala navrácení mobilního telefonu, kde se vzájemně o telefon přetahovali, což vyústilo v to, že obžalovaný několikrát telefonem udeřil o zem a zničil ho, a způsobil tak poškozené škodu ve výši 6 480 Kč a kontuzi pravého předloktí a krční páteře a distorzi hrudní páteře“.

4. Okresní soud Praha-západ tedy žalované jednání (na rozdíl od podané obžaloby) shrnul do jedné skutkové věty a vyloučil, že by šlo o dva dílčí útoky pokračujících trestných činů. Za stěžejní pro posouzení věci pak soud označil zejména vyřešení předběžné otázky týkající se vlastnictví předmětného mobilního telefonu, a to v reakci na protichůdná tvrzení poškozené a obviněného. Zatímco poškozená M. B. setrvávala na tom, že mobilní telefon dostala od obviněného darem na Vánoce roku 2023 a v té době nevěděla, že by byl fakticky ve vlastnictví někoho jiného, obviněný M.

K. naproti tomu uváděl, že telefon byl v době Vánoc roku 2023 ve vlastnictví společnosti BEThol, s. r. o., s níž spolupracoval a měl ho jen v užívání, přičemž poškozené ho v té době jen půjčil, což jí také sdělil. Okresní soud Praha-západ přitom v návaznosti na vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že ve smyslu § 1111 občanského zákoníku přešlo vlastnictví mobilního telefonu na poškozenou M. B., neboť jej prokazatelně obdržela na Vánoce roku 2023 jako dar a byla v dobré víře, že telefon dostává od osoby oprávněné s vlastnictvím k věci nakládat.

Konkrétně v odstavci 17 odůvodnění svého rozsudku pak soud rozvedl podrobné důvody, pro které označil vyjádření obviněného M. K. týkající se přechodu mobilního telefonu do držení M. B. za lživá, a naopak uvěřil tomu, jak okolnosti nabytí telefonu popsala poškozená.

5. Krajský soud v Praze pak usnesením ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. 11 To 62/2025, toto rozhodnutí z podnětu odvolání podaných obviněným i státním zástupcem podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil okresnímu soudu s tím, aby v ní učinil nové rozhodnutí. V odůvodnění svého usnesení označil rozsah dokazování za zcela dostačující, námitky neměl ani proti správnosti klíčových skutkových zjištění Okresního soudu Praha-západ. Z hlediska svých výhrad proti rozhodnutí soudu prvého stupně nicméně na úvod s ohledem na časovou a místní odlišnost obou případů napadení a zmocnění se telefonu nesouhlasil se soudem prvého stupně v tom, že by jednání obviněného M. K. bylo jediným skutkem. Za odpovídající přitom označil způsob, jakým byly jednotlivé skutky vymezeny v obžalobě. V odstavci 7 odůvodnění svého usnesení dále akcentoval, že k převodu vlastnictví mobilního telefonu na poškozenou darem nedošlo, a to z toho důvodu, že nikdo nemůže darovat něco, co mu nepatří, s právními účinky, které občanský zákoník s darováním spojuje. Podle odvolacího soudu byla v době „darování“ vlastníkem mobilního telefonu společnost BEThol, s. r. o., přičemž v momentě, kdy v březnu roku 2024 obviněný telefon této společnosti zaplatil, se stal jeho vlastníkem on. V době spáchání projednávaných činů tedy nejednal vůči věci cizí, a proto se nemohl dopustit ani zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (to v případě jednání pod bodem 2), ani přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (to v případě jednání pod bodem 1, u něhož absentovalo patřičné násilí ke zmocnění se věci). Okresnímu soudu Praha-západ rovněž uložil vyhodnotit také společenskou škodlivost jednání a vzhledem k okolnostem uvážit, zda nepřichází v úvahu užití materiálního korektivu ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

6. Proti (v pořadí druhému) usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 11 To 183/2025, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění napadeného usnesení, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jednání obviněného bylo nesprávně právně posouzeno a současně bylo napadeným usnesením rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a přestože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.

7. S argumenty, jimiž soudy odůvodnily postoupení věci přestupkovému orgánu a zamítnutí podané stížnosti proti takovému rozhodnutí, se neztotožňuje. Byla totiž nesprávně vyřešena předběžná otázka týkající se vlastnictví dotčeného

mobilního telefonu. Ta má zásadní význam pro správné právní posouzení jednání obviněného. Současně byla soudy vadně vyhodnocena kritéria rozhodná pro stanovení míry společenské škodlivosti zjištěného jednání.

8. K otázce týkající se vlastnictví předmětného mobilního telefonu uvádí, že korektní a důkazům odpovídající je skutkový závěr, podle kterého byl telefon v době, kdy došlo na Vánoce roku 2023 k jeho předání obviněným M. K. poškozené M. B., ve vlastnictví jiného subjektu odlišného od obviněného. Konkrétně byl tedy ve vlastnictví společnosti BEThol, s. r. o. V návaznosti na uvedené je třeba připomenout podstatné ustanovení § 1111 občanského zákoníku, které upravuje jeden z případů nabytí movité věci od nevlastníka (slovy zákona „nabytí vlastnického práva od neoprávněného“). Nahlíženo na projednávanou trestní věc optikou uvedených závěrů podstatných pro jeden z případů nabytí věci od neoprávněného je tedy klíčové ověření, zda byla poškozená M. B. v době, kdy jí obviněný M. K. předával mobilní telefon, v dobré víře, že tak jmenovaný nakládá s vlastní věcí.

9. V této souvislosti je významné, že dokazování ve věci prováděl výlučně Okresní soud Praha-západ, který tak učinil ještě před vyhlášením svého odsuzujícího rozsudku ze dne 10. 1. 2025. Naproti tomu Krajský soud v Praze žádné dokazování neprováděl, přičemž již ve svém prvním usnesení ze dne 20. 2. 2025, jímž rušil původní odsuzující rozsudek prvostupňového soudu a věc mu vracel k novému projednání a rozhodnutí, se vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že dokazování považuje za úplné. Z uvedeného vyplývá, že skutková zjištění na podkladě provedených důkazů mohl formovat výlučně soud prvého stupně. Na podkladě těchto skutkových zjištění Okresního soudu Praha-západ tedy lze učinit jediný závěr, totiž, že poškozená M. B. jednala v dobré víře a byla přesvědčena, že telefon obdržela darem od řádného vlastníka. Již okamžikem, kdy jí byl na Vánoce roku 2023 mobilní telefon obviněným M. K. darován, se tedy stala jeho řádným vlastníkem, a to bez ohledu na to, že telefon v té době náležel společnosti BEThol, s. r. o.

10. Je podstatné, že dobrou víru je třeba vztahovat již k momentu, kdy převod vlastnického práva (tedy převzetí mobilního telefonu poškozenou v dobré víře). Krajský soud v Praze žádné dokazování neprováděl, nebyl tedy ani oprávněn sám hodnotit důkazy způsobem odlišným od Okresního soudu Praha-západ. Pokud tak přesto učinil, postupoval zjevně v rozporu s ustanoveními § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. V tomto směru tedy odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

11. Pro správné vyhodnocení věci a dovození právní kvalifikace odpovídající skutkovým zjištěním je přitom klíčové právě shora uvedené zjištění o přechodu vlastnického práva k mobilnímu telefonu na poškozenou M. B. v době Vánoc roku 2023. Toto zjištění totiž vylučuje, že by byl mobilní telefon v době projednávaných činů ve vztahu k obviněnému M. K. jeho vlastní věcí. Jednalo-li se ve vztahu k obviněnému o věc cizí, jeho zmocnění se mobilního telefonu za zjištěných okolností bezpochyby znaky takových trestných činů naplnilo. Při odpovídajícím právním posouzení jednání obviněného způsobem, který by odrážel skutková zjištění prvostupňového soudu, totiž bylo namístě kvalifikovat jednání popsané pod bodem 1 jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jednání pod bodem 2 jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a obě pak současně jako v souběhu spáchaný pokračující přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

12. Takovému právnímu posouzení, které je širší, než posouzení věci Okresním soudem Praha-západ v jeho prvním odsuzujícím rozsudku ze dne 10. 1. 2025 sp. zn. 9 T 76/2024, nebrání ani zákaz reformationis in peius podle § 264 odst. 2 tr. ř. Na nynější věc totiž lze přiměřeně uplatnit právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 30/2015 Sb. rozh. tr.

13. Kromě výše popsané vady týkající se nesprávného vyhodnocení předběžné otázky, která byla pro korektní posouzení věci stěžejní, soudy navíc chybně vyhodnotily kritéria rozhodná pro určení míry společenské škodlivosti zjištěného jednání. K jednání obviněného M. K. posuzovanému soudy lze uvést, že i při jejich chybné úvaze v tom smyslu, že předmětný mobilní telefon byl v době činu ve vlastnictví obviněného a jeho jednání tak formálně naplnilo jen znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, resp. v bodě 2. přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodně nelze označit společenskou škodlivost za nedostatečnou do té míry, že bylo namístě užít materiálního korektivu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Šlo o konflikt vyprovokovaný výlučně obviněným, spočívající v opakovaném verbálním a brachiálním napadání fyzicky slabší poškozené a opakovaně projevené snaze získat jí užívaný mobilní telefon. To se mu ve druhém případě podařilo právě až v bezprostřední návaznosti na užité násilí. Společenskou škodlivost současně nemohou snižovat ani legitimní obranná reakce poškozené, ani žárlivost a nezdrženlivost obviněného, kteréžto osobnostní charakteristiky vystupňovaly jeho zlobu.

14. Nerespektoval-li přitom Okresní soud Praha-západ tento fakt a rozhodl-li o postoupení věci podle § 222 odst. 2 tr. ř., dopustil se opět jednak nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jednak ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. rozhodl o postoupení věci, aniž pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Okresní soud Praha-západ učinil (byť pod vlivem předchozího chybného názoru Krajského soudu v Praze, jímž byl vázán) vadný právní závěr o vlastnictví mobilního telefonu, kterého se obviněný M. K. domáhal na poškozené M. B. také za užití násilí. V důsledku tohoto pochybení nesprávně vyloučil právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokračujícího přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (v bodě 1) a zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 2). Věc obviněného M. K. tedy podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil k projednání přestupku, aniž pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Jeho usnesení ze dne 22. 4. 2025 sp. zn. 9 T 76/2024, bylo tudíž zatíženo vadami ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř. Své rozhodnutí současně zatížil závažnými nedostatky taktéž Krajský soud v Praze, který naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Současně byl naplněn také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

15. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 11 To 183/2025, jemu předcházející usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 9 T 76/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ rozhodnutí jiným způsobem vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podané osobou oprávněnou, tedy podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

19. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu první alternativa uvedeného dovolacího důvodu.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v okolnosti, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

21. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

23. Nejvyšší státní zástupkyně dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podstatné skutkové zjištění je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. z nesprávné právní kvalifikace uvedeného jednání obviněného, když nejvyšší státní zástupkyně v tomto jednání spatřuje pokračující přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (bod 1.) a zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ( bod 2). Nejprve namítá chybný právní závěr o vlastnictví mobilního telefonu, kterého se obviněný domáhal na poškozené M. B. i za užití násilí, a následně zdůrazňuje rozhodné znaky uvedených trestných činů. V souvislosti s uvedenými trestnými činy se současně se zabývá otázkou společenské škodlivosti jednání obviněného ve vztahu k přečinu výtržnictví, příp. přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace nejvyšší státní zástupkyně dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky uplatnila právně relevantním způsobem, přičemž dovolací soud tyto shledal důvodnými.

24. Předně je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, tedy skutkovými zjištěními, tak jak je formuloval soud prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Nakonec i dovolání nejvyššího státního zástupce vychází z těchto skutkových zjištění.

25. Nejdříve lze obecně uvést, že zvlášť závažného zločinu loupeže se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného a směřuje zpravidla proti tomu, kdo má věc u sebe, není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu v § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž by jej bylo možné posoudit jako trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1728–1729). Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67, publikované pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr.). U trestného činu loupeže je nerozhodné, zda pachatel, který užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, si takovou věc chtěl přisvojit, zničit ji, převést na jiného nebo ji jen přechodně užívat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 1976, sp. zn. 6 To 4/76, publikované pod č. 51/1976 Sb. rozh. tr.).

26. V posuzovaném případě mělo zásadní význam posouzení otázky, kdo byl vlastníkem předmětného mobilního telefonu. Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně vyplynulo, že telefon byl v době, kdy došlo na Vánoce roku 2023 k jeho předání obviněným M. K. poškozené M. B., ve vlastnictví jiného subjektu odlišného od obviněného, a to konkrétně ve vlastnictví společnosti BEThol, s. r. o. Ta ho po jeho zakoupení dne 30. 11. 2023 přenechala do užívání obviněnému, který ho od uvedené společnosti zakoupil až v měsíci březnu roku 2024.

27. Proto bylo třeba se zabývat tím, jestli poškozená mohla nabýt telefon do svého vlastnictví, přestože jí ho daroval obviněný v době, kdy ještě nebyl jeho vlastníkem. V této souvislosti je nutné připomenout ustanovení § 1111 občanského zákoníku, které upravuje jeden z případů nabytí movité věci od nevlastníka (tj. „nabytí vlastnického práva od neoprávněného“). Vyplývá z něj konkrétně, že získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1109 nebo 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu. V obecné rovině se tedy jedná o výjimečně konstruovaná privilegia nabytí vlastnického práva od neoprávněného (tedy od nevlastníka), která jsou překročením zásady nemo plus iuris (ad alium) transferere potest, quam ipse habet, tedy nikdo nemůže (na jiného) převést více práv, než sám má. Podstatné tedy je, aby nabyvatel prokázal dobrou víru týkající se oprávnění zcizitele převést vlastnické právo k věci. Splněním této podmínky se přitom nabyvatel stává vlastníkem okamžitě. Z výše uvedených důvodů bylo proto nutné zjistit, zda byla poškozená M. B. v době, kdy jí obviněný M. K. předával mobilní telefon, v dobré víře, že tak jmenovaný nakládá s vlastní věcí.

28. Jak správně uvedla nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání, dokazování ve věci prováděl výlučně Okresní soud Praha-západ, který tak učinil ještě před vyhlášením svého odsuzujícího rozsudku ze dne 10. 1. 2025. Krajský soud v Praze již žádné dokazování neprováděl, naopak ve svém prvním usnesení ze dne 20. 2. 2025, se vyjádřil v tom smyslu, že dokazování považuje za úplné. Z uvedeného vyplývá, že skutková zjištění na podkladě provedených důkazů mohl formovat výlučně soud prvého stupně. Ten se ve svém prvním rozhodnutí problematikou dobré víry a vědomosti poškozené M. B. o okolnostech souvisejících s vlastnictvím mobilního telefonu v době, kdy jí byl na Vánoce roku 2023 předán, podrobně zabýval. V bodě 17 odůvodnění svého rozsudku ze dne 10. 1. 2025 označil v této části výpověď obviněného M. K. za nepravdivou. Naproti tomu s akcentem na výpověď poškozené, kterou shledal věrohodnou, dospěl k závěru, že v době Vánoc roku 2023 jí byl mobilní telefon obviněným skutečně řádně darován. Poškozená totiž – jak soud doplnil – nevěděla o tom, že obviněný v té době nebyl jeho skutečným vlastníkem, neboť jí tuto skutečnost nesdělil ani neuvedl, že jí telefon pouze dočasně půjčuje. Tato skutková zjištění v rámci svého prvního usnesení ze dne 20. 2. 2025 nezpochybnil ani Krajský soud v Praze. Okresní soud Praha-západ pak ve svém usnesení ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 9 T 76/2024 skutková zjištění rovněž nijak nezpochybnil v odůvodnění (bod 23) pouze uvedl, že je vázán právním názorem Krajského soudu v Praze, podle něhož obviněný M. K. mobilní telefon poškozené M. B. darovat nemohl, neboť v té době nebyl jeho vlastníkem.

29. Pojem dobrá víra není nikde právně definován, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však dovodila, že se jedná o vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který se obtížně prokazuje, avšak na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších okolností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek. V daném případě lze na podkladě učiněných skutkových zjištění dospět k důvodnému závěru, že poškozená nabyla mobilní telefon v dobré víře a byla přesvědčena, že telefon dostala darem od řádného vlastníka. Lze přisvědčit argumentaci nejvyšší státní zástupkyně, že dobrou víru je třeba vztahovat již k momentu, kdy převod vlastnického práva proběhl (tedy převzetí mobilního telefonu poškozenou v dobré víře), a nikoli k situaci, která nastala několik měsíců poté, když došlo ke konfliktu a rozchodu poškozené M. B. s obviněným M. K. Okresní soud Praha-západ již ve svém prvním rozhodnutí logicky vysvětlil, proč považoval za věrohodnou právě výpověď poškozené, a neztotožnil se ani s tím, že by součástí pozdější žádosti obviněného z března 2024, v níž údajně žádal M. B. o vrácení mobilního telefonu, byla informace o tom, že telefon jí v měsíci prosinci roku 2023 pouze zapůjčil a že jeho faktickým vlastníkem byl v té době jiný subjekt. Rovněž v této souvislosti zmínil výpovědi svědků D. a S., kteří uvedli, že se jim poškozená po Vánocích roku 2023 chlubila, že dostala mobilní telefon.

30. Lze přisvědčit i argumentaci nejvyšší státní zástupkyně ohledně pochybení Krajského soudu v Praze, jímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Uvedený soud v bodě 7 odůvodnění svého usnesení ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 11 To 183/2025, proti němuž toto dovolání směřuje, v reakci na stížnost státního zástupce a jeho argumentaci ustanovením § 1111 občanského zákoníku akcentoval, že existují zásadní rozpory mezi výpověďmi obviněného a poškozené stran toho, zda jí mobilní telefon v době Vánoc roku 2023 pouze půjčil nebo daroval, a zda jí v té době sdělil, že jeho vlastníkem je jiný subjekt. Odvolací soud pak uzavřel, že tyto rozpory je třeba hodnotit ve prospěch obviněného. Zjevně tedy zmíněný soud dospěl k závěru, že obviněný poškozené již na Vánoce roku 2023 v době, kdy jí mobilní telefon předával, sdělil, že se jedná o telefon ve vlastnictví jiného subjektu a že jí ho pouze půjčuje. To je však v rozporu se shora uvedenými skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-západ. Ten provedl ještě před vyhlášením svého prvního rozhodnutí všechny potřebné důkazy a po jejich vyhodnocení dospěl k závěru zcela opačnému, přičemž výpověď obviněného označil – na rozdíl od výpovědi poškozené – za nevěrohodnou a účelovou. Krajský soud v Praze žádné dokazování neprováděl a nebyl tedy ani oprávněn sám hodnotit důkazy způsobem odlišným od Okresního soudu Praha-západ. Pokud tak učinil, postupoval zjevně v rozporu s ustanoveními § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř.

31. Obecně lze uvést, že § 263 odst. 7 tr. ř. upravuje postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání a jejich návaznost na důkazy provedené a zhodnocené v hlavním líčení před soudem prvního stupně v případech, kdy odvolací soud mění nebo doplňuje skutková zjištění oproti napadenému rozsudku soudu prvního stupně. Jde o provázání skutkových zjištění a objasňování skutkového stavu u soudů obou stupňů umožňující odlišné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem oproti tomu, jak důkazy zhodnotil soud prvního stupně. Projevem zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) je také zmíněná povinnost odvolacího soudu přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, pokud odvolací soud přistoupí ke změně či doplnění skutkových zjištění. Tato povinnost vychází z toho, že důkazy nejlépe zhodnotí ten, kdo měl nejbližší a nezprostředkovaný dojem z jejich provádění. Odvolací soud však tyto důkazy nehodnotí izolovaně, nýbrž je dále povinen navazovat při jejich hodnocení na hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, pokud důkazy provedené před soudem prvního stupně nezopakuje odvolací soud. Skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího tedy nemohou být od sebe odtržena. Jak již bylo naznačeno, vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně v napadeném rozsudku se však neuplatní ve dvou směrech, a to právě tam, kde odvolací soud originálně provede důkazy dosud neprovedené před soudem prvního stupně, a tam, kde odvolací soud znovu provede důkazy předtím již provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. V obou případech se jedná o důkazy podstatné pro rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu nenahrazujícím činnost soudu prvního stupně (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121).

32. Zvoleným postupem odvolací soud nedodržel ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., když ke změně skutkových zjištění nepřistoupil na základě toho, že by sám doplnil dokazování. Jestliže tedy byl soudem prvního stupně na základě provedených důkazů formulován určitý skutkový stav a tento byl poté právně kvalifikován, přičemž soud druhého stupně následně sám nedoplnil dokazování a neprovedl nové důkazy, nebyl oprávněn sám hodnotit důkazy způsobem odlišným od Okresního soudu Praha-západ. V takovém postupu lze spatřovat porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Skutkový závěr vycházející pouze z výpovědi obviněného, podle něhož poškozené M. B. v době předání mobilního telefonu sdělil, že se jedná o mobilní telefon ve vlastnictví jiného subjektu a že jí ho pouze půjčuje, je tedy v extrémním rozporu s provedenými důkazy hodnocenými jediným k tomu oprávněným subjektem, totiž Okresním soudem Praha-západ. Jedná se přitom o zjištění, které je pro posouzení věci podstatné, neboť jeho prostřednictvím Krajský soud v Praze u poškozené vyloučil dobrou víru. V tomto směru tedy odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

33. Ohledně zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je třeba uvést, že jeho objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jichž se pachatel dopouští v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilí nebo pohrůžka násilím jsou tu prostředky k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Jde o složenou skutkovou podstatu, v níž jsou spojeny prvky vydírání a krádeže. Z formulace „v úmyslu zmocnit se cizí věci“ v § 173 tr. zákoníku vyplývá, že loupež je dokonána již okamžikem, kdy pachatel použije násilí či pohrůžku bezprostředního násilí, pokud tak učiní právě v uvedeném úmyslu; není třeba, aby se pachatel cizí věci zmocnil (ŠÁMAL, P. § 173 [Loupež]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2185, marg. č. 2).

34. Při respektování skutkových zjištění soudů nižších stupňů má Nejvyšší soud za to, že jednáním obviněného byla naplněna skutková podstata zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, resp. přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Především je třeba zdůraznit, že není pochyb o tom, že jednalo ve vztahu k obviněnému o věc cizí, proto jeho zmocnění se mobilního telefonu za zjištěných okolností znaky uvedených trestných činů naplnilo. Pochybnosti přitom nejsou ani o naplnění jejich subjektivní stránky, neboť to byl sám obviněný M. K., kdo poškozené M. B. mobilní telefon na Vánoce roku 2023 daroval pod stromeček a údaj o vlastnictví telefonu jiným subjektem jí zamlčel, přičemž domáhat se ho začal až po rozpadu vztahu.

35. Nejvyšší soud se ztotožňuje i s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že právnímu posouzení, které je širší, než posouzení věci Okresním soudem Praha-západ v jeho prvním odsuzujícím rozsudku ze dne 10. 1. 2025, sp. zn. 9 T 76/2024, nebrání ani zákaz reformationis in peius podle § 264 odst. 2 tr. ř. Na danou věc lze přiměřeně uplatnit právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 30/2015 Sb. rozh. tr.: „Jestliže soud prvního stupně původně uznal obviněného vinným dvěma dílčími útoky naplňujícími znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu, přičemž po zrušení rozsudku k odvolání podanému jen obviněným, popř. jen v jeho prospěch, a vrácení věci soudu k novému projednání a rozhodnutí, jej uznal vinným stejným zvlášť závažným zločinem spáchaným toliko jediným útokem, zatímco druhý útok posoudil jen jako přečin, tak i když byl obviněný nově uznán vinným dvěma trestnými činy (jedním zvlášť závažným zločinem a navíc jedním přečinem), nejde o porušení zákazu reformace in peius“. V posuzované věci Okresní soud Praha-západ jako soud prvého stupně neposoudil na rozdíl od obžaloby oba incidenty jako dva samostatné skutky zakládající dva dílčí útoky pokračování ve zvlášť závažném zločinu loupeže v souběhu s pokračováním v přečinu výtržnictví, ale jako jeden souvislý skutek jednoho zvlášť závažného zločinu loupeže v souběhu s přečinem výtržnictví sestávající ze dvou dílčích jednání. Tím se však povaha věci oproti shora citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak nemění, navíc i Krajský soud v Praze jako soud odvolací ve svém prvním rozhodnutí rozdělil tento jeden souvislý skutek na dva samostatné skutky.

36. Z pohledu celkového výsledku řízení, který představuje při posuzování limitů zákazu reformationis in peius rozhodující hledisko (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publ. pod č. 41/2007 Sb. rozh. tr.), je totiž výsledná kvalifikace pokračujícím trestným činem spáchaným dvěma dílčími útoky identická jako kvalifikace trestným činem spáchaným tzv. souvislým jednáním (souvislým skutkem), sestávajícím ze dvou jasně vymezitelných dílčích jednání (útoků). V obou případech jde totiž de iure o jediný skutek i o jediný trestný čin a v obou případech jeho závažnost zcela stejně zvyšuje i skutečnost, že jeho skutková podstata byla naplněna opakovaně více dílčími útoky, resp. jednáními. Rozdíly se projevují toliko ve sféře procesní.

37. Pokud jde o přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, tento spáchá ten, „kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí“. Předmětem ochrany tohoto trestného činu je klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otevírací doby, v době provozu apod.).

38. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe, přesněji řečeno, škodlivosti činu pro společnost, je třeba zdůraznit, že obecně námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Nejvyšší státní zástupkyně v souvislosti se společenskou škodlivostí vyslovuje nesouhlas se závěrem soudů, podle kterého míra společenské škodlivosti jednání obviněného nedosahuje úrovně potřebné pro dovození trestní odpovědnosti.

39. Obecně lze říci, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

40. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

41. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr.

ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.

2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.

Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.

42. V posuzovaném případě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku není namístě, když jednání obviněného naplňuje všechny znaky nejen trestného činu výtržnictví, ale i trestných činů loupeže a krádeže. Uvedené jednání obviněného není nijak výjimečné, aby nemělo být posouzeno jako trestný čin výtržnictví, tedy aby bylo nezbytné použít subsidiaritu trestní represe jako např. ve věci nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, nálezu Ústavního soudu ze dne 29.

4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 960/2015, na které odkazuje nejvyšší státní zástupkyně. Je na místě konstatovat, že výtržnické jednání obviněného nelze rozhodně považovat za méně závažné, když obviněný poškozené opakovaně vulgárně nadával a urážel ji a fyzicky ji napadal (úder rukou v oblasti hlavy, povalení na zem), když poškozená je drobnější postavy, přičemž se opakovaně snažil poškozené vzít jí užívaný mobilní telefon. Nelze tedy opomenout to, že obviněný od slovního napadání poškozené přešel i k fyzickému jednání, jež mělo násilnou povahu.

Posuzovaného jednání se zároveň dopustil v odpoledních hodinách na parkovišti před obchodem a na ulici mezi domy, tj. na místech frekventovaných a veřejnosti přístupných. Jak již bylo uvedeno, jednání obviněného mělo charakter slovního a fyzického napadání, přičemž lze hovořit o násilném prvku jeho jednání (udeřil poškozenou do obličeje, povalil na zem). Jeho jednání tak v tomto směru bylo mnohem závažnější než jednání obviněných vůči poškozeným v judikovaných věcech. Pokud jde o následek jednání obviněného, obviněný svým jednáním poškozené způsobil zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a současně způsobil rozbitím telefonu škodu na majetku.

43. Především však skutek vymezený ve výroku usnesení soudu prvního stupně vykazuje formální znaky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který je s ohledem na § 14 odst. 2 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem, u takové právní kvalifikace nelze uvažovat o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Se zřetelem ke znakům skutkové podstaty trestného činu loupeže je navíc potřeba odmítnout i argumentaci, jíž soud prvního stupně odůvodnil aplikaci dané zásady, když poukazoval na to, že mobil byl ve vlastnictví obviněného, jednání obviněného bylo tedy reakcí na jednání poškozené, která mu uzmula telefon, proto při uvážení všech okolností provázející jednání obviněného je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu loupeže směřuje primárně vůči svobodě jednotlivce v rozhodování ohledně toho, jak naloží s věcí, jíž se chce pachatel násilím či pod pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnit, přičemž jednání vymezené ve výrokové části usnesení soudu prvního stupně proti takovému zájmu chráněnému trestním zákoníkem směřuje.

44. Jinak vyjádřeno, jednání obviněného se nevyznačuje žádnými výjimečnými okolnostmi, pro které by nebylo namístě jednání obviněného posoudit jako trestný čin. Ze strany obviněného se jednalo o cílené protiprávní jednání. Takové jednání je kriminálním činem, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že použití subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku nebylo v posuzované věci namístě.

45. Nerespektoval-li Okresní soud Praha-západ tento fakt a rozhodl-li o postoupení věci podle § 222 odst. 2 tr. ř., dopustil se jednak nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jednak ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. rozhodl o postoupení věci, aniž pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Při odpovídajícím právním posouzení jednání obviněného způsobem, který by odrážel skutková zjištění prvostupňového soudu, totiž bylo namístě kvalifikovat jednání popsané pod bodem 1 jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, jednání pod bodem 2 jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, a obě pak současně jako v souběhu spáchaný pokračující přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku.

46. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné, když dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly naplněny, neboť rozhodná skutková zjištění napadeného usnesení, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jednání obviněného bylo nesprávně právně posouzeno, když v posuzovaném skutku, tak jak je vymezen ve skutkové větě výroku usnesení soudu prvního stupně, lze spatřovat znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (bod 1), v jednání pod bodem 2 zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a obě pak současně jako v souběhu spáchaný pokračující přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzované jednání přitom z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům uvedených skutkových podstat. Z uvedeného je patrné, že byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť nebyly splněny podmínky pro postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř., když posuzovaný skutek rozhodně není pouze přestupkem.

47. Jelikož v dané věci byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř., na základě kterých nejvyšší státní zástupkyně uplatňovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je evidentní, že naplněn byl i tento dovolací důvod. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 11 To 183/2025, jakožto i usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 9 T 76/2024. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Praha- západ, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

48. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud Praha-západ bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 11. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu