4 Tvo 157/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 8. ledna 2002 stížnost obžalovaného R. M. proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 2 To 84/01, v trestní věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 18/94, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á.
Dne 13. 9. 2001 mělo být Vrchním soudem v Praze ve veřejném zasedání
projednáno odvolání obžalovaného R. M. a jeho matky K. M. proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 10 T 18/94. Odvolací řízení
v této věci bylo konáno senátem 2 To, jemuž byla přidělena podle rozvrhu práce
Vrchního soudu v Praze na rok 2001, a byla vedena pod spisovou značkou 2 To
84/01. Na počátku veřejného zasedání byla přečtena část odůvodnění odvolání
matky obžalovaného, v níž navrhla, aby předmětná věc byla Vrchnímu soudu v
Praze odňata a byla přikázána k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v
Olomouci. Z tohoto důvodu bylo veřejné zasedání odročeno na neurčito.
Dne 19. 9. 2001 byl k Vrchnímu soudu v Praze doručen návrh obžalovaného
R. M., v němž žádá, aby z vykonávání dalších úkonů v této trestní věci byli
vyloučeni soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. J. Z. a JUDr. P. S. Tento návrh
odůvodnil tím, že oba jmenovaní soudci za předsednictví tehdejšího předsedy
senátu 2 To JUDr. V. V rozhodovali v předmětné trestní věci již dne 11. 4. 1996
rozsudkem sp. zn. 2 To 217/95. Tento rozsudek byl nálezem Ústavního soudu č. j.
IV. ÚS 153/96 zrušen a Vrchní soud v Praze následně rozhodl svým rozsudkem z 1.
9. 1997, sp. zn. 2 To 61/97 stejně jako v předchozím rozsudku. I tento
rozsudek byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, č. j. IV. ÚS
418/97. Po opětovném přidělení této trestní věci do senátu 2 To předseda senátu
JUDr. V. V. přípisem ze dne 1. 3. 1998 adresovaným tehdejšímu místopředsedovi
Vrchního soudu v Praze sdělil, že považuje za neúnosné, aby tento senát nadále
ve věci rozhodoval a požádal o přidělení věci jinému senátu. Ve věci pak
rozhodoval na základě opatření místopředsedy Vrchního soudu v Praze jiný senát,
který svým usnesením ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 10 To 24/98 napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
novému projednání.
Usnesením ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 2 To 84/01 senát Vrchního soudu v
Praze rozhodl podle § 31 odst. 1 tr. ř., že předseda senátu JUDr. J. Z. a
soudce JUDr. P. S. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení,
vedeného proti obžalovanému R. M. u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To
84/01. V odůvodnění tohoto usnesení se konstatuje, že oba jmenovaní soudci
nemají žádný vztah k osobě obžalovaného R. M., k jeho obhájci, k další
odvolatelce K. M., ani k poškozeným. Rovněž k samotné projednávané trestní věci
nemají takový vztah, který by jim bránil být v této věci činnými jako soudci.
Takový závěr nelze dovodit z žádného jejich projevu vůči obžalovanému či dalším
stranám v jednací síni ani mimo ni. Jmenovaní soudci jako členové odvolacího
senátu tudíž nezavdali žádným způsobem příčinu k závěru o jejich podjatosti
vůči obžalovanému R. M.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obžalovaný R. M.
stížnost, a to navzdory obsahu poučení, kterým bylo napadené usnesení opatřeno,
že proti němu není řádný opravný prostředek přípustný. Ve stížnosti je v prvé
řadě napadána nesprávnost aplikovaného poučení, přičemž je poukazováno na
některé nálezy Ústavního soudu, z nichž vyplývají právní závěry o přípustnosti
stížnosti proti takovémuto druhu usnesení vydanému v odvolacím řízení. V další
části stížnosti je poukazováno i na obsahovou vadnost napadeného usnesení.
