4 Tvo 106/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 1. srpna 2001 stížnost obžalovaného D. B., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 2 Ntv 19/01, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á.
Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě stížnost obžalovaný
D. B., a to prostřednictvím jednoho ze svých obhájců, která nebyla blíže
odůvodněna.
Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1, 2 tr. ř. přezkoumal
správnost výroku napadeného usnesení v části týkající se osoby stěžovatele,
jakož i příslušnou část řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k
závěru, že podaná stížnost není důvodná.
V prvé řadě je třeba poznamenat, že ohledně osoby obžalovaného
D. B. byla vazební lhůta Vrchním soudem v Praze již vícekrát prodlužována,
naposledy do 1. 7. 2001 jeho usnesením ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 2 Ntv 8/01,
neboť dvouletá lhůta vazby u obžalovaného uplynula dnem 13. 1. 2001.
Jmenovaný je stíhán společně s obviněnými J. P. a M. B. pro
trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. a pro tentýž
trestný čin podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 4 T 26/99 byl ve své odsuzující
části, a to i ohledně obžalovaného D. B. zrušen v odvolacím řízení usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 2 To 37/01, přičemž věc byla
Městskému soudu v Praze vrácena, aby ji znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k
povolenému prodloužení lhůty ke zpracování písemného rozhodnutí soudu druhého
stupně do 12. 6. 2001, byl návrh na další prodloužení vazební lhůty mj. i u
obžalovaného D. B. podán předsedou odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze dne
14. 6. 2001, tedy v souladu s podmínkami obsaženými v ustanovení § 71 odst. 5,
odst. 6 tr. ř.
Z obsahu spisu jakož i z odůvodnění napadeného usnesení
vyplývá, že u obžalovaného D. B. je spatřován nadále tzv. útěkový důvod vazby
uvedený v § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán hrozbou vysokého trestu
odnětí svobody, přičemž se lze reálně obávat toho, že by v případě propuštění
na svobodu mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak dalšímu průběhu trestního
stíhání, ale i případnému trestu vyhnul. V tomto ohledu lze souhlasit s obavou
i argumenty vyjádřenými v odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze
a je možné na ně v plném rozsahu odkázat.
Nejvyšší soud nemá ani žádné výhrady k tomu, že vazba
obžalovaného byla podle § 71 odst. 3 tr. ř. opětovně prodloužena nad základní
dvouletou lhůtu do 31. 10. 2001. Od posledního pravomocného rozhodnutí o
prodloužení vazební lhůty Vrchním soudem v Praze z 20. 3. 2001 se věcí zabýval
v rámci odvolacího řízení tento soud, coby soud druhého stupně, a v jeho
činnosti zcela důvodně nebylo shledáno žádných neopodstatněných průtahů.
Vlastní věc je třeba s ohledem na její povahu a obsah považovat za obtížnou z
hlediska náročnosti dokazování, v čemž lze rovněž souhlasit s Vrchním soudem v
Praze a plně se odvolat na jeho podrobné zdůvodnění v napadeném usnesení. Tato
okolnost také způsobila, že trestní stíhání nebylo možné skončit nejenom ve
dvouleté vazební lhůtě, ale ani v naposledy prodloužené lhůtě do 1. 7. 2001.
Napadené rozhodnutí vrchního soudu o dalším prodloužení vazby
obžalovaného lze označit za správné i z hlediska splnění zákonné podmínky
spočívající v předpokladu, že by propuštěním obžalovaného na svobodu hrozilo
zmaření nebo alespoň podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. V tomto
ohledu je třeba vycházet z charakteru trestné činnosti, pro níž je obžalovaný
stíhán, z poznatků k jeho osobě a zejména z ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle
něj je účelem trestního řízení mj. náležité zjištění trestných činů a
spravedlivé potrestání jejich pachatelů, přičemž provedené řízení musí též
působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti.
Těchto požadavků by v konkrétním případě nebylo možné dosáhnout, pokud by
nebyla zabezpečena účast obžalovaného v dalším řízení, které se ve věci bude
konat.
Lhůta o níž byla vazba obžalovaného prodloužena lze označit za
nutnou k provedení všech úkonů, které odvolací soud uložil soudu prvního
stupně, k novému vyhodnocení důkazů a k opětovnému vydání meritorního
rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem neshledal Nejvyšší soud
stížnost obžalovaného D. B. důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c)
tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 1. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c