4 Tz 135/2001-1
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne
14. srpna 2001 v trestní věci obviněné L. F., t a k t o :
Podle § 275 odst. 3 tr. ř. se obviněná L. F. nebere do vazby.
Nejvyšší soud projednal stížnost pro porušení zákona, kterou ve
prospěch obviněné L. F. podal ministr spravedlnosti proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To 388/2000, kterým bylo
zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne
29. 5. 2000, sp. zn. 14 T 24/99, jímž byla uznána vinnou trestným činem
zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzena k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zařazením ve věznici s
dozorem.
Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona ve veřejném
zasedání dne 14. 8. 2001 svým rozsudkem, sp. zn. 4 Tz 135/2001, vyslovil, že
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To 388/2000 a
v řízení, jež mu předcházelo byl v neprospěch obviněné L. F. porušen zákon a
toto usnesení jakož i předchozí rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 29.
5. 2000, sp. zn. 14 T 24/99, zrušil, včetně všech dalších navazujících
rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu. Věc pak přikázal Okresnímu
soudu v Bruntále, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že bylo zrušeno rozhodnutí, na jehož základě obviněná
v současné době vykonává trest odnětí svobody, rozhodoval Nejvyšší soud podle §
275 odst. 3 tr. ř. o vazbě obviněné. Bylo zkoumáno, zda je dán některý z důvodů
vazby uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř. Z obsahu
trestního spisu je patrné, že obviněná se v průběhu řízení k hlavnímu líčení u
okresního soudu ani k veřejným zasedáním u soudu odvolacího nedostavovala ale
nikoli proto, že by se jeho průběhu chtěla vyhýbat, ale spíše z důvodů
finančních, když neměla na cestu k soudu dostatek prostředků. Ani jinak nebylo
zjištěno nic, co by mohlo zavdat příčinu k obavám uvedeným v ustanovení § 67
odst. 1 písm. a) tr. ř., když adresa jejího bydliště je dostatečně známa.
Rovněž není žádný skutkový podklad pro existenci důvodu koluzní vazby podle §
67 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť z ničeho nevyplývá, že by obviněná
ovlivňovala svědky, případně jinak mařila objasnění okolností významných z
hlediska dalšího průběhu trestního řízení. Nebyly shledány ani důvody vazby
upravené v ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněná se sice v minulosti
dopustila trestné činnosti a byla i odsouzena za obdobné jednání pro něž je
nyní vedeno řízení, ale právě nedostatečnost provedených důkazů k uznání viny
obviněné vedla Nejvyšší soud k výše uvedenému rozhodnutí. Nelze proto mít bez
dalšího zato, že by obviněná na svobodě v trestné činnosti pokračovala.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 275 odst.
3 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněná L. F. do vazby nebere.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 14. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 4 Tz 135/2001
Datum rozhodnutí: 14.08.2001
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
4 Tz 135/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14.
srpna 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců
JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné L. F.,
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To
388/2000, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t
a k t o :
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To 388/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v
řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 tr. ř.
v neprospěch obviněné L. F.
Napadené usnesení s e z r u š u j e .
Zrušuje se také rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2000, sp. zn.
14 T 24/99, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Bruntále s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 14 T 24/99,
byla obviněná L. F. uznána vinnou trestným činem zanedbání povinné výživy podle
§ 213 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila tím, že v době od 1. 10. 1997 do 3.
2. 1999 v R., okres B., ani jinde úmyslně ničím nepřispívala na výživu svých
nezletilých dětí M. M., a L. M., ač tak byla povinna činit podle rozsudku
Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. 6 P 50/86, měsíčně
částkou ve výši 400,- Kč na obě děti k rukám jejich otce M. M. a dluží tak na
výživném za uvedenou dobu částku 6 800,- Kč. Za toto jednání jí byl uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byla zařazena
do věznice s dozorem.
Odvolání obviněné L. F. podané proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To 388/2000, podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné zamítnuto.
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné L. F. Vytkl v ní porušení
zákona v ustanovení § 256 tr. ř. a v řízení, které tomuto usnesení předcházelo
též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 125 a § 254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k
ustanovení § 213 odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněné. Poukázal na
nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které zcela
postrádá zákonné náležitosti. Věc je úzce hodnocena pouze ve světle důkazů
provedených při jejím posledním projednání, když pozornost je cíleně věnována
toliko znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství a
o dalších důkazech není v odůvodnění rozhodnutí zmínka. Odůvodnění tohoto
rozsudku okresního soudu zjevně navazuje na odůvodnění předchozích dvou
rozsudků posléze zrušených odvolacím soudem, což je nepřípustné. Úmyslné
zavinění obviněné je soudem prvního stupně spatřováno v jejím odsouzení v
minulosti pro stejný trestný čin, dále v tom, že si dokázala opatřit finanční
prostředky na alkohol a cigarety a taktéž proto, že nepožádala soud o snížení
výživného ani okresního úřad o placení výživného místo ní. Při hodnocení důkazů
ale byla zcela pominuta obhajoba, kterou obviněná uplatnila, spočívající
především v neschopnosti výživné platit, neboť jejím jediným příjmem byly
sociální dávky, které stačily pouze na její obživu, a v nemožnosti sehnat
zaměstnání, a to i prostřednictvím úřadu práce, v jehož evidenci byla
zaregistrována. Při posuzování trestní odpovědnosti obviněné měla být pozornost
zaměřena též na to, jak obviněná v kritické době dostála ostatním rodičovským
povinnostem kromě placení výživného, což se kromě negativního vyjádření otce
dětí M. M. nestalo. Soudem bylo rovněž striktně vycházeno z částky výživného
stanovené v občanskoprávním řízení, přičemž nebyl brán zřetel na zásadu, že při
rozhodování o trestní odpovědnosti pachatele v takovémto případě je třeba
posuzovat samostatně otázku, v jaké výši měla obviněná výživné platit. Za
nesprávný je třeba pokládat i postup soudu při hodnocení osoby obviněné.
Poukazováno je na její sklony k požívání alkoholických nápojů, ale náležitému
objasnění této otázky nebyla věnována pozornost. Závěry obsažené ve znaleckém
posudku nejsou dostačující, neboť se nejedná o znalkyni z odvětví psychiatrie.
Otázka míry návyku obviněné na alkohol přitom může být podstatná pro posouzení
míry její trestní odpovědnosti. Zpochybňován je i ostatní obsah znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, neboť obviněná se k
vyšetření znalkyní nedostavila a vlastní posudek byl zpracován pouze na základě
dostupné zdravotní dokumentace. Závěry takového posudku tudíž nemohou sloužit
jako jeden ze základních důkazů pro rozhodnutí o vině obviněné.
Ministr spravedlnosti je proto názoru, že ve věci nebyl řádně zjištěn skutkový
stav a vina obviněné nebyla dostatečně prokázána. Na tyto skutečnosti
nereagoval ani odvolací soud, když odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl,
ačkoli správně měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k
novému projednání a rozhodnutí. Z těchto důvodů v závěru stížnosti pro porušení
zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vytýkaná porušení zákona vyslovil, napadené
usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního
stupně zrušil, včetně všech ostatních obsahově navazujících rozhodnutí, a poté
aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle
§ 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení,
jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen v podstatně z těch důvodů,
které jsou v ní vytýkány.
Je třeba předeslat, že v předmětné věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno
celkem třikrát, a to vždy ve formě odsuzujícího rozsudku, přičemž první i druhé
rozhodnutí bylo na základě odvolání obviněné soudem druhého stupně zrušeno a
věc byla okresnímu soudu vždy vrácena s tím, aby dokazování doplnil a po novém
zhodnocení důkazů ve věci znovu rozhodl. Teprve třetí odsuzující rozsudek v
řadě v odvolacím řízení obstál, když krajský soud odvolání obviněné jako
nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud je však nucen konstatovat, že ani toto v řadě
poslední rozhodnutí soudu prvního a na něj navazující rozhodnutí soudu druhého
stupně nemohou ve světle níže citovaných ustanovení trestního řádu obstát,
neboť jejich zněním se oba soudy při svém postupu důsledně neřídily.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl
zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně
pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání
obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat
všechny okolnosti případu.
Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle § 125 tr. ř. pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně
vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková
zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů,
zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud
vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a
jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku
pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.
Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253,
přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může
odvolatel podat odvolání i správnost postupu řízení, které předcházelo
rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
V prvé řadě je nutné poukázat na zásadní pochybení okresního soudu, který ve
svém rozsudku (v pořadí třetím) věc hodnotil převážně na základě důkazů
provedených v posledním hlavním líčení, zejména znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství ze dne 12. 4. 2000, ale k řadě
ostatních důkazů provedených v předchozích hlavních líčeních nepřihlížel.
Odůvodnění svého rozsudku navíc koncipoval tak, že v něm navazuje případně
poukazuje na odůvodnění předchozích a posléze zrušených rozsudků ve věci
vydaných. O tom svědčí přímý odkaz na rozsudek vyhlášený dne 11. 8. 1999.
Takovýto postup nekoresponduje citovanému ustanovení § 125 tr. ř. Okresní soud
byl povinen po zrušení svého rozhodnutí odvolacím soudem v příslušném směru
doplnit dokazování a v novém rozsudku celkově zhodnotit všechny postupně
provedené důkazy podle zásady jejich volného hodnocení (§ 2 odst. 6 tr. ř.),
přičemž se měl vypořádat i s obhajobou obviněné. To okresní soud odpovídajícím
způsobem neprovedl, což jeho rozhodnutí ve svém konečném důsledku činí
nepřezkoumatelným, na což zcela důvodně poukázala i stížnost pro porušení
zákona.
Navzdory nepřezkoumatelnému rozsudku soudu prvního stupně lze i na základě
obsahu trestního spisu a provedených důkazů konstatovat, že v dané podobě
neumožňují zjištění skutkového stavu věci jenž by nevzbuzoval důvodné
pochybnosti a rovněž nebyly opatřeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní
rozhodnutí. Takové řízení proto nemohlo vést nejenom ke spolehlivým skutkovým,
ale ani právním závěrům ohledně trestní odpovědnosti obviněné ze spáchání
trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.
Okresní soud se při svém rozhodování opíral o povinnost obviněné platit výživné
na její dvě děti v celkové měsíční výši 400,- Kč, jak jí bylo určeno v
občanskoprávním řízení rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 5. 1993,
sp. zn. 6 P 50/86. Tuto povinnost obviněná v inkriminované době prokazatelně
neplnila, k čemuž se v přípravném řízení spontánně doznala. Soud prvního stupně
ale již dostatečně nezkoumal schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněné v
tom smyslu, zda jí tyto umožňovaly její vyživovací povinnost plnit. Obviněná
mj. poukazovala na okolnost, že je dlouhodobě nezaměstnaná a svojí vlastní
výživou je zcela odkázána na dávky sociální péče. Zůstala tudíž nezodpovězena
otázka, zda obviněná byla schopna z prostředků, kterými disponovala, platit na
své dvě děti patřičné výživné, jak to má na mysli ustanovení § 96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o
rodině). Obviněná sama uváděla, že platit výživné z prostředků, které jí
zůstávaly, nemohla. Okresní soud bez bližšího odůvodnění vyslovil závěr, že
obviněná ze sociálních dávek mohla na své děti platit výživné alespoň v
minimální částce a do protikladu dal její schopnost opatřit si prostředky na
zakoupení alkoholu a cigaret. Přitom se ale podrobněji nezabýval její sociální
situací ve vztahu k velikosti pobíraných částek sociální podpory, k čemuž jej
dříve ve svých usneseních zavazoval i odvolací soud. Jak již bylo zmíněno,
úmysl obviněné neplatit řádně výživné na své dvě děti byl soudem prvního stupně
dovozován z toho, že již v minulosti byla pro stejný trestný čin odsouzena,
takže si je své povinnosti dobře vědoma, dále tím, že si dokázala opatřit
finanční prostředky na alkohol a cigarety, z čehož plyne, že by měla být
schopna přispívat i na výživu dětí. V neposlední řadě mělo o úmyslném jednání
obviněné svědčit i to, že nepožádala soud o snížení výživného ani okresní úřad
o placení výživného místo ní. Jak již bylo konstatováno, obviněná poukazovala
na svoji finanční neschopnost své vyživovací povinnosti dostát. Z obsahu
trestního spisu je přitom patrné, že sociální dávky poskytované dlouhodobě
obviněné Městským úřadem v Rýmařově nebylo možné z pohledu měsíční vyplacené
částky považovat za obnos, který měla obviněná celý k dispozici pro svoji
výživu a na krytí svých ostatních základních osobních potřeb. Lze mít zato, že
pokud tato částka v tom kterém měsíci přesahovala částku vyjádřenou v
ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění
pozdějších předpisů, jednalo se vždy o částku potřebnou k zajištění nezbytných
nákladů na domácnost podle odst. 3 téhož ustanovení zákona. Jinými slovy
řečeno, šlo o částku, která byla obviněné vyplácena jako příspěvek na bydlení,
a jíž musela platit buď za podnájem, jak sama ve svých odvoláních naznačuje, a
nebo jako poplatek za své umístění v azylovém domě v R. (viz záznam na č. l. 25
spisu a zpráva MÚ Rýmařov na č. l. 82 spisu).
Je tedy zřejmé, že obviněné
zůstávala k dispozici pouze ta část sociální dávky, kterou zákon o životním
minimu označuje za částku potřebnou k zajištění výživy a ostatních základních
osobních potřeb občana. Přesto tyto úvahy ale do značné míry mohou být pouhou
hypotézou, neboť příslušné dokazování v podobě výslechu obviněné, příslušné
pracovnice sociálního odboru Městského úřadu v Rýmařově, občana F. či odpovědné
pracovnice azylového domu v Rýmařově, provedeno nebylo. I když samozřejmě
okolnost, že obviněná byla v kritické době bez zaměstnání a pobírala pouze výše
zmíněné sociální dávky, nemá sama o sobě vliv na existenci vyživovací
povinnosti obviněné k vlastním dětem podle § 85 odst. 1 zákona o rodině, bylo
přesto nutné se v této souvislosti zabývat schopnostmi, možnostmi a majetkovými
poměry obviněné v tom smyslu, zda jí umožňovaly vyživovací povinnost platit. Okresní soud se ale těmito kritérii podrobněji nezabýval a patřičné závěry v
tomto smyslu nahradil svými úvahami o nevůli obviněné přispět na výživu dětí
alespoň jakoukoli minimální částkou. Přitom se jednoznačně nevyslovil, zda
považuje určenou měsíční částku 200,- Kč na každé dítě za odpovídající příjmům,
případně možným příjmům, event. majetkovým poměrům obviněné a nebo nikoli, a to
ať již ve směru, že by poskytovaná částka měla být vyšší či nižší. Při
rozhodování o vině se totiž posuzuje samostatně vyživovací povinnost obviněného
(viz § 9 odst. 1 tr. ř.) a může se proto vycházet z jiného jejího rozsahu než
jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. K tomuto se okresní
soud jednoznačně nevyjádřil a ani se nevypořádal s okolností, že možnosti
obviněné v daném smyslu byly limitovány její dlouhodobou nezaměstnaností, což
potvrdil Úřad práce v Bruntále, u něhož byla obviněná jako uchazeč o zaměstnání
vedena od 10. 3. 1997, přehledem dat a zaměstnavatelů, k nimž byla v kritickém
období doporučena do zaměstnání a nebyla přijata. Otázka pracovní schopnosti
obviněné se sice posléze stala předmětem zkoumání znalkyně z oboru
zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, která obviněnou ve svém posudku z
12. 4. 2000 shledala schopnou pracovat jako uklizečka, pomocná dělnice v halách
a dílnách, provádět montáže a seřizování drobných výrobků, zaučit se na obsluhu
jednoduchých strojních zařízení, ale je třeba poznamenat, že určitým
nedostatkem tohoto znaleckého zkoumání bylo, že znalkyně obviněnou osobně
nevyšetřila. Posudek byl proto vypracován z dostupné zdravotní dokumentace
obviněné. To nelze pokládat za podstatnou vadu, ale takovou vadu lze spatřovat
v tom, že na úřadu práce, event. u potenciálních zaměstnavatelů nebyly
vyslechnuty osoby, od nichž by bylo možné blíže zjistit příčiny nepřijetí
obviněné do zaměstnání v inkriminované době.
Protože pouze kdyby bylo
prokázáno, že k nepřijetí obviněné do zaměstnání, jež byla schopna po zdravotní
stránce vykonávat, došlo jejím přičiněním, či projeveným nezájmem, který byl
potenciálním zaměstnavatelem akceptován, bylo by možné obviněné klást za vinu,
že se bez důležitého důvodu vzdala možnosti se zaměstnat, v důsledku toho
zvýšit svůj příjem a v návaznosti na to zmařila, případně zmenšila svoji
schopnost plnit vyživovací povinnost vůči dětem. Dokazování v tomto směru
provedeno nebylo, ale okresní soud se z dalších závěrů učiněných ve výše
zmíněném znaleckém posudku orientoval na ty, kde znalkyně konstatuje, že dle
zdravotní dokumentace dochází u obviněné k nadužívání alkoholu, a že její
pracovní zařazení je ztěžováno tímto sklonem, přičemž zaměstnavatelé zpravidla
nemají o takové pracovníky zájem. Z toho pak okresní soud dovodil svůj již výše
prezentovaný závěr ve vztahu k úmyslnému zavinění obviněné na spáchaném
jednání. Je ale třeba poznamenat, že z výpisu zdravotní dokumentace obviněné
obsažené ve znaleckém posudku lze zjistit za celé období pouze dva záznamy,
které se váží k požití alkoholu obviněnou, a to ze dne 25. 6. 1996, což je více
jak jeden rok před zájmovým obdobím a potom ze dne 1. 1. 1999, kdy byla
obviněná hospitalizována na interním oddělení nemocnice v R. V prvém případě ze
záznamu vyplývá, že v jejím dechu byl evidentní zápach po alkoholu a ve druhém
případě byla do nemocnice přijata v opilosti v ranních hodinách na Nový rok. S
největší pravděpodobností se jedná o událost zmiňovanou i ve zprávě policie a
Městského úřadu v Rýmařově, kdy v důsledku ní obviněná ukončila svůj pobyt v
azylovém domě městského úřadu. Pro závěr, že se právě nadměrné požívání
alkoholických nápojů obviněnou podílí na nemožnosti najít pro ní zaměstnání,
jsou ale shromážděné důkazy nedostatečné a málo přesvědčivé, když v daném směru
nebylo ani provedeno patřičné zkoumání znalci z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, kteří jediní by se mohli relevantně vyjádřit k případné závislosti
obviněné na alkoholu. Z jejich poznatků by pak bylo možné na jedné straně
dovodit oprávněnost či neoprávněnost předchozích závěrů o limitovanosti
možností obviněné se zaměstnat a na straně druhé by bylo možné zodpovědět též
otázku vlivu její případné závislosti na alkoholu ve vztahu k použití
finančních prostředků, jimiž disponuje, na plnění vyživovací povinnosti či na
nákup alkoholických nápojů, což by mohlo mít vliv i na otázku míry trestní
odpovědnosti obviněné ohledně stíhaného jednání. Je však nutné konstatovat, že
pouze na základě tak omezených podkladů, jež jsou obsaženy ve spise je zcela
předčasné uvažovat o potřebnosti takovéhoto zkoumání obviněné. Znalkyně z oboru
zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství své závěry v daném směru učinila,
aniž by obviněnou přímo vyšetřila a ze zdravotní dokumentace (viz znalecký
posudek) rozhodně nevyplývají poznatky, že by obviněná často a nadměrně
požívala alkoholické nápoje.
Taková zjištění, jež by mohla vést k závěru, že
schopnost a možnost obviněné se odpovídajícím způsobem zaměstnat je snížena
nebo zmařena v důsledku jejího alkoholismu, se ve spise doposud nenacházejí,
když nejsou doložena svědecky a ani obviněná k této otázce vyslechnuta nebyla. Navíc s takovým odstupem času lze vyslovit pochybnost o smysluplnosti
dodatečného zkoumání obviněné znalci psychiatrii za naznačeným účelem, neboť
relevantnost jejich závěrů by byla závislá na více či méně přesných a
objektivních údajích od samotné obviněné, případně od zatím blíže
neustanovených svědků. Kategoricky ale odmítnout tento postup zatím nelze.
Lze proto uzavřít, že pouze pokud by se prokázalo, že obviněná z částek, které
jí byly poskytovány v podobě sociálních dávek na úrovni životního minima, i tak
byla schopna určitou část z nich platit na své dvě děti v rámci vyživovací
povinnosti a nebo její ostatní majetkové poměry jí plnění této povinnosti
umožňovaly a přesto tak úmyslně nečinila, bylo by důvodné uvažovat o její
trestní odpovědnosti ve vztahu k stíhanému trestnému činu zanedbání povinné
výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., když jeho nedbalostní forma v daném
případě nepřichází v úvahu. Obdobně by bylo možné postupovat i v již zmíněné
situaci, a to tehdy, jestliže by se zjistilo, že obviněná jednala záměrně tak,
aby nebyla přijata do zaměstnání žádným ze zaměstnavatelů, u nichž se o
zaměstnání ucházela na základě doporučení od Úřadu práce v Bruntále (viz
sdělení na č. l. 29 a 81 spisu), ačkoli výkon takové práce jí její zdravotní
stav umožňoval.
Ve všech těchto směrech proto bude nezbytné zejména vyslechnout obviněnou, což
se během dosavadního řízení před soudem nestalo. Okresní soud se vždy spokojil
s pouhým konstatováním, že se obviněná k hlavnímu líčení nedostavila, i když
byla řádně předvolána a řízení provedl v její nepřítomnosti. Je třeba
zdůraznit, že tento postup je podle ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. možný, ale
pouze lze-li věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez
přítomnosti obviněného. Nejvyšší soud je toho názoru, že v daném případě, kdy
byl rozsudek prvostupňového soudu dvakrát zrušen, a to vždy mj. pro
nedostatečné prokázání subjektivní stránky stíhaného trestného činu, mělo
bezpodmínečně dojít k zabezpečení přítomnosti obviněné u hlavního líčení, a to
i za použití předvedení ve smyslu § 90 tr. ř. Obviněná měla být k věci řádným
procesním způsobem vyslechnuta s možností uplatnit v plném rozsahu svoji
obhajobu, na níž bylo možné reagovat provedením dalších důkazů ve směrech
Nejvyšším soudem již naznačených. Ve stávající důkazní situaci nelze
kategoricky určit, které další konkrétní důkazy bude nezbytné ve věci provést
nad rámec těch, které již byly zmíněny, neboť jejich případná potřebnost
vyvstane až v průběhu dokazování. V této souvislosti je třeba poznamenat, že
požadavek stížnosti pro porušení zákona vést dokazování též k tomu, nakolik
obviněná jako matka dětí dostála i dalším zákonným povinnostem, jejichž plnění
směřuje k zaopatření oprávněné osoby v naturální formě, tedy k poskytování
faktické péče, která spočívá v poskytování stravy, ošacení, zajištění bydlení,
v péči o zdraví a hygienu oprávněné osoby, ve výkonu dohledu nad ní, v
opatřování dalších prostředků potřebných pro všestranný rozvoj její osobnosti
atd., je v konkrétním případě limitován skutečností, že obě děti byly podle
rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení svěřeny do výchovy jejich otci M. M.,
takže realizace zmiňovaných povinností ze strany obviněné byla tímto omezena.
Pokud by se skutečně ukázalo nutným vést dokazování tímto směrem, nelze
opominout tvrzení obviněné obsažené v jejím odvolání na č. l. 49 - 51 spisu, ve
kterém uvádí, že došlo k omezení jejích rodičovských práv, nebo že jich dokonce
byla zbavena, což by muselo být u příslušného soudu prověřeno.
V důsledku všech výše konstatovaných vad a nedostatků Nejvyšší soud shledal, že
v řízení před Okresním soudem v Bruntále, jako soudem prvního stupně nebylo v
potřebném rozsahu provedeno dokazování a řádně zjištěn skutkový stav věci,
přičemž vydané meritorní rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odsuzující rozsudek
tohoto soudu proto nemohl obstát, na což měl patřičně reagovat odvolací soud,
jímž byl Krajský soud v Ostravě. Tento soud ale nedostál své přezkumné
povinnosti v tom, ž rezignoval na realizaci některých svých již dřívějších
pokynů stanovených v předchozích zrušovacích usneseních a na přetrvávající
nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně nereagoval, tento nezrušil a věc mu
nevrátil k novému projednání a rozhodnutí. Naopak se s nepodloženými závěry
ztotožnil a důvodné odvolání obviněné zamítl. Nejvyšší soud proto podle § 268
odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě došlo
k porušení zákona v ustanovení § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, jež mu
předcházelo, pak v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 tr. ř. v neprospěch
obviněné. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále zrušil, a to včetně všech
dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, která touto
změnou pozbyla podkladu. Poté byla věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázána
soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu v intencích tohoto rozsudku
Nejvyššího soudu (viz ust. § 270 odst. 4 tr. ř.) znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
sp. zn.: 4 Tz 135/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14.
srpna 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců
JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné L. F.,
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To
388/2000, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t
a k t o :
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To 388/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v
řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 tr. ř.
v neprospěch obviněné L. F.
Napadené usnesení s e z r u š u j e .
Zrušuje se také rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2000, sp. zn.
14 T 24/99, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Bruntále s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 14 T 24/99,
byla obviněná L. F. uznána vinnou trestným činem zanedbání povinné výživy podle
§ 213 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila tím, že v době od 1. 10. 1997 do 3.
2. 1999 v R., okres B., ani jinde úmyslně ničím nepřispívala na výživu svých
nezletilých dětí M. M., a L. M., ač tak byla povinna činit podle rozsudku
Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. 6 P 50/86, měsíčně
částkou ve výši 400,- Kč na obě děti k rukám jejich otce M. M. a dluží tak na
výživném za uvedenou dobu částku 6 800,- Kč. Za toto jednání jí byl uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byla zařazena
do věznice s dozorem.
Odvolání obviněné L. F. podané proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 6 To 388/2000, podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné zamítnuto.
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné L. F. Vytkl v ní porušení
zákona v ustanovení § 256 tr. ř. a v řízení, které tomuto usnesení předcházelo
též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 125 a § 254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k
ustanovení § 213 odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněné. Poukázal na
nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které zcela
postrádá zákonné náležitosti. Věc je úzce hodnocena pouze ve světle důkazů
provedených při jejím posledním projednání, když pozornost je cíleně věnována
toliko znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství a
o dalších důkazech není v odůvodnění rozhodnutí zmínka. Odůvodnění tohoto
rozsudku okresního soudu zjevně navazuje na odůvodnění předchozích dvou
rozsudků posléze zrušených odvolacím soudem, což je nepřípustné. Úmyslné
zavinění obviněné je soudem prvního stupně spatřováno v jejím odsouzení v
minulosti pro stejný trestný čin, dále v tom, že si dokázala opatřit finanční
prostředky na alkohol a cigarety a taktéž proto, že nepožádala soud o snížení
výživného ani okresního úřad o placení výživného místo ní. Při hodnocení důkazů
ale byla zcela pominuta obhajoba, kterou obviněná uplatnila, spočívající
především v neschopnosti výživné platit, neboť jejím jediným příjmem byly
sociální dávky, které stačily pouze na její obživu, a v nemožnosti sehnat
zaměstnání, a to i prostřednictvím úřadu práce, v jehož evidenci byla
zaregistrována. Při posuzování trestní odpovědnosti obviněné měla být pozornost
zaměřena též na to, jak obviněná v kritické době dostála ostatním rodičovským
povinnostem kromě placení výživného, což se kromě negativního vyjádření otce
dětí M. M. nestalo. Soudem bylo rovněž striktně vycházeno z částky výživného
stanovené v občanskoprávním řízení, přičemž nebyl brán zřetel na zásadu, že při
rozhodování o trestní odpovědnosti pachatele v takovémto případě je třeba
posuzovat samostatně otázku, v jaké výši měla obviněná výživné platit. Za
nesprávný je třeba pokládat i postup soudu při hodnocení osoby obviněné.
Poukazováno je na její sklony k požívání alkoholických nápojů, ale náležitému
objasnění této otázky nebyla věnována pozornost. Závěry obsažené ve znaleckém
posudku nejsou dostačující, neboť se nejedná o znalkyni z odvětví psychiatrie.
Otázka míry návyku obviněné na alkohol přitom může být podstatná pro posouzení
míry její trestní odpovědnosti. Zpochybňován je i ostatní obsah znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, neboť obviněná se k
vyšetření znalkyní nedostavila a vlastní posudek byl zpracován pouze na základě
dostupné zdravotní dokumentace. Závěry takového posudku tudíž nemohou sloužit
jako jeden ze základních důkazů pro rozhodnutí o vině obviněné.
Ministr spravedlnosti je proto názoru, že ve věci nebyl řádně zjištěn skutkový
stav a vina obviněné nebyla dostatečně prokázána. Na tyto skutečnosti
nereagoval ani odvolací soud, když odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl,
ačkoli správně měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k
novému projednání a rozhodnutí. Z těchto důvodů v závěru stížnosti pro porušení
zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vytýkaná porušení zákona vyslovil, napadené
usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního
stupně zrušil, včetně všech ostatních obsahově navazujících rozhodnutí, a poté
aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle
§ 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení,
jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen v podstatně z těch důvodů,
které jsou v ní vytýkány.
Je třeba předeslat, že v předmětné věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno
celkem třikrát, a to vždy ve formě odsuzujícího rozsudku, přičemž první i druhé
rozhodnutí bylo na základě odvolání obviněné soudem druhého stupně zrušeno a
věc byla okresnímu soudu vždy vrácena s tím, aby dokazování doplnil a po novém
zhodnocení důkazů ve věci znovu rozhodl. Teprve třetí odsuzující rozsudek v
řadě v odvolacím řízení obstál, když krajský soud odvolání obviněné jako
nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud je však nucen konstatovat, že ani toto v řadě
poslední rozhodnutí soudu prvního a na něj navazující rozhodnutí soudu druhého
stupně nemohou ve světle níže citovaných ustanovení trestního řádu obstát,
neboť jejich zněním se oba soudy při svém postupu důsledně neřídily.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl
zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně
pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání
obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat
všechny okolnosti případu.
Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle § 125 tr. ř. pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně
vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková
zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů,
zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud
vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a
jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku
pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.
Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253,
přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může
odvolatel podat odvolání i správnost postupu řízení, které předcházelo
rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
V prvé řadě je nutné poukázat na zásadní pochybení okresního soudu, který ve
svém rozsudku (v pořadí třetím) věc hodnotil převážně na základě důkazů
provedených v posledním hlavním líčení, zejména znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství ze dne 12. 4. 2000, ale k řadě
ostatních důkazů provedených v předchozích hlavních líčeních nepřihlížel.
Odůvodnění svého rozsudku navíc koncipoval tak, že v něm navazuje případně
poukazuje na odůvodnění předchozích a posléze zrušených rozsudků ve věci
vydaných. O tom svědčí přímý odkaz na rozsudek vyhlášený dne 11. 8. 1999.
Takovýto postup nekoresponduje citovanému ustanovení § 125 tr. ř. Okresní soud
byl povinen po zrušení svého rozhodnutí odvolacím soudem v příslušném směru
doplnit dokazování a v novém rozsudku celkově zhodnotit všechny postupně
provedené důkazy podle zásady jejich volného hodnocení (§ 2 odst. 6 tr. ř.),
přičemž se měl vypořádat i s obhajobou obviněné. To okresní soud odpovídajícím
způsobem neprovedl, což jeho rozhodnutí ve svém konečném důsledku činí
nepřezkoumatelným, na což zcela důvodně poukázala i stížnost pro porušení
zákona.
Navzdory nepřezkoumatelnému rozsudku soudu prvního stupně lze i na základě
obsahu trestního spisu a provedených důkazů konstatovat, že v dané podobě
neumožňují zjištění skutkového stavu věci jenž by nevzbuzoval důvodné
pochybnosti a rovněž nebyly opatřeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní
rozhodnutí. Takové řízení proto nemohlo vést nejenom ke spolehlivým skutkovým,
ale ani právním závěrům ohledně trestní odpovědnosti obviněné ze spáchání
trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.
Okresní soud se při svém rozhodování opíral o povinnost obviněné platit výživné
na její dvě děti v celkové měsíční výši 400,- Kč, jak jí bylo určeno v
občanskoprávním řízení rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 5. 1993,
sp. zn. 6 P 50/86. Tuto povinnost obviněná v inkriminované době prokazatelně
neplnila, k čemuž se v přípravném řízení spontánně doznala. Soud prvního stupně
ale již dostatečně nezkoumal schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněné v
tom smyslu, zda jí tyto umožňovaly její vyživovací povinnost plnit. Obviněná
mj. poukazovala na okolnost, že je dlouhodobě nezaměstnaná a svojí vlastní
výživou je zcela odkázána na dávky sociální péče. Zůstala tudíž nezodpovězena
otázka, zda obviněná byla schopna z prostředků, kterými disponovala, platit na
své dvě děti patřičné výživné, jak to má na mysli ustanovení § 96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o
rodině). Obviněná sama uváděla, že platit výživné z prostředků, které jí
zůstávaly, nemohla. Okresní soud bez bližšího odůvodnění vyslovil závěr, že
obviněná ze sociálních dávek mohla na své děti platit výživné alespoň v
minimální částce a do protikladu dal její schopnost opatřit si prostředky na
zakoupení alkoholu a cigaret. Přitom se ale podrobněji nezabýval její sociální
situací ve vztahu k velikosti pobíraných částek sociální podpory, k čemuž jej
dříve ve svých usneseních zavazoval i odvolací soud. Jak již bylo zmíněno,
úmysl obviněné neplatit řádně výživné na své dvě děti byl soudem prvního stupně
dovozován z toho, že již v minulosti byla pro stejný trestný čin odsouzena,
takže si je své povinnosti dobře vědoma, dále tím, že si dokázala opatřit
finanční prostředky na alkohol a cigarety, z čehož plyne, že by měla být
schopna přispívat i na výživu dětí. V neposlední řadě mělo o úmyslném jednání
obviněné svědčit i to, že nepožádala soud o snížení výživného ani okresní úřad
o placení výživného místo ní. Jak již bylo konstatováno, obviněná poukazovala
na svoji finanční neschopnost své vyživovací povinnosti dostát. Z obsahu
trestního spisu je přitom patrné, že sociální dávky poskytované dlouhodobě
obviněné Městským úřadem v Rýmařově nebylo možné z pohledu měsíční vyplacené
částky považovat za obnos, který měla obviněná celý k dispozici pro svoji
výživu a na krytí svých ostatních základních osobních potřeb. Lze mít zato, že
pokud tato částka v tom kterém měsíci přesahovala částku vyjádřenou v
ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění
pozdějších předpisů, jednalo se vždy o částku potřebnou k zajištění nezbytných
nákladů na domácnost podle odst. 3 téhož ustanovení zákona. Jinými slovy
řečeno, šlo o částku, která byla obviněné vyplácena jako příspěvek na bydlení,
a jíž musela platit buď za podnájem, jak sama ve svých odvoláních naznačuje, a
nebo jako poplatek za své umístění v azylovém domě v R. (viz záznam na č. l. 25
spisu a zpráva MÚ Rýmařov na č. l. 82 spisu).
Je tedy zřejmé, že obviněné
zůstávala k dispozici pouze ta část sociální dávky, kterou zákon o životním
minimu označuje za částku potřebnou k zajištění výživy a ostatních základních
osobních potřeb občana. Přesto tyto úvahy ale do značné míry mohou být pouhou
hypotézou, neboť příslušné dokazování v podobě výslechu obviněné, příslušné
pracovnice sociálního odboru Městského úřadu v Rýmařově, občana F. či odpovědné
pracovnice azylového domu v Rýmařově, provedeno nebylo. I když samozřejmě
okolnost, že obviněná byla v kritické době bez zaměstnání a pobírala pouze výše
zmíněné sociální dávky, nemá sama o sobě vliv na existenci vyživovací
povinnosti obviněné k vlastním dětem podle § 85 odst. 1 zákona o rodině, bylo
přesto nutné se v této souvislosti zabývat schopnostmi, možnostmi a majetkovými
poměry obviněné v tom smyslu, zda jí umožňovaly vyživovací povinnost platit. Okresní soud se ale těmito kritérii podrobněji nezabýval a patřičné závěry v
tomto smyslu nahradil svými úvahami o nevůli obviněné přispět na výživu dětí
alespoň jakoukoli minimální částkou. Přitom se jednoznačně nevyslovil, zda
považuje určenou měsíční částku 200,- Kč na každé dítě za odpovídající příjmům,
případně možným příjmům, event. majetkovým poměrům obviněné a nebo nikoli, a to
ať již ve směru, že by poskytovaná částka měla být vyšší či nižší. Při
rozhodování o vině se totiž posuzuje samostatně vyživovací povinnost obviněného
(viz § 9 odst. 1 tr. ř.) a může se proto vycházet z jiného jejího rozsahu než
jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. K tomuto se okresní
soud jednoznačně nevyjádřil a ani se nevypořádal s okolností, že možnosti
obviněné v daném smyslu byly limitovány její dlouhodobou nezaměstnaností, což
potvrdil Úřad práce v Bruntále, u něhož byla obviněná jako uchazeč o zaměstnání
vedena od 10. 3. 1997, přehledem dat a zaměstnavatelů, k nimž byla v kritickém
období doporučena do zaměstnání a nebyla přijata. Otázka pracovní schopnosti
obviněné se sice posléze stala předmětem zkoumání znalkyně z oboru
zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, která obviněnou ve svém posudku z
12. 4. 2000 shledala schopnou pracovat jako uklizečka, pomocná dělnice v halách
a dílnách, provádět montáže a seřizování drobných výrobků, zaučit se na obsluhu
jednoduchých strojních zařízení, ale je třeba poznamenat, že určitým
nedostatkem tohoto znaleckého zkoumání bylo, že znalkyně obviněnou osobně
nevyšetřila. Posudek byl proto vypracován z dostupné zdravotní dokumentace
obviněné. To nelze pokládat za podstatnou vadu, ale takovou vadu lze spatřovat
v tom, že na úřadu práce, event. u potenciálních zaměstnavatelů nebyly
vyslechnuty osoby, od nichž by bylo možné blíže zjistit příčiny nepřijetí
obviněné do zaměstnání v inkriminované době.
Protože pouze kdyby bylo
prokázáno, že k nepřijetí obviněné do zaměstnání, jež byla schopna po zdravotní
stránce vykonávat, došlo jejím přičiněním, či projeveným nezájmem, který byl
potenciálním zaměstnavatelem akceptován, bylo by možné obviněné klást za vinu,
že se bez důležitého důvodu vzdala možnosti se zaměstnat, v důsledku toho
zvýšit svůj příjem a v návaznosti na to zmařila, případně zmenšila svoji
schopnost plnit vyživovací povinnost vůči dětem. Dokazování v tomto směru
provedeno nebylo, ale okresní soud se z dalších závěrů učiněných ve výše
zmíněném znaleckém posudku orientoval na ty, kde znalkyně konstatuje, že dle
zdravotní dokumentace dochází u obviněné k nadužívání alkoholu, a že její
pracovní zařazení je ztěžováno tímto sklonem, přičemž zaměstnavatelé zpravidla
nemají o takové pracovníky zájem. Z toho pak okresní soud dovodil svůj již výše
prezentovaný závěr ve vztahu k úmyslnému zavinění obviněné na spáchaném
jednání. Je ale třeba poznamenat, že z výpisu zdravotní dokumentace obviněné
obsažené ve znaleckém posudku lze zjistit za celé období pouze dva záznamy,
které se váží k požití alkoholu obviněnou, a to ze dne 25. 6. 1996, což je více
jak jeden rok před zájmovým obdobím a potom ze dne 1. 1. 1999, kdy byla
obviněná hospitalizována na interním oddělení nemocnice v R. V prvém případě ze
záznamu vyplývá, že v jejím dechu byl evidentní zápach po alkoholu a ve druhém
případě byla do nemocnice přijata v opilosti v ranních hodinách na Nový rok. S
největší pravděpodobností se jedná o událost zmiňovanou i ve zprávě policie a
Městského úřadu v Rýmařově, kdy v důsledku ní obviněná ukončila svůj pobyt v
azylovém domě městského úřadu. Pro závěr, že se právě nadměrné požívání
alkoholických nápojů obviněnou podílí na nemožnosti najít pro ní zaměstnání,
jsou ale shromážděné důkazy nedostatečné a málo přesvědčivé, když v daném směru
nebylo ani provedeno patřičné zkoumání znalci z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, kteří jediní by se mohli relevantně vyjádřit k případné závislosti
obviněné na alkoholu. Z jejich poznatků by pak bylo možné na jedné straně
dovodit oprávněnost či neoprávněnost předchozích závěrů o limitovanosti
možností obviněné se zaměstnat a na straně druhé by bylo možné zodpovědět též
otázku vlivu její případné závislosti na alkoholu ve vztahu k použití
finančních prostředků, jimiž disponuje, na plnění vyživovací povinnosti či na
nákup alkoholických nápojů, což by mohlo mít vliv i na otázku míry trestní
odpovědnosti obviněné ohledně stíhaného jednání. Je však nutné konstatovat, že
pouze na základě tak omezených podkladů, jež jsou obsaženy ve spise je zcela
předčasné uvažovat o potřebnosti takovéhoto zkoumání obviněné. Znalkyně z oboru
zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství své závěry v daném směru učinila,
aniž by obviněnou přímo vyšetřila a ze zdravotní dokumentace (viz znalecký
posudek) rozhodně nevyplývají poznatky, že by obviněná často a nadměrně
požívala alkoholické nápoje.
Taková zjištění, jež by mohla vést k závěru, že
schopnost a možnost obviněné se odpovídajícím způsobem zaměstnat je snížena
nebo zmařena v důsledku jejího alkoholismu, se ve spise doposud nenacházejí,
když nejsou doložena svědecky a ani obviněná k této otázce vyslechnuta nebyla. Navíc s takovým odstupem času lze vyslovit pochybnost o smysluplnosti
dodatečného zkoumání obviněné znalci psychiatrii za naznačeným účelem, neboť
relevantnost jejich závěrů by byla závislá na více či méně přesných a
objektivních údajích od samotné obviněné, případně od zatím blíže
neustanovených svědků. Kategoricky ale odmítnout tento postup zatím nelze.
Lze proto uzavřít, že pouze pokud by se prokázalo, že obviněná z částek, které
jí byly poskytovány v podobě sociálních dávek na úrovni životního minima, i tak
byla schopna určitou část z nich platit na své dvě děti v rámci vyživovací
povinnosti a nebo její ostatní majetkové poměry jí plnění této povinnosti
umožňovaly a přesto tak úmyslně nečinila, bylo by důvodné uvažovat o její
trestní odpovědnosti ve vztahu k stíhanému trestnému činu zanedbání povinné
výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., když jeho nedbalostní forma v daném
případě nepřichází v úvahu. Obdobně by bylo možné postupovat i v již zmíněné
situaci, a to tehdy, jestliže by se zjistilo, že obviněná jednala záměrně tak,
aby nebyla přijata do zaměstnání žádným ze zaměstnavatelů, u nichž se o
zaměstnání ucházela na základě doporučení od Úřadu práce v Bruntále (viz
sdělení na č. l. 29 a 81 spisu), ačkoli výkon takové práce jí její zdravotní
stav umožňoval.
Ve všech těchto směrech proto bude nezbytné zejména vyslechnout obviněnou, což
se během dosavadního řízení před soudem nestalo. Okresní soud se vždy spokojil
s pouhým konstatováním, že se obviněná k hlavnímu líčení nedostavila, i když
byla řádně předvolána a řízení provedl v její nepřítomnosti. Je třeba
zdůraznit, že tento postup je podle ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. možný, ale
pouze lze-li věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez
přítomnosti obviněného. Nejvyšší soud je toho názoru, že v daném případě, kdy
byl rozsudek prvostupňového soudu dvakrát zrušen, a to vždy mj. pro
nedostatečné prokázání subjektivní stránky stíhaného trestného činu, mělo
bezpodmínečně dojít k zabezpečení přítomnosti obviněné u hlavního líčení, a to
i za použití předvedení ve smyslu § 90 tr. ř. Obviněná měla být k věci řádným
procesním způsobem vyslechnuta s možností uplatnit v plném rozsahu svoji
obhajobu, na níž bylo možné reagovat provedením dalších důkazů ve směrech
Nejvyšším soudem již naznačených. Ve stávající důkazní situaci nelze
kategoricky určit, které další konkrétní důkazy bude nezbytné ve věci provést
nad rámec těch, které již byly zmíněny, neboť jejich případná potřebnost
vyvstane až v průběhu dokazování. V této souvislosti je třeba poznamenat, že
požadavek stížnosti pro porušení zákona vést dokazování též k tomu, nakolik
obviněná jako matka dětí dostála i dalším zákonným povinnostem, jejichž plnění
směřuje k zaopatření oprávněné osoby v naturální formě, tedy k poskytování
faktické péče, která spočívá v poskytování stravy, ošacení, zajištění bydlení,
v péči o zdraví a hygienu oprávněné osoby, ve výkonu dohledu nad ní, v
opatřování dalších prostředků potřebných pro všestranný rozvoj její osobnosti
atd., je v konkrétním případě limitován skutečností, že obě děti byly podle
rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení svěřeny do výchovy jejich otci M. M.,
takže realizace zmiňovaných povinností ze strany obviněné byla tímto omezena.
Pokud by se skutečně ukázalo nutným vést dokazování tímto směrem, nelze
opominout tvrzení obviněné obsažené v jejím odvolání na č. l. 49 - 51 spisu, ve
kterém uvádí, že došlo k omezení jejích rodičovských práv, nebo že jich dokonce
byla zbavena, což by muselo být u příslušného soudu prověřeno.
V důsledku všech výše konstatovaných vad a nedostatků Nejvyšší soud shledal, že
v řízení před Okresním soudem v Bruntále, jako soudem prvního stupně nebylo v
potřebném rozsahu provedeno dokazování a řádně zjištěn skutkový stav věci,
přičemž vydané meritorní rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odsuzující rozsudek
tohoto soudu proto nemohl obstát, na což měl patřičně reagovat odvolací soud,
jímž byl Krajský soud v Ostravě. Tento soud ale nedostál své přezkumné
povinnosti v tom, ž rezignoval na realizaci některých svých již dřívějších
pokynů stanovených v předchozích zrušovacích usneseních a na přetrvávající
nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně nereagoval, tento nezrušil a věc mu
nevrátil k novému projednání a rozhodnutí. Naopak se s nepodloženými závěry
ztotožnil a důvodné odvolání obviněné zamítl. Nejvyšší soud proto podle § 268
odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě došlo
k porušení zákona v ustanovení § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, jež mu
předcházelo, pak v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 tr. ř. v neprospěch
obviněné. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále zrušil, a to včetně všech
dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, která touto
změnou pozbyla podkladu. Poté byla věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázána
soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu v intencích tohoto rozsudku
Nejvyššího soudu (viz ust. § 270 odst. 4 tr. ř.) znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec