4 Tvo 65/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 18. května 2001 stížnost obžalovaného J. P., proti usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 1 Ntv 4/2001, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 7/2001, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného J. P. z a
m í t á .
Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě stížnost obžalovaný J. P.,
jíž zdůvodnil jeho obhájce. Vrchnímu soudu především vytýká, že shledal důvody
vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., byť tyto dány nejsou. Pokud
vrchní soud poukazuje na skutečnost, že obžalovaný se v místě bydliště
nezdržoval a pobýval mimo území České republiky, pominul, že se přesto
trestnímu stíhání nevyhýbal, stejně jako kontaktu s orgány Policie ČR. Již
několikráte zdůrazňoval, že od období, kdy mělo dojít ke spáchání trestných
činů, z nichž je obžalován, až do doby vzetí do vazby, pravidelně jezdil do ČR
přes hraniční přechody a pravidelně se prokazoval pasové kontrole. Rozhodně tak
nemůže obstát tvrzení o tom, že by se v té době trestnímu stíhání vyhýbal a
nelze ani dovozovat obavu, že by se v případě propuštění z vazby na svobodu
skrýval či uprchnul. Ničím není doložena obava, že by po propuštění z vazby na
svobodu v trestné činnosti pokračoval. Ve spise je dostatek důkazů o tom, že
obžalovaný měl příjmy jak za činnost pro pana L., tak měl příjmy z pracovní
činnosti v Rakousku. To, že pracoval v Rakousku bez platného pracovního
povolení, není z pohledu probíhajícího trestního řízení právně relevantní.
Obžalovaný dále poukazuje na nečinnost orgánů činných v trestním řízení,
zejména ve fázi řízení přípravného, přičemž v tomto závěru mu dal za pravdu i
krajský státní zástupce. Závěrem pak navrhnul, aby Nejvyšší soud České
republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a propustil jej z
vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle
§ 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou
část řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost
obžalovaného J. P. není důvodná.
Dne 28. 3. 2001 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství
v Brně Krajskému soudu v Brně obžalobu na J. P. a další tři spoluobžalované, z
nichž jeden je rovněž vazebně stíhán, pro m. j. trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 4 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst.
1 tr. zák. Podle obžaloby se této trestné činnosti měl dopustit tím, že dne 7.
1. 1998 po předchozí domluvě vystavil jeden ze spoluobžalovaných obžalovanému
J. P. fiktivní potvrzení o zaměstnání a příjmu, což ten přiložil k žádosti o
uzavření leasingové smlouvy, na jejímž základě mu bylo pronajato vozidla Škoda
Octavia GLX v hodnotě 395 500,- Kč, zaplatil akontaci ve výši 59 610,10,- Kč a
první splátku ve výši 11 773,- Kč, poté již nic neuhradil a vozidlo převezl dne
17. 1. 1998 přes hraniční přechod Z. v Maďarsku na Ukrajinu, přičemž leasingové
společnosti Š. P. tak byla způsobena škoda ve výši 326 016,80 Kč. Dále dne 1.
4. 1998 měl oznámit Policii ČR v Brně, že mu toto vozidlo bylo v B. odcizeno a
dne 6. 4. 1998 ohlásil pojistnou událost pojišťovně G. v B., kde v dotazníku
uvedl nepravdivé údaje, na jejichž základě by mu byla pojišťovna vyplatila
částku 338 152,- Kč. Obdobné jednání se mělo opakovat dne 6. 5. 1998, kdy
obžalovaný na základě opětně nepravdivého potvrzení o zaměstnání a příjmu,
zaplacení akontace a první splátky ve výši 109 723, 37 Kč, uzavřel leasingovou
smlouvu na vozidlo Škoda Octavia SLX 1,8. Téhož dne měl vozidlo převézt do
zahraničí za účelem prodeje, kde s ním však spoluobžalovaný havaroval, a
vozidlo bylo předáno do autoservisu. V tomto případě hrozil vznik škody ve výši
374 976,- Kč. Poté měl v květnu 1998 domlouvat s dalším spolupachatelem zcela
obdobné jednání, kdy předmětem leasingu měl být automobil Škoda Octavia v
hodnotě nejméně 349 000,- Kč, avšak spoluobžalovaný se zalekl možného trestního
postihu a od celé věci ustoupil. Dne 25. 5. 1998 se měl společně s dalšími
obžalovanými na základě nepravdivě doloženého potvrzení o čistém příjmu a údajů
z bankovního účtu podílet na uzavření leasingové smlouvy na vozidlo Honda CR-V
2.0 v hodnotě 795 900,- Kč, když po zaplacení akontace a první splátky ve výši
250 911,- Kč a 16 204,- Kč vozidlo vyvezl přes přechod K. na Ukrajinu s tím, že
bude prodáno bez vědomí leasingové společnosti v M. V současné době je věc ve
stadiu, kdy soud I. stupně obžalovaného uznal dne 3. 5. 2001 vinným trestným
činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve
stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.,
za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož
výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Proti rozsudku podal obžalovaný J. P.
bezprostředně po jeho vyhlášení ústně do protokolu odvolání.
Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obžalovaný byl vzat
do vazby usnesením soudce Městského soudu v Brně ze dne 1. 5. 1999, sp. zn. 7
Nt 3866/99, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. K
omezení osobní svobody došlo dne 30. 4. 1999, doba dvou roků, na kterou je
trvání vazby omezeno podle § 71 odst. 3 tr. ř., tedy již uplynula.
Více než 15 dnů před uplynutím uvedené lhůty (§ 71 odst. 6 tr. ř.)
navrhl předseda senátu Krajského soudu v Brně další prodloužení vazby.
Vrchní soud v Olomouci nepochybil, pokud vazbu obžalovaného prodloužil
do 31. 8. 2001.
Podle § 71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v
přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro
obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě
skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo
podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, může o dalším trvání vazby
na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.
Nejvyšší soud se především ztotožnil se závěry Vrchního soudu v
Olomouci o opodstatněnosti dalšího trvání vazby obžalovaného J. P. z důvodů
předpokládaných ustanovením § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Vrchní soud v
Olomouci dostatečně konkrétně a přesvědčivě ve svém rozhodnutí vyložil, v
jakých okolnostech důvody vazby spočívají.
Existence některého z důvodů vazby uvedeného v ustanovení § 67 odst. 1
tr. ř. představuje pouze conditio sine qua non postupu podle § 71 odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud se však ztotožnil s napadeným usnesením i v tom, že
prodloužení vazby obžalovaného J. P. nad dva roky je v posuzovaném případě v
souladu s ustanovením § 71 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud správně vycházel z toho,
že s ohledem na charakter trestné činnosti, pro níž je obžalovaný postaven před
soud, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, je namístě závěr, že
propuštěním obžalovaného z vazby na svobodu by mohlo být přinejmenším podstatně
ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.
Podle tohoto ustanovení je účelem trestního řízení mimo jiné i to, aby trestné
činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě
potrestáni. Výše uvedené skutečnosti s přihlédnutím k důvodům vazby, které
nadále u obžalovaného trvají, zcela nepochybně opodstatňují naplnění této
zákonné podmínky pro prodloužení vazby.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že splnění další zákonné
podmínky postupu podle § 71 odst. 3 tr. ř. (tj., že trestní stíhání nebylo
možno skončit pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů) spatřoval
vrchní soud v objektivních okolnostech, především ve faktu, že převážná část
dvouleté vazební lhůty byla vyčerpána již v přípravném řízení, takže nalézací
soud, který postupoval ve věci velmi systematicky a rychle, neměl dostatečný
časový prostor pro to, aby v poměrně složité věci skončil hlavní líčení ve
lhůtě pěti týdnů, jež mu po nápadu obžaloby do skončení dvouleté lhůty zbývaly.
Ze zvoleného postupu krajského soudu je patrno, že ve věci postupoval se
zvláštní naléhavostí a řízení věnoval náležitou péči. V mezidobí, tj. od
rozhodování vrchního soudu do předložení věci k provedení řízení o stížnosti
Nejvyššímu soudu, Krajský soud v Brně ve věci již také, byť nepravomocně,
rozhodl. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud také k
závěru, že prodloužení vazby do 31. srpna 2001, za současného stavu řízení, je
v souladu s požadavkem zákona, aby k prodloužení vazby došlo jen na nezbytně
nutnou dobu.
Vzhledem k okolnostem výše uvedeným poté Nejvyšší soud neshledal
stížnost obžalovaného J. P. důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c)
tr. ř. zamítl.
Poučení : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 18. května 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná