4 Tdo 997/2024-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání obviněného O. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 11 To 225/2024-173, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 67/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 7. 2024, sp. zn. 4 T 67/2024, byl obviněný O. Š. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„jakožto vězeň vykonávající nepodmíněný trest odnětí svobody ve Věznici XY, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 08.02.2023, č.j. 2T 13/2023-145, který nabyl právní moci dne 30.03.2023, ve výměře 20 měsíců, se dne 24.11.2023 v blíže nezjištěné době od 09:15 hod do 10:00 hod svévolně a bez příslušného povolení odloučil od skupinky dalších spoluvězňů a následně utekl z nestřeženého pracoviště společnosti XY, kde byl pracovně zařazen a které je součástí areálu Věznice XY v části volné věznice, jenž nepodléhá režimu střežení, a odešel z oddělení s nízkým stupněm zabezpečení samostatného objektu věznice, přičemž mimo věznici pobýval až do 30.1.2024 – 7:15 hod, kdy byl vypátrán a zajištěn policií ČR v rodinném domě v obci XY, okres XY“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 7. 2024, sp. zn. 4 T 67/2024, podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 11 To 225/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 11 To 225/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřený a v rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími hledisky, jakož i s ústavním principem proporcionality trestní represe. Obviněný poukázal, že opustil nestřežené pracoviště a odešel z oddělení s nízkým stupněm zabezpečení v areálu věznice. V době pobytu na svobodě se nedopustil žádné trestné činnosti. Motivem jednání obviněného byla obava o těhotnou družku a jejího syna, jelikož od nich neměl žádné zprávy. Družka se po zatčení obviněného ocitla ve finanční tíži a ztratila bydlení. Rovněž uvedl, že při ukládání trestu nebyly dostatečně zohledněny osobní a rodinné poměry obviněného. Obviněný setrval na stanovisku, že z areálu odešel hlavními dveřmi, které nebyly uzamčené, aniž by musel překonávat jakoukoliv překážku.
6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. To však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, tedy přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku, která v horní hranici dosahuje až pěti let. Za jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze, jde-li o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky obviněného, jimiž se dožadoval příznivější korekce výměry trestu odnětí svobody, vyznívaly tímto směrem, neboť usiloval o přehodnocení významu a rozsahu okolností, za nichž utekl z výkonu trestu, jakož i dalších osobních a rodinných poměrů.
Jestliže trestní sazba § 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku činí až pět let odnětí svobody, je zřejmé, že uložený trest ve výměře dvaceti čtyř měsíců byl ukládán stále v první polovině zákonné trestní sazby, třebaže obviněný je výrazně kriminálně narušenou osobu. Dále uvedl, že trestání obviněného nevykazuje ani ústavněprávní deficity, kdyby zásah Nejvyššího soudu mohl být zcela výjimečně možný, k čemuž dochází tam, kde byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený.
8. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
12. Obviněný opřel své podání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který byl dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
13. Obviněný však veškeré své výhrady směřoval k výroku o trestu, jimiž v podstatě vytýkal nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, je možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. S odkazem na něj lze podat dovolání tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41, § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím těchto ani jiných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Je namístě doplnit, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), což ovšem obviněný netvrdil.
14. Pokud tedy obviněný shledával jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nepřiměřeně přísným, nenamítal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani ze zákona nepřípustný druh trest nebo výměru mimo stanovenou trestní sazbu, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu zejména podle § 39 tr. zákoníku především ve vztahu k posouzení polehčujících a přitěžujících okolností, což se zcela míjí s uplatněným (i jakýmkoliv jiným) dovolacím důvodem.
15. Zásah dovolacího soudu by nicméně ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
16. O takový případ se v posuzované věci evidentně nejedná. Soud prvního stupně ukládal obviněnému trest odnětí svobody v trestní sazbě ustanovení § 337 odst. 3 tr. zákoníku, která činí až pět let, přičemž obviněnému byl uložen nepodmíněný trest v délce dvou let, tedy v dolní polovině zákonné trestní sazby. Poukázal jednak na přitěžující okolnosti, tj. že obviněný je osobou, která byla v minulosti již 30x soudně trestána, přičemž v minulosti vykonal již několik nepodmíněných trestů odnětí svobody. Nebylo zjištěno, že by se obviněný v předmětné době dopustil protiprávní činnosti, avšak po dodání do výkonu trestu odnětí svobody bylo zjištěno, že je ovlivněn omamnými a psychotropními látkami. Obviněný se zdržoval mimo výkon trestu odnětí svobody více než dva měsíce, přičemž byl dopaden až po aktivní pátrací činnosti Policie ČR. Významné bylo pro zvolení odpovídajícího trestu taktéž hodnocení osoby obviněného, jeho dosavadního způsobu života a možností jeho nápravy s tím, že dosavadní opakované tresty mu uložené za různorodou trestnou činnost, mimo jiné i za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, se zjevně neosvědčily, neboť páchal trestnou činnost i nadále. Na druhou stranu bylo jako polehčující okolnost hodnoceno, že se obviněný doznal.
17. V návaznosti zejména na uvedená zjištění soud uzavřel, že na obviněného nelze působit jiným trestem než represivním. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje a konstatuje, že uložený trest odnětí svobody se jeví trestem odpovídajícím povaze a charakteru trestné činnosti i osobě obviněného a možnostem jeho nápravy, resp. nepochybně není extrémně přísný či zjevně nespravedlivý. Byť nebylo možné přehlédnout polehčující okolnost či další ve prospěch obviněného působící momenty, bylo zřejmé, že by vzhledem k jeho osobě uložení jiného trestu nevedlo k tomu, aby vedl řádný život (§ 55 odst. 2 tr. zákoníku).
18. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud shrnuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádnému jinému důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu