4 Tz 101/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17.
ledna 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněné S. V., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 39 Nt 27/2003, a rozhodl podle § 268 odst. 1
písm. c) tr. ř. t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .
Obviněná S. V. (se spoluobviněným J. V.) byla rozsudkem Krajského soudu v Brně
ze dne 11. 8. 2000, sp. zn. 11 T 3/99, uznána vinnou trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu,
jehož se dopustila částečně ve spolupachatelství a částečně samostatně. Dále
byla uznána vinnou trestnými činy poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1
písm. a) tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1
tr. zák. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 let se
zařazením do věznice s ostrahou.
Tento rozsudek byl též na podkladě odvolání obviněné V. v celém rozsahu zrušen
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 3 To 68/2001, a
tento soud pak ve věci sám rozhodl následovně.
I. obviněná S. V. a obviněný J. V. byli uznáni vinnými, že společně s dalšími
dosud neustanovenými pachateli v době od 17. 5. 1998 do 29. 6. 1998 v úmyslu
bez vědomí majitelky domu M. P., zastavit její rodinný dům v P. na ul. K. ve
prospěch R. d. z. S. - spořitelního a úvěrního družstva v M. B. a takto od
uvedeného zástavního věřitele vylákat finanční částku ve výši odpovídající 5
miliónům Kč ve formě úvěru, nejprve obviněný J. V. od manželů L. a M. P.
vylákal doklady k této nemovitosti a od jejich dcery M. P., kopii občanského
průkazu, když předstíral, že je zprostředkovatelem koupě této nemovitosti pro
bohatého makléře a jeho přítelkyni, za kterou se vydávala obviněná S. V., která
s pomocí paruky, brýlí a výrazného nalíčení nápadně změnila svoji podobu tak,
aby znemožnila svoji identifikaci, přičemž obviněný J. V. ji při první společné
prohlídce tohoto domu dne 18. 5. 1998 s takto změněným vzhledem představil
manželům P. pod jménem „D. N.“; poté na základě takto opatřených dokladů
nezjištěnou osobou zhotoveného padělaného občanského průkazu na jméno M. P.,
obviněná S. V. dne 25. 6. 1998 v M. B. na n. Č. v centrále R. d. z. S. – S. a
ú. d. se stejně změněnou podobou pomocí paruky, brýlí a výrazného nalíčení se
vydávala za M. P., a uzavřela mj. smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 5 mil.
Kč a smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti patřící dceři manželů
P. – M. P., tedy k rodinnému domu zapsanému na listu vlastnictví pro P. u
Katastrálního úřadu P. dne 29. 6. 1998 byl u tohoto katastrálního úřadu podán
návrh na zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru
nemovitostí podle citované smlouvy ze dne 24. 6. 1998, k čemuž však nedošlo a
rovněž tak nedošlo k placení úvěru, neboť zástavní věřitel vzal zpět návrh na
vklad uvedené zástavní smlouvy poté, co dne 1. 7. 1998 skutečná majitelka
nemovitosti M. P., informovala finančního ředitele uvedeného družstva o
podvodném jednání ze strany zástavce; avšak R. d. z. S. – S. ú. d. M. B., nám.
Č., škoda nevznikla.
II. Obviněná S. V. sama byla uznána vinnou, že: 1. Dne 19. 6. 1998 kolem 19.00
hod. v M. D. k. pod smyšlenou záminkou, že potřebuje peníze na zaplacení
znalce, který ocení její nemovitost v P., vylákala od J. R., kterému se
představila jako M. P., 60 000,- Kč, a to s úmyslem tyto peníze poškozenému
nevrátit. 2. Dne 25. 6. 1998 v M. B. na n. Č. v centrále R. d. z. S. – S. a ú.
d. prokazovala svoji totožnost pracovníkům uvedeného družstva padělaným
občanským průkazem na jméno M. P., za kterou se vydávala při vyřizování
přijetí za člena R. d. z. S. M. B. k úvěru ve výši 5 mil. Kč od uvedeného
peněžního ústavu.
Tím obviněná S. V. spáchala trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. dílem dokonaný (ad II/1), dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.
zák. (ad I), jehož se dopustila dílem samostatně (ad II/1), dílem jako
spolupachatelka podle § 9 odst. 2 tr. zák. Dále spáchala trestný čin padělání a
pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. (ad II/2). Za to byla
odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s
ostrahou.
V dané trestní věci byl dne 7. 5. 2003 podán návrh na obnovu řízení sestrou
obviněné D. K. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2004, sp. zn.
39 Nt 27/2003, byl návrh na povolení obnovy řízení zamítnut. Proti tomuto
rozhodnutí si podala obviněná S. V. stížnost, o které rozhodoval Vrchní soud v
Olomouci, jenž usnesením ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 3 To 29/2005, napadené
usnesení zrušil a Krajskému soudu v Brně uložil, aby o věci znovu jednal a
rozhodl. Ten po provedeném doplnění dokazování ve veřejném zasedání usnesením
ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 39 Nt 27/2003, návrh na povolení obnovy řízení
zamítl podle § 283 písm. d) tr. ř.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 39 Nt
27/2003 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tř. ř. k Nejvyššímu
soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné S. V. Citovaným
usnesením byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v neprospěch obviněné v
ustanoveních § 278 odst. 1, § 283 písm. d), § 149 odst. 1 písm. b) a § 2 odst.
5, 6 tr. ř.
V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti poukázal, že v návrhu na
povolení obnovy řízení bylo především namítáno, že obviněná S. V. se cítí
nevinnou. Rozsudek soudu I. stupně má neodstranitelné vady, z nichž je
nejzávažnější ta okolnost, že nebyli ustanoveni hlavní pachatelé. Nebylo
prokázáno, že by se obviněná V. setkala se svědkem J. R. a půjčila si od něho
peníze. Svědek R. se měl s obviněnou předtím setkat jen jednou, a to náhodně a
strávit s ní jen několik minut. Soud vycházel pouze z tvrzení tohoto svědka,
který nedoložil žádný doklad o předání půjčky a událost nebyla prokázána ani
svědecky. Klíčová první schůzka obviněné s J. R. měla proběhnout dne 6. 6.
1998, což vyplývá ze záznamu provozu mobilních telefonů a z časových údajů,
které poskytl tento svědek a svědek B. V tento den byla ale obviněná
prokazatelně hospitalizována. Svědek B. se sešel s údajnou M. P. dne 8. 6.
1998 ve Z. a nikoliv v B. a mělo se jednat o stejnou ženu, kterou viděl svědek
J. M. při prohlídce vily. Nebylo reálné, aby se obviněná odpoledne dne 8. 6.
1998 nacházela ve Z., když byla teprve před polednem propuštěna z nemocnice v P.
Taktéž byla stěžovatelem zdůrazněna skutečnost, že J. B. sdělil písemně rodině
obviněné, že v inkriminované době se na něj obrátil obviněný V. se žádostí, aby
mu jmenovaný pomohl vyhledat ženu, jež by mu byla nápomocna ve zvláštní
obchodní transakci. Pokud by tedy chtěl obviněný V. použít pro své jednání
obviněnou V., nehledal by jinou ženu.
Vytknuto bylo i to, že nebyl ustanoven R. Ž., jenž se zajímal o koupi vily, a
který měl pověřit obviněného V., aby dokumentaci vily doručil Ž. právnímu
zástupci za účelem sepsání kupní smlouvy. V červnu 1998 měl být zpracován nový
odhad vily, jehož pořízení zřejmě objednala a zaplatila strana předstírající
zájem o koupi. Nebyl ustanoven ani odhadce, aby mohl být vytěžen k totožnosti
podvodníků. Policie ani nezjišťovala, kdo byli další účastníci telefonních
hovorů vedených z mobilních telefonů, jejichž vlastnictví obviněná V. popřela.
Rekognice obviněné neproběhly za regulérních podmínek. Z okolí obviněné nebyla
rovněž ustanovena žena, která by ji mohla alternovat. Grafologická expertíza
podpisu nepravé P. nebyla provedena s dostatkem výchozího materiálu, který měl
být rozšířen o okruh podezřelých. Dále bylo třeba zohlednit výpověď Ing. Z.
J. a ustanovit osobu M. v. B., který měl ručit za úvěr. Není totiž logické,
aby V. vylákali již v květnu 1998 podvodně doklady od vily od manželů P. a
zinscenovali klamné schůzky s podvodným úmyslem, ač dokončení trestného činu
nemohli ani předvídat, poněvadž schůzka svědka J. R. s osobou vydávající se za
M. P. počátkem června 1998 U D. k. byla podle jeho výpovědi zcela náhodná.
Rozporná jsou i tvrzení svědka J. M. a svědkyně M. P. st. Lze dovodit další
existenci ženy, která jednala se zástupci záložny, setkala se s J. M., provedla
s ním prohlídku vily, ale nebyla totožná s osobou, o níž se M. P. st.
vyjadřovala jako o D. N. Nebyl vzat v úvahu záznam vyšetřovatelky ze dne 4. 7.
2000, kde se uvádí, že v den přijetí do nemocnice, tedy 4. 6. 1998, sdělila
obviněná zdravotní sestře S., že musí ještě před operací odjet. Jelikož sestra
S. končí a odchází z nemocnice mezi 14.30 až 15.00 hod., musela se jí o této
skutečnosti odsouzená zmínit tohoto dne v době od 13.30 hod., kdy byla přijata,
do maximálně 15.00 hod. Svědek J. R. však hovoří o své přítomnosti U d. k.,
kde se měl setkat s údajnou P., kolem poledne. Není technicky proveditelné, aby
se obviněná V. dopravila do vzdálenosti cca 200 km z P. do motorestu D. k.
kolem oběda, když ve 13.30 hod. byla přijata v P. do nemocnice.
Ministr spravedlnosti konstatuje, že Krajský soud v Brně tyto skutečnosti
jednotlivě posoudil a dospěl k závěru, že u většiny z nich nejsou splněna
kritéria, která jsou procesním předpisem vyžadována, aby mohla být provedena
obnova řízení s odůvodněním, že soud nemůže zasáhnout do hodnocení dosud
provedených důkazů. Podle soudu skutečnosti uváděné v návrhu již byly zčásti
známé a byly dostatečným způsobem řešeny, zčásti se pak jedná o názory na jiný
průběh událostí, které však nemohou být předmětem řízení. Vrchní soud v
Olomouci se s uvedenými právními názory soudu prvního stupně ztotožnil a když
jeho rozhodnutí zrušil, učinil tak proto, aby krajský soud vyslechnul dva
obhajobou navržené svědky, a to J. B. a M. v. B. Postupu vrchního soudu pak
ministr spravedlnosti vytknul, že ačkoliv vzal v úvahu neprovedené výslechy
svědků B. a v. B., nezohlednil další podstatné skutečnosti uvedené ve stížnosti
obviněné V., které jsou neméně způsobilé navodit důvodné pochybnosti o
správnosti zjištěného skutkového stavu i jeho právního hodnocení v řízení
předcházejícímu návrhu na obnovu. Proto nemůže názor vrchního soudu ohledně
potřeby doplnit dokazování obstát.
Krajský soud v Brně v novém veřejném zasedání pak vyslechl svědka B., ale jeho
výpověď hodnotil jako nevěrohodnou. Výpovědi svědka v. B. naopak krajský soud
uvěřil, když obviněnou po důkladnějším prohlédnutí poznal podle zubů, rysů v
obličeji, jeho výrazu a hlasu. To, že by mohl být ovlivněn tím, že byl k soudu
s obviněnou eskortován ve stejném autobuse, svědek popřel. Rovněž uvedl, že
nechtěl být do nějaké nelegální činnosti zapojen. Uvedené výpovědi svědků
krajský soud zhodnotil tak, že nejsou způsobilé vyvolat jiné rozhodnutí o vině.
Obhajobou navrhovaný výslech svědků A. L. a A. K. soud zamítl s tím, že je
zcela zřejmé, že na trestné činnosti obviněné V. se podílelo více osob. Pokud
jde o navrhované svědky, je zcela jisté, že by neuvedli takové skutečnosti,
které by mohly mít vliv na jejich trestní stíhání, a proto nejsou pro obviněnou
výhodní. Protože nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, soud
návrh na povolení obnovy opětovně zamítl.
Toto poslední rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2005 však podle
stěžovatele nelze považovat za správné. I když se soud řídil právním názorem
soudu vyššího stupně, nelze pominout, že hodnocení jím provedených nových
důkazů nebylo provedeno s důsledností a pečlivostí, kterou předepisuje
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Je třeba poukázat především na to, že svědek v.
B. si pamatoval velmi přesně detaily události a uvedl věci, které předtím
nebyly orgánům činným v trestním řízení známy. Jmenovaný byl společně s
obviněnou eskortován z věznice v jednom autobusu a eskorta jej upozornila, že
přítomná je ta žena, kvůli níž je dopravován k soudu. Pokud pak svědek u
veřejného zasedání uvedl, že obviněnou stoprocentně poznal, když ji předtím
viděl před řadou let maskovanou, vedlo ho k tomu zřejmě vědomí, že v případě
obnovy procesu jej čeká další trestní stíhání pro pokus o podvod, kterého se
dopustil přijetím úlohy ručitele. Pokud by pak krajský soud náležitě hodnotil
výpověď svědka v. B., musel by dojít k závěru, že jeho tvrzení o totožnosti
nepravé M. P. s obviněnou V. je třeba brát s rezervou, ale další svědkem
uváděné skutečnosti jsou natolik závažné a zejména nové, že povolení obnovy
řízení plně odůvodňují.
Pokud pak krajský soud návrh na povolení obnovy řízení zamítl, když se řídil
nesprávným právním názorem v předcházejícím usnesení Vrchního soudu v Olomouci,
porušil zákon v neprospěch obviněné.
Proto v závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu
v Brně ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 39 Nt 27/2003, jakož i v řízení, které mu
předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněné S. V. v ustanoveních § 278
odst. 1, § 283 písm. d), § 149 odst. 1 písm. b) a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení
Krajského soudu v Brně zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na toto
usnesení obsahově navazujících, zejména usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 28. 4. 2005, sp. zn. 3 To 29/2005, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde
zrušením, pozbudou podkladu a aby bylo následně postupováno podle § 270 odst. 1
tr. ř.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřila státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství. V tomto nejdříve zrekapitulovala obsah
námitek uváděných stěžovatelem a poukázala na jednostrannost užitého výkladu a
pominutí skutkových zjištění z původního řízení, bez patřičné návaznosti na
podmínky ust. § 278 odst. 1, věta prvá tr. ř. Podle jejího názoru stěžovatel
vůbec nespecifikoval a nevyjádřil, jakým způsobem mohly údajné nové skutečnosti
přispět ke změně rozhodnutí o vině obviněné V. Krajský soud v Brně přitom plně
respektoval účel hlavy devatenácté trestního řádu, zejména podmínky obsažené v
ustanovení ohledně povolení obnovy řízení. Z odůvodnění jeho pravomocného
rozhodnutí se podává zcela srozumitelné vyložení podstaty a účelu řízení o
obnovu a tím i vymezení jeho zákonného rámce. Plyne z něj i podrobný výklad
důvodů, pro které u tam uvedených konkrétních skutečností nebyla naplněna
podmínka novosti a tedy takové skutečnosti ani nemohly být podrobeny dalšímu
prověřování co do jejich způsobilosti přivodit změnu rozhodnutí o vině
obviněné. V závěru vyjádření se konstatuje, že ani v řízení o povolení obnovy
nedošlo na úkor obviněné S. V. k porušení zákona a žádná z uplatněných
stížnostních námitek nemůže účinně zasáhnout do právní stability napadeného
rozhodnutí. Proto bylo navrženo, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro
porušení zákona jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl v
neveřejném zasedání.
Ustanovený obhájce obviněné se ve svém písemném vyjádření naopak ztotožnil s
obsahem stížnosti pro porušení zákona a poukázal, že přípravné řízení předmětné
věci, jakož i hlavní líčení a veřejné zasedání o odvolání neodstranilo v plné
míře pochybnosti ohledně skutku kladených obviněné za vinu. I z tohoto důvodu
došlo k podání návrhu na obnovu řízení. Krajský soud v Brně ani Vrchní soud v
Olomouci se zejména nevypořádaly s návrhem na vypracování znaleckého posudku,
který měl navázat na navrhovaný výslech svědka MUDr. V., primáře oddělení
nemocnice, kde byla obviněná hospitalizována v době, kdy mělo dojít ke spáchání
trestného činu. Soudy se nevypořádaly ani s dalšími navrhovanými důkazy, které
neprovedly ačkoliv byly způsobilé navodit důvodné pochybnosti o správnosti
zjištěného skutkového stavu i jeho právního hodnocení. Podle názoru obhájce
obviněné byla stížnost pro porušení zákona podána zcela po právu a v souladu se
zákonem.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
I když stížností pro porušení zákona bylo napadeno rozhodnutí soudu, jímž byl
zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, přesto Nejvyšší soud pokládá za
důležité alespoň ve stručnosti uvést závěry vyslovené soudy nižších stupňů v
řízení původním, v němž obviněná byla uznána vinnou již výše zmíněnými
trestnými činy.
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2000, sp. zn. 11 T 3/99,
vyplývá, že obviněná S. V., ačkoliv sama trestnou činnost popřela, byla
shledána vinnou na pokladě provedených důkazů, z nichž soud prvního stupně
zjistil skutkový stav, se kterým se posléze ztotožnil i odvolací soud. Jednalo
se zejména o výpověď spoluobviněného J. V., který obviněnou označil jako osobu,
která se vydávala za D. N. a M. P. S. V. v rámci provedených rekognic
ztotožnila svědkyně M. P. st. a svědci Ing. M. O. a J. R. Obviněnou podle
předložené fotografie poznal i svědek P. B., který jí zprostředkovával úvěr u
družstevní záložny, a svědci J. M. a Mgr. M. N.
Proti obviněné svědčil i výsledek domovní prohlídky, která u ní v bytě byla
provedena, při níž byly zajištěny šedobílé lodičky se zlatým podpatkem, které
se typově shodovaly s obuví, jež měla údajná M. P. na sobě při prohlídce
rodinného domu v P., K., což je prokázáno fotodokumentací pořízenou k
předmětnému rodinnému domu svědkem J. M. Obutí a oblečení ženy zachycené na
jedné z fotografií pořízených svědkem M. při prohlídce předmětné nemovitosti
koresponduje s osobními věcmi obviněné V., které byly zajištěny při domovní
prohlídce v jejím bytě a obviněná je označila za svoje. Svědek J. M. v hlavním
líčení k fotografiím, které v předmětném domě pořídil, uvedl, že žena, která
tam stojí, se mu představila jako M. P. a dům mu ukazovala. Dotyčná věděla, že
je fotografována. V této údajné M. P. jmenovaný svědek u hlavního líčení poznal
obviněnou V., což dovodil z její tváře a rtů. Svědek Ing. M. O., generální
ředitel d. z., který jednal s údajnou P., v hlavním líčení uvedl, že přítomnou
obviněnou V. při rekognici poznal. Svědek Mgr. M. N., finanční ředitel d. z.,
kterého údajná P. s tehdy neustanoveným v. B. navštívila, tvrdil, že se
obviněná V. údajné P. podobá, ale není si stoprocentně jistý, že jde o jednu a
tutéž osobu. Svědek J. R. v hlavním líčení prohlásil, že obviněná V. je osobou
totožnou s údajnou M. P., se kterou se setkal v motorestu U d. k. počátkem
června 1998 s tím, že ji dva až tři týdny poté půjčil finanční hotovost 60
000,- Kč bez jakéhokoliv potvrzení, protože měl od údajné P. dostat provizi za
zprostředkování úvěru ve výši 250 000,- Kč. Údajné P. svědek R. věřil také
proto, že jeho známý Ing. B. měl doklady od její nemovitosti, znal její adresu
a další generália, což na něj působilo tak, že poskytnutí úvěru údajné P. je na
spadnutí.
Z výpovědi svědka MUDr. K. vyplynulo, že obviněná byla hospitalizována v
Ústřední vojenské nemocnici v P. od 4. 6. 1998 13.30 hod. do 8. 6. 1998, kdy
byla propuštěna. V kolik hodin to ale bylo, v kartě obviněné uvedeno není.
Zpravidla to však podle praxe v nemocnici bývá do 11 hodin. Dne 5. 6. 1998 byla
obviněná operována. Dne 4. 6. 1998 sloužila na oddělení, kde byla obviněná
hospitalizována, vrchní sestra svědkyně S., která uvedla, že ji obviněná toho
dne po příjmu žádala, aby směla opustit oddělení za účelem vyřízení závažné
rodinné záležitosti někam k B. Opuštění nemocnice pacientem po hospitalizaci
možné je, ale musí k tomu dát souhlas primář oddělení a tato skutečnost se musí
zapsat do knihy hlášení, která však za kritické období z blíže nezjištěných
důvodů není v nemocnici k dispozici, ačkoliv by tomu tak mělo být.
Z výpovědi svědkyně M. P. st. bylo zjištěno, že na přelomu května a června 1998
ji kontaktoval obviněný V. ohledně prodeje nemovitosti. Po třech dnech přišel s
jistou D. N. Počátkem následujícího týdne se znovu obviněný V. s D. N., jejím
přítelem R. Ž. a domnělým odhadcem dostavili do nemovitosti. To bylo přibližně
počátkem června 1998. Zřejmě 1. 6. 1998 navštívil předmětnou nemovitost také
svědek M., který sám potvrdil, že rodinný dům osobně viděl asi týden před
schůzkou v B. Ke schůzce v B. došlo podle svědka M. i svědka B. dne 8. 6.
1998, což podle nalézacího soudu nikterak neodporuje ani tomu, že obviněná byla
toho dne propuštěna z nemocnice po hospitalizaci. Přesný čas jejího propuštění
nelze zjistit, ale podle praxe nemocnice do 11 hod. měla být obviněná
propuštěna, přičemž se tak mohlo stát i dříve. Proto vůbec není vyloučeno, že
se kolem 13. 00 hodiny mohla nacházet na schůzce v blízkosti B. Skutečnost, že
se obviněná setkala se svědkem R. ještě před svojí hospitalizací, vyplývá z
výpovědi tohoto svědka, který mimo jiné potvrdil, že ke schůzce s obviněnou U
d. k., jež byla jejich druhou v pořadí, došlo dne 19. 6. 1998 v 19.00 hod.,
přičemž k první schůzce došlo o cca 2 – 3 týdny dříve. Dne 25. 6. 1998 se
odehrála návštěva obviněné v M. d. z., což potvrdil zejména svědek Mgr. N.
Obviněnou V. z kontaktu se svědkem R. usvědčily též výpisy volání týkající se
jejích mobilních telefonů, z nichž vyplynulo, že svědek R. ji kontaktoval dne
8. 6. 1998 dvakrát, a to v odpoledních a večerních hodinách. V následujícím
období svědek R. obviněnou telefonicky kontaktoval často, přičemž poslední
kontakt je v tomto směru zaznamenán dne 30. 6. 1998. Kromě uvedeného tel. č.
používala obviněná ještě tel., ze kterého kontaktovala svědka R. dne 6. 6.
1998, a to rovněž dvakrát. Za podstatné pro identifikaci obviněné soud
považoval zejména výsledky rekognic a agnoskací.
Krajský soud proto uzavřel, že obviněná S. V. se podílela na páchání trestné
činnosti, když se mj. vydávala za jiné osoby (D. N. a M. P. ml.), z čehož ji
usvědčily shora uvedené důkazy.
Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že v předcházejícím
řízení nalézací soud provedl dostatek důkazů, aby byl zjištěn skutkový stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro
rozhodnutí. Soudu prvního stupně proto také nevytknul, že by některý z
potřebných důkazů neprovedl, nebo že by některý z provedených důkazů v
odůvodnění svého rozhodnutí nehodnotil. Podle jeho názoru nalézací soud dospěl
ke správným skutkovým zjištěním i právním závěrům. Jediné pochybení, které bylo
třeba nalézacímu soudu vytknout je to, že vzal za podklad skutkových zjištění i
výpisy z mobilních telefonů, které ale nebylo možné jako důkaz použít, (viz
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 502/2000 ). Avšak i při odhlédnutí od tohoto
důkazu zde je dostatek dalších důkazů, které závěr o vině obviněné prokazují.
V podrobnostech pak vrchní soud rozvedl, že odvolání obviněné je v podstatě
opakováním již v řízení uplatněné obhajoby, která byla vyvrácena provedenými
důkazy. Jednalo se zejména o oděvní součásti nalezené v jejím bytě
korespondující s oblečením ženy na fotografii pořízené svědkem M. na čl. 345
spisu. K námitce obviněné, že se údajná P. nemohla ve skutečnosti dostat k
penězům, neboť účet, kam měly být finanční prostředky vyplaceny, byl veden na
jméno v. B., odvolací soud uvedl, že na trestné činnosti zjevně participovalo
vedle obviněné a obviněného V. více osob, a proto nebyl problém, aby osoba
jménem v. B. částku vyzvedla. Tuto osobu se však ztotožnit nepodařilo. Soud
prvního stupně se pak podle názoru vrchního soudu náležitě vypořádal i s alibi
obviněné, která byla od 4. 6. do 8. 6. 1998 hospitalizována v p. Ú. v. n., kde
se podrobila plastické operaci, což potvrdil svědek MUDr. K. i svědkyně S.
Pokud pak obviněná tvrdila, že byla až do svého propuštění z hospitalizace
tlumena silnými léky proti bolesti, nebylo to v souladu se skutečností, neboť z
jejího chorobopisu vyplynulo, že jí byl Dolzin aplikován pouze dne 5. 6. 1998.
Jeho účinek následující den dozníval, a v následujících dnech již byla obviněná
zcela bez analgetik. Vyloučeno nebylo ani vzdálení se obviněné z nemocnice dne
4. 6. 1998 po nástupu. Svědkyně S., k tomu uvedla, že žádost obviněné o
vzdálení se z nemocnice nedlouho po nástupu k hospitalizaci nebyla zcela
obvyklá.
Obviněná následně brojila proti svému odsouzení dovoláním a ústavní stížností.
Jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud ale v postupu a rozhodnutí nižších soudů
nic nezákonného či protiústavního neshledaly a na skutečnosti, že byla shora
citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci pravomocně odsouzena, se tak nic
nezměnilo. V této situaci byl pak sestrou obviněné podán návrh na obnovu řízení
ve prospěch obviněné, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně, který po
opakovaném řízení návrh na povolení obnovy zamítl.
V pořadí první zamítavé usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2004,
sp. zn. 39 Nt 27/2003, bylo odůvodněno tím, že nebyla splněna kritéria, která
jsou procesním předpisem vyžadována, aby mohla být povolena obnova řízení. Po
soudu bylo totiž požadováno, aby přezkoumal zákonnost postupu v původním řízení
s poukazem na rozpory ve svědeckých výpovědích známých soudu prvního i druhého
stupně. Krajský soud konstatoval, že k takovému přezkumu v řízení o povolení
obnovy není kompetentní. V rámci řízení o povolení obnovy pak bylo tvrzeno
pouze to, co je obsahem obhajoby obviněné od počátku jejího trestního stíhání.
Nelze tudíž mít za to, že se jedná o nové skutečnosti a důkazy.
Obviněná si do zamítavého usnesení, kterým jí nebyla povolena obnova původního
řízení, podala stížnost, o níž rozhodoval Vrchní soud v Olomouci. Ten se v
podstatě ztotožnil s drtivou většinou závěrů, které uvedl krajský soud, a to až
na níže uvedené výjimky. V mezidobí po vydání napadeného usnesení byl totiž
zjištěn pobyt svědka M. v. B., který byl umístěn ve vazební věznici v Brně.
Vzhledem k tomu, že tento svědek se měl podílet s obviněnou na jednání v
družstevní záložně, a peníze, které měly být z úvěru získány, měly být
převedeny na jeho účet, byl učiněn závěr, že se jedná o důležitého svědka,
jehož výslech nebyl v původním řízení proveden jako důkaz, což je třeba
napravit. Obdobně tomu bylo konstatováno i v případě svědka J. B. Totožnost
obou těchto svědků i místa jejich pobytu se staly známými a nejednalo se tudíž
o neproveditelné důkazy, přičemž jejich obsah nebylo možné předjímat. Proto
bylo nařízeno tyto svědky předvolat a vyslechnout, a teprve poté rozhodnout,
zda skutečnosti od nich zjištěné mohou přinést jiný náhled na podíl obviněné na
spáchané trestné činnosti.
Krajský soud se v novém veřejném zasedání řídil názorem vrchního soudu a
provedl nařízené procesní úkony. Své opětovně zamítavé usnesení ze dne 1. 6.
2005, sp. zn. 39 Nt 27/2003, odůvodnil tím, že v konkrétním případě nebyla
splněna kritéria, která vyžaduje procesní předpis k tomu, aby mohla být
povolena obnova řízení. Po soudu bylo zejména požadováno, aby přezkoumával
zákonnost postupu v původním řízení s ohledem na to, zda se soud vypořádal se
všemi okolnostmi případu a obhajobou obviněné. To však v tomto typu řízení není
možné.
Nejvyšší soud pokládá za nutné před tím, než se sám k věci vyjádří, poukázat na
příslušnou právní úpravu týkající se podmínek pro povolení obnovy řízení.
Podle § 278 odst. 1 tr. ř. se obnova řízení, které skončilo pravomocným
rozsudkem nebo trestním příkazem, povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo
důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se
skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o
přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně
uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro
společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém
rozporu s účelem trestu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem,
jímž bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, se
povolí, a to i dříve, než nastaly skutečnosti uvedené v § 26 odst. 6 a 7
trestního zákona, také tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu
dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a
důkazy známými už dříve odůvodnit rozhodnutí o trestu.
Návrh na obnovu řízení, resp. skutečnosti a důkazy v něm uvedené, hodnotí soud
jednak z hlediska okamžiku, kdy vyšly najevo, a jednak z hlediska jejich
samostatného účinku nebo účinku ve spojení s jinými již známými skutečnostmi či
důkazy na pravomocné rozhodnutí. Nová skutečnost je taková skutečnost, která
nebyla předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na
obnovu týká. Skutečnost dříve v řízení příslušným orgánům neznámá je objektivně
existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění
skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Novým důkazem je důkaz,
který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní
stranou nebo proveden. Za dříve neznámý důkaz je pak třeba považovat též důkaz
provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení. Zde však musí být
hodnoceny i okolnosti, popř. důvody, které vedly k obsahové změně důkazů.
Skutečnosti a důkazy známé orgánu, který původně rozhodoval, jsou i ty již
patrné ze spisu, s nimiž se orgán v rozhodnutí nevypořádal nebo je přehlédl.
Nové důkazy se mohou týkat jak nových skutečností, tak i těch, které již dříve
obviněný namítal nebo byly známy, pro které však nebyly v původním řízení
dostatečné či žádné důkazy. Obnově nebrání, že obviněný o existenci důkazů
věděl a neuplatnil je. Novou skutečnost je pak třeba v řízení o obnově prokázat
důkazy. Nové skutečnosti a důkazy přitom nejsou v řízení o obnově předmětem
povinného zjišťování orgánů činných v trestním řízení, nýbrž jsou předkládány
soudu spolu s návrhem na obnovu k posouzení, zda jejich existence v případě
pravdivosti může vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti napadeného
rozhodnutí. Nezáleží přitom na tom, proč byly nové skutečnosti nebo důkazy
dosud neznámé.
Zkoumání, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve
spojení se skutečnostmi a důkazy příslušným orgánům dříve známými odůvodnit
jiné než původní pravomocné rozhodnutí, musí být provedeno porovnáním dosud
provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově
tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů. Výsledkem tohoto zkoumání
nemusí být ještě nové úplně změněné skutkové zjištění, nýbrž určitý stupeň
pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro možnou změnu rozhodnutí. Lze tudíž
uzavřít, že nestačí nekritické převzetí nově tvrzených skutečností či důkazů
bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo
původní skutkové zjištění. Proto ne každá nová skutečnost či důkaz je způsobilá
vyvolat následky předvídané tímto ustanovením. Způsobilost nové skutečnosti
nebo důkazu změnit původní rozhodnutí je vždy třeba posuzovat podle právního
stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc.
Obsahem návrhu sestry obviněné V. na obnovu řízení bylo tvrzení, že rozsudek,
kterým byla obviněná uznána vinou, má nezhojitelné vady, přičemž výrok o vině z
bodu II. 1 se neopírá o žádný důkaz. Nebylo prokázáno, že se obviněná setkala
se svědkem J. R. a že si od něj půjčila peníze. V ostatních bodech rozsudku se
soud podle navrhovatelky nevyrovnal s logickými rozpory a mezerami nedůsledně
vedeného přípravného řízení a přehlédl vážné nesrovnalosti. Schůzka svědků R.
a B., která měla obviněné otevřít cestu k získání úvěru se konala 6. 6. 1998,
kdy však byla obviněná prokazatelně hospitalizována v Ú. v. n.. Proto žena,
která se 6. 6. 1998 představila svědku R. jako M. P., nemohla být obviněná S.
V. Svědek B. se měl sejít s nepravou P. dne 8. 6. 1998 ve Z. a nikoliv v B.,
přičemž mělo jít o stejnou ženu, kterou svědek M. viděl ve vile P. Není proto
možné, aby obviněná byla před polednem propuštěna z nemocnice v P., ve stavu
nezpůsobilém k cestování a odpoledne téhož dne byla ve Z.. Proto ani této
schůzky nemohla být obviněná V. ve skutečnosti přítomna a muselo se tudíž
jednat o jinou ženu, která byla maskována do podoby obviněné V. Pokud jde o
nové poznatky, svědek MUDr. K. opomněl soudu sdělit, že obviněná byla dne 8.
6. 1998 nezpůsobilá k cestování, neboť jí byly těsně před propuštěním z
nemocnice odstraněny z prsou dreny. Šlo o bolestivý a krvácivý zákrok. Dále
nemocnice dodatečně zaslala záznamy o pobytu obviněné v nemocnici, o kterých se
v původním řízení tvrdilo, že se ztratily. Svědek Č. předložil obhajobě
prohlášení, v němž popírá tvrzení obžaloby, že mu obviněná dlouhodobě dlužila
velkou částku peněz. Údajná D. N. o sobě ve vile P. tvrdila, aniž to bylo na ní
zjevné, že je těhotná s R. Ž., přičemž v jiném soudním řízení vztahujícím se ke
stejnému období, svědek Ing. H. tvrdil, že byl s obviněnou v září 1998 na
dovolené. To už by obviněná musela být v 5. – 6. měsíci gravidity, což by
pozornosti svědka jistě neuniklo. Proto lze opět dovodit, že žena vystupující
jako D. N., nemohla být obviněná. Svědek B. písemně sdělil rodině obviněné, že
se na něj v kritickém období obrátil obviněný V. se žádostí o vyhledání ženy,
jež by mu pomohla provést zvláštní obchodní transakci, což dokazuje, že
obviněný V. nepáchal trestnou činnost s obviněnou, ale s jinou ženou. Dopis
obviněné ze dne 14. 4. 2003 adresovaný známému svědčí o tom, že obviněná neví
nic o administrativní proceduře, která proběhala v d. z. v M. B. Poněvadž
obviněná neví věci, které by musela znát, kdyby se jednání v záložně účastnila,
je nasnadě, že s pracovníky záložny jednala jiná žena. Původnímu řízení lze
rovněž vytknout, že nebyl ustanoven R. Ž. a odhadce, kterého zřejmě objednala a
zaplatila strana předstírající zájem o koupi. Dále nebylo zjišťováno, kdo byli
další účastníci hovorů vedených z mobilního telefonu, jehož vlastnictví
obviněná popírá. Návrh na obnovu řízení pak doplňuje rozbor případu provedený
S. n. p. n. j. Š., přičemž zástupce tohoto spolku Z. J. navrhla obviněná slyšet
u veřejného zasedání.
Krajský soud v Brně u prvního veřejného zasedání konaného ve věci povolení
obnovy řízení vyslechl obviněnou S. V. Obhájce obviněné předložil soudu písemné
doplnění návrhu na obnovu řízení, které zároveň soudu přednesl. V písemném
vyhotovení předmětného doplnění návrhu je pak obsažen požadavek na doplnění
dokazování výslechem zástupce spolku Š. Ing. Z. J., primáře oddělení nemocnice,
kde byla obviněná hospitalizována, MUDr. V., dále pak opatřením znaleckého
posudku o zdravotním stavu obviněné v průběhu hospitalizace a po ní a
opatřením revizního znaleckého posudku z oboru písmoznalectví ohledně podpisů
na listinách ze záložny. Soud vyslechl zástupce spolku Š. Ing. Z. J., který se
měl dle svého tvrzení případem obviněné V. detailně zabývat. V závěru uvedeného
veřejného zasedání shrnul obhájce obviněné na výzvu předsedkyně senátu návrhy
na doplnění dokazování výslechem svědků MUDr. V., v. B., pokud se podaří
zjistit jeho pobyt, H., B. a M. a pořízením revizního znaleckého posudku z
oboru písmoznalectví k posouzení podpisů na dokumentech ze záložny. Krajský
soud z důvodu dalšího procesního postupu posléze veřejné zasedání odročil. U
následujícího veřejného zasedání navrhl obhájce obviněné doplnit dokazování
vedle již výše navržených důkazů ještě antropologickým zkoumáním fotky z falza
občanského průkazu znějícího na jméno M. P. ml. Krajský soud však zamítl
všechny důkazní návrhy, neboť podle jeho názoru nemohly vést k novým závěrům
takového charakteru, aby bez nich soud nemohl o podaném návrhu
rozhodnout.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném v řízení o povolení obnovy poté, co
byla věc krajskému soudu vrácena vrchním soudem s příkazem vyslechnout svědky
B. a v. B., vyplývá, že motivací svědka B. k sepsání písemného prohlášení,
jehož se týkala jeho výpověď, kterou co do obsahu výstižně popisuje krajský
soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, byla žádost obviněné. Obviněná byla
jeho kamarádka a obrátila se na něj při jejich náhodném setkání s prosbou o
sepsání onoho prohlášení, protože začala mít problémy se soudy. K dotazu člena
senátu pak svědek B. vypověděl, že byl v minulosti trestán za vydírání,
nedovolené ozbrojování a řízení v opilosti.
Svědek v. B. podle protokolu o veřejném zasedání v řízení o povolení obnovy
vypověděl, že kontakt na obviněnou dostal v bytě A. L. v B. na ul. F., a to od
A. K. Ten mu řekl, že zná v P. nějakou ženu, jež shání peníze a potřebuje
ručitele, kterému by dala nějaké peníze za to, že jí bude ručit za úvěr. A. K.
jel s údajnou M. P. a jejím mužským doprovodem z B. do M. B. Svědek v. B. s
nimi jel z B. do M. B. rovněž, šel s nimi do banky, kde se stal ručitelem. Pak
jeli zpět do B. V. B. seděl podle své výpovědi v autě za údajnou P., která se
měla odmaskovat až na zpáteční cestě, když si sundala paruku, řasy, vyndala
něco z úst a najednou vypadala úplně jinak. Odsouzená mu ji připomíná v podobě,
kdy se odmaskovala. Byla i stejně vysoká a odpovídala obviněné i věkově. Po
bližším prohlédnutí obviněné na žádost obhájce obviněné svědek uvedl, že
obviněnou stoprocentně poznává, a to podle zubů, obličeje, jeho výrazu i hlasu.
V záložně měl údajnou P. vidět svědek N., který byl ředitelem z., jenž v. B.
sdělil, že údajná P. tam již byla několikrát před tím. Na tuto výpověď svědka
obviněná reagovala u veřejného zasedání tím, že svědka nezná, nikdy ho
neviděla, nikdy s ním nekomunikovala a v M. B. nebyla. Obhájce obviněné poté
zdůraznil, že obviněná byla přesvědčena, že ji svědek nezná a že ona nezná
jeho. K dotazu předsedkyně senátu, kdo ještě viděl ženu, která měla v paruce
přijet do B., v. B. odpověděl, že L. ženu neviděl, viděl ji pouze A. K. a on.
Obhájce obviněné poté navrhl, aby byli jako svědci vyslechnuti A. K. a A. L.
Tyto důkazní návrhy však byly usnesením soudu zamítnuty.
Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona směřovala proti rozhodnutí
vydanému v řízení o povolení obnovy řízení, vycházel Nejvyšší soud při
posuzování důkazních návrhů uplatněných v rámci řízení o povolení obnovy
důsledně ze skutkového stavu zjištěného v původním řízení aniž mohl skutkový
stav včetně procesu jeho zjišťování v původním řízení jakkoli přezkoumávat.
Proto se Nejvyšší soud nemohl shodně jako soudy rozhodující o povolení obnovy
řízení věcně zabývat námitkami obhajoby obviněné obsaženými i v návrhu na
povolení obnovy řízení a v jeho dodatcích zpochybňujících zákonnost původního
rozhodnutí. Nejvyšší soud se pak zcela ztotožnil s názory soudů obou stupňů,
pokud zamítly důkazní návrhy na výslech svědků MUDr. V., H. a M.,
prostřednictvím jehož výpovědi měla být ustanovena svědkyně J., i na pořízení
revizního znaleckého posudku z oboru grafologie k posouzení podpisů na
dokumentech ze záložny včetně požadavku na antropologické zkoumání fotky z
falza občanského průkazu znějícího na jméno M. P. ml. Tyto důkazy totiž
nesměřovaly ke zjištění nových skutečností soudu dříve neznámých, nýbrž jejich
cílem bylo pokusit se o přehodnocení existujících závěrů soudů rozhodujících v
původním řízení ohledně toho, že to byla obviněná S. V., kdo se vydával za
údajnou D. N. a M. P. ml.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obviněnou
usvědčily z jednání v roli D. N. a M. P. ml. provedené rekognice, obviněný V. a
skutečnost, že obviněnou i u hlavního líčení řada vyslýchaných svědků
ztotožnila. Lze uzavřít, že obviněná byla v původním řízení uznána vinnou na
základě řady důkazů tvořících uzavřený řetězec. Aby mohla být vina obviněné v
konkrétním případě účinně zpochybněna, muselo by v řízení o povolení obnovy
hodnocením v tomto řízení provedených důkazů vyjít najevo, že v původním řízení
provedené důkazy, jež ve svém souhrnu obviněnou usvědčily a tím i zjištěný
skutkový stav, s vysokou pravděpodobností neodpovídaly po obsahové stránce
skutečnosti včetně důvodů, proč tomu tak bylo. K takovému výsledku však návrhy
na provedení důkazů ve veřejném zasedání konaném v řízení o povolení obnovy
nesměřovaly s výjimkou návrhů na výslech svědků B. a v. B.
MUDr. V., jehož výslech byl v řízení o povolení obnovy navrhován, měl být v
době pobytu obviněné v nemocnici primářem příslušného oddělení, kde byla
obviněná hospitalizována. Jeho výslech měl vést ke zjištění mobility obviněné
po dobu hospitalizace a po ní. Stejnou otázku pak měl objasnit i v návrhu na
obnovu řízení navrhovaný znalecký posudek o zdravotním stavu obviněné po
propuštění.
Zdravotní stav obviněné v době hospitalizace i po ní byl však v původním řízení
dostatečně objasněn výslechem jejího ošetřujícího lékaře MUDr. K. Ten soudu
sdělil, že obviněná se podrobila středně těžké plastické operaci, která
vyžadovala minimální dobu hospitalizace, protože bylo zjištěno, že se jí rány
dobře hojily. Proto byla obviněná brzy předána do domácího léčení s tím, že do
17. 6. 1998, kdy měla první kontrolu, měla být obviněná doma a sedět nebo
ležet. Pokud by tento režim nedodržela, hrozilo riziko pouze v tom směru, že
mohl být poškozen efekt podstoupené operace. Pokud pak obviněná tvrdí, že byla
po dobu hospitalizace a po ní pod vlivem analgetik, i touto okolností se soud
v původním řízení zabýval, když provedl důkaz listinou o tzv. průběhu nemoci,
která byla vyžádána z Ú. v. n. v P. Z této vyplynulo, že obviněné byl aplikován
Dolzin pouze v den operace 5. 6. 1998 a v následujících dnech již nikoliv.
Dreny pak byly obviněné odstraněny dne 7. 6. 1998.
K otázce nástupu obviněné do nemocnice byla vyslechnuta svědkyně vrchní sestra
S. Ta soudu popsala i postup, který by měl být dodržen, pokud pacient hodlá sám
v době hospitalizace opustit oddělení. Z jejího výslechu i z logiky věci
vyplynulo, že nelze zcela vyloučit, aby pacient oddělení svévolně opustil.
Tvrzení, že by to ošetřující personál musel zaregistrovat, je podle Nejvyššího
soudu pouhá domněnka, kterou nelze nezvratně prokázat. Běžné lůžkové nemocniční
oddělení, kde není poskytována intenzivní péče, je totiž prostředím, kde je
pohyb pacientů pod kontrolou ošetřujícího personálu, ale rozhodně není
zařízením takového typu, kde by bylo možné s velkou mírou spolehlivosti
hraničící s jistotou vyloučit možnost samovolného vzdálení se mobilního
pacienta z oddělení, aniž by to ošetřující personál zaznamenal.
Jestliže se obhajoba obviněné snažila výše uvedenými důkazními návrhy
zpochybnit závěr, že to byla obviněná, kdo si půjčil od svědka R. peníze,
jelikož obviněná byla v době od 4. 6. do 8. 6. 1998 hospitalizována, nejednalo
se o důkazní návrhy, které byly způsobilé zpochybnit již vyslovený závěr
soudů obou stupňů o tom, že si obviněná od tohoto svědka peníze půjčila. K
předání peněz ve formě půjčky totiž došlo až dne 19. 6. 1998, kdy obviněná již
hospitalizována nebyla. Nejvyšší soud proto shodně se soudy nižších stupňů
nepovažoval provedení navrhovaných důkazů za způsobilé zpochybnit existující
rozhodnutí o vině obviněné.
K navrhovanému důkazu antropologickou analýzou fotografie z falza občanského
průkazu znějícího na jméno M. P. Nejvyšší soud podotýká, že o možnosti provést
tento důkaz soudy jednoznačně věděly, vzhledem k jeho charakteru již v
původním řízení, ale k provedení tohoto důkazu nepřistoupily, neboť neměly
pochyb o identifikaci obviněné. Pokud by bylo zkoumání této fotografie
provedeno, mohlo by to vést podle Nejvyššího soudu nanejvýš k závěru o tom, že
na fotografii je, nebo není obviněná V. Ani jedno z těchto možných zjištění by
ale nebylo způsobilé zpochybnit vinu obviněné. Obviněnou V., jako osobu
jednající v záložně pod jménem M. P., identifikoval svědek N. jako finanční
ředitel záložny a posléze svědek v. B., k jehož výpovědi se Nejvyšší soud
vyjádří níže v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Obviněná byla též ztotožněna
dalším pracovníkem záložny Ing. M. O., který si byl za přítomnosti obviněné
alias údajné M. P. ml. prohlédnout dům, jenž měl být dán záložně do zástavy.
Pokud byl navrhován důkaz pořízením revizního znaleckého posudku z oboru
písmoznalectví ohledně podpisů na dokumentech ze záložny v situaci, kdy v
řízení pořízenou grafologickou expertízou nebylo možné podpisy na těchto
dokladech blíže specifikovat pro nedostatek původně opatřeného srovnávacího
materiálu, i o možnosti použití tohoto důkazního prostředku soudy bezpochyby
věděly. Přesto k jeho pořízení nepřistoupily, neboť to vzhledem k důkazní
situaci nepovažovaly za potřebné v zásadě proto, že o identifikaci této osoby -
obviněné a tedy i o tom, že předmětné podpisy učinila ona, neměly pochyb.
Krajský soud měl podle obhajoby obviněné opětovně vyslechnout i svědka M. za
účelem zjištění totožnosti jeho kolegyně J., která se měla prohlídky vily
zúčastnit společně s tímto svědkem. Soud však k výslechu navrhovaného svědka v
řízení o povolení obnovy nepřistoupil. Nejvyšší soud se i v tomto směru s tímto
postojem krajského soudu ztotožnil, neboť případné ustanovení svědkyně J. a
její výslech nelze pokládat za nezbytně nutný, když obviněnou V. v roli M. P.
ml. při prohlídce vily usvědčili svědek M., obviněný V. a konečně i svědek B.
Ten se setkal spolu se svědkem M. a obviněnou V. coby M. P. ml. asi čtrnáct
dní po prohlídce vily v hotelu I. v B. (viz str. 13 a 20 rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 11. 8. 2000, sp. zn. 11 T 3/99). Výslech svědkyně J.,
která nebyla na věci nijak zainteresována a svědka M. podle jeho výpovědi
pouze doprovázela, by nemohl na těchto zjištěních nic zásadního změnit.
Navrhovaný výslech svědka H. měl krajský soud rozhodující o povolení obnovy
řízení dovést ke zjištění, že obviněná V. v době, kdy se měla vydávat za D. N.,
nebyla a to ani později, těhotná. Tuto skutečnost však nebylo nutné zjišťovat
ani ověřovat, neboť obviněná o sobě nikdy neprohlásila, že byla v kritickou
dobu těhotná. Pokud pak údajná D. N. při prohlídce vily tvrdila, že je těhotná
aniž o tom existoval jakýkoli objektivní důkaz, nemůže pouhé takové verbální
prohlášení být okolností, která by apriori vylučovala, že se obviněná V.
vydávala za D. N. Nebyl zde proto žádný důvod k této otázce svědka H.
vyslýchat.
Pokud jde o výpověď svědka B., k této lze poznamenat, že tento svědek podle
dříve provedených důkazů nebyl na žádném skutkovém ději, v rámci něhož byl
spáchán trestný čin, účasten, a může o něm vědět nanejvýš z doslechu. Sám pak
vypověděl pouze neurčitě o tom, že mu obviněný V. náhodně řekl o svém plánu
spáchat něco nekalého za použití nastrčené ženy, kterou měl později opět
náhodně vidět, s tím, že pak vše svalí na obviněnou V. O ničem dalším svědek B.
informace nepodal. Lze proto uzavřít, že svědectví svědka B. ve světle
ostatních provedených důkazů není způsobilé zpochybnit skutkové zjištění soudů
obou stupňů učiněné v původním řízení ohledně toho, že údajná P. byla ve
skutečnosti obviněná S. V. I v tomto ohledu se Nejvyšší soud zcela ztotožnil s
úvahami a závěry soudů nižších stupňů.
Obhajobou obviněné požadovaná výpověď svědka v. B. se pak proti jejímu
očekávání stala výpovědí, která obviněnou V. nevyvinila, ale naopak ji z
trestné činnosti dodatečně též usvědčovala. Snaha obviněné pak tohoto svědka
znevěrohodnit, když pro její osobu nevypovídal příznivě, je podle Nejvyššího
soudu pouhým způsobem její obhajoby, navíc jediným možným, který jí zbyl v dané
důkazní situaci, která se nevyvinula podle jejího očekávání. Vzhledem k tomu,
že svědek v. B. ve veřejném zasedání uvedl, že to byla právě obviněná, kdo se v
M. B. vydával za M. P. ml., nemohla tato výpověď podíl obviněné na trestném
činu zpochybnit, ale naopak ji z něj usvědčovala.
Krajský soud pak zcela důvodně odmítl provést důkaz výslechem svědka L., neboť
svědek v. B. o jeho osobě soudu sdělil pouze tolik, že se v jeho bytě setkal s
A. K. O tom, že by měl svědek L. ve věci jinou úlohu, se svědek v. B. nezmínil
a ani z jeho výpovědi nevyplynulo, že by se L. s údajnou P. znal. Pokud jde o
A. K., ten měl být podle výpovědi svědka v. B. osobou, která ho seznámila s
obviněnou, jež se vydávala za M. P. ml. Ani výslech A. K. nepovažoval Krajský
soud v Brně v řízení o povolení obnovy za nutný. Nejvyšší soud se s jeho
názorem ztotožnil, neboť je zjevné, že tento svědek byl obviněné nápomocen tím,
že ji seznámil se svědkem v. B., který jí měl ručit u d. z. za úvěr. Jde tudíž
o osobu, která byla do jednání obviněné určitým způsobem zapojena a měla tudíž
na činnosti obviněné vůči d. z. určitou účast. Výslech A. K. by mohl vést kromě
situace, kdy by si svědek nic nepamatoval či odmítl vypovídat, pouze ke dvěma
zjištěním. Prvním z nich by bylo, že by tento svědek obviněnou z jednání v d.
z. usvědčil stejně jako to již učinil svědek v. B. V případě, že by předmětný
svědek u veřejného zasedání o povolení obnovy řízení tvrdil, že to nebyla
obviněná, kdo se vydával v d. z. a po cestě do ní za M. P. ml., zůstala by jeho
svědecká výpověď v celé šíři důkazů provedených v původním řízení, jež
obviněnou usvědčují, zcela osamocena, nepodporována ani žádnou jinou indicií
svědčící ve prospěch obviněné. Proto by taková výpověď působila zcela
nevěrohodně a nebyla by způsobilá sama o sobě na původním skutkovém zjištění
soudů obou stupňů a tím i na výroku o vině obviněné nic podstatného změnit.
Lze tudíž konstatovat, že pokud stížnost pro porušení zákona označila konečné
rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž neshledal dostatečnými navrhované
důvody k povolení obnovy řízení, za nesprávné a to včetně předchozího
procesního postupu soudu, nemohl se s tímto hodnocením ministra spravedlnosti
Nejvyšší soud ztotožnit. Stěžovatel totiž v podaném mimořádném opravném
prostředku pouze nekriticky přejal argumentaci obviněné, event. její obhajoby
uplatněnou v předchozím řízení a domáhal se toho, aby Nejvyšší soud sám
dodatečně přehodnotil důkazy provedené a vyhodnocené soudy nižších stupňů v
původním řízení, na pozadí důkazních návrhů či skutečností, které až na výjimky
nebylo možné za nové vůbec označit, a pokud zcela výjimečně ano (výpovědi
svědků B. a v. B.), nevyplynulo z nich nic, co by samo o sobě či s důkazy
ostatními již známými do celého případu vneslo takové nové poznatky, které by
mohly zvrátit původní rozhodnutí soudu o vině obviněné.
Protože na základě shora uvedeného Nejvyšší soud neshledal, že by napadeným
rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. 39 Nt 27/2003,
jímž zamítl návrh na povolení obnovy řízení ve věci obviněné S. V., včetně
řízení, které mu předcházelo, došlo k porušení zákona v neprospěch obviněné,
podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
zamítl, jako nedůvodnou a to v neveřejném zasedání ( viz ust. § 274 tr. ř. ).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec