4 Tz 112/2022-3328
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 stížnost
pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch zaniklé
odsouzené T. B. L. IČ XY, posledně sídlem XY, proti pravomocnému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. 45 T 4/2018, a podle § 268
odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Ministr spravedlnosti podal dne 26. 9. 2022 podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve
prospěch zaniklé právnické osoby T. B. L., IČ XY, naposledy sídlem XY (dále jen
T. B. L.), stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. 45 T 4/2018, a to proti té jeho
části, jež se týká této právnické osoby.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. 45 T 4/2018 byla mj. obviněná
právnická osoba T. B. L. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) /ve skutečnosti podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d)/ tr.
zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byla
odsouzena podle § 16 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti
právnických osob, (dále též jen TOPO) k trestu zrušení právnické osoby. Ve
vztahu k obviněné právnické osobě nebyl tento odsuzující rozsudek napaden
opravným prostředkem a v důsledku toho ohledně ní nabyl právní moci dne 12. 5.
2020.
V další části odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti
poukázal na znění ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku, § 120 odst. 3 tr. ř.,
§ 8 odst. 1 písm. a) TOPO a § 8 odst. 2 písm. a) TOPO. V důsledku toho napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě vybočuje ze zákonných východisek a jím
vydané rozhodnutí lze považovat za nezákonné.
Obviněná právnická osoba se podle rozsudku dopustila trestné činnosti tím, že
II.
1. dne 18. 8. 2014 v XY, prostřednictvím jednatelky obchodní společnosti T. B.
L., obž. J. K., nar. XY, pod záminkou zhodnocení investovaných finančních
prostředků v oblasti poskytování krátkodobých půjček občanům, vylákala finanční
prostředky ve výši 700.000 Kč od obchodní společnosti F. C., tehdy se sídlem
XY, XY, zastoupené prokuristou M. S., na základě smlouvy o poskytnutí zápůjčky
na částku 700.000 Kč, se splatností do 18. 8. 2015 a sjednaným měsíčním úrokem
ve výši 4%, poskytnuté finanční prostředky však v této lhůtě či později
nevrátila, čímž způsobila obchodní společnosti F. C., se sídlem XY, majetkovou
škodu ve výši 700.000 Kč, přičemž dne 26. 10. 2015 tato společnost postoupila
pohledávku na Z. B., nar. XY.
2. dne 24. 3. 2015 v XY, na ulici XY, prostřednictvím jednatelky obchodní
společnosti T. B. L., se sídlem XY, XY, obž. J. K., nar. XY, pod záminkou
zhodnocení investovaných finančních prostředků v oblasti poskytování
krátkodobých půjček občanům, vylákala od poškozeného J. L., nar. XY, finanční
prostředky ve výši 75.000 Kč na základě smlouvy o zápůjčce na částku ve výši
75.000 Kč, se splatností do 24. 4. 2015, poskytnuté finanční prostředky však v
této lhůtě či později nevrátila, čímž způsobila poškozenému J. L. majetkovou
škodu ve výši 75.000 Kč.
Z takto popsaných skutků podle stěžovatele nevyplývá naplnění
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku,
neboť není zřejmé, jakým způsobem by mělo být využito něčího omylu, nebo
zamlčeny podstatné skutečnosti. Rozsudek ve skutkové větě obsahuje pouze vágní
formulaci „pod záminkou zhodnocení finančních prostředků“. Zhodnocení
zapůjčených prostředků formou úroku je však obvyklým znakem poskytnuté půjčky a
nelze z něj tak bez dalšího vyvozovat možnou trestněprávní odpovědnost. Rovněž
skutečnost, že společnost v dohodnutém termínu poskytnutou půjčku nesplatila,
bez dalšího neznamená, že tak postupovala s cílem vyhnout se hrazení závazku,
ale mohla být například neschopna hradit své závazky v důsledku nepříznivé
finanční situace. To však spadá spíše do odvětví soukromého práva, a nikoli do
práva trestního. Uvedeným tak mohlo dojít k porušení zákona v neprospěch
obviněné právnické osoby a to tím, že byla odsouzena, aniž by podle znění
rozsudku došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209
odst. 1 tr. zákoníku.
Další porušení zákona v neprospěch právnické osoby stěžovatel
spatřuje ve vyvození samotné trestní odpovědnosti právnické osoby podle § 8
odst. 1 písm. a) TOPO, a to především u skutku označeného v rozsudku jako bod
1. Podle něj z provedeného dokazování vyplývá, že obviněné právnické osobě byla
poskytnuta společností F. C. částka 700.000 Kč podle uzavřené smlouvy o
zápůjčce, přičemž obratem byla suma ve výši 70 % zapůjčené částky zaslána na
účet obviněné J. K. jako tehdejší jednatelky společnosti. Následující den poté
došlo k dalšímu odčerpání poskytnutých peněz ve výši 20 % poskytnutého úvěru, a
to rovněž bez racionálního ekonomického opodstatnění. Finanční historie
společnosti přitom ukazuje pouze na omezené množství transakcí v řádu jednotek
či nižších desítek tisíc korun, a pokud na účet přibyly nějaké prostředky, byly
tyto záhy vyplaceny jako mzda jednatelce či jejím příbuzným. Z pohledu
právnické osoby se tak jednalo o zcela zbytečné a nerentabilní transakce, které
byly spáchány ryze v subjektivním zájmu obviněné J. K. a na úkor právnické
osoby T. B. L. Návětí § 8 odst. 1 TOPO přitom stanoví základní předpoklady pro
přičtení některého trestného činu uvedeného v § 7 TOPO právnické osobě, a to,
že takový protiprávní čin byl spáchán některou z osob uvedených v § 8 odst. 1
TOPO v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, způsobem popsaným v § 8 odst. 2
TOPO. Jde v podstatě o korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická
osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a),
b), c) nebo d) TOPO, které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou
osobou a její činností. Vymezení těchto znaků je v TOPO dostatečně široké
natolik, aby to umožňovalo postih právnické osoby bez rozšiřujícího výkladu.
Pro úplnost je třeba zdůraznit, že pro vyvození trestní odpovědnosti právnické
osoby postačí naplnění i jen jednoho z požadovaných vztahů právnické osoby k
jednání některé z uvedených osob, tedy v jejím zájmu nebo v rámci její
činnosti, neboť tyto jsou zde uvedeny alternativně (arg.“nebo“).
Vzhledem k tomu, že uvedené korektivní znaky jsou stanoveny k vyloučení
excesů jednajících osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) TOPO,
je třeba je vykládat spíše restriktivně (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 8 Tdo 627/2015 ze dne 24. 11. 2015), a to s přihlédnutím ke
smyslu a účelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Lze si totiž
představit případy, kdy jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky
jménem právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin bude spáchán
na úkor této právnické osoby, přičemž právnická osoba může odpovídat i za takto
způsobenou škodu a bude tedy zároveň poškozenou osobou. V takovém případě není
smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost,
a to přesto, že jinak platí obecný princip, že právnická osoba odpovídá za
volbu osob oprávněných za ni jednat, jakož i osob, které působí v řídících a
kontrolních orgánech. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit
zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na
její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a
bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající (viz Šámal, P., Dědič,
J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář, Praha: C. H. Beck,
2012, s. 190–191). Toto stanovisko bylo podpořeno rovněž rozhodnutím Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 8 Tdo 972/2016, v němž Nejvyšší soud mimo jiné
uvedl, že právnické osobě nelze přičítat trestný čin ve smyslu § 8 odst. 2
TOPO, pokud jednající fyzická osoba spáchala protiprávní čin sice fakticky v
rámci činnosti právnické osoby, ale na úkor této právnické osoby. V nyní
předkládané věci poté, co obviněná právnická osoba získala v rámci zápůjčky
peněžní sumu ve výši 700.000 Kč, dochází v podstatě ihned k odčerpání těchto
peněz do dispozice spoluobviněné jednatelky, a to formou zcela nelogických a
nerentabilních transakcí. Na trestní odpovědnost právnické osoby tak lze
aplikovat závěry výše uvedených usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo
627/2015 a 8 Tdo 972/2016. V návaznosti na to lze konstatovat, že trestný čin
byl právnické osobě přičítán v rozporu s ustanovením § 8 odst. 2 TOPO.
Ministr spravedlnosti v této souvislosti poukázal, že z veřejného
rejstříku vyplývá, že obviněná právnická osoba již zanikla, přičemž byla
vymazána ke dni 19. 4. 2021. Z hlediska přípustnosti podané stížnosti pro
porušení zákona je však na místě analogicky postupovat podle § 275 odst. 1 tr.
ř. a řízení na jejím podkladě provést i přes zánik obviněné právnické osoby,
neboť napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v její neprospěch.
V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil,
že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. 45
T 4/2018 byl v neprospěch obviněné právnické osoby T. B. L. porušen zákon v
ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a § 8 odst. 1, 2 TOPO. Podle § 269 odst. 2 tr.
ř. aby tento rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o vině a o trestu
ohledně této obviněné právnické osoby a to včetně všech obsahově navazujících
rozhodnutí, která tímto pozbydou svého podkladu. Poté aby podle § 270 odst. 1
tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ten
uvedl, že se s jejím obsahem včetně užité argumentace ztotožňuje. Ze zvoleného
popisu skutků nevyplývá naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle
§ 209 odst. 1 tr. zákoníku, když není evidentní způsob využití něčího omylu
nebo zamlčení podstatných skutečností. Dalším nedostatkem je vyvození trestní
odpovědnosti právnické osoby v rozporu s konceptem přičitatelnosti podle § 8
odst. 2 TOPO, kdy jednající fyzická osoba spáchala protiprávní čin sice
fakticky v rámci činnosti právnické osoby, avšak na její úkor. Státní zástupce
tak vyslovil souhlas s návrhem učiněným ministrem spravedlnosti v závěrečném
petitu stížnosti pro porušení zákona a současně vyslovil i souhlas s vydáním
rozhodnutí v neveřejném zasedání a to pro všechny možné eventuality.
Za zaniklou právnickou osobu se k podané stížnosti pro porušení
zákona písemně vyjádřil obhájce, který jí byl pro účely tohoto řízení ustanoven
předsedou senátu (z důvodu podle § 275 odst. 2 tr. ř.). Ten v podstatě
zopakoval argumenty, jež v rámci mimořádného opravného prostředku uvedl ministr
spravedlnosti a rovněž vyjádřil názor, že čin byl v zásadě spáchán proti zájmům
právnické osoby její jednatelkou obviněnou J. K., takže nelze dovodit trestní
odpovědnost právnické osoby T. B. L. Rovněž on je přesvědčen o důvodnosti
podané stížnosti pro porušení zákona a v závěru svého podání se připojil ke
konečnému návrhu ministra spravedlnosti ohledně dalšího postupu a rozhodnutí
Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se při posouzení stížnosti pro porušení zákona musel
nejprve zabývat otázkou, zda její podání proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. 45 T 4/2018 kvůli tomu, že jím došlo mj. k
pravomocnému odsouzení právnické osoby T. B. L. je přípustné a dospěl k závěru,
že zmíněný mimořádný opravný prostředek proti této části cit. rozsudku v
konkrétní procesní situaci z tohoto důvodu podat nelze.
Z podané stížnosti pro porušení zákona, ale i z obsahu předloženého
trestního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 4/2018 a veřejného
rejstříku a sbírky listin vyplývá, že právnická osoba T. B. L. byla v důsledku
svého pravomocného odsouzení k trestu zrušení právnické osoby a po nařízené a
provedené likvidaci vymazána z obchodního rejstříku dnem 19. 4. 2021. Z toho
tedy vyplývá, že tato právnická osoba ke dni podání stížnosti pro porušení
zákona již neexistovala. Obecně proti někomu (nebo s někým), kdo neexistuje,
vést trestní řízení nelze. Stěžovatel si této skutečnosti byl vědom, a proto na
podporu validity svého podání poukázal na ustanovení § 275 odst. 1 tr. ř.,
podle nějž byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt
provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona a současně se
domáhal jeho analogického použití i ve prospěch odsouzené a již zaniklé
právnické osoby T. B. L.
Takovou analogii ale, byť je v rámci trestního práva procesního
obecně přípustná, nebylo možné v dané situaci aplikovat. Nejvyšší soud má totiž
za to, že pokud trestní řád, ale ani zákon o trestní odpovědnosti právnických
osob a řízení proti nim, výslovně nepřipouští možnost podat stížnost pro
porušení zákona ve prospěch odsouzené a následně zaniklé právnické osoby, nelze
se domáhat stejného či obdobného postupu, jako je tomu u pravomocně odsouzené a
následně zemřelé fyzické osoby. Pokud by zákonodárce v tomto směru kladl
postavení odsouzené zaniklé právnické osoby na roveň postavení odsouzené
zemřelé fyzické osoby, jistě by to v rámci platné právní úpravy příslušným
způsobem vyjádřil. To ale neučinil, a jistě tak nepostupoval náhodně. Zde je
potřeba připomenout, že ustanovení § 275 odst. 1 tr. ř., jehož analogické
aplikace se stěžovatel domáhá, má v trestním řádu svůj nesporný význam, ale
pouze vůči fyzickým osobám. Jen ty jsou totiž nositeli určitých práv, jimiž
jsou nadáni pouze lidé – občané. To vyplývá z Listiny základních práv a svobod
uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., konkrétně z jejího čl. 1, a čl. 42 odst. 1, 3. V
jejím čl. 10 odst. 1 pak jsou uvedena práva na zachování lidské důstojnosti,
osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména. Ochranu těchto práv pak
podrobněji upravuje zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v Hlavě II, zejména
pak v oddílu 6, přičemž z ustanovení § 82 odst. 2 výslovně vyplývá, že po smrti
člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých.
To nesporně znamená i to, že v případě podezření ohledně nezákonného odsouzení
již zemřelé osoby, se lze domáhat přezkoumání takového odsuzujícího soudního
rozhodnutí. Lze si jistě snadno představit, že pozůstalí příbuzní, ale i
přátelé zemřelého na takovém postupu mohou mít oprávněný zájem. V podmínkách
našeho trestního procesu pokud jde o řízení o stížnosti pro porušení zákona má
tuto pravomoc pouze ministr spravedlnosti (§ 266 tr. ř. a násl.), a jelikož
platí, že proti zemřelému trestní řízení vést nelze /§ 11 odst. 1 písm. e) tr.
ř./, muselo být do trestního řádu inkorporováno ustanovení § 275 odst. 1 tr.
ř., jež takový přezkum v rámci řízení před Nejvyšším soudem umožňuje. Jedná se
tudíž o zjevnou výjimku z jinak obecného pravidla zákazu vedení trestního
řízení proti zemřelému. Obdobnou výjimku zákonodárce zakotvil též v
ustanoveních týkajících se obnovy řízení, pokud byl návrh podán ve prospěch
zemřelého obviněného /§ 280 odst. 3, 4; § 289 písm. c) tr. ř./. Ohledně zrušené
odsouzené právnické osoby ale náš právní řád žádnou takovou výjimku
neobsahuje.
Lze jistě namítnout, že i právnické osoby mají svá práva, např.
právo na ochranu obchodního jména a pověsti, majetku, apod., a tudíž i právo
nebýt nezákonně odsouzen. To jistě bez jakékoli pochyby platí u existujících
právnických osob. V posuzovaném případě ale jde o zrušenou, tedy neexistující
právnickou osobu a o nějakých nezadatelných, stále existujících právech takové
zaniklé právnické osoby nic neuvádí občanský zákoník, ani zák. č. 90/2012 Sb.,
o obchodních korporacích. V této souvislosti nelze nezmínit, že odsouzená
právnická osoba (T. B. L. byla v trestním řízení zastoupena opatrovníkem, který
ale proti vyhlášenému rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal, a tudíž
nepřicházelo v úvahu ani dovolání k Nejvyššímu soudu. Pokud by tak bylo
učiněno, mohlo být odsuzující rozhodnutí prvostupňového soudu nejprve podrobeno
přezkumu odvolacím soudem, a po něm případně posouzeno i ze strany soudu
dovolacího. Ten, který soud pak mohl správnost odsuzujícího rozsudku buď
potvrdit, anebo naopak jej po zrušení změnit či vrátit celou věc k novému
projednání a rozhodnutí nalézacímu soudu. Po pravomocném odsouzení jmenované
právnické osoby následně došlo k nařízení výkonu trestu o jejím zrušení
usnesením Krajského soudu v Ostravě dne 4. 6. 2020 a tato část vykonávacího
řízení probíhala až do dne jejího vymazání z veřejného rejstříku, k čemuž došlo
dne 19. 4. 2021. Ještě po celou dobu vykonávacího řízení právnická osoba T. B.
L. existovala, byť již byla v procesu likvidace, a tudíž podání stížnosti pro
porušení zákona proti pravomocnému odsuzujícímu rozsudku v její prospěch bylo z
procesního hlediska přípustné včetně návrhu na přerušení výkonu trestu (§ 275
odst. 4 tr. ř.). To se ale v uvedené době nestalo.
Současně se nelze nezmínit, že z obsahu předloženého trestního
spisu, mj. i z konečné zprávy likvidátorky o průběhu likvidace uvedené obchodní
společnosti ze dne 10. 2. 2021, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 9. 3. 2021 schválena, lze zároveň zjistit, že u ní nebyl v rámci
likvidace zjištěn žádný majetek. Takže celá řada jejích věřitelů zůstala, pokud
jde o jejich pohledávky za jmenovanou společností, neuspokojena.
Nabízí se zde i legitimní otázka, a to zda v konkrétním případě
by vůbec převažoval zájem na případném znovuotevření řízení ohledně již
neexistující obchodní společnosti, jejíž podnikání v inkriminované době bylo
přinejmenším pochybné, anebo by zde spíše převažoval zájem na stabilitě
vydaného soudního rozhodnutí. Nejvyšší soud je přesvědčen, že za správnou by
bylo třeba označit kladnou odpověď na druhou z uvedených variant.
Na základě všech shora uvedených zjištění a z nich učiněných závěrů Nejvyšší
soud dospěl k výslednému konstatování, že v posuzované věci nebyly splněny
podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. ř., a
proto ji bez věcného přezkoumání zamítl jako nepřípustnou podle § 268 odst. 1
písm. a) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz § 274 odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu