4 Tz 125/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. srpna
2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České
republiky ve prospěch obviněné L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 12 To 134/2003, a rozhodl podle § 268 odst.
1 písm. c) tr. ř. t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , neboť není důvodná.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 3 T
16/2003, byla obviněná L. K. uznán vinnou trestnými činy ublížení na zdraví
podle § 222 odst. 1 tr. zák. a týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2
písm. a), b) tr. zák., jichž se dopustila tím, že v přesně nezjištěných dnech v
období od června do srpna 2002 v místě svého bydliště v domě v N. B., okres H.
K., týrala svého nezletilého syna J. K., tak, že proti němu přesně nezjištěným
způsobem opakovaně použila fyzického násilí, čímž mu způsobila zlomeninu
horního konce levé holenní kosti, zlomeninu dolního konce levé stehenní kosti a
zlomeninu dolního konce levé pažní kosti s posunem úlomků. Za to jí byl v sazbě
§ 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Pro výkon
trestu byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti zaplatit náhradu škody
poškozenému J. K., zastoupenému Městským úřadem v N. B. ve výši 27 600,- Kč.
Obviněná L. K. podala proti tomuto rozsudku odvolání, o němž rozhodl Krajský
soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 12 To 134/2003,
tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. zrušil v napadeném
rozsudku výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově obviněné v sazbě §
222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest
odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák.
výkon tohoto trestu podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu nad
obviněnou v rozsahu ustanovení § 26a a § 26b tr. zák. Podle § 60a odst. 2 tr.
zák. byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let. V ostatních výrocích
zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Ministr spravedlnosti podal proti výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 12 To 134/2003, stížnost pro
porušení zákona ve prospěch obviněné, neboť má za to, že jím byl porušen zákon
v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněné L. K.
Krajský soud v Hradci Králové nerespektoval svým zákonným postupem ustanovení §
259 odst. 4 tr. ř., podle něhož může odvolací soud změnit napadený rozsudek v
neprospěch obviněného jen na podkladě takto výslovně podaného odvolání státního
zástupce.
Krajský soud podle tohoto zákonného ustanovení nepostupoval a rozsudek
okresního soudu změnil v neprospěch obviněné. Na této skutečnosti nic nemění
fakt, že výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen na
zkušební dobu pěti let, jelikož v případě, že by se obviněná ve zkušební době
neosvědčila, hrozil by jí výkon trestu ve vyšší výměře, než byl uložen soudem
prvního stupně.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že napadeným výrokem o trestu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
30. 4. 2003, sp. zn. 12 To 134/2003, byl porušen zákon v ustanovení § 259 odst.
4 tr. ř. v neprospěch obviněné L. K., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. výrok o
trestu tohoto rozsudku zrušil a věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. vrátil Krajskému
soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost
pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že stížnost pro porušení
zákona není důvodná.
S právním názorem stěžovatele prezentovaným ve stížnosti pro porušení zákona se
Nejvyšší soud neztotožnil, a podle jeho názoru k porušení ustanovení § 259
odst. 4 tr. ř. nedošlo. Zatímco rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněné
uložen trest odnětí svobody se zařazením do jeho přímého výkonu, soud odvolací
uložil trest odnětí svobody, i když v delší výměře, jehož výkon však byl
podmíněně odložen na zkušební dobu. Byť každý trest má působit výchovně a v
každém je současně obsažena i určitá míra represe, jde právě o rozlišení oné
míry jednotlivých složek z hlediska posouzení vlivu a dopadu trestu na osobu
obviněného. Podle tohoto hlediska se pak nepodmíněný trest odnětí svobody vždy
vyznačuje zvýšenou mírou prvku represivnosti a donucení, pachatel je izolován
od společnosti, je povinen podrobit se všem omezením, která jsou s takovýmto
druhem trestu spojena a svým postojem k výkonu trestu je schopen ovlivnit pouze
skutečnost, zda si jím případně vytvoří předpoklady pro podmíněné propuštění z
výkonu trestu či nikoli. V případě trestu odnětí svobody, jehož výkon je
podmíněně odložen na stanovenou zkušební dobu, je prvek donucení omezen a
výrazně se místo něj uplatňuje prvek výchovný. Postoj pachatele k výkonu trestu
a plnění povinností s ním spojených zahrnuje v širší míře jeho volní složku
jednání, výrazněji ho motivuje k aktivní akceptaci trestu při vědomí, že
takovýmto postojem může dosáhnout stavu, kdy jeho osobní svoboda zůstane
zachována a na vykonaný trest bude pohlíženo z hledisek ustanovení § 60 odst. 1
tr. zák., tedy že se osvědčil, případně § 60 odst. 2 tr. zák., kdy platí fikce
osvědčení. To, zda je trest přísnější či nikoli musí být vždy poměřováno jeho
přímým dopadem na pachatele a možnostmi, které mu výkon toho kterého druhu
trestu skýtá. Jediným kriteriem pro výklad pojmu „přísnější trest“ v ustanovení
§ 259 odst. 4 tr. ř. tak nutně nemůže být jen systematika zařazení určitého
druhu trestu v § 27 tr. zák. Nazíráno těmito hledisky je pak nepodmíněný trest
odnětí svobody vždy přísnějším trestem než trest odnětí svobody, jehož výkon je
podmíněně odložen, třebas byl uložen v delší výměře (viz obdobně také
Rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 1966, Pls 8/66, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. I/1967).
Argumentace, že uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu
je sice v době jeho ukládání pro obviněného příznivější, avšak pro případ, že
by v budoucnu došlo k přeměně tohoto trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody,
jde naopak o trest přísnější, není přiléhavá a Nejvyšší soud se s ní rovněž
neztotožňuje. Z ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že při stanovení
druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud ke stupni nebezpečnosti činu pro
společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele podle stavu, který zjistí v
době ukládání trestu. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že účelu trestu bude
dosaženo i bez jeho výkonu, bylo by v logickém rozporu, aby v době rozhodování
o výroku o trestu sice naznal, že není třeba výkonu trestu, ale současně
vyvozoval ze zásady zákazu reformace in peius závěr z toho, že se možná v
budoucnu trest vykoná. Navíc by tím byl apriorně zpochybňován i další významný
prvek podmíněně odloženého trestu, jímž aktivní přístup pachatele k výkonu
trestu, když opačný názor předjímá, že se pachatel ve lhůtě podmíněného
odsouzení neosvědčí.
Vzhledem k těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podaná stížnost pro
porušení zákona není důvodná, neboť Krajský soud v Hradci Králové
výrokem o trestu ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 12 To
134/2003, neporušil zákon, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná