4 Tz 13/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 28. března
2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v
neprospěch obviněných 1) Ing. I. B., 2) Ing. P. A., 3) Ing. E. M., proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 9 To 67/2005, a
podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala dne 26. 4.
2005 Městskému soudu v Praze obžalobu na obviněné Ing. I. B., Ing. P. A. a Ing.
E. M. pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se
měli dopustit tím, že od ledna roku 1997 do 4. 7. 1997, kdy došlo k ukončení
činnosti cestovní kanceláře T. a. s. se sídlem P., O., Ing. I. B. v postavení
předsedy představenstva a generálního ředitele společnosti C. T., a. s. a
obviněný Ing. P. A. a obviněná Ing. E. M. jako členové představenstva C. T., a.
s. a její vrcholoví manažeři, organizovali nabídku a prodej zahraniční a domácí
rekreace, ačkoli nejméně od konce roku 1996 věděli o velmi špatné ekonomické
situaci cestovní kanceláře i jejím značném zadlužení, které znemožní v
nadcházející sezóně 1997 zajistit v plné míře nabízené služby a tak uspokojit
své klienty, přesto prodej zahájili a pod záminkou zajištění zahraniční a
domácí rekreace či dalších služeb spojených s cestovním ruchem, postupně
vylákali od velkého počtu klientů (fyzických i právnických osob) vysoké
finanční částky, když 1.718 poškozených klientů (v obžalobě jmenovitě
uvedených) jim postupně uhradilo částku ve výši 49.769.972,- Kč.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 8. 2005 sp. zn. 4 T 10/2005, věc
podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření.
Proti tomuto usnesení podal stížnost státní zástupce, o níž rozhodoval Vrchní
soud v Praze. Usnesením ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. 9 To 67/2005, tuto stížnost
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Proti posledně citovanému rozhodnutí podal ministr spravedlnosti podle § 266
odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch všech obviněných.
Podle jeho názoru byl napadeným usnesením a řízením, které mu předcházelo,
porušen zákon ve prospěch obviněných v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst.
1 písm. c) a § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
Stěžovatel především brojí proti právnímu názoru, který ve svém rozhodnutí
zaujal vrchní soud, pokud dospěl k závěru, že věc je třeba vrátit do stadia
přípravného řízení proto, že obviněným nebylo v souladu se zákonem sděleno
obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001.
Ministr spravedlnosti sice vrchnímu soudu dává za pravdu, že pro každý skutek,
jímž je z procesního hlediska nutno rozumět i dílčí útok pokračujícího
trestného činu, je nutno zahájit trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř.;
vyjde-li během vyšetřování najevo, že se obviněný dopustil dalšího dílčího
skutku (resp. dalšího dílčího útoku pokračujícího trestného činu), který není v
usnesení o zahájení trestního stíhání uveden, postupuje se ohledně tohoto
skutku způsobem uvedeným v § 160 odst. 1, 2 tr. ř. Úprava platná v době
zahájení trestního stíhání obviněných v této věci (rok 1997) byla obsahově
obdobná, s tím rozdílem, že se trestní stíhání nezahajovalo usnesením, ale
vyhotovoval se záznam o sdělení obvinění.
Připouští také, že v záznamech o sdělení obvinění je samotné jednání obviněných
popsáno v podstatě stejně jako v obžalobě, konkrétní poškození v nich jmenováni
nejsou, jejich počet je odhadnut na „více než 2 000“, přičemž škoda, která jím
měla být obviněnými způsobena, byla vymezena jako „přesahující 1.000.000,- Kč“.
Podle názoru ministra spravedlnosti však jednání obviněných tak, jak je výše
popsáno, nelze dělit na jednotlivé dílčí útoky, jejichž souhrn by byl
pokračujícím trestným činem. Protiprávní jednání obviněných spočívá v tom, že v
pozici předsedy, případně členů představenstva – tedy statutárního orgánu
akciové společnosti, a tudíž osob fakticky rozhodujících o obchodním vedení
akciové společnosti, přestože jim byla známa špatná finanční situace
společnosti a z toho vyplývající neschopnost, aby společnost dostála svým novým
závazkům, respektive aby jím dostála zcela, nechali v roce 1997 prodávat další
zájezdy, tedy uzavírat další cestovní smlouvy a inkasovat od klientů peníze.
Konkrétní jednání s konkrétními klienty samozřejmě nevedli obvinění osobně, ta
vedl personál společnosti, který ovšem jednal bona fide a v intencích pokynů
vedení společnosti, daných mu podle předpisů pracovního práva. Jednání
obviněných tak bylo fakticky předem zaměřeno vůči předem nevymezenému okruhu
potencionálních klientů cestovní kanceláře; obvinění sami rozhodně neurčovali s
kým cestovní smlouva uzavřena bude a s kým ne. O ohraničitelných dílčích
útocích (tak jak je tomu třeba u krádeží vloupáním) tudíž v žádném případě
hovořit nelze.
Konkrétním vymezením okruhu poškozených osob a škod, které jim byly způsobeny,
pak dochází pouze ke konkretizaci popisu skutku, pro který bylo sděleno
obvinění, a nikoli k rozšiřování (§160 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném jak v
době sdělení obvinění, tak v současnosti); nebylo ani důvodu k upozornění
obviněných na změnu právní kvalifikace skutku (§ 160 odst. 6 tr. ř., ve znění
účinném jak v době sdělení obvinění, tak v současné době), protože škoda, která
měla být jejich jednáním způsobena, je tak či onak škodou velkého rozsahu
(obvinění bylo původně sděleno pro „škodu přesahující 1.000.000.- Kč“, jež by
podle tehdejší dikce ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. škoda velkého rozsahu
byla; počínaje dnem 1. 1. 2002 je škodou velkého rozsahu škoda převyšující
částku 5.000.000,- Kč; vyšetřováním zjištěná a obžalobou tvrzená celková škoda
ovšem přesahuje částku 49.000.000,- Kč). Na místě je tedy závěr, že popis
skutku v záznamu o sdělení obvinění základním podmínkám ustanovení § 160 odst.
1 tr. ř. v tehdy účinném znění (s přihlédnutím k povaze věci) odpovídal –
podmínkou pro jednání obviněných bylo jejich vedoucí postavení v C. T., a. s.,
jejich jednání je v záznamu relativně konkrétně popsáno, a to co do objektivní
(nechali uzavírat cestovní smlouvy a inkasovat peníze) i subjektivní (byli si
vědomi faktického úpadku C. T., a. s.) stránky, časově ohraničeno a rozhodně
nemůže být zaměněno s jiným jejich jednáním či snad dokonce jednáním jiných
osob. Rámcově je vymezen i následek jejich jednání tak, že okruh poškozených je
fakticky definován jako množina klientů, kteří v inkriminovaném období uzavřeli
s C. T., a. s. cestovní smlouvy, zaplatili za zájezdy a vůči nimž cestovní
kancelář zcela nebo zčásti nedostála svým závazkům, přičemž jejich počet byl
odhadnut na „více jak 2.000 osob“ a celková škoda pak odhadnuta na částku
„přesahující 1.000.000,- Kč“.
Platí, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost
jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek
popsány všemi skutkovými okolnostmi stejně, postačí shoda částečná (srov. R
45/1995-I.). Tak tomu v posuzovaném případě zjevně bylo. Podstatné je, aby
obvinění byli v průběhu trestního řízení konkrétně seznámeni se všemi
skutkovými okolnostmi, jež jsou jim kladeny za vinu, což je základním
předpokladem efektivního výkonu jejich práva na obhajobu. To se v průběhu
přípravného řízení nepochybně stalo; v konečné bilanci tím, že obviněným bylo
za přítomnosti jejich obhájců umožněno prostudování vyšetřovacího spisu,
přičemž žádné návrhy na doplnění dokazování předloženy nebyly. Obvinění byli
ostatně v průběhu řízení opakovaně vyslýcháni a podstata jejich obhajoby tkvěla
v argumentaci, že jejich jednání není trestným činem, nýbrž jde o
„podnikatelský neúspěch“, nikoli v polemice s tím, že ten který poškozený ve
skutečnosti poškozeným není, respektive že škoda jím tvrzená je menší.
Podle názoru ministra spravedlnosti je věc způsobilá k projednání v hlavním
líčení a vrchním soudem vytýkaná neodstranitelná vada přípravného řízení
takovouto vadou není.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005 sp.
zn. 9 To 67/2005, byl zákon porušen v namítaném rozsahu ve prospěch
obviněných Ing. I. B., Ing. P. A. a Ing. E. M.
K obsahu stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství, který se plně ztotožnil s argumentací uvedenou v tomto
mimořádném opravném prostředku, a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
vyslovil namítané porušení zákona v intencích petitu stížnosti pro porušení
zákona.
Obviněný Ing. P. A. prostřednictvím svého obhájce uvedl v písemném vyjádření,
že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. 9 To
67/2005, pokládá za správné a zákonné. Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti
pro porušení zákona konstatuje, že protiprávní jednání, jehož se měl obviněný
dopustit, je ve sdělení obvinění popsáno v podstatě stejně jako v obžalobě, pak
se toto tvrzení nezakládá na pravdě a je v rozporu s trestním řádem. Nesouhlasí
s tím, že by jednání obviněných nebylo možno dělit na jednotlivé dílčí útoky,
jejich souhrn by byl pokračujícím trestným činem. Ve sděleném obvinění zcela
schází popis subjektivní stránky trestného činu a je nahrazen pouze jakýmsi
formálním znakem, který vyplývá z odpovědnosti obviněných jako statutárních
orgánů, bez rozlišení toho, čím se jako tzv. vrcholoví manažeři společnosti
zabývali. To v podstatě odpovídá tzv. kolektivní odpovědnosti, kterou trestní
zákon nezná. Rovněž konstatování, že vzhledem ke kvalifikaci trestného činu po
novele je jedno, zda se jednalo 1.000.000,- Kč nebo 49.000.000,- Kč, je v
příkrém rozporu s tím, že poškození mohou uplatnit v rámci adhezního řízení
proti obviněným nároky na náhradu škody, která jim byla způsobena, přičemž
rozdíl mezi oběma částkami je více než podstatný. Navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky podanou stížnost pro porušení zákona zamítl.
Rovněž obviněný Ing. I. B. a Ing. E. M. se prostřednictvím svého obhájce k
podané stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřili. Podle jejich názoru
Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí důvodně upozornil na zásadní vadu, pro
kterou nebylo možno vést hlavní líčení proti oběma obviněným před soudem
prvního stupně, přičemž s právním názorem a argumentací, jež je v napadeném
usnesení obsažena, se plně ztotožnili. Podle jejich názoru může být obžaloba
podána pouze pro skutek, pro který bylo sděleno, či oznámeno obvinění v souladu
s ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř. v obou zněních. Požadavkům tohoto
ustanovení nekonvenuje souhrnné obvinění pro jediný skutek, nadto se zcela
mlhavě vyjádřeným následkem. Názor Vrchního soudu v Praze tak plně reflektuje
požadavek zásady zákonného procesu podle § 2 odst. 1 tr. ř. a čl. 8 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Naopak sdělené obvinění dle názoru
obviněných nesplňuje zákonem stanovené požadavky, zejména postrádá popis
subjektivní stránky jejich jednání. Již v okamžiku oznámení usnesení o zahájení
trestního stíhání bylo ze strany obviněných na tyto vady poukázáno, přičemž
státní zástupce se vyjádřil tak, že v postupu vyšetřovatele neshledal závad.
Právní závěry vrchního soudu, jež jsou stížností pro porušení zákona napadeny,
mají plně oporu v nálezech Ústavního soudu ČR, který opakovaně publikoval, že
subjektivní stránka trestného činu musí být přesně popsána již ve sdělení
obvinění. Vrchní soud v Praze tak důvodně poukázal na absenci popisu tohoto
zákonného znaku a jeho závěr o nutnosti vrátit věc do stadia přípravného řízení
tak má plně oporu v zákoně. Naopak jako jednak nepřípustnou, jednak nedůvodnou
by měl Nejvyšší soud České republiky podanou stížnost pro porušení zákona
zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla
stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož
i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž za podmínek § 274
alinea třetí tr. ř. věc projednal v neveřejném zasedání, a dospěl k
následujícím závěrům.
Především pro přehlednost považuje Nejvyšší soud za nutné stručně
zrekapitulovat právní názory, jež soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích
zastávaly.
Důvodem, který vedl soud prvního stupně k procesnímu postupu podle § 188 odst.
1 písm. e) tr. ř., byl názor tohoto soudu, že pokud z celkového počtu 1.718
poškozených bylo v procesním postavení svědka vyslechnuto pouze 179 osob, jde o
takovou vadu řízení, jež brání věc projednat v řízení před soudem, a která může
být napravena pouze v přípravném řízení provedením zákonných výslechů
zbývajícího počtu osob.
Vrchní soud v Praze, který jako stížnostní soud rozhodoval o včas podaném
opravném prostředku státního zástupce, tento právní názor neakceptoval, s
poukazem na to, že pro podání obžaloby, je-li tato jinak dostatečně podložena,
není výslech všech poškozených nezbytně nutný, a to s ohledem na novelu
trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., a požadavek prvého soudu na
došetření věci shledal nedůvodným
Vrchní soud v Praze ve stížnostním řízení postupoval v intencích ustanovení §
147 odst. 1 tr. ř. a přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení,
proti nimž mohl stěžovatel podat stížnost, jakož i řízení napadenému usnesení
předcházející. Revizní způsob přezkoumávání stížnosti, který zůstal i po novele
trestního řádu zachován, předpokládá, že přezkumný orgán se neomezuje jen na
námitky vytýkané ve stížnosti, ale aktivně prověří přezkoumávané usnesení i z
hlediska vad, které se v něm vyskytují, přestože stěžovatel na ně neupozornil.
V důsledku tohoto zákonem předvídaného procesního postupu pak konstatoval
zásadní procesní vadu, pro kterou dle jeho názoru nelze na podkladě podané
obžaloby vést řízení před soudem, neboť od samotného počátku nebylo přípravné
řízení vedeno v souladu s trestním řádem, a bylo závažným způsobem porušeno
právo obviněných na obhajobu.
Podle názoru vrchního soudu nebyla obviněným sdělena obvinění v souladu s
ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř., protože stíhaný skutek nebyl konkrétně
vymezen. Poukázal na rozdílné znění tzv. skutkové věty, která je obsažena ve
sdělení obvinění, a popisu téhož skutku v obžalobě, a to jak z hlediska výše
způsobené škody, tak z hlediska počtu a identifikace poškozených. Z citace
právní věty § 250 tr. zák. ponechává obžaloba zcela na úvaze soudu, zda
obvinění podvodným jednáním obohatili sebe či jiného. Pokud jde o zákonu
neodpovídající sdělení obvinění, zjistil vrchní soud, že na nedostatky v něm
upozorňoval obhájce obviněných Ing. B. a Ing. M. již při jejich prvém výslechu
dne 15. 11. 1997, jeho námitky však státní zástupkyně přípisem ze dne 19. 12.
1997 odmítla s tím, že záznamy o sdělení obvinění splňují všechny zákonné
náležitosti. V této souvislosti vrchní soud uzavřel, že takovéto konstatování
bylo státní zástupkyní učiněno přesto, že záznamy o sdělení obvinění zjevně
postrádají i jakékoliv relevantní odůvodnění, které je a bylo rovněž jednou ze
základních náležitostí sdělení obvinění.
Vrchní soud byl dále toho názoru, že obvinění podle § 160 odst. 1, odst. 5 tr.
ř. mělo být obviněným sděleno nikoli souhrnně pro jediný skutek navíc s mlhavě
vyjádřeným následkem, ale konkrétně pro všechny jednotlivé dílčí skutky
pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. ř., jež
jsou představovány podvodným vylákáním konkrétní finanční částky od
jednotlivých konkrétních poškozených pod záminkou prodeje konkrétního zájezdu v
úmyslu službu neposkytnout vůbec nebo ve sjednaném rozsahu a obohatit tak sebe
nebo jiného. Každý z těchto dílčích útoků je totiž nutno považovat z procesního
hlediska za samostatný skutek (§ 12 odst. 12 tr. ř.). Pouze takovéto vymezení
předmětu trestního řízení je dostatečné z hlediska zachování totožnosti skutku
v dalších jeho stadiích, neboť soud může rozhodovat pouze o skutku, pro který
bylo sděleno obvinění a poté podána obžaloba.
Nejvyšší soud v posuzované trestní věci zastává dále rozvedený právní názor:
Podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř.,ve znění účinném od 1. 1. 2002,
nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu,
že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala
určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání
této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3
nebo § 159b odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat
popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s
jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován;
obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými
údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V
odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr
o důvodnosti trestního stíhání.
Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. změnila způsob zahájení
trestního stíhání, když neformální úkon sdělení obvinění nahradila usnesením o
zahájení trestního stíhání. Samotný institut zahájení trestního stíhání však
zůstal ve své podstatě zachován v původní podobě. Je jím uskutečněna zásada
řádného zákonného procesu vyjádřená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a také § 2 odst. 1 tr. ř. spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán
jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Zahájením
trestního stíhání je také určen předmět trestního řízení, neboť obžalobu je
možno podat jen pro skutek, pro nějž bylo trestní stíhání zahájeno (dříve
sděleno obvinění) - § 176 odst. 2 tr. ř., a soud může rozhodovat jen o
skutku, který je uvedem v žalobním návrhu - § 220 odst. 1 tr. ř. Zahájení
trestního stíhání (sdělení obvinění) má také výrazný vliv na výkon oprávnění
obhájce obviněného - § 165 tr. ř.
Dne 19. 11. 1997 bylo opatřením vyšetřovatele Policie ČR v Praze
ČVS:MVV-2188/97, podle § 160 odst. 1 tr. ř. sděleno obvinění Ing. P. A. a dne
15. 11. 1997 obviněným Ing. I. B. a Ing. E. M. pro trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (v případě posledně dvou uvedených obviněných je
namísto trestního zákona citován trestní řád), jehož se měli dopustit tím, že
jako akcionáři, předseda a členové představenstva cestovní kanceláře T., a.s.
se sídlem v P., O., nejméně od začátku roku 1997 do července 1997 organizovali
nabídku a prodej zahraniční a domácí rekreace, ačkoliv věděli, že tyto závazky
vůči klientům nebudou splněny. Tím došlo k tomu, že jednak klientům, kteří se
tou dobou nacházeli na řádně předem zaplacených zájezdech nebyly poskytnuty
služby v plném rozsahu, a to z důvodu nezaplacení jejich pobytu v ubytovacích
zařízeních ze strany cestovní kanceláře T., a. s. jako organizátora, jednak
předem objednané a zaplacené zájezdy se vůbec neuskutečnily, přičemž ještě dne
4. 7. 1997 byly přijímány finanční prostředky od občanů na prodejních místech
cestovní kanceláře T., a. s. Poškozením více jak 2.000 osob došlo ke vzniku
škody přesahující částku 1.000.000,- Kč.
V odůvodnění tohoto opatření u všech tří obviněných je shodně uvedeno, že
„shora uvedené skutečnosti jsou zjišťovány z několika set trestních oznámení od
poškozených občanů, tak z probíhajícího šetření a získaného spisového
materiálu, a to jak Úřadem vyšetřování hlavního města Prahy, tak kriminální
policií Prahy 1. Vzhledem k tomu, že vše nasvědčuje tomu, že byl spáchán
trestný čin, kterého se obvinění dopustili jako osoby odpovědné jednat za
společnost T., a. s., je postup podle § 160 odst. 1 tr. ř. plně
odůvodněn.“
Již samotné odůvodnění opatření, které je Nejvyšším soudem citováno doslovně,
neodpovídá zákonným požadavkům § 160 odst. 1 tr. ř., neboť v odůvodnění by měly
být přesně označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o oprávněnosti
trestního stíhání, včetně okolností, z nichž je dovozována účast obviněného na
trestném činu. Těmto požadavkům výše popsané odůvodnění naprosto neodpovídá a
nelze ho tudíž označit za právně relevantní.
Z výše uvedené citace skutku tak, jak byl vymezen v usnesení vyšetřovatele, je
patrno, že ve sdělení obvinění absentují základní zákonné znaky stíhaného
trestného činu.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí ten,
kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na
cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Trestný čin podvodu je úmyslným trestným činem, tudíž v popisu skutku musí být
uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popřípadě i
pohnutka, která charakterizuje trestní stíhání, stejně tak by měl být uveden
následek. Všechny tyto okolnosti musí být v usnesení (opatření) o zahájení
trestního stíhání vyjádřeny popisem skutkových okolností tak, aby nevzbuzovaly
pochybnosti o naplnění tohoto základního znaku trestného činu v konkrétním
případě. V posuzované trestní věci vyšetřovatel policie subjektivní stránku
trestného činu podvodu zcela pominul, když neuvedl žádné skutkové okolnosti, z
nichž by bylo nepochybné, že obvinění spáchali úmyslný trestný čin (srov.
nálezy Ústavního soudu I. ÚS 46/96, ÚS 43/96, IV. ÚS 582/99, ÚS 30/2000, ÚS
356/2001).
Trestný čin podvodu je páchán vždy ke škodě cizího majetku, a proto by popis
skutku měl definovat ke škodě koho, jakého cizího majetku, byl skutek spáchán.
Z popisu skutku také musí vyplývat komu byla skutkem škoda způsobena, což
sdělené obvinění postrádá. Jde přitom i o procesní stránku věci, tedy o to kdo
je oprávněn v trestním řízení vykonávat práva poškozeného. Přitom je zřejmé, že
v době, kdy obvinění bylo sdělováno, již reálně existovaly konkrétní poškození,
jak alespoň lze dovodit z odůvodnění opatření vyšetřovatele, kde jich zmiňuje
několik stovek. Je nepochybné, že vyšetřování bylo v počátečním stadiu, a
zdaleka ještě nebyli známi všichni poškození, avšak jména konkrétních osob s
uvedením konkrétních částek, o něž měly být podvodným jednáním obviněných
poškozeny, musí být v popisu skutku uvedeny, neboť jen tak je možno posoudit,
zda je vyšetřovatelem zvolená právní kvalifikace činu v souladu se zákonem.
Výklad náležitostí záznamu sdělení obvinění u úmyslných trestných činů je
významný potud, že v případě jejich absence s ohledem na ustanovení § 2 odst. 1
tr. ř. (nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů) vůbec
nenastávají následky sdělení obvinění.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná obecný smysl institutu zahájení
trestního stíhání (dříve sdělení obvinění), který je významným prvkem ochrany
práv obviněného. Jeho smyslem je obviněnému umožnit obhajovat se proti takovému
obvinění, z kterého je jednoznačné, jaké konkrétní skutečnosti naplňují znaky
trestného činu, se mu kladou za vinu. Obviněný totiž musí mít možnost budovat
svou obhajobu vůči konkrétnímu skutkovému ději. Nejde tedy jen o teoretickou
otázku popisu skutku a následného zachování jeho totožnosti z pohledu
doktrinálního, ale především o interpretaci v intencích práva obviněného na
spravedlivý proces, jež je garantováno článkem 8 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Pokud by Nejvyšší soud sdílel právní názor vyjádřený ministrem
spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, mohlo by to znamenat při
takovémto extenzívním výkladu faktické znemožnění realizace práva obviněného na
obhajobu, neboť ten by teprve v pozdějších fázích trestního stíhání mohl
zjistit, že její koncepce s ohledem na změnu popisu skutku byla nesprávná.
Protože následkem se rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v
jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek a nikoli určitý typ následku
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Tzn 12/94), musí být i ten v popisu
skutku jednoznačně specifikován. Jedině tak lze jednoznačně konstatovat jeho
zachování v dalších stadiích řízení.
Pokud jde o rozsah sdělení obvinění, je nutno se ztotožnit s právním názorem
Vrchního soudu v Praze, jež je v napadeném usnesení vyjádřen. Obvinění bude
nutno sdělit pro jednotlivé dílčí skutky pokračujícího trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. ř. Každý z těchto dílčích útoků pokračujícího
trestného činu je nutno považovat za samostatný skutek ve smyslu ustanovení §
12 ost. 12 tr. ř. Jen takovéto vymezení předmětu trestního řízení bude
dostatečné z hlediska zachování totožnosti skutku v dalších stadiích trestního
řízení v situaci, kdy soud může rozhodovat pouze o skutku pro který bylo
sděleno obvinění a poté podána obžaloba. Ostatně této skutečnosti si byl vědom
státní zástupce, který se v podané obžalobě snažil původní nedostatečně
konkretizované sdělení obvinění konvalidovat zpřesněným popisem skutku, avšak
tento procesní postup vzhledem k argumentaci výše uvedené postrádá právní
relevanci.
Z výše uvedeného je zřejmé, že podle názoru Nejvyššího soudu vrchním soudem
konstatovaná vada přípravného řízení není napravitelná v řízení před soudem a
její odstranění vyžaduje, aby věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření
podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. R 15/1991 Sb., rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 9 To 72/2002, schválený jako judikát
do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona důvodnou a
podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á