4 Tz 112/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání
dne 22. července 2003 stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného J. A., proti
rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 11 T 122/2002, a
rozhodl takto:
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 11 T 122/2002, byl
obviněný J. A. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k
domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák., kterého se
dopustil tím, že v době od 22. 9. 2001, kdy se měl dle dohody s majitelkou bytu
vystěhovat, až do zahájení trestního stíhání dne 24. 4. 2002 v B., užíval
podkrovní byt, jehož vlastníkem je jeho matka Bc. V. A., která k dalšímu
užívání tohoto bytu nedala obžalovanému souhlas. Za to byl obviněnému J. A.
uložen podle § 45 odst. 1, odst. 2 a § 45a odst. 1 tr. zák. trest obecně
prospěšných prací ve výměře 250 hodin, podle § 45a odst. 1 tr. zák. byla
obžalovanému uložena povinnost, aby během výkonu trestu uvolnil a předal k
užívání předmětný podkrovní byt v B. na ul. B. jeho vlastníkovi, poškozené Bc.
V. A. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Bc. V. A. se svým nárokem na
náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2003, sp.
zn. 11 T 122/2002, podala odvolání pouze poškozená Bc. V. A.
Ve svém odvolání napadla výrok, kterým byla obžalovanému J. A. uložena
povinnost, aby během výkonu trestu uvolnil a předal k užívání předmětný
podkrovní byt v B. na ul. B. jeho vlastníkovi, poškozené Bc. V. A.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 5 To 135/2003,
bylo odvolání poškozené Bc. V. A. podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 11 T 122/2002,
pokud jím byla obviněnému podle § 45a odst. 1 tr. zák. uložena povinnost, aby
během výkonu trestu uvolnil a předal k užívání předmětný podkrovní byt v B. na
ul. B. jeho vlastníkovi, poškozené Bc. V. A., podal ministr spravedlnosti České
republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. A. Vytkl v ní,
že zákon byl porušen v ustanovení § 45a odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České
republiky uvádí, že zákon byl porušen napadeným rozsudkem v ustanovení § 45a
odst. 1 tr. zák. Podle tohoto ustanovení může soud uložit pachateli na dobu
trestu i přiměřené omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 tr.
zák. směřující k tomu, aby vedl řádný život. Uvedená povinnost týkající se
vyklizení a předání bytu uložená obviněnému napadeným rozsudkem přesahuje rámec
těch omezení, která lze uložit ve smyslu § 45a odst. 1 tr. zák. v rámci trestu
obecně prospěšných prací i ve vztahu k § 26 odst. 4 tr. zák. Omezením, kterému
se měl obviněný podle napadeného rozsudku během uloženého trestu podrobit, byl
obviněný podle ministra spravedlnosti poškozen.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř.,
že napadenou částí rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2003, sp. zn.
11 T 122/2002, byl porušen zákon v ustanovení § 45a tr. zák. v neprospěch
obviněného J. A. a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadenou část rozsudku
zrušil.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání
přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku
rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí
předcházelo, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podle § 45a odst. 1 tr. zák. může soud společně s trestem obecně prospěšných
prací uložit pachateli na dobu trestu i přiměřená omezení nebo přiměřené
povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 tr. zák. směřující k tomu, aby vedl řádný
život. Podstatou přiměřených omezení a přiměřených povinností jsou zásahy do
svobody jednání a rozhodování pachatele po dobu výkonu trestu obecně
prospěšných prací, omezení mohou mít formu zákazu určitého jednání (tedy formu
povinnosti zdržet se určitého nežádoucího konání), povinnosti pak formu příkazu
k pozitivnímu konání (tj. formu povinnosti něco vykonat). Pachateli lze zakázat
jak konání, které je jinak nedovolené (zakázané právním řádem nebo rozhodnutím
příslušného státního orgánu), tak konání, které je jinak právním řádem
dovolené. Stejně tak předmětem příkazů může být jednak konání, které je obsahem
povinnosti, kterou odsouzený již má (na základě právní normy rozhodnutí
státního orgánu nebo jiné právní skutečnosti), a jednak konání, k němuž
pachatel jinak povinen není.
Základním kriteriem, které omezuje možnost ukládání omezení nebo povinností
směřujících k tomu, aby pachatel vedl řádný život, je kriterium jejich
přiměřenosti. Přiměřenost se musí vztahovat především k zákonnému účelu
takových omezení a povinností, tj. musí směřovat k tomu, aby odsouzený vedl
řádný život. Půjde především o taková opatření, která umožní odstranění příčin,
podmínek nebo příležitostí k opětovnému spáchání trestného činu, jehož se
obviněný dopustil, působí tedy na odstranění kriminogenních faktorů ze života
pachatele. Omezení a povinnosti musí být také přiměřené trestnému činu, jímž
byl pachatel uznán vinným. Omezení a povinnosti, které nemají žádný vztah ke
spáchanému trestnému činu, nelze uložit, ani kdyby jinak mohly přispět k
převýchově odsouzeného.
V případě projednávané trestní věci byla obviněnému J. A. rozsudkem Městského
soudu v Brně ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 11 T 122/2002, kterým byl uznán vinným
trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového
prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák., uložena povinnost, aby během výkonu
trestu uvolnil a předal k užívání předmětný podkrovní byt v B. na ul. B. jeho
vlastníkovi, poškozené Bc. V. A.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze přisvědčit námitce ministra spravedlnosti,
že by uložení takové povinnosti obviněnému J. A. přesahovalo rámec těch
omezení, které lze uložit ve smyslu § 45a odst. 1 tr. zák. v rámci trestu
obecně prospěšných prací.
Povinnost uvolnit a předat podkrovní byt v B. na ul. B.jeho vlastníkovi,
poškozené Bc. V. A., v daném případě směřuje k tomu, aby obviněný vedl řádný
život, neboť směřuje k odstranění podmínek a příležitosti k opětovnému spáchání
trestného činu, jehož se obviněný dopustil. Uložená povinnosti je také
přiměřená trestnému činu, jímž byl obviněný J. A. uznán vinným, neboť jejím
předmětem je uvolnění a předání právě toho bytu, jehož nezákonným užíváním
obviněný J. A. spáchal trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu
nebo nebytového prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák.
Skutečnost, že se v daném případě jedná o povinnost, kterou by jinak byl
obviněnému oprávněn uložit pouze soud v občanskoprávním řízení, nebrání uložení
takové povinnosti podle § 45a odst. 1 tr. zák. vedle trestu obecně prospěšných
prací jako povinnosti směřující k tomu, aby obviněný vedl řádný život. Je třeba
uvést, že uložení této povinnosti podle § 45a odst. 1 tr. zák. má jinou funkci
než uložení takové povinnosti v občanskoprávním řízení. Zatímco primárním
účelem rozhodnutí v občanskoprávním řízení je jednoznačně formulovat a
autoritativně stanovit povinnost obviněného podle předpisů občanského práva s
možností vynutit takovou povinnost v rámci řízení o výkon rozhodnutí, má výrok
podle §45a odst. 1 tr. zák. v první řadě zesílit výchovný účinek ukládaného
trestu obecně prospěšných prací tím, že pod pohrůžkou přeměny trestu na trest
odnětí svobody podněcuje pachatele ke splnění uložené povinnosti a vede jej tak
k uznání a respektování zájmů trestných činem dotčených. Z uvedeného také
vyplývá, že výrok podle § 45a odst. 1 tr. zák. nenahrazuje rozhodnutí soudu v
občanskoprávním řízení, sankcí, která hrozí za nesplnění uložené povinnosti je
– jak již bylo uvedeno – možnost přeměny trestu obecně prospěšných prací na
trest odnětí svobody.
V této souvislosti Nejvyšší soud dále uvádí, že jako přiměřená omezení
směřující k tomu, aby obviněný vedl řádný život, bývají ukládány obdobné
povinnosti, např. povinnost obviněného podle svých sil nahradit škodu
způsobenou trestným činem či povinnost platit výživné, aniž by byla
zpochybňována možnost uložení takových povinností podle § 45a odst. 1 či § 59
odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud konečně dodává, že výrok rozsudku Městského soudu v Brně, kterým
byla obviněnému J. A. uložena povinnost, aby během výkonu trestu uvolnil a
předal k užívání předmětný podkrovní byt v B. na ul. B. jeho vlastníkovi,
poškozené Bc. V. A., není na újmu této poškozené, stanovení takové povinnosti
naopak posiluje právní postavení poškozené, neboť obviněného nutí k jednání v
souladu s touto povinností pod sankcí možnosti přeměny trestu obecně
prospěšných prací na trest odnětí svobody. Právo poškozené domáhat se vyklizení
předmětného bytu v občanskoprávním řízení zůstává rozsudkem Městského soudu v
Brně vydaným v trestním řízení nedotčena.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro
porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost proti rozsudku Městského
soudu v Brně ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 11 T 122/2002, není důvodná, a proto ji
podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří P á c a l