4 Tvo 131/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 18.
září 2001 stížnost obžalovaného Ing. J. Š., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 9 To 83/01, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn. 28 T 63/2000, a rozhodl t
a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Obžalovaný Ing. J. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 28 T 63/2000, uznán vinným
pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1,
odst. 4 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti
roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do
věznice s dohledem. Vzhledem k tomu, že proti rozsudku podal v zákonné lhůtě
odvolání, byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k řízení o tomto opravném
prostředku. V písemně odůvodněném odvolání pak požádal i o propuštění z vazby
na svobodu.
Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze podle § 72 odst. 2 tr.
ř. tak, že žádost obžalovaného zamítl.
Obžalovaný Ing. J. Š. podal proti tomuto usnesení stížnost, jíž
zdůvodnila jeho obhájkyně. Podle názoru stěžovatele nerozhodoval vrchní soud s
ohledem na zákon a skutkový stav, přičemž podrobně rozvádí pochybení, jichž se
podle jeho názoru tento soud dopustil. Okolnost, že obžalovaný by se mohl
trestnímu stíhání vyhýbat či se před ním skrývat, musí mít oporu v konkrétních
skutečnostech, přičemž v posuzované věci tomu tak není, a předpoklad útěku je
jenom mlhavý a konkrétně ničím neodůvodněn. V situaci, kdy nadto je i pochybné,
zda obžalovaný vůbec svým jednáním naplnil skutkovou podstatu pokusu trestného
činu, jímž byl uznán vinným, je pak další trvání vazby nepodložené. Proto
navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a aby byl propuštěn z vazby na
svobodu.
Z podnětu této stížnosti se Nejvyšší soud primárně zabýval otázkou její
přípustnosti jako základní podmínky přezkumu usnesení podle § 147 odst. 1 tr.
ř. a učinil v tomto směru následující závěry.
Rozhodnutí podle § 72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obviněného o
propuštění z vazby na svobodu, je rozhodnutím o vazbě podle § 74 odst. 1 tr.
ř., proti kterému je zásadně přípustná stížnost. Podle ustanovení § 141 odst. 2
tr. ř. lze však stížností napadnout usnesení soudu jen v těch případech, kde to
zákon výslovně připouští a jestliže soud rozhoduje ve věci v prvním stupni.
Platný trestní řád neobsahuje z této zásady žádnou výjimku - pokud vrchní soud
rozhoduje o prodloužení lhůty trvání vazby nad dva roky, rozhoduje podle
ustanovení, které je lex specialis ve vztahu k obecnému ustanovení o věcné
soudní příslušnosti, a rozhoduje proto jako soud prvního stupně. Jde tedy o to,
zda jiná rozhodnutí než ve věci samé, která učiní odvolací soud v rámci řízení
o tomto řádném opravném prostředku, jsou rozhodnutími soudu prvního či druhého
stupně.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu všechna tato další rozhodnutí (např.
o vazbě, o vyloučení soudců, o pořádkové pokutě, o přibrání znalce atd.) nelze
chápat zcela izolovaně, jakoby s rozhodnutími ve věci samé nesouvisela, ale jde
vesměs o rozhodnutí, která (hlavní) rozhodnutí ve věci samé připravují,
eventuálně uskutečňují jeho výkon. Významu rozhodnutí ve věci samé však
nedosahují, i když na nich často závisí, zda k rozhodnutí ve věci samé vůbec
dojde a zda toto rozhodnutí bude správné, popřípadě zda bude správně vykonáno.
Odvolací soud tato rozhodnutí také nečiní v nějakém zvláštním řízení, nýbrž v
řízení odvolacím (často v tom samém veřejném zasedání, v němž rozhodne též o
podaném odvolání). Již z těchto důvodů je tedy zřejmé, že usnesení, jímž v
posuzované věci rozhodl odvolací soud podle § 72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí
žádosti obžalovaného Ing. J. Š. o propuštění z vazby, je rozhodnutím soudu
druhého stupně, proti němuž podle § 141 odst. 2 tr. ř. a contrario stížnost
přípustná není.
Tento závěr odpovídá i argumentu právní logiky a maiori ad minus, neboť
pokud soud druhého stupně rozhoduje bez přípustnosti řádného opravného
prostředku o nejvýznamnější otázce, tj. otázce viny a trestu, rozhoduje tím
spíše bez jeho přípustnosti o otázkách tohoto významu nedosahujících.
Uvedený závěr není v rozporu ani s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod o právu na spravedlivý proces, neboť český
trestní proces je ovládán zásadou dvojinstančnosti řízení, takže odvolací soud
rozhoduje jako konečná instance a jeho rozhodnutí jsou proto napadnutelná jen
mimořádnými opravnými prostředky. Článek 5 odst. 4 citované Úmluvy, podle něhož
„každý, kdo byl zbaven osobní svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo
podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti zbavení
jeho osobní svobody“, je třeba vykládat tak, že tímto řízením se nemíní
bezpodmínečně jen řízení o řádném opravném prostředku - i když tomu tak
zpravidla je (§ 74 odst. 1 tr. ř.). Výjimku tvoří vzpomenuté ustanovení § 141
odst. 2 tr. ř. a rovněž případy, kdy o vazbě rozhoduje za podmínek § 275 odst.
3 tr. ř. Nejvyšší soud. Ovšem i ve všech těchto případech je přezkum důvodů
existence vazby možný. Děje se tak především z úřední povinnosti, neboť zákon v
ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř. stanoví, že všechny orgány činné v trestním
řízení jsou povinny v každém období trestního stíhání zkoumat, zda důvody vazby
ještě trvají nebo zda se nezměnily. Pomine-li důvod vazby, musí být obviněný
ihned propuštěn na svobodu. Dále se tak děje z podnětu obviněného (§ 72 odst. 2
tr. ř.), jenž má právo kdykoli žádat o propuštění na svobodu, přičemž o této
žádosti musí být neodkladně rozhodnuto. Konečně se tak děje i v souvislosti s
rozhodováním podle § 71 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby. Přezkoumání
důvodů vazby je tedy možné i za procesního stavu, kdy zákon výjimečně
neumožňuje přezkum na základě řádného opravného prostředku.
Pokud tedy vrchní soud v poučení o opravném prostředku uvedl, že
stížnost proti uvedenému usnesení je přípustná, jde o poučení nesprávné.
Nejvyšší soud pak z výše uvedených důvodů rozhodl tak, že podanou stížnost
obžalovaného Ing. Jána Štancela bez meritorního přezkoumání věci (§ 147 odst. 1
tr. ř.) jako nepřípustnou podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 18. září 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná