4 Tz 153/2005

4 Tz 153/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29.

listopadu 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a

soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení

zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch T. O.,

ve věci obviněného L. U., vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T

242/2002, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v

Ostravě ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 4 Zn 7544/2002, a rozhodl podle § 268

odst. 2 tr. ř. t a k t o :

Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne

23. 7. 2002, sp. zn. 4 Zn 7544/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v

ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které

mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch

T. O.

Usnesením Policie ČR, Obvodního oddělení, Slezská Ostrava ze dne 30. 5. 2002

č. j. MROV-299/S1-Tč-2002, bylo podle § 80 odst. 1 tr. ř. vráceno osobní

motorové vozidlo zn. Škoda Felicia, v současné době SPZ, k uvedenému vozidlu,

technický průkaz č. a 2 ks klíčů k tomuto vozidlu J. B., protože vozidlo již

není třeba k dalšímu řízení, nepřichází v úvahu jeho propadnutí nebo zabrání a

není pochyb, že jmenovaný je jeho majitelem.

Stížnost, kterou proti tomuto usnesení podal T. O., byla usnesením státní

zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 23. 7. 2002, sp.

zn. 4 Zn 7544/2002, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta, jako

nedůvodná.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti citovanému

usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě stížnost

pro porušení zákona ve prospěch T. O. Podle stěžovatele byl zákon porušen v

ustanoveních § 80 odst. 1 a § 147 odst. 1 tr. ř. v neprospěch jmenovaného.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona je poukázáno na okolnost, že T. O.

předmětné vozidlo (tehdy pod SPZ: ) dobrovolně vydal dne 28. 5. 2002 Policii

České republiky v trestní věci vedené proti L. U., a to po výzvě k vydání ve

smyslu ustanovení § 78 odst. 1 tr. ř.

Vlastnické právo k tomuto vozidlu bylo na jeho osobu řádně převedeno, a to

kupní smlouvou ze dne 14. 5. 2005 z Autobazaru J. M. uzavřenou podle obchodního

zákoníku. Podle ustanovení § 446 obchodního zákoníku kupující nabývá vlastnické

právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v

době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že

prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem

jeho prodeje.

Když policejní orgán rozhodl usnesením, že podle § 80 odst. 1 tr. ř. vrací toto

vozidlo s příslušenstvím J. B. s odůvodněním, že není pochyb, že J. B. je jeho

majitelem, napadl T. O. toto usnesení stížností, podanou v zákonné lhůtě, ve

které uplatňuje své vlastnické právo k této věci. Dále pak dopisem ze dne 18.

7. 2002, adresovaným policejnímu orgánu zmocněncem T. O. JUDr. J. S., došlo ke

kvalifikovanému uplatnění nároku na vrácení vydaného automobilu.

Přesto bylo usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v

Ostravě rozhodnuto, že se stížnost T. O. zamítá jako nedůvodná. Usnesení

policejního orgánu o vrácení motorového vozidla J. B. tak nabylo právní moci a

dne 5. 8. 2002 bylo protokolem o vrácení věci vydáno motorové vozidlo podle

citovaného usnesení.

Policejní orgán tak nejednal v předmětné věci v souladu s ustanovením § 80

odst. 1 tr. ř. a státní zástupkyně v rozporu ustanovením § 147 ost. 1 tr. ř.

nepřezkoumala řádně správnost výroku napadeného usnesení a řízení, které mu

předcházelo, a nezákonně vadné usnesení potvrdila.

Státní zástupkyně naopak měla vadné usnesení policejního orgánu zrušit a další

rozhodnutí směřovat tak, by předmětné osobní vozidlo bylo uloženo do úschovy a

osoby, které si na něj činily nárok, byly upozorněny, aby jej uplatnily v

řízení ve věcech občanskoprávních. Zákon byl porušen v neprospěch T. O., když

takto bylo ztíženo jeho postavení v řízení o náhradu škody.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby

Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl

porušen zákon v neprospěch T. O. v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1

písm. c), § 149 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 2 odst. 5, 6 a § 80

odst. 1 tr. ř. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak aby bylo napadené usnesení

zrušeno, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem

k této změně pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost

těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v

rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí

předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

Podle § 80 odst. 1 tr. ř. není-li věc, která byla podle § 78 vydána nebo podle

§ 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí

nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni

uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při

pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se

upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba,

která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a

částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije

přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.

Z citované zákonné úpravy jsou patrné tři různé alternativy, jak je možné

rozhodnout o věci vydané nebo odňaté podle § 78 a § 79 tr. ř., pokud ji k

dalšímu řízení už není třeba a ani nepřichází v úvahu její propadnutí či

zabrání. Vzájemný vztah těchto alternativ je takový, že se postupně vylučují.

Věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, jen jestliže na ni

neuplatnil někdo jiný právo, o němž není pochyb, a není-li zde tedy ani

situace, kdy o právu na věc vznikly takové pochybnosti, že není zřejmé, komu

věc vrátit. Neuplatnil-li nikdo jiný právo na vydanou či odňatou věc, vrátí se

zásadně tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Přitom věc lze vrátit tomu,

kdo ji vydal nebo komu byla odňata, i tehdy, když není o jeho právu na věc

pochyb, přestože na ni uplatnila právo osoba jiná. Podle druhé alternativy

může být věc vydána jiné osobě, než která ji vydala nebo které byla odňata,

pokud taková osoba uplatnila právo na věc, o tomto jejím právu není pochyb a

nesvědčí-li takové právo tomu, kdo věc vydal nebo komu byla odňata. Uvedené

podmínky jsou kumulativní a musí být splněny všechny zároveň. Konečně třetí

alternativa přichází v úvahu, kdy věc nelze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu

byla odňata, ale nelze ji vydat ani jiné osobě, která na ni uplatnila právo,

protože jsou zde u obou osob pochybnosti o jejich právu na věc, které lze řešit

jen tím, že se věc uloží do úschovy a osoby, které si na ni činí nárok, se

upozorní, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle soudní praxe pochybnosti o právu k věci ve smyslu třetí alternativy jsou

dány zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popřípadě více

osob, odlišných od osoby, která věc vydala nebo které byla věc odňata, přičemž

z důkazů shromážděných pro účely trestního stíhání nelze učinit spolehlivý

závěr o tom, které z takových osob má být věc vrácena, resp. pokud právo na věc

ani jedné z těchto osob není nepochybné. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než

učinit opatření podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí tr. ř. o uložení věci

do úschovy a vyzvat všechny osoby, které si na věc činí nárok, aby jej

uplatnily v občanskoprávním řízení. Ze znění této věty citovaného ustanovení

vyplývá, že orgán činný v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci

neodstraňuje prováděním samostatného dokazování. Orgán činný v trestním řízení

postupem podle § 80 odst. 1 tr. ř. totiž neřeší otázku vlastnického či jiného

práva k věci (srov. rozhodnutí pod č. 2/1970 Sb. rozh. tr.), jelikož osoba,

která uplatňuje určité právo na věc, se může i po jejím vrácení podle § 80

odst. 1 tr. ř. jiné osobě domáhat vůči ní vydání věci v řízení ve věcech

občanskoprávních. Proto důkazy, které má orgán činný v trestním řízení k

dispozici, hodnotí jen z toho hlediska, zda umožňují vydanou nebo odňatou věc

vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda na ni někdo jiný

uplatnil právo, o němž není pochyb, a proto lze vydat věc jemu, anebo konečně

zda důkazní situace vyvolává takové pochybnosti o právu na věc, že je třeba

řešit je v řízení ve věcech občanskoprávních a věc zatím uložit do úschovy. Z

toho tedy plyne, že orgán činný v trestním řízení sám nemůže postupem podle §

80 odst. 1 tr. ř. odstraňovat pochybnosti vzniklé o právu na věc a provádět

dokazování zaměřené jen na tuto otázku. Je tomu tak též proto, že v mezidobí po

spáchání trestného činu (skutku), který je předmětem dokazování prováděného

orgány činnými v trestním řízení, mohlo dojít např. ke změnám v právních

vztazích týkajících se vydané nebo odňaté věci, které z hlediska trestní

odpovědnosti nemají právní význam a jejichž objasňování by přesahovalo potřeby

trestního stíhání.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že otázku, která z výše uvedených tří

alternativ obsažených v ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř. přichází v úvahu, řeší

příslušný orgán činný v trestním řízení, který rozhoduje o vrácení (vydání)

věci, jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.

Z obsahu předloženého trestního spisu ve věci obviněného L. U. je zjevné, že

dne 26. 4. 2002 učinil J. B. na Obvodním oddělení Policie ČR Slezská Ostrava

trestní oznámení na osobu L. U., a to pro zpronevěru motorového vozidla Škoda

Felicia Combi. Téhož dne byl jmenovaný požádán o podání vysvětlení podle § 158

odst. 5 tr. ř. Z pořízeného úředního záznamu lze kromě popisu události, jakým

způsobem se L. U. dostalo do dispozice předmětné motorové vozidlo, zjistit i

to, že J. B. vyčíslil vzniklou škodu zpronevěřením tohoto vozidla na 150 000,-

Kč. O tom, že by vozidlo, pokud by se jej podařilo zajistit, požadoval zpět, se

v úředním záznamu nic neuvádí, přičemž je zřejmé, že k tomu nebyl policejním

orgánem dotazován.

Dne 28. 5. 2002 byl k podání vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř. vyzván T. O.

Z úředního záznamu vyplývá, že vozidlo Škoda Felicia Combi zakoupil dne 14. 5.

2002 v autobazaru fa J. M., ul. K., v O. S. za 115 000,- Kč na základě kupní

smlouvy. Vozidlo pak přihlásil dne 27. 5. 2002 na Magistrátu města Ostravy na

svou osobu a dostal novou SPZ. Vozidlo koupil v dobré víře. Policejním orgánem

byl vyrozuměn, že vozidlo pochází z trestné činnosti a je v pátrání. Současně

byl poučen podle § 78 tr. ř. a vozidlo včetně dokladů vydává pro účely

trestního řízení. Jmenovaný zároveň prohlásil, že se tímto připojuje k

trestnímu řízení a bude žádat náhradu vzniklé škody.

Vydání předmětného motorového vozidla a dalšího příslušenství T. O. policejnímu

orgánu je pak doloženo i protokolem o vydání věci z 28. 5. 2002.

Dne 29. 5. 2002 byl na úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5

tr. ř. vyslechnut P. S., podle vlastního tvrzení majitel autobazaru O. na ul.

K. v O. S. Uvedl, že dne 8. 4. 2002 zakoupil, resp. jeho společník J. M.,

motorové vozidlo Škoda Felicia Combi, v autobazaru H. v O. V. za částku 95

000,- Kč. Uvedené vozidlo pak dal ve svém autobazaru do prodeje za 115 000,- Kč

a dne 14. 5. 2002 je zakoupil jistý pan O.

Ze záznamu z 30. 5. 2002 pořízeného policejním orgánem lze zjistit, že bylo

provedeno šetření v autobazaru H., ul. S., O. Z., kde bylo hovořeno s

majitelem J. L. Ten uvedl, že jeho pracovníky bylo dne 29. 3. 2002 vykoupeno

motorové vozidlo Škoda Felicia od L. U. za 110 000,- Kč. Se jmenovaným byla

sepsána kupní smlouva a žádost o provedení změny odhlášení motorového vozidla.

Vozidlo bylo následně dne 8. 4. 2002 prodáno za 95 000,- Kč J. M.,

spolumajiteli autobazaru O.

Téhož dne, tedy 30. 5. 2002 bylo policejním orgánem vydáno usnesení o vrácení

motorového vozidla J. B., proti němuž podal stížnost T. O.

V písemné stížnosti z 5. 6. 2002, která je opatřena prezentačními razítky

Policie ČR z 12. 6. 2002 a Okresního státního zastupitelství v Ostravě z 19. 6.

2002, jmenovaný poukazuje na počínání původního majitele vozidla J. B., kdy

tento předal originály dokladů včetně klíče k vozidlu neznámé osobě a napomohl

tak ke spáchání trestného činu, kterým jsou poškozeny druhé osoby. Zdůrazňuje,

že vozidlo koupil v dobré víře a státními orgány také bylo zaevidováno na jeho

osobu. V další části pak směřuje svoji stížnost na orgány Policie ČR, které

nezajistily, aby vozidlo nemohlo být přihlášeno na novou SPZ tím, že by bylo

evidováno jako pohřešované. V závěru pak vyslovuje předpoklad, že budou znovu

zváženy veškeré okolnosti případu a vydané usnesení bude změněno.

V odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně Okresního státního

zastupitelství v Ostravě, jímž zamítla stížnost T. O., jako nedůvodnou, je

kromě prvostupňového usnesení policejního orgánu citován i obsah výše zmíněné

stížnosti T. O., ale žádné další písemnosti, jimiž by bylo argumentováno

ohledně vlastnického práva jmenovaného, zde uváděny nejsou. Státní zástupkyně

činí závěr, že majitelem osobního motorového vozidla je J. B., k jehož škodě

L. U. s vozidlem disponoval jednáním naplňujícím znaky trestného činu

zpronevěry. Při opakované dispozici s osobním motorovým vozidlem se toto

nacházelo v držení T. O., jenž J. M. za něj zaplatil sjednanou kupní cenu. Je

však nepochybné, že jednáním naplňujícím trestný čin bylo vyloučeno, aby L. U.

s vozidlem naložil tak, aby tento úkon byl v souladu s občanským zákoníkem a na

základě něho došlo ke změně vlastnictví na jiné osoby. S osobním motorovým

vozidlem bylo disponováno v rozporu s občanským zákoníkem, kdy tyto úkony jsou

neplatné, neboť svým obsahem odporovaly zákonu ve smyslu § 39 občanského

zákoníku. Proto bylo napadené usnesení policejního orgánu shledáno zákonným a

důvodným.

K popsanému stavu věci je třeba uvést, že shora uvedené usnesení policejního

orgánu je nepřesné již v tom, že bylo rozhodnuto o vrácení věci, ačkoli

doličnou věc lze podle § 80 odst. 1 tr. ř. vrátit jen osobě, která ji vydala

nebo které byla odňata, což plyne i ze samotného pojmu vrácení, jenž označuje

postup, kterým se obnovuje původní stav. Jiné osobě – v posuzovaném případě J.

B. tedy bylo možné takovou věc vydat, nikoli vrátit (tak to ostatně výslovně

uvádí ustanovení § 80 odst. 1 věta druhá tr. ř.).

Nejvyšší soud pak dále konstatuje, že pokud je ve stížnosti pro porušení zákona

argumentováno na podporu vlastnického práva T. O. k předmětnému vozidlu dopisem

ze dne 18. 7. 2002, jenž vypracoval zmocněnec jmenovaného JUDr. J. S., tak

nelze z předloženého spisu jednoznačně dovodit, že jej při své přezkumné a

rozhodovací činnosti měla k dispozici státní zástupkyně Okresního státního

zastupitelství v Ostravě. Zmíněný dopis totiž není opatřen prezentačním

razítkem příslušného útvaru Policie ČR ani Okresního státního zastupitelství v

Ostravě. Z odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně rovněž nevyplývá,

že by předmětný dopis, event. další připojené doklady měla k dispozici a že by

tak na údaje v nich uváděné musela při svém rozhodování reagovat.

Každopádně ale státní zástupkyně byla povinna zaznamenat v té době zcela

nedostatečný obsah spisu, pokud jde o vyřešení předběžné otázky, které ze

zainteresovaných osob a zda vůbec prokazatelně svědčí vlastnické právo k

předmětnému vozidlu. Z podaných vysvětlení jednotlivých osob je zřejmé, že k

prodeji vozidla též došlo mezi autobazary H. a O., což mělo vést státní

zástupkyni a před ní i policejní orgán k úvaze, zda mezi těmito podnikatelskými

subjekty nedošlo k prodeji vozidla podle příslušných ustanovení obchodního

zákoníku.

Z obecné zásady, že vlastnické právo nelze nabýt trestným činem či jiným

protiprávním úkonem a nikdo nemůže nabýt vlastnického práva k určité věci od

toho, kdo není vlastníkem této věci, resp. kdo není oprávněn převést

vlastnictví k ní, totiž existují určité výjimky. Jednou z nich je např.

dispozitivní ustanovení § 446 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů), podle něhož může kupní smlouvou kupující nabýt

vlastnické právo i od nevlastníka, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické

právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn

zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Takový potenciální právní úkon ohledně

předmětného vozidla byl totiž způsobilý zpochybnit vlastnictví J. B. k

předmětnému vozidlu, přičemž bez vyžádání příslušných listin nebylo možné za

stávajícího stavu pouhou úvahou vyloučit možnou existenci takového úkonu.

Z důkazů obsažených ve spise tudíž nebylo možné učinit závěr, zda se zmíněným

ustanovením obchodního zákoníku řídila smlouva, kterou mezi sebou uzavřeli L.

U. a J. L., event. posléze J. M. a J. L. Proto měl policejní orgán těmito

smlouvami doplnit podklady pro svůj další postup, a pokud by se výše uvedené

skutečnosti ukázaly jako relevantní, měl policejní orgán předmětný automobil

uložit do úschovy a upozornit dotčené osoby, které si na něj činily nárok, aby

jej uplatnily v občanskoprávním řízení. Jak bylo již výše uvedeno, je tomu tak

proto, že orgán činný v trestním řízení není kompetentním orgánem k tomu, aby

rozhodoval o otázce vlastnického práva k předmětnému automobilu, a je v jeho

pravomoci pouze posoudit, zda je právo osoby, která na něj uplatnila právo

podle § 80 odst. 1 věta druhá tr. ř., zcela nepochybné. Protože policejní orgán

naznačeným způsobem nepostupoval, jeho konečné rozhodnutí bylo učiněno aniž ve

věci byly opatřeny veškeré potřebné důkazy a tím i zjištěn skutkový stav o němž

by nebyly důvodné pochybnosti (viz § 2 odst. 5, 6 tr. ř.).

Na tomto místě je nutné podotknout, že striktně formálně vzato J. B. ani

neuplatnil právo na vydání zajištěného motorového vozidla do okamžiku, kdy mu

policejní orgán svým usnesením vozidlo vrátil, ani později do vydání napadeného

usnesení státní zástupkyně. I z tohoto důvodu pak byl zvolený postup vadný,

jelikož jednou z podmínek postupu podle věty druhé ustanovení § 80 odst. 1 tr.

ř. je uplatnění práva k věci jinou osobou, než tou, která věc podle § 78 tr. ř.

vydala nebo jí byla podle § 79 tr. ř. odňata. Na straně druhé je však nutné i

připustit, že v době kdy J. B. ve věci podával vysvětlení, nebylo ještě zmíněné

vozidlo v dispozici policie, a poté kdy se tak stalo, nebyl o této skutečnosti

oficiálně podle obsahu spisu vyrozuměn a tím ani poučen, že má možnost

nárokovat vydání tohoto vozidla.

Vzhledem ke všemu, co bylo uvedeno, měla státní zástupkyně usnesení policejního

orgánu zrušit a nařídit mu, aby doplnil důkazy ve shora naznačených intencích a

poté aby ve věci znovu jednal a rozhodl, neboť jeho stávající rozhodnutí bylo

každopádně předčasné. Státní zástupkyně však pochybení policejního orgánu

nezjistila a stížnost podanou T. O. zamítla, čímž postupovala v rozporu s

ustanoveními § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státní

zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 23. 7. 2002 sp.

zn. 4 Zn 7544/2002, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 ost.

1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních § 2

odst. 5, 6 a § 80 odst. 1 tr. ř., v neprospěch T. O.. Nejvyšší soud se ve svém

rozhodování musel omezit toliko na akademický výrok, neboť v řízení o stížnosti

pro porušení zákona lze podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná

rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. V daném případě

však T. O., v jehož neprospěch byl zákon porušen, procesní postavení obviněného

neměl a na postavení obviněného L. U. napadené rozhodnutí žádný vliv nemělo.

Proto nebylo možné postupovat podle § 269 odst. 2 tr. ř. a násl.

Pokud byl ve stížnosti pro porušení zákona T. O. vícekrát označován za

zúčastněnou osobu, tak s takovým postavením jmenovaného nelze souhlasit. Pojem

zúčastněné osoby je striktně vymezen v ustanovení § 42 odst. 1 tr. ř. a zde

zmíněné podmínky na jmenovaného v žádném případě nedopadají. T. O. však v

původním i v tomto řízení měl postavení strany, coby tzv. jiná osoba ve smyslu

§ 12 odst. 6 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec