4 Tvo 150/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 22.
prosince 2000 stížnost obžalovaného M. M., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 3 Ntv 15/2000, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 10/98, a rozhodl
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného M. M. z a m í t
á .
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 3 Ntv
15/2000 prodloužil podle § 71 odst. 3 tr. ř. lhůtu trvání vazby obžalovaného M.
M. do 24. 3. 2001.
V zákonné třídenní lhůtě podal prostřednictvím své obhájkyně proti
usnesení stížnost obžalovaný M. M. Stížnost je pouze formálně ohlášena,
neobsahuje však důvody.
Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti přezkoumal
podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i
příslušnou část řízení, které jeho vydání předcházelo, a zjistil, že stížnost
není důvodná.
Obžalovaný M. M. byl obžalobou Krajského státního zastupitelství v
Ostravě, pobočka v Olomouci, stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §
221 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož se měl dopustit jako zvlášť nebezpečný
recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., dále pak pro trestné činy omezování
osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1 tr.
zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V
současné době je věc ve stadiu, kdy nalézací soud rozhodl dne 19. 10. 2000
rozsudkem tak, že obžalovaného uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41
odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst.
1, odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst.
1 tr. zák. a § 222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §
41 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož
výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou
ostrahou. Proti rozsudku podal obžalovaný M. M. v zákonné osmidenní lhůtě
odvolání, které bude předloženo Vrchnímu soudu v Olomouci.
Obžalovaný byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Přerově
ze dne 24. 12. 1997, sp. zn. Nt 124/97, z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b),
c) tr. ř. (ve znění zákona tehdy platného). Vazba počala dnem 23. 12. 1997.
Obžalovaný byl poté usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze
dne 16. 12. 1998, sp. zn. 29 T 10/98, z vazby propuštěn a převeden do výkonu
trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl uložen pravomocným
rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 T
192/97. Poté byl obžalovaný znovu vzat do vazby usnesením Krajského soudu v
Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 6. 1999, sp. zn. 2 T 10/98, s počátkem
vazby dne 30. 6. 1999 a důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř.
(ve znění zákona č. 166/1998 Sb.). Dvouletá lhůta trvání vazby skončila dnem
24. 6. 2000. Doba trvání vazby obžalovaného byla opakovaně prodlužována,
naposledy usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 3 Ntv
10/2000, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2000, sp. zn. 3
Tvo 111/2000, a to do 24. 12. 2000. Více než patnáct dnů před skončením této
lhůty navrhl předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,
další prodloužení vazby.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v souladu se zákonem, pokud vazbu
obžalovaného M. M. prodloužil do 24. 3. 2001.
S rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci je třeba souhlasit především v
tom, že na straně obžalovaného nadále trvají důvody vazby podle § 67 odst. 1
písm. a), c) tr. ř. (ve znění zákona č. 166/1998 Sb.). Obava, že při pobytu na
svobodě obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání
nebo trestu vyhnul, je v současné době zesilována tím, že obžalovanému byl, byť
nepravomocně, uložen citelný trest odnětí svobody. Obava, že na svobodě bude
pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, vyplývá ze samotné povahy
jednání, za něž je obžalovaný opakovaně odsuzován, přičemž i v posuzované
trestní věci se měl dopustit opakovaných násilných útoků.
Vrchní soud v Olomouci zhodnotil dosavadní průběh trestního stíhání,
zejména úsek od předcházejícího prodloužení vazby, s odpovídajícím závěrem, že
ani v prodloužené vazební lhůtě nebylo možné skončit trestní stíhání ze
závažných důvodů ve smyslu § 71 odst. 3 tr. ř. Celkově byla doba dosavadního
trestního stíhání primárně ovlivněna potřebou rozsáhlého dokazování, značnou
roztříštěností důkazů, pokud jde o místa, kde se tyto důkazy nacházely, a okruh
subjektů, jejichž součinnost při opatřování důkazů bylo nutné zajistit. Délka
trestního stíhání není důsledkem nějaké dlouhodobé nečinnosti orgánů činných v
trestním řízení nebo jejich evidentní liknavostí. To se týká i období
předcházejícího prodloužení vazby. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci,
soustředěně vedl řízení k tomu, aby dokončil hlavní líčení. Na překážky, jimiž
bylo řízení ztěžováno a které spočívaly v nepřítomnosti předvolaných svědků,
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci sice reagoval odročením hlavního
líčení, kterýžto procesní postup byl za dané situace nezbytný, avšak současně i
konkrétními opatřeními směřujícími k tomu, aby přítomnost svědků byla v hlavním
líčení zajištěna.
Vrchní soud v Olomouci správně usoudil, že propuštěním obžalovaného na
svobodu by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního
řízení. K tomu je třeba dodat, že i když vyhlášením nepravomocného rozsudku
bylo účelu trestního řízení, jak je vymezen v § 1 odst. 1 tr. ř. zčásti
dosaženo, nelze přehlížet, že pokud by se obžalovaný v návaznosti na konkrétní
podobu vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. stal pro soud
nedosažitelným, nebylo by možné soudní řízení dokončit a plně vyčerpat účel
trestního řízení. Navíc výrazná míra v níž je naplněn vazební důvod podle § 67
odst. 1 písm. c) tr. ř., opodstatňuje závěr, že propuštěním obžalovaného na
svobodu by byl způsobem předvídaným § 71 odst. 3 tr. ř. ohrožen účel trestního
řízení v té části, v níž podle § 1 odst. 1 tr. ř. jde o zamezování trestné
činnosti.
Doba, na kterou Vrchní soud v Olomouci vazbu prodloužil, se jeví jako
nezbytně nutná jak vzhledem k povaze a závažnosti věci, tak vzhledem ke stadiu,
v němž se řízení nachází.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.
ř. zamítl stížnost obžalovaného Milana Miča.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 22. prosince 2000
Předsedkyně senátu:
JUDr. D. N.