4 Tz 101/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17.
srpna
2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P.
K. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České
republiky ve prospěch obviněného J. M., proti pravomocnému rozsudku bývalého
Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987, sp. zn. 4 T 162/87,
a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987,
sp. zn. 4 T 162/87, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 269
odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného J.
M.
Napadený rozsudek se z r u š u j e .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. M., z p r o š ť u j e obžaloby
býv. vojenského obvodového prokurátora Olomouc ze dne 12. 11. 1987, sp. zn. 4
OPv 299/87, pro skutek spočívající v tom, že ač řádně a včas převzal
povolávací rozkaz řady C číslo 157084 vydaný Městskou vojenskou správou O., na
základě něhož byl povinen nastoupit dne 30. 9. 1987 do 9.00 hod. k výkonu
vojenského cvičení u v. ú. M., toto v průběhu prezentace odmítl, přičemž
prohlásil, že vojenské cvičení nenastoupí z důvodů svého náboženského
přesvědčení a je tak rozhodnut i pro případ dalšího povolání k výkonu vojenské
služby, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách
podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987,
sp. zn. 4 T 162/87, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem nenastoupení
služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do
30.11.1999, kterého se dopustil tím, že ač řádně a včas převzal povolávací
rozkaz řady C číslo 157084 vydaný Městskou vojenskou správou O., na základě
něhož byl povinen nastoupit dne 30. 9. 1987 do 9.00 hod. k výkonu vojenského
cvičení u v. ú. M., toto v průběhu prezentace odmítl, přičemž prohlásil, že
vojenské cvičení nenastoupí z důvodů svého náboženského přesvědčení a je tak
rozhodnut i pro případ dalšího povolání k výkonu vojenské služby. Za uvedené
jednání byl obviněný J. M. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6.
1990, byl pro výkon trestu zařazen do I. nápravně výchovné skupiny. Podle § 47
odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest ztráty vojenské hodnosti.
Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 12. 1987.
Pro úplnost je třeba uvést, že z obsahu přiloženého spisu vedeného u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. Nt 221/99 vyplývá, že dne 19. 10. 1999 podal
obviněný J. M. návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Olomouci návrh
jmenovaného usnesením ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. Nt 221/99, podle § 9 zák.
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zamítl
jako opožděně podaný. Na základě podané stížnosti Krajský soud v Ostravě v
usnesení ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 27 Rto 1/2000, zrušil podle § 149 odst. 1
písm. b) tr. ř. výše citované usnesení z důvodu porušení ustanovení § 10 zák.
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, o povinné
účasti státního zástupce při veřejném zasedání v řízení podle zákona o soudní
rehabilitaci. Dne 26. 7. 2001 doplnil obviněný J. M. své podání v tom smyslu,
že podává alternativní návrh na povolení obnovy řízení ve své věci. Novým
usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. Nt 221/99, byl
návrh obviněného na přezkum rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, znovu zamítnut jako opožděně
podaný, přičemž návrhem na povolení obnovy řízení se okresní soud věcně
nezabýval. Proti tomuto usnesení podal obviněný J. M. opět stížnost, kterou
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 12. 2002, sp. zn. 27 Rto 5/2001,
zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou. Proti citovanému
usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný J. M. dne 26. 3. 2003 ústavní
stížnost, kterou dne 8. 4. 2004 Ústavní soud odmítl usnesením, sp. zn. I. ÚS
179/03, jako zjevně neopodstatněnou.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11.
1987, sp. zn. 4 T 162/87, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení
zákona ve prospěch obviněného J. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v
ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, jakož i v
ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, s přihlédnutím k
článku 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v
případě trestného činu obviněného J. M. se jednalo o čin směřující k uplatnění
základního práva občana zaručeného mu zejména článkem 18 Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech. Výše uvedený trestný čin byl proto prohlášen
za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou, ve smyslu § 1 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je
nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje. Bývalý
Vojenský obvodový soud v Olomouci proto pochybil, když nepřihlédl především ke
skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného J.
M. vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto jednáním pouze realizoval svá
základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost,
byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba pečlivě objektivizovat
důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého
Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987, sp. zn. 4 T 162/87,
byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. M. ve vytýkaném směru, aby podle §
269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., příp.
podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, se trestného
činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dopustí ten, kdo v úmyslu vyhnout
se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě, nenastoupí službu v
ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím
rozkaze.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný J. M. se dostavil v termínu stanoveném v
povolávacím rozkazu řady C číslo 157084 vydaném Městskou vojenskou správou O. k
vojenskému útvaru M., kde však v průběhu prezentace prohlásil, že k výkonu
vojenského cvičení nehodlá nastoupit nyní ani v budoucnu a to výlučně z důvodu
svého náboženského přesvědčení. V tomto směru lze poukázat na neměnné výpovědi
obviněného učiněné jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Na
základě těchto výpovědí obviněného a dalších důkazů objektivní povahy bývalý
Vojenský obvodový soud dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný odmítl
nastoupit vojenskou službu z důvodu jeho náboženského vyznání, což vyplývá i z
odůvodnění napadeného rozsudku. Skutkový závěr soudu, podle něhož obviněný J.
M. nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty
stanovené v povolávacím rozkaze z důvodu svého náboženského přesvědčení, je
správný a má oporu v provedených důkazech.
V posuzované věci bylo zcela jednoznačně zjištěno, že obviněný odmítl nastoupit
vojenské cvičení jen z toho důvodu, že výkon tohoto cvičení byl v rozporu s
jeho náboženským přesvědčením. Bývalý Vojenský obvodový soud však nesprávně
dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení
§ 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999.
Z výše uvedeného lze dovodit, že čin obviněného směřoval k uplatnění základního
práva občana, zaručeného mu Ústavou a dalšími mezinárodními pakty. Obviněný
svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského
přesvědčení podle Ústavy. Zde je třeba připomenout, že čl. 32 odst. 1 Ústavy
ČSSR z roku 1960 (zák. č. 100/1960 Sb.) zaručoval občanům svobodu vyznání. V
čl. 32 odst. 2 pak bylo uvedeno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být
důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost, která je mu
uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla Ústavou formálně zaručena,
ale norma nižší právní síly (zákon), kterou by realizace této, Ústavou
garantované, svobody byla zajištěna, vydána nebyla. Jestliže zákonodárce
nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby obviněný mohl dostát svým zákonným
povinnostem, aniž by tím současně popřel své náboženské přesvědčení zaručené mu
Ústavou, nebylo takové jednání možné posoudit jako trestný čin. V tomto směru
lze dále poukázat na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a na čl. 18
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (zák. č. 120/1976 Sb.),
který byl v době spáchání posuzovaného činu pro tehdejší ČSSR právně závazný.
Tento pakt umožňuje podrobit náboženskou svobodu nebo víru jen takovým
omezením, která jsou nutná k ochraně veřejného pořádku, zdraví nebo morálky
nebo základních práv a svobod. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že za
situace, kdy zde nebyla jiná alternativa k výkonu vojenské služby pro případ,
že její výkon by vedl k popření náboženského přesvědčení občana, pak nebylo
možno čin občana, kterým jen realizoval Ústavou a mezinárodními úmluvami
zaručené svobody, pokládat za trestný čin. Pro úplnost je možno dodat, že výše
uvedený právní názor vyplývá z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003,
sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp.
zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5.
2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003.
Na základě těchto výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2
tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 269
odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného J.
M. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený
rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987,
sp. zn. 4 T 162/87, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti
skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek
uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout.
Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo
možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl
Nejvyšší soud tak, že obviněného J. M. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve
výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v
ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11.
1999, obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.