4 Tz 159/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17.
července 2001 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců
Mgr. Josefa Hendrycha a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného A. H. N., proti
usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování ve
Zlíně, pracoviště Napajedla, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. OVZL-69/114-01-Sú, a
podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. 1 tr. ř., za
splnění podmínek uvedených v ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř., rozhodl t a k t o
:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního
úřadu vyšetřování ve Zlíně, pracoviště Napajedla, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn.
OVZL-69/114-01-Sú, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k
o n v ustanovení § 171 odst. 1 tr. ř., § 134 odst. 2 tr. ř. a § 2 odst. 5,
odst. 6 tr. ř. ve prospěch obviněného A. H. N.
Napadené usnesení se z r u š u j e . Zrušují se též všechna další
rozhodnutí, jež na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování ve
Zlíně, pracoviště Napajedla, se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Vyšetřovatel Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování ve
Zlíně, pracoviště Napajedla, vydal dne 30. 1. 2001 usnesení sp. zn.
OVZL-69/114-01-Sú, jímž podle § 171 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného
A. H. N., stíhaného pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 156
odst. 1 písm. a) tr. zák., které mělo spočívat v tom, že v O. dne 9. 12. 2000
kolem 01. 45 hod. v době, kdy byl u B. j. kontrolován při jízdě motorovým
vozidlem Nissan hlídkou Policie ČR, OOP Otrokovice, v úmyslu působit na výkon
pravomoci veřejného činitele měl vyhrožovat fyzickou likvidací střelnou zbraní
policejní hlídce ve složení B. G., J. S., M. M. a R. B., postoupil k projednání
přestupkové komisi Městského úřadu v Otrokovicích, neboť v daném případě bylo
podle jeho názoru věc nutno posuzovat jako přestupek proti občanskému soužití
podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Toto
usnesení nabylo právní moci dne 9. 2. 2001.
Proti citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst.
1 tr. ř. ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro
porušení zákona. Vytýká napadenému usnesení, že jím byl porušen zákon v
ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., § 171 odst. 1 tr. ř. a § 3 odst. 2
tr. zák. ve vztahu k § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve prospěch obviněného A.
H. N.
Podle názoru ministra spravedlnosti neprovedl vyšetřovatel ve věci
dokazování v potřebném rozsahu a dosavadní skutková zjištění neodůvodňují závěr
o tom, že jednání obviněného lze posoudit pouze jako přestupek.
Z obsahu trestního spisu je patrno, že vyšetřovatel provedl výslech
svědků nstržm. M. M., nstržm. B. G. a ppor. J. S., nevyslechl však dalšího
člena hlídky Policie ČR, který rovněž zakročoval proti obviněnému, a to nstržm.
R. B. V době, kdy vyšetřovatel rozhodoval o postoupení věci podle § 171 odst. 1
tr. ř., neměl k dispozici úřední záznamy všech zákrok provádějících policistů
(tyto záznamy předložila Inspekce ministra vnitra, pracoviště Brno, jako
přílohu podnětu ke stížnosti pro porušení zákona), které by vyšetřovatel jistě
mohl využít v rámci dalšího vyšetřování. Rovněž nebylo prováděno intenzivnější
šetření ke zjištění totožnosti ženy, která jako spolujezdkyně obviněného byla
zákroku policistů dne 9. 12. 2000 přítomna.
Avšak již z dosavadních skutkových zjištění je nutno oproti názoru
vyšetřovatele učinit závěr, že jednání obviněného jednak po formální stránce
naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného
činitele podle § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák., jednak, že stupeň nebezpečnosti
jednání obviněného A. H. N. je vyšší než nepatrný, právě s ohledem na způsob
spáchání skutku a okolnosti případu. Závěry vyšetřovatele, že v daném případě
je stupeň nebezpečnosti jednání obviněného nižší než nepatrný, jsou za
dosavadního stavu dokazování nepřesvědčivé.
Z důvodů výše uvedených pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší
soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v
namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil,
včetně všech rozhodnutí, jež na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst.
1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal na
podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného
usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Především je třeba konstatovat, že z odůvodnění napadeného usnesení není
zřejmé, proč vyšetřovatel aplikoval procesní postup upravený § 171 odst. 1 tr.
ř., neboť obsah napadeného usnesení neodpovídