Nejvyšší soud Usnesení trestní

4 Tvo 103/2001

ze dne 2001-08-03
ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.103.2001.1

4 Tvo 103/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 3. 8. 2001

stížnost obviněného Ing. P. N., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne

25. 6. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v

Ostravě pod sp. zn. 35 T 13/2000 a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost z a m í t á .

U Vrchního soudu v Olomouci probíhá odvolací řízení v trestní věci vedené u

Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 13/2000.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6.2001, sp. zn. 4 To

59/2001, byla podle § 72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost obviněného Ing. P. N.

o propuštění z vazby, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contr. nebyl přijat

písemný slib obviněného, podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contr. nebyly

přijaty nabídky písemných záruk za další chování tohoto obviněného a podle § 73

a odst. 1 tr. ř. a contr. nebyla přijata nabídka peněžité záruky 2 000 000,-

Kč. Toto usnesení obsahuje poučení, že proti němu není další řádný opravný

prostředek přípustný. Přesto proti němu podal obviněný Ing. P. N. stížnost.

Nejvyšší soud je sice podle § 146 odst. 2 písm. c) tr. ř. nadřízeným

orgánem příslušným k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení vrchního soudu, v

posuzované věci však nemohl přezkoumat důvodnost stížnosti obviněného Ing. P.

N. z hledisek § 147 odst. 1 tr. ř. z níže uvedených příčin.

Není pochyb o tom, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti obžalovaného o

propuštění z vazby je rozhodnutím o vazbě ve smyslu § 68 tr. ř., proti němuž je

obecně podle § 74 odst. 1 tr. ř. přípustná stížnost. Tato zásada ovšem podle §

141 odst. 2 tr. ř. platí jen tehdy, jestliže jde o usnesení, jímž soud rozhodl

v prvním stupni. V posuzovaném případě však Vrchní soud v Olomouci nerozhodl o

zamítnutí žádosti obviněného Ing. P. N. jako soud prvního stupně, ale jako

odvolací soud, tedy jako soud druhého stupně (v instančním slova smyslu), neboť

nejen rozhodnutí ve věci samé, ale i veškerá rozhodnutí s rozhodnutím o

odvolání související, tj. i rozhodnutí o žádosti obviněného o propuštění z

vazby, činí jako soud druhého stupně. Výkladem z opaku (arg. a contrario)

ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. je proto třeba dovodit, že proti takovému

usnesení soudu, které činí jako soud druhého stupně, stížnost přípustná není.

Pro správnost tohoto názoru svědčí i další argument právní logiky a maiori ad

minus (od většího k menšímu), neboť pokud proti rozhodnutí odvolacího soudu

učiněnému ve věci samé (věci hlavní) není přípustný řádný opravný prostředek,

nemůže být tím spíše přípustný ani proti rozhodnutí, jímž je v tom samém

odvolacím řízení řešena pouze otázka s touto hlavní věci související, ale

nedosahující jejího významu. Tento názor je konečně v souladu i s principem

dvojinstančnosti soudního řízení.

Nejvyšší soud považuje za nutné rovněž uvést, že v mnoha případech

považuje za důvodné přezkoumat z podnětu stížnosti i takové usnesení odvolacího

soudu, proti kterému v intencích předcházejících úvah neshledává stížnost

přípustnou. Tak tomu bude zejména v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího

soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o

ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), která je podle čl.

10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.

Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo

jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně

rozhodl o zákonnosti jeho zbavení osobní svobody a nařídil propuštění, je-li

zbavení svobody nezákonné. Obviněný může toto právo vykonávat i opakovanou

žádostí o propuštění z vazby podle § 72 odst. 2 tr. ř. s tím, že pokud ji podá

v řízení před soudem prvního stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost

přípustná.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud stížnost obviněného Ing.

P. N. podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, aniž z jejího podnětu

přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a předcházející řízení.

Poučení, které Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení uvedl o

nepřípustnosti stížnosti, považuje Nejvyšší soud za správné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 3. srpna 2001

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Pácal