Uplatněné námitky se v podstatě koncentrují do názoru, že pokud uvedení soudci
již dříve prostřednictvím tehdejšího předsedy senátu 2 To JUDr. V. V.
adresovali místopředsedovi Vrchního soudu v Praze přípis, v němž považují za
nenosný stav, aby stejný senát ve věci nadále rozhodoval, protože má odlišný
právní názor než Ústavní soud, vyjádřili tak své obavy z podjatosti pro svůj
poměr k věci. Z toho vyplývá, že soudci JUDr. J. Z. a JUDr. P. S. nemohou ve
věci nestranně rozhodovat, protože lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. V
závěru stížnosti bylo proto navrženo, aby Nejvyšší soud napadené usnesení jako
nezákonné a protiústavní zrušil a sám rozhodl, že oba jmenovaní soudci jsou z
vykonávání dalších úkonů trestního řízení v této věci vyloučeni.
Nejvyšší soud se především zabýval otázkou, zda stížnost proti
napadenému usnesení je přípustná. Jak již bylo zmíněno, v napadeném usnesení
je uvedeno poučení, podle něhož stížnost přípustná není. S takovýmto názorem
ale nelze souhlasit.
Podle § 141 odst. 1 tr. ř. opravným prostředkem proti usnesení je
stížnost.
Podle § 141 odst. 2 tr. ř. stížností lze napadnout každé usnesení
policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout
jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve
věci v prvním stupni.
Podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb.) každý má právo na to, aby jeho záležitost byla
spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným
soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o
oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu (právo na spravedlivý
proces).
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.)
každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a
nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Z práva na spravedlivý proces vyplývá nejen požadavek, aby ve věci
rozhodoval nezávislý a nestranný soud, ale i požadavek, aby rozhodnutí soudu v
případě návrhu na vyloučení soudce podléhalo přezkumu soudem vyššího stupně.
Jen tak lze realizovat právo na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny
základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud již ve
svém usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 7 To 38/2001 uvedl, že v některých
případech považuje za důvodné přezkoumat z podnětu stížnosti i takové usnesení
odvolacího soudu, proti kterému stížnost podle § 141 odst. 2 tr. ř.
neshledává přípustnou. Je tomu tak v případech, kdy přezkum usnesení
odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle čl. 10
Ústavy České republiky (č. 1/1993 Sb.) bezprostředně závazná a má přednost před
zákonem. Typicky jde o stížnost podanou proti usnesení, jímž by odvolací soud
sám s konečnou platností rozhodl o vyloučení svého soudce. Tentýž právní názor
zaujal i velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém
rozhodnutí sp. zn. 15 Tvo 165/2001.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud učinil závěr, že stížnost obžalovaného
R. M. proti napadenému usnesení je přípustná.
Na jejím podkladě pak Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř.
přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení jež mu
předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení
vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané
věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení nemůže nestranně rozhodnout. Zákon tedy v uvedeném ustanovení uvádí
taxativně pouze tři důvody vyloučení soudce, a to pro poměr k projednávané
věci, poměr k daným osobám a konečně poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že ani u jednoho ze
jmenovaných soudců Vrchního soudu v Praze nejsou spatřovány důvody pro jejich
vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. Naproti tomu obžalovaný ve své stížnosti je
toho názoru, že JUDr. J. Z. a JUDr. P. S. vyjádřili takový postoj k předmětné
věci, že jsou z jejího dalšího projednávání vyloučeni mj. i proto, že se
neztotožňují s právním názorem vysloveným Ústavním soudem.
Nejvyšší soud v celé věci zaujal následující závěry. Odlišný právní
názor nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř.,
když ohledně ostatních v něm uvedených důvodů vyloučení je zřejmé, že odlišný
právní názor na ně nedopadá. Poměr k projednávané věci může spočívat např. v
tom, že soudce sám nebo osoba mu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou
činností nebo byli jejími svědky. Z dikce zákona i z povahy problému tedy
vyplývá, že projednávanou věcí nutno rozumět skutek a všechny faktické
okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít
zcela konkrétní podobu, musí mít i osobní charakter, aby mohl být dostatečně
pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové osoby
přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže proto
postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj
vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k
věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právní kvalifikace skutku. V
daném konkrétním případě problematiky zda obžalovaný naplnil veškeré zákonné
znaky trestného činu, či nikoli. Připuštění tohoto důvodu vyloučení orgánu
činného v trestním řízení není možné ani v obecné rovině, protože odlišnost
právního názoru na věc není v činnosti těchto orgánů ničím výjimečným. Na tuto
situaci trestní řád pamatuje, pokud jde o činnost soudů, např. v ustanovení §
264 odst. 1 tr. ř., kde se výslovně uvádí, že soud, jemuž byla věc vrácena k
novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem odvolacího soudu.
Obdobně tomu je i v situaci vyplývající z ustanovení § 265 s odst. 1 tr. ř.
nebo § 270 odst. 4 tr. ř.
Navzdory určitým nedostatkům předchozí právní úpravy (do 31. 12. 2001)
o otázce závaznosti nálezů Ústavního soudu, nebylo o ní možné pochybovat nebo
ji dokonce vylučovat v konkrétní Ústavním soudem rozhodnuté věci. Podle čl. 89
odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb., ve znění novel (Ústava České republiky), je
totiž vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i
osoby, a tedy i pro všechny soudy České republiky. Od 1. 1. 2002, kdy nabyla
účinnosti novela trestního řádu provedená zák. č. 265/2001 Sb., bylo v jeho
ustanovení § 314 h odst. 1 jednoznačně zakotveno, že orgán činný v trestním
řízení, jehož rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu, je ve svém
dalším postupu vázán právním názorem, který ve věci Ústavní soud vyslovil.
Trestní řád tedy v celé řadě ustanovení přímo předpokládá, že ve věci
bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to,
zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, event. Ústavního soudu vnitřně
ztotožní. Zákon takovému soudci ale ukládá, aby se při svém rozhodování takovým
právním názorem nadřízeného soudu, příp. Ústavního soudu řídil. Z této
skutečnosti je proto zřejmé, že odlišný právní názor na věc, jako důvod
vyloučení soudce neobstojí, neboť v něm nelze spatřovat důvodnou pochybnost o
nepodjatosti takového soudce. Obdobné závěry vyjádřil Nejvyšší soud již ve svém
rozsudku ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 9 Tz 179/98.
Pokud se týká dřívějšího postupu soudců senátu 2 To Vrchního soudu v Praze, kdy
prostřednictvím svého předsedy senátu přípisem adresovaným místopředsedovi
soudu požádali o přidělení věci jinému senátu Vrchního soudu v Praze, čemuž
bylo vyhověno, lze konstatovat, že takovýto postup nebyl v souladu s trestním
řádem a byl i v rozporu s tím, co bylo shora uvedeno. Jak ale vyplynulo z
usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 558/99, jímž byla
odmítnuta ústavní stížnost R. m. a jeho matky K. M., navzdory nesprávnosti
postupu Vrchního soudu v Praze, kdy rozhodnutí o vrácení věci soudu prvního
stupně bylo vydáno jiným senátem (10 To), nebylo možno přisvědčit, že by
zmíněným postupem a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo v daném případě k
porušení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod.
Tento názor Ústavního soudu je pro Nejvyšší soud, ale i pro ostatní
obecné soudy, které v této věci budou jednat a rozhodovat, závazný. Nelze se
proto úspěšně domáhat vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze senátu 2 To JUDr.
J. Z. a JUDr. P. S. argumentací, že došlo z jejich strany k porušení
ústavnosti. V této souvislosti stojí za pozornost, že ústavní stížnost
stěžovatelů směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11.
1998, sp. zn. 10 To 24/98, jímž věc obžalovaného R. M. vrátil soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž v ní byla napadána okolnost,
že rozhodnutí vydal nepříslušný senát, neboť příslušným senátem k projednání a
rozhodnutí věci je senát 2 To. Za stávajícího stavu, kdy věc byla v rámci
odvolacího řízení přidělena podle platného rozvrhu práce na rok 2001 senátu 2
To, obžalovaný se domáhá toho, aby dva ze soudců tohoto senátu věc
nerozhodovali. K tomuto je možné pouze podotknout, že zmíněný postup
obžalovaného, případně jeho obhájce, je poněkud nekonzistentní.
Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že v předmětné věci nejsou dány zákonné důvody pro vyloučení soudců Vrchního
soudu v Praze JUDr. J. Z. a JUDr. P. S., jak je má na mysli ustanovení § 30
odst. 1 tr. ř., a proto stížnost obžalovaného R. M. proti napadenému usnesení
zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 8. ledna 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec