4 Tz 142/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29.
listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. J. P. a soudců JUDr.
F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr
spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného I. G., proti trestnímu
příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 1. 1994, sp. zn. 1 T 532/93, a
rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. t a k t
o :
Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 1. 1994, sp.
zn. 1 T 532/93, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 269 odst.
1 tr. zák., v tehdy účinném znění a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného I. G.
Napadený trestní příkaz s e z r u š u j e .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. se
z a s t a v u j e
trestní stíhání
obviněného I. G.,
pro skutek spočívající v tom, že dne 9. 9. 1993 ve V. na Okresní vojenské
správě odmítl převzít povolávací rozkaz k nástupu vojenské základní služby ke
dni 5. 10. 1993 k VÚ H. n. M. a odmítl i možnost výkonu civilní služby,
přičemž ke dnešnímu dni k určenému vojenskému útvaru nenastoupil a výkonu
služby se nadále vyhýbá, ač mu byl povolávací rozkaz dne 9. 9. 1993 pracovníkem
Okresní vojenské správy ve V. osobně vyhlášen,
v čemž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání trestného činu nenastoupení
služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.
Usnesením Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Vsetín, bylo
dne 15. 11. 1993 pod sp.zn. ČVS: OVV-882/93 podle § 160 odst. 1 tr. ř.
zahájeno trestní stíhání proti obviněnému I. G., trvale bytem R. p. R., T., pro
trestný nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák,
kterého se měl dopustit tím, že dne 9. 9. 1993 na Okresní vojenské správě ve V.
odmítl převzít povolávací rozkaz k nástupu vojenské základní služby ke dni 5.
10. 1993 k VÚ H. n. M. a odmítl i možnost výkonu civilní služby, přičemž dosud
k určenému vojenskému útvaru nenastoupil a výkonu služby se nadále vyhýbá, ač
mu byl povolávací rozkaz dne 9. 9. 1993 pracovníkem Okresní vojenské správy ve
V. osobně vyhlášen.
Trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 1. 1994, sp. zn. 1 T
532/93, byl obviněný I. G. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v
ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu
dvou roků. Trestní příkaz mu byl doručen dne 7. 1. 1994 a nabyl právní moci dne
18. 1. 1994.
Ministr spravedlnosti České republiky podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti
trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 1. 1994, sp. zn. 1 T
532/93, k Nejvyššímu soudu České republiky stížnost pro porušení zákona ve
prospěch obviněného I. G. Uvádí v ní, že tímto trestním příkazem byl v
neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v
tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy
účinném znění.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na skutečnost, že z
kopie sdělení Okresní vojenské správy ve V., č.j. 3032/107, vyplývá, že dne 28.
6. 1993 tento orgán přijal prohlášení obviněného I. G. o odmítnutí vojenské
služby podle § 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě a kopii tohoto dopisu
zaslal okresnímu úřadu k dalšímu řízení. Z toho je zřejmé, že obviněný podal
příslušné prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby podle § 2 odst.
1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb., z
důvodů uvedených v § 1 odst. 1 zákona o civilní službě, přičemž toto prohlášení
obsahově odpovídalo požadavkům uvedeným v § 2 odst. 3 zákona o civilní službě,
neboť podle § 2 odst. 5 zákona o civilní službě splňuje-li prohlášení
náležitosti uvedené v odstavcích 1 a 3, postoupí je příslušná vojenská správa
do 5 dnů od doručení příslušnému úřadu, což se také, jak se podává z
předmětného sdělení obviněnému, stalo. Za této situace neměl být obviněný k
výkonu vojenské základní služby již povoláván, ale mělo být vůči němu
postupováno příslušným úřadem podle části druhé zákona o civilní službě.
Uvedená kopie sdělení je pak podporována i osobním spisem obviněného I. G. Z
listu poznámek osobního spisu vyplývá, že obviněný skutečně vojenské správě
prohlášení k civilní službě dne 28. 6. 1993 podal.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným
trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 1. 1994, sp. zn. 1 T
532/93, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v namítaném rozsahu, aby
podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil včetně rozhodnutí na
ně obsahově navazujících a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.,
případně podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obhájce obviněného.
Stížnost pro porušení zákona pokládá za oprávněnou, neboť napadený trestní
příkaz je v přímém protikladu k ústavně garantovanému právu na odepření
vojenské služby z důvodů svědomí či náboženského vyznání. Dle jeho názoru
okresní soud nepostupoval správně, pokud vycházel z tvrzení svědků B. a ing.
K., když z provedených důkazů vyplývá, že vojenská správa ve V. dne 28. 6. 1993
prohlášení obviněného I. G. o odepření vojenské základní služby přijala, přitom
prohlášení o odepření vojenské základní služby dle § 2 odst. 1 zákona č.
18/1992 Sb. se týkalo pouze této vojenské služby a nikoli civilní služby.
Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky kromě toho, co navrhuje ministr
spravedlnosti v bodě 1. stížnosti pro porušení zákona, vyslovil též porušení
zákona v ustanovení článku 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, aby
podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil včetně rozhodnutí na
ně obsahově navazujících a podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci a
obviněného I. G. podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla
stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož
i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl
porušen.
Trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr.
zák., v tehdy účinném znění, se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale
vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených
silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, za což
mohl být potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č.
135/1993 Sb., je civilní službou služba, kterou je občan podléhající služební
povinnosti povinen podle tohoto zákona vykonat, jestliže z důvodů svědomí nebo
náboženského vyznání odmítá vykonávat vojenskou základní (náhradní) službu nebo
vojenská cvičení.
Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění
zákona č. 135/1993 Sb., prohlášení o odepření výkonu vojenské základní
(náhradní) služby nebo vojenských cvičení (dále jen \"prohlášení\") z důvodů
uvedených v § 1 odst. 1 může písemně podat jen odvedenec, jemuž byl povolen
odklad vojenské základní služby, nejpozději do 5 dnů po skončení důvodu, pro
který mu byl odklad povolen.
Podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení musí být v prohlášení uvedeny
důvody a skutečnosti, jimiž chce občan své tvrzení doložit.
Podle odst. 5 citovaného zákonného ustanovení splňuje-li prohlášení náležitosti
uvedené v odstavcích 1 a 3, postoupí je příslušná vojenská správa do 5 dnů od
doručení úřadu stanovenému nařízením vlády České republiky nebo vlády Slovenské
republiky.
Podle § 3 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č.
135/1993 Sb., občané, kteří mají vykonat civilní službu, jsou povinni
uposlechnout povolávacího příkazu, dostavit se v určeném termínu na stanovené
místo v určené organizaci a plnit řádně úkoly s výkonem této služby spojené.
Podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení povolávací příkaz k nastoupení
civilní služby vydává příslušný úřad, a to zpravidla do 2 let od podání
prohlášení. Proti povolávacímu příkazu není přípustné odvolání.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř., v tehdy účinném znění, orgány činné v trestním řízení
postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez
návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v
neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním
řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Podle § 2 odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, orgány činné v trestním řízení
hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud ve Vsetíně se citovanými zákonnými
ustanoveními důsledně neřídil.
Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 1 T 532/93, již v
přípravném řízení byla shromážděna celá řada písemností předložených Okresní
vojenskou správou ve Vsetíně, které měl okresní soud k dispozici, zejména
osobní spis Okresní vojenské správy ve Vsetíně týkající se obviněného I. G. Z
tohoto spisu i z výpovědi obviněného učiněné v přípravném řízení vyplynulo, že
obviněný prohlášením, které obdržela Okresní vojenská správa ve V. dne 28. 6.
1993, odmítl vykonávat vojenskou základní službu. O této skutečnosti se
vyjadřoval i svědek J. B., pracovník Okresní vojenské správy ve V.
Orgány činné v trestním řízení se nezabývaly otázkou, zda prohlášení obviněného
I. G. splňuje náležitosti uvedené v ustanovení § 2 odst. 1, odst. 3 zákona č.
18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb. a spokojily se
s vyjádřením svědka J. B., že písemné prohlášení obviněného ze dne 28. 6. 1993
nebylo z důvodů špatné formulace přijato. Z kopie sdělení Okresní vojenské
správy ve V., č.j. 3032/107, která byla se stížností pro porušení zákona
Nejvyššímu soudu předložena, vyplývá, že dne 28. 6. 1993 tento orgán přijal
prohlášení obviněného I. G. o odmítnutí vojenské služby podle § 2 zákona č.
18/1992 Sb., o civilní službě a kopii tohoto dopisu zaslal okresnímu úřadu k
dalšímu řízení. Postoupení citovaného prohlášení okresnímu úřadu, tj. postup
podle § 2 odst. 5 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, byl přitom možný až
po splnění podmínek uvedených v ustanovení § 2 odst. 1, odst. 3 zákona č.
18/1992 Sb., o civilní službě. Z uvedeného vyplývá, že prohlášení obviněného I.
G. obsahově odpovídalo požadavkům uvedeným v § 2 odst. 3 zákona č. 18/1992 Sb.,
o civilní službě.
Za daného stavu věci neměl být obviněný k výkonu vojenské základní služby již
povoláván, když dále mělo být vůči němu postupováno příslušným úřadem podle
části druhé zákona o civilní službě (§ 3 odst. 3 zákona č. 18/1992 Sb., o
civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb.).
Na věci nemohlo nic změnit ani prohlášení obviněného, že odmítá i možnost
civilní služby. V daném případě mělo být postupováno podle § 2 odst. 5 zákona
č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb., a teprve
neuposlechnutí povolávacího příkazu podle § 3 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o
civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb., který vydával příslušný
okresní úřad, by mohlo mít pro obviněného trestněprávní následky.
Jak již bylo naznačeno shora, ze shromážděných důkazů vyplynulo, že obviněný I.
G. s ohledem na svoje náboženské vyznání postupoval v souladu se zákonem o
civilní službě, když podal k Okresní vojenské správě ve V. prohlášení o
odepření výkonu vojenské základní služby podle § 2 odst. 1 zákona č. 18/1992
Sb., o civilní službě, které Okresní vojenská správa ve V. přijala a postupem
podle ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, toto
zaslala okresnímu úřadu k dalšímu řízení. V této fázi bylo již na příslušném
okresním úřadu, kdy vyzve obviněného I. G. k výkonu civilní služby (§ 3 odst. 2
zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě). Pokud i přes tyto skutečnosti byl
obviněnému I. G. doručován Okresní vojenskou správou ve V. povolávací rozkaz,
který obviněný odmítl převzít a k určenému vojenskému útvaru nenastoupil,
nemohlo toto jeho jednání naplnit znaky trestného činu nenastoupení služby v
ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na všechna výše uvedená zjištění Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2
tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze
dne 5. 1. 1994, sp. zn. 1 T 532/93, byl porušen zákon v neprospěch obviněného
I. G. v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění a v řízení,
které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy
účinném znění. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, jakož i
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Zrušením trestního příkazu se věc dostala do stadia po podání obžaloby. S
přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem pak Nejvyšší soud za splnění
podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám a
podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného I. G. zastavil,
neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.
Vypracoval:
JUDr. P. Š.