4 Tz 1/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 27. března 2002 v neveřejném
zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti
pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2001, č. j. 9 To
519/2001-664, v neprospěch obviněného O. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Valdice, a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.,
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Okresní soud Plzeň - město usnesením č. j. 1 T 42/96-649 ze dne 24. srpna 2001
podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. zastavil trestní stíhání O.
M. pro skutek, že dne 7. 7. 1990 kolem 13, 40 hodin v P., na zastávce tramvaje
č. 1 v N. ulici, v úmyslu zmocnit se peněz společně s J. F., R. E., ml. R. H.,
P. M. a P. S. napadli bčany VSR N. T. H., a H. V. C. tak, že je byli pěstmi do
obličeje a kopali a poté jím odcizili 370, - Kčs a digitální hodinky v hodnotě
50,- Kčs, jímž měl být spáchán trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Stížnost státního zástupce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. října 2001,
č. j. 9 To 519/2001-664, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou
zamítl.
Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v projednávaném případě bez
zavinění obviněného nebyla jeho věc projednána ani za 11 let (od vznesení
obvinění), čímž došlo k porušení článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských
právech, k níž přistoupila i Česká a Slovenská Federativní Republika (sdělení
č. 209/1992 Sb. ve spojení s ústavním zák. č. 4/1993 Sb.), jenž stanoví, že
účastníci soudního řízení mají právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě.
Poukázal přitom na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, v
nichž byla odmítnuta námitka žalovaných států o nedostatečném personálním
obsazení soudů a velkém množství případů, jako důvodu pro nepřiměřenou délku
řízení s tím, že dobu více než šesti let bez pravomocného skončení trestního
řízení již v žádném případě nelze tolerovat. V projednávané věci uvedená lhůta
byla ještě výrazně překročena. Přitom podle okresního soudu nešlo o věc
skutkově složitou a nebylo zjištěno, že by obviněný svým chováním k průtahům
jakkoli přispěl. Za nešťastnou považuje zejména nečinnost krajského soudu po
vyloučení věci obv. M. k samostatnému projednání a následné postoupení věci
okresnímu soudu, když muselo být zjevné, že ten bude muset celé řízení
opakovat, ačkoli podstatná část dokazování i vůči obv. M. byla již v hlavním
líčení provedena. Byť objektivně k promlčení trestního stíhání nemohlo dojít
okresní soud připomněl skutečnost, že u zažalovaného trestného činu loupeže
činí tato lhůta deset let.
Krajský soud v Plzni se s výše uvedenými důvody plně ztotožnil. Konstatoval, že
k průtahům v dané věci došlo výlučně vinou státu. I když rozhodnutí Evropského
soudu nejsou součástí našeho právního řádu a nejsou proto obecně závazná,
Evropská úmluva o občanských právech je součástí našeho právního řádu, je tudíž
závazná a z hlediska právní síly je postavena na úroveň Ústavy a má přednost
před zákonem. Podle názoru stížnostního soudu je smyslem práva na spravedlivý
proces kromě jiného, aby pokud jde o trestní řízení, byli pachatelé trestných
činů v případě uznání viny spravedlivě potrestáni a aby bylo dosaženo účelu
trestu. Trest ukládaný za dvanáct a možná i za více let po spáchání trestného
činu účelu trestu neodpovídá. Postup soudu prvního stupně proto shledal plně
důvodným.
Proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2001, č. j.
9 To 519/2001-664, podal dne 28. 12. 2001 ministr spravedlnosti v neprospěch
obviněného stížnost pro porušení zákona. V jejím písemném odůvodnění uvádí, že
soudy pro zastavení trestního stíhání nesprávně shledaly okolnosti uvedené v
ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., ačkoli ustanovení čl. 6 odst. 1
Evropské úmluvy o lidských právech i navazující ustanovení čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, nespojují nedodržení přiměřené lhůty k
projednání věci soudem s nepřípustností dalšího trestního stíhání a povinností
takové stíhání zastavit, a ze zmíněných ustanovení takový závěr ani nelze
vyvodit. I když prý lze připustit, že v této trestní věci skutečně mohlo dojít
k porušení práva obviněného O. M. na projednání jeho věci soudem v přiměřené
lhůtě ve smyslu cit. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze to podle mínění ministra
spravedlnosti spojovat s povinností trestní stíhání zastavit. Aplikovat
ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. lze podle stěžovatele především tehdy,
pokud vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, stanoví
nepřípustnost trestního stíhání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268
odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněného O.
M. porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení jemu
předcházejícím v ustanovení § 223 odst. odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. ch) tr.
ř., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení, i předcházející mu usnesení
Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 1 T 42/96, včetně
rozhodnutí na ně obsahově navazujících, zrušil a podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Okresnímu soudu Plzeň - město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření
stížnost pro porušení zákona podpořil z důvodů v podstatě totožných, když
akcentoval skutečnost, že ustanovení čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech
nelze podřadit pod pojem “vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká
republika vázána“ obsažený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. a že
rezignací na rozhodnutí o vině či nevině obviněného dojde k porušení jeho práva
na spravedlivé rozhodnutí.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
výroku napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, proti němuž byla stížnost
pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení
rozhodnutí předcházející a shledal, že stížnost pro porušení zákona podaná
ministrem spravedlnosti v této věci jednak není důvodná, jednak obsahuje
požadavky, které nelze s ohledem na nález ÚS ve vztahu k ustanovení § 272 tr.
ř. akceptovat.
Z obsahu soudního spisu v projednávané věci vyplývají tyto skutečnosti:
Trestní stíhání O. M. bylo zahájeno usnesením býv. KS-SNB - odboru vyšetřování
Plzeň ze dne 5. 9. 1990, jež mu bylo předáno na začátku jeho prvního výslechu
dne 26. 11. 1990. Býv. Krajský prokurátor v Plzni podal pak na něj a pět
dalších osob dne 17. 1. 1991 u Krajského soudu v Plzni obžalobu pro trestný čin
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se měli dopustit tak, jak to je
uvedeno ve výroku usnesení Okresního soudu Plzeň-město o zastavení trestního
stíhání. (Pro úplnost je nutno dodat, že obžaloba byla podána celkem na 9 osob
pro sedm různých trestných činů, včetně trestného činu vraždy podle § 219 odst.
1 tr. zák., na němž, jakož i na dalších trestných činech, však obžalovaný M.
neměl mít žádnou účast.).
Krajský soud v Plzni zahájil dne 22. 5. 1991 ve věci hlavní líčení, které pak
pokračovalo po 22 odročeních až do 17. 3. 1993, kdy krajský soud usnesením sp.
zn. 1 T 4/91 z téhož dne, podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil trestní věc
obžalovaného O. M. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí
a posléze usnesením ze dne 7. 3. 1996, sp. zn. 1 T 16/92, ji podle § 23 odst. 2
tr. ř. postoupil Okresnímu soudu Plzeň - město k projednání a rozhodnutí. Ze
spisu je zřejmé, že po dobu tří let krajský soud neučinil ve věci obv. M. žádný
úkon směřující k meritornímu vyřízení věci a obdobně nečinný byl pak po dobu
téměř pěti let i Okresní soud Plzeň-město, když referát předsedy senátu k
nařízení hlavního líčení je až ze dne 27. 11. 2000. Posledně uvedený soud pak
po třech neúspěšných pokusech o meritorní skončení věci v hlavním líčení
nakonec dne 24. 8. 2001 rozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 11 odst.
1 písm. ch) tr. ř.
Podle čl. 6/1 (věty první) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) každý má právo na to, aby
jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána
nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho
občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního
obvinění proti němu. Tomuto ustanovení koresponduje čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“),
jež byla prohlášena součástí ústavního pořádku České republiky: Každý má právo,
aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Podle čl. 10 Ústavy České republiky ratifikované a vyhlášené mezinárodní
smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika
vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.
Podle čl. 41 Úmluvy ve znění protokolu č. 11 jestliže Soud (míněn Evropský soud
pro lidská práva ve Štrasburku) zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo
protokolů k ní a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany
umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené
straně spravedlivé zadostiučinění.
V judikatuře zmíněného soudu bylo v souvislosti s přiznaným právem na
projednání záležitosti v přiměřené lhůtě již mnohokráte vysvětleno, že smyslem
požadavku přiměřené lhůty podle čl. 6/1 Úmluvy je zajistit, aby v přiměřené
lhůtě a na základě soudního rozhodnutí byl učiněn konec nejistotě, v níž se
osoba nachází, pokud byla obviněna z trestného činu. Nepřiměřenost lhůty co do
měsíců a let sice nikdy nebyla v obecné poloze stanovena, existují však
rozhodnutí, v nichž i patnácti a půl měsíční nečinnost soudu (rozsudek ve věci
B. z roku 1993, A-248, str.30), resp. šestnáctiměsíční lhůtu k obeslání svědka
(rozsudek ve věci I. z roku 1992, A 229-F, str. 64), shledal za nepřiměřenou a
odporující cit. článku Úmluvy. Přetížení soudů se zpravidla neuznává jako
omluva pro nepřiměřenou délku řízení, neboť smluvní státy Úmluvy jsou povinny
organizovat soudnictví tak, aby soudy mohly vyhovět požadavkům článku 6
(rozsudek ve věci De M. z roku 1993, A 257-D, str. 48).
Ve světle uvedených skutečností je zřejmé, že v projednávané věci došlo k
prodlením zaviněným okresním a krajským soudem a proto nebyl splněn požadavek
„přiměřené lhůty“ podle článku 6/1 Úmluvy.
K námitce, že porušení uvedeného práva nelze promítnout do povinnosti soudu
zastavit trestní stíhání, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že ačkoli
ministr spravedlnosti i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství,
důvodně poukazují na to, že porušení práv zakotvených v Úmluvě, není v trestním
řádu sankcionováno povinností zastavit trestní stíhání, je nemyslitelné na
jedné straně konstatovat porušení práva dle Úmluvy a přitom pokračovat v
porušování tohoto práva, což by pokračování v trestním stíhání obviněného O. M.
nesporně takovým porušením bylo. Byť v projednávaném případě z objektivních
důvodů, v důsledku zrušení ustanovení § 272 tr. ř. nálezem Ústavního soudu ČR
ze dne 31. října 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, s účinností od 1. 1. 2002, a z
toho vyplývající nemožnosti zrušit napadené rozhodnutí, to již nepřichází v
úvahu, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že neshledal, že by
usneseními Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. srpna 2001, č. j. 1 T
42/96-649 a Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2001, č. j. 9 To
519/2001-664, byl ve vytýkaných směrech porušen zákon.
Ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. o důvodech, kdy je trestní stíhání nepřípustné,
totiž nelze vykládat tak restriktivně, jak to činí ministr spravedlnosti v
podané stížnosti pro porušení zákona a státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství ve svém vyjádření k ní. Jestliže podle Úmluvy, jíž jak bylo
vysvětleno, je Česká republika přímo vázána a Evropský soud pro lidská práva
sankcionuje smluvní strany i jistou formou pokuty (závazkem poskytnout
poškozenému spravedlivé zadostiučinění mnohdy i ve značných peněžních částkách)
za porušování práv zaručených touto Úmluvou, musí se hledat způsob, jak vyvodit
důsledky z porušování těchto práv i podle českého právního řádu. Takovým
přijatelným způsobem je analogické použití ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch)
tr. ř., jak to učinil okresní soud v projednávaném případě. V tomto směru
Nejvyšší soud, shodně se soudy nižších stupňů v projednávané věci, se přidržel
smyslu a ducha zákona, nikoliv jen úzce chápané litery. Případnou námitku, že
se tím stát zříká povinností stanovených v ustanoveních §§ 1 odst. 1, odst. 2,
odst. 3 a dal. tr. ř. nelze plně akceptovat, protože jde o situaci obdobnou
zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestního stíhání, které mohlo
být rovněž způsobeno nečinností orgánů trestního řízení, kdy taktéž není
dosaženo účelu sledovaného cit. ustanoveními trestního řádu, protože o obžalobě
také není z hlediska viny meritorně rozhodnuto.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud v neveřejném zasedání stížnost pro porušení
zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) a § 274 posl. věty tr. ř. jako nedůvodnou
zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není stížnost pro porušení zákona
přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2002
JUDr. Juraj M a l i k
předseda senátu