4 Tvo 103/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 3. 8. 2001
stížnost obviněného Ing. P. N., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
25. 6. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 35 T 13/2000 a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
U Vrchního soudu v Olomouci probíhá odvolací řízení v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 13/2000.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6.2001, sp. zn. 4 To
59/2001, byla podle § 72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost obviněného Ing. P. N.
o propuštění z vazby, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contr. nebyl přijat
písemný slib obviněného, podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contr. nebyly
přijaty nabídky písemných záruk za další chování tohoto obviněného a podle § 73
a odst. 1 tr. ř. a contr. nebyla přijata nabídka peněžité záruky 2 000 000,-
Kč. Toto usnesení obsahuje poučení, že proti němu není další řádný opravný
prostředek přípustný. Přesto proti němu podal obviněný Ing. P. N. stížnost.
Nejvyšší soud je sice podle § 146 odst. 2 písm. c) tr. ř. nadřízeným
orgánem příslušným k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení vrchního soudu, v
posuzované věci však nemohl přezkoumat důvodnost stížnosti obviněného Ing. P.
N. z hledisek § 147 odst. 1 tr. ř. z níže uvedených příčin.
Není pochyb o tom, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti obžalovaného o
propuštění z vazby je rozhodnutím o vazbě ve smyslu § 68 tr. ř., proti němuž je
obecně podle § 74 odst. 1 tr. ř. přípustná stížnost. Tato zásada ovšem podle §
141 odst. 2 tr. ř. platí jen tehdy, jestliže jde o usnesení, jímž soud rozhodl
v prvním stupni. V posuzovaném případě však Vrchní soud v Olomouci nerozhodl o
zamítnutí žádosti obviněného Ing. P. N. jako soud prvního stupně, ale jako
odvolací soud, tedy jako soud druhého stupně (v instančním slova smyslu), neboť
nejen rozhodnutí ve věci samé, ale i veškerá rozhodnutí s rozhodnutím o
odvolání související, tj. i rozhodnutí o žádosti obviněného o propuštění z
vazby, činí jako soud druhého stupně. Výkladem z opaku (arg. a contrario)
ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. je proto třeba dovodit, že proti takovému
usnesení soudu, které činí jako soud druhého stupně, stížnost přípustná není.
Pro správnost tohoto názoru svědčí i další argument právní logiky a maiori ad
minus (od většího k menšímu), neboť pokud proti rozhodnutí odvolacího soudu
učiněnému ve věci samé (věci hlavní) není přípustný řádný opravný prostředek,
nemůže být tím spíše přípustný ani proti rozhodnutí, jímž je v tom samém
odvolacím řízení řešena pouze otázka s touto hlavní věci související, ale
nedosahující jejího významu. Tento názor je konečně v souladu i s principem
dvojinstančnosti soudního řízení.
Nejvyšší soud považuje za nutné rovněž uvést, že v mnoha případech
považuje za důvodné přezkoumat z podnětu stížnosti i takové usnesení odvolacího
soudu, proti kterému v intencích předcházejících úvah neshledává stížnost
přípustnou. Tak tomu bude zejména v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího
soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), která je podle čl.
10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.
Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo
jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně
rozhodl o zákonnosti jeho zbavení osobní svobody a nařídil propuštění, je-li
zbavení svobody nezákonné. Obviněný může toto právo vykonávat i opakovanou
žádostí o propuštění z vazby podle § 72 odst. 2 tr. ř. s tím, že pokud ji podá
v řízení před soudem prvního stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost
přípustná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud stížnost obviněného Ing.
P. N. podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, aniž z jejího podnětu
přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a předcházející řízení.
Poučení, které Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení uvedl o
nepřípustnosti stížnosti, považuje Nejvyšší soud za správné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 3. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal