4 Tvo 145/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. prosince 2000 v neveřejném
zasedání stížnost obviněného T. M. A. A. R., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 11. 2000, sp. zn. 6 Ntv 15/2000, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2000, sp. zn. 6 Ntv 15/2000,
byla podle § 71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obviněného T. M. A. A. R. do
30. března 2001.
V zákonné lhůtě podal obviněný T. M. A. A. R. prostřednictvím svého obhájce
proti tomuto usnesení stížnost, ve které mimo jiné uvádí, že vyšetřovatel
spojil několik trestních věcí a bylo nutno opakovat vyšetřovací úkony, vazební
důvod podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. je odůvodněn pouze tím, že je obviněný
cizinec s bydlištěm i mimo území České republiky, což je v rozporu s
judikaturou Ústavního soudu. V závěru stížnosti bylo navrženo zrušení
napadeného usnesení a propuštění obviněného na svobodu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. ř. správnost výroku
napadeného usnesení, týkajícího se obviněného T. M. A. A. R., jakož i řízení,
které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.
Obviněný T. M. A. A. R. je spolu s dalšími 30 spoluobviněnými stíhán pro
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 dílem dokonaný, dílem ve
stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. jako
člen zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Trestná činnost obviněných měla
spočívat v tom, že od počátku roku 1996 nejméně do konce měsíce srpna 1997 na
základě zejména padělaných nevyplacených poštovních poukázek typu "A" a "C" si
nechali zasílat na účty, které byly u různých peněžních ústavů, větší částky
peněz, které byly bezprostředně vybírány nebo to měli obvinění v úmyslu, čímž
byla s. p. Česká pošta Praha způsobena škoda ve výši nejméně 40 000 000,- Kč, a
jednání obviněných směřovalo ke způsobení škody ve výši 250 000 000,- Kč.
Konkrétní podíl obviněného R. na popsané trestné činnosti měl spočívat v tom,
že po vzájemné dohodě s obviněným M. M. založili dne 9. 4. 1997 běžný účet v C.
bance a. s., pobočka P., dále účet u FB. a. s., pobočka P., a účet v KB,
pobočka P., čísla účtů předali dalším osobám, které na ně prostřednictvím
padělaných nevyplacených poštovních poukázek, vložených do poštovní přepravy,
zasílaly různé finanční částky, přičemž obviněný M. na pokyn obviněného R.
vystavil příkazy k bankovním převodům peněz, které takto měly být získány, z
jednotlivých účtů na další účet vedený u ČSOB a. s., pobočka P., založený pro
firmu C., k němuž měl obviněný R. jako jediný dispoziční právo. Tímto způsobem
mělo být získáno více než 56 000 000,- Kč. Dále měl obviněný po dohodě s
obviněným M. od něj získat plnou moc, na jejímž základě uzavřel na jméno
obviněného M. obchodní smlouvu s firmou FIO B. s. r. o. se sídlem v P., za
účelem nákupu a prodeje cenných papírů, přičemž firma jim sdělila číslo svého
účtu, vedeného u IPB a. s., pobočka P., kam měly být zaslány peníze k nákupu
cenných papírů, a na uvedený účet pak směřovaly finanční částky, jež byly
uvedeny na padělaných nevyplacených poštovních poukázkách. K přesné
identifikaci platby byl určen variabilní symbol shodný s rodným číslem plátce,
přičemž obviněný R. na základě uvedené plné moci určil jako plátce sebe a
obviněného M. Číslo účtu včetně variabilního symbolu byly předány dalším
osobám, které opět pomocí padělaných nevyplacených poštovních poukázek měly
zasílat na účet plátce, obviněného M., další peníze v celkové výši nejméně 36
752 000,- Kč. Následně pak na základě dopisu, zaslaného obviněným R. zástupci
firmy FIO B. s. r. o. panu K., měly být peníze došlé na účet plátce M. okamžitě
převedeny na účet obviněného R.
Vazba obviněného T. M. A. A. R. počala dnem 17. 12. 1997, o čemž rozhodl dne
19. 12. 1997 usnesením pod sp. zn. Nt 863/97 soudce Obvodního soudu pro Prahu
1. Důvody vazby byly shledány podle § 67 písm. a), b) tr. ř. (ve znění tehdy
platném). Lhůta trvání vazby byla několikráte prodlužována, naposledy usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 6 Ntv 8/2000, ve spojení s
usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 4 Tvo
68/2000, do 30. 11. 2000, přičemž nadále byl shledán důvod vazby podle § 67
odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky především zjistil, že žádost o prodloužení lhůty
trvání vazby byla podána ve smyslu § 71 odst. 5 tr. ř. osobou k tomu
oprávněnou, a to ve lhůtě, která je v souladu se zákonným požadavkem ustanovení
§ 71 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud se v plné míře ztotožňuje se závěry uvedenými v napadeném
usnesení, že u obviněného T. M. A. A. R. nadále trvají vazební důvody uvedené v
§ 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného
usnesení, zejména pak na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.
2000, sp. zn. 4 Tvo 68/2000, v této trestní věci. V něm jsou zevrubně popsány
vazby obviněného na Tuniskou republiku, charakter posuzované trestné činnosti
tohoto obviněného i hrozící vysoký trest odnětí svobody. Všechny tyto konkrétní
skutečnosti odůvodňují vazební důvod uvedený v § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval správností rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
pokud jde o splnění dalších podmínek pro prodloužení vazby vymezených v
ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. a také v tomto směru neshledal pochybení. Od
posledního pravomocného rozhodnutí o prodloužení vazby ze dne 21. 6. 2000 byla
prováděna celá řada vyšetřovacích úkonů, např. bylo vyslechnuto 105 svědků. V
této fázi řízení nebyly Nejvyšším soudem shledány žádné průtahy v řízení. K
námitce obviněného T. M. A. A. R., že byly nedůvodně spojovány trestní věci a
došlo pak k prodloužení trestního řízení, lze rovněž odkázat na předchozí
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 4 Tvo 68/2000, kde je
především zdůrazněna dikce ustanovení § 20 odst. 1 tr. ř. o povinnosti konat
společné řízení.
Správné je napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i v té části, kdy je
konstatováno, že propuštěním obviněného z vazby na svobodu by došlo
přinejmenším k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1
tr. ř.), a to reálným nebezpečím z uprchnutí obviněného.
Lhůta trvání vazby byla prodloužena na nezbytně nutnou dobu, jíž období do 30.
3. 2001 je, a to vzhledem k rozsahu důkazů, jež mají být provedeny a jež státní
zástupce ve své žádosti dostatečně konkrétně specifikoval. Ani v tomto směru
pak Nejvyšší soud neshledal pochybení a důvod ke korekci rozhodnutí.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost obviněného
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 21. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal