4 Tz 100/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15.
srpna 2006 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a
JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněného D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 117/01, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 104/2000, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a
§ 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 117/01 a v
řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2
odst. 5, odst. 6, § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 tr. ř. a § 10 odst. 1 písm. b),
§ 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. v neprospěch obviněného D. K.
Napadený rozsudek s e z r u š u j e v části týkající se obviněného D. K.,
ve stejném rozsahu se zrušuje i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6.
2001, sp. zn. 5 T 104/2000.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudků obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 226 písm. c) tr. ř. se obviněný D. K. z p r o š ť u j e o b ž a l o
b y státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. KZv
43/2000, pro skutek spočívající v tom, že
společně s odsouzeným J. V. v přesně nezjištěnou dobu nejméně od poloviny
prosince 1999 do 22. 2. 2000 v úmyslu usmrtit po vzájemné dohodě s cílem, aby
se vyhnul povinnosti zaplatit poškozenému J. H., peněžní dluh ve výši nejméně
560.000,- Kč a společně se zmocnil částky okolo 200.000,- Kč, kterou měl mít
poškozený při sobě, naplánoval vraždu poškozeného J. H., odsouzený J. V. k
tomuto účelu opatřil samonabíjecí pistoli ČZ vzor 24, ráže 9 mm Browning,
kterou společně s náboji předal v lednu 2000 odsouzenému J. E., aby za úplatu
50.000,- Kč poškozeného zastřelil, poté, kdy odsouzený J. E. odmítl vraždu
provést, dohodl se s odsouzeným J. V., že tak učiní odsouzený V., dne 22. 2.
2000 vylákal poškozeného H. do „K“ baru v P., jehož byl vlastníkem, odsouzený
V. pak očekával poškozeného před jeho bydlištěm v P., V. Z., v D. ulici a v
době okolo 21.50 hodin, kdy poškozený na místo přijel svým osobním automobilem
tov. zn. Mercedes E 220 D stříbrné barvy, odsouzený J. V. na něj nejméně 6x
vystřelil ze samonabíjecí pistole ČZ vzor 24, ráže 9 mm Browning, a způsobil
mu průstřel hrudníku s poraněním bránice, jater a pravé plíce, dva průstřely
dutiny břišní se zasažením mesenterické tepny, slinivky břišní, dvanáctníku,
tenkého střeva a žaludku, zástřel dutiny břišní s poraněním žaludku, průstřel
levého předloktí a zástřel pravého předloktí, přičemž poškozený v důsledku
zakrvácení břišní dutiny ze střelných poranění břišních cév a orgánů na místě
zemřel,
čímž měl spáchat ve spolupachatelství trestný čin vraždy podle § 9 odst. 2, §
219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 5 T 104/2000, byl
obviněný D. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst.
1, odst. 2 písm. h) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,
který měl spáchat shora popsaným způsobem s tou změnou, že cílem trestné
činnosit bylo vyhnutí se povinnosti zaplatit poškozenému dluh ve výši nejméně
100.000,- Kč a zbavit se jej jako věřitele, který měl v držení dvě směnky
vystavené obviněným D. K. na celkovou částku 560.000,- Kč, a ve výroku
rozsudku nebylo uvedeno, že obviněný D. K. vylákal 22. 2. 2000 poškozeného do
„K“ baru v P. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 6
měsíců s výkonem trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo
rozhodnuto o vině a trestech obviněných J. V. a J. E., o náhradě škody a o
zabrání věci.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 117/01, byl
mimo jiné k odvolání obviněného D. K. podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř.
částečně zrušen napadený rozsudek ve výroku o vině a trestu ohledně tohoto
obviněného a bylo znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný
D. K. se uznává vinným ze spáchání návodu k trestnému činu vraždy podle § 10
odst. 1 písm. b), § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., a to na témže
skutkovém podkladě, jak rozhodl Krajský soud v Praze, a byl mu uložen i stejný
trest odnětí svobody s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou. Tímtéž
rozsudkem bylo rozhodnuto i ohledně obviněných J. V. a J. E.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 117/01,
podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve
prospěch obviněného D. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 2
odst. 5, odst. 6, § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 a § 259 odst.
3 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítal, že
odvolací soud neprovedl v rámci odvolacího řízení žádný důkaz, přesto dospěl v
některých směrech k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by
tento svůj postup řádně odůvodnil. Soudy obou stupňů se dostatečným způsobem
nezabývaly věrohodností výpovědi svědkyně A. V., zjevně chybná je i úvaha
odvolacího soudu týkající se pachové stopy zajištěné na koženém pouzdře pistole
nalezené v bydlišti odsouzeného J. V., když znalec vyhodnocující pachové stopy
vyloučil, že by pistoli měl v ruce odsouzený V. Soudy obou stupňů se také
dostatečným způsobem nezabývaly věrohodností výpovědí odsouzeného J. E.,
přičemž ze spisu vyplývá celá řada skutečností, které zpochybňují jeho
hodnověrnost. Odvolací soud nevyvodil náležité závěry ze skutečností, že
poškozený před smrtí navštívil dosud nezjištěné místo, kde pozřel větší
množství jídla, nezabýval se tvrzením obviněného D. K., že on nevylákal
poškozeného kritického dne večer do „K“ baru v P., jak ostatně správně
konstatoval i soud prvního stupně. V průběhu trestního řízení obviněný D. K.
prokázal, že zaplatil převážnou část dluhu poškozenému (půjčil si na to peníze
od jiné osoby), přesto motivem jeho činu podle závěrů soudů obou stupňů měl být
jeho dluh u poškozeného.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným rozsudkem
Vrchního soudu v Praze a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch
obviněného D. K. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, a dále aby
postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Krajský soud v Praze opírá v odůvodnění svého rozhodnutí vinu obviněného D. K.
ze spáchání trestného činu vraždy o výpovědi odsouzeného J. E., svědkyně A. V.
a o motiv jednání obviněného – dluh u poškozeného H. ve výši 100.000,- Kč.
Pokud se týká odsouzeného J. E., Krajský soud v Praze na č. l. 31 odůvodnění
rozsudku konstatuje, že rekognice, při které odsouzený E. označil jako P.
(„organizátora“ vraždy poškozeného H.) obviněného D. K., nebyla provedena v
souladu se zákonem, když předtím odsouzený E. obviněného K. viděl (při
předvádění K. na policejní oddělení), jak o tom oba vypověděli. Tento závěr v
odůvodnění rozhodnutí nezpochybnil ani odvolací soud, přičemž lze dodat, že
nezákonnost zmíněné rekognice lze odvodit i z toho, že při rekognici byl
obviněný K. ukázán odsouzenému E. mezi dvěma muži, kteří se výrazně odlišovali
od obviněného K. (viz č. l. 704 spisu – oba byli výrazně nižší, jeden měl
dlouhé světlé vlasy, druhý krátké tmavé – obviněný K. měl dlouhé tmavé vlasy).
Soudy obou stupňů však jako základní důkaz svědčící o vině obviněného D. K.
považují všechny další výpovědi odsouzeného J. E. z přípravného řízení i z
hlavního líčení s výjimkou konfrontace na č. l. 491 spisu, kde odsouzený E.
uvedl, že obviněný K. je trochu podobný osobě jménem P., kterého označil při
rekognici jako „organizátora“ vraždy poškozeného H. Takový závěr však není v
souladu se zákonem. Je-li za nezákonnou považována rekognice, při níž odsouzený
E. poznal v obviněném K. osobu jménem P. („organizátor“ vraždy), potom jako
důkaz svědčící o vině obviněného K. ze spáchání trestného činu vraždy
poškozeného H. nelze použít všechny informace v dalších výpovědích odsouzeného
E., v nichž hovoří o obviněném D. K. jako o oné osobě jménem P. Právě tato
identifikace (P. – K.) vychází z důkazu provedeného v rozporu se zákonem. V
tomto směru lze podpůrně použít i důkazní teorii tzv. ovoce otráveného stromu
(je-li otráven strom, je otráven i jeho plod, je-li nezákonný důkaz, je
nezákonný i důkaz z něho vycházející). Pro úplnost lze dodat, že odsouzený E.
mohl mít i důvod nepravdivě označit obviněného K. jako účastníka na vraždě
poškozeného H. – zakrýt svůj případný podíl na této vraždě, neboť na pouzdru
vražedné zbraně byla nalezena jen jeho pachová stopa.
Za pozornost stojí i závěry soudů obou stupňů o motivu jednání obviněného D. K.
– dluh u poškozeného H. 100.000,- Kč. Krajský soud v Praze v odůvodnění svého
rozsudku na č. l. 46 uvádí, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného K., že
krátce před smrtí poškozeného H. tomuto uhradil část dluhu ve výši 250.000,-
Kč, přičemž mu však zůstal dluh 100.000,- Kč a směnky na celkem 560.000,- Kč.
Jak však vypověděli svědci – další dlužníci poškozeného H. (č. l. 44 odůvodnění
rozsudku), poškozený po úhradě dluhu směnky nelikvidoval ani nevystavoval
potvrzení o úhradě dluhu. Je zcela nelogické a nepravděpodobné, aby obviněný
K., pokud by připravoval vraždu poškozeného H., tomuto vrátil podstatnou část
dluhu, a to tím spíše, že s poškozeným H. plánoval podnikání v K., jak o tom
hovořila svědkyně I. H. Na základě shora popsaného lze uzavřít, že ani motiv
násilného jednání obviněného K. proti poškozenému H. (tedy úhrada dluhů) nebyl
bez důvodných pochybností prokázán.
Posledním a se zřetelem na výše popsané jediným, a to nepřímým důkazem, o který
mohly soudy obou stupňů opřít svůj závěr o vině obviněného D. K. trestným činem
vraždy, zůstávají výpovědi svědkyně A. V. Ta v přípravném řízení vypověděla, že
před usmrcením poškozeného H. jí odsouzený V. sdělil, že jej potřebují
odstranit, neuvedl jméno člověka, s nímž tak chce učinit. Po vraždě poškozeného
H. jí odsouzený V. sdělil, že to udělal sám. Později při konfrontaci a
odsouzeným V. uvedla, že v prosinci 1999 až v lednu 2000 jí odsouzený V.
sdělil, že se s D. K. potřebují zbavit H. (poškozeného H.), po vraždě
poškozeného H. jí odsouzený V. řekl, že ho zabil sám. Při hlavním líčení
svědkyně V. vypověděla, že jí odsouzený V. řekl, že potřebují odstranit
lichváře H., nezaznělo žádné jméno osoby, s níž jej potřebuje odstranit,
nevzpomíná si, zda jí o tom, co se stalo s H., řekl odsouzený V. K osobě
odsouzeného V. svědkyně uvedla, že nebyl pravdomluvný, nazvala jej
„pohádkářem“, vztah s odsouzeným V. ukončila v lednu 2000. Při hodnocení
věrohodnosti výpovědi svědkyně A. V. ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve
vztahu k obviněnému D. K. je nutné zdůraznit, že v přípravném řízení i při
hlavním líčení svědkyně vypověděla shodně – odsouzený V. jí neřekl jmého osoby,
se kterou chtějí odstranit poškozeného H. Pouze při konfrontaci s odsouzeným
V., nikoliv obviněným K., svědkyně uvedla, že touto osobou měl být obviněný K.
Toto jediné sdělení svědkyně V., opakovaně jí samotnou popřené při hlavním
líčení i v přípravném řízení, nemůže být samo o sobě věrohodným důkazem
usvědčujícím obviněného D. K. z jakéhokoliv podílu na vraždě poškozeného H.
Ostatně svědkyně V. ani při zmíněné konfrontaci neuvedla nic o tom, že by se
obviněný K. nějak podílel na vraždě či konkrétní přípravě vraždy poškozeného
H., pouze sdělila, že jí odsouzený V. řekl, že se potřebují s D. K. zbavit
poškozeného H.
Pokud Krajský soud v Praze na č. l. 53 odůvodnění rozsudku při hodnocení důkazů
uzavírá, že provedené důkazy prokazují ve výroku rozsudku uvedené jednání
obviněného D. K., který se podílel na vraždě poškozeného H., tyto důkazy tvoří
logickou, ničím nenarušenou a vzájemně se doplňující soustavu vylučující
možnost jiného závěru, pak tento závěr s ohledem na shora popsané nemá oporu v
provedených důkazech. Tyto důkazy totiž netvoří žádnou soustavu, tím méně
logickou, nenarušenou a vzájemně se doplňující. Jedná se o jediné sdělení
svědkyně A. V. (o jediný nepřímý důkaz) při konfrontaci s odsouzeným V., nic
neříkajíc o konkrétním případném podílu a účasti obviněného K. na vraždě
poškozeného H., maximální měrou zpochybněné a popřené výpověďmi této svědkyně
při hlavním líčení i v přípravném řízení.
Vrchní soud v Praze se v odvolacím řízení ztotožnil téměř se všemi závěry soudu
prvního stupně, ve výrokové části svého rozsudku popsal skutek obviněného D. K.
shodně jako krajský soud, avšak tento skutek kvalifikoval jako návod k
trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b), § 219 odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. zák., aniž je v popisu skutku uvedeno, jakým způsobem (jednáním)
měl obviněný K. navést obviněného V. k usmrcení poškozeného H. Lze souhlasit s
námitkou stížnosti pro porušení zákona, že Vrchní soud v Praze v odvolacím
řízení neprovedl žádný důkaz, přesto fakticky dospěl v některých směrech k
jiným skutkovým závěrům (spolupachatelství – návod, obviněný K. měl – neměl
vylákat poškozeného H. před jeho vraždou do „K“ baru v P.), takže svým
rozhodnutím porušil zákon v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. (odvolací soud se
může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v
odvolacím řízení provedl znovu důkazy či provedl nové důkazy). Je také zřejmé,
že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. řádně
nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno
odvolání obviněným D. K., a nesplnil tak svou přezkumnou povinnost.
Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To
117/01 a v řízení předcházejícím byl v neprospěch obviněného D. K. porušen
zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (zjištěný skutkový stav
vzbuzoval důvodné pochybnosti, v souladu se zákonem nebyly hodnoceny provedené
důkazy), § 254 odst. 1 tr. ř. (odvolací soud nesplnil svou přezkumnou
povinnost), § 259 odst. 3 tr. ř. (odvolací soud se v rozporu se zákonem
odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně), § 10 odst. 1 písm. b), §
219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. (vadné rozhodnutí o vině a následně i
trestu obviněného D. K.). Zákon byl porušen v neprospěch obviněného D. K.
Následně pak Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze v části týkající se obviněného D. K., ve stejném rozsahu
zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze spolu s obsahově
navazujcími rozhodnutími.
Nakonec se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda má rozhodnout podle § 270 či
podle § 271 tr. ř. při vědomosti toho, že v napadeném rozhodnutí nebyl správně
zjištěn skutkový stav ve vztahu k obviněnému D. K. Dospěl k závěru, že po
zrušení napadeného rozhodnutí z dosud objasněného stavu věci nebylo prokázáno,
že skutek uvedený v žalobním návrhu spáchal obviněný D. K., státní zástupce
nepředložil v hlavním líčení ani při veřejných zasedáních žádné důkazy, které
by na tomto závěru mohly něco změnit, žádné takové důkazy nejsou zřejmé ani z
obsahu předmětného trestního spisu ani z důkazního řízení provedeného soudem
prvního stupně. Proto Nejvyšší soud s odkazem na zveřejněnou judikaturu (srov.
rozh. č. 28/94-I. Sb. rozh. trest.) a při vědomosti známé procesní
zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ rozhodl podle § 271
odst. 1 tr. ř. tak, že podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného D. K. zprostil
obžaloby ze spáchání návodu k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm.
b), § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Pro úplnost zbývá dodat, že Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení § 269 odst. 2
a § 261 tr. ř. posuzoval otázku, zda důvod, z něhož rozhodl ve prospěch
obviněného D. K., prospívá i spoluobviněnému J. E., zejména pak spoluobviněnému
J. V., a dospěl k závěru, že tomu tak není. Všechny zmíněné důvody se týkaly
jen obviněného D. K. (výpovědi svědkyně A. V. a odsouzeného J. E., motivace
jednání obviněného D. K.). Jestliže pak ministr spravedlnosti ve stížnosti pro
porušení zákona zmiňoval důkaz pachovou stopou odsouzeného E. na pouzdru
vražedné zbraně, tento důkaz v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.
zhodnotil ve svém rozsudku na č. l. 10 Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud k
takovému hodnocení důkazů nemá připomínky.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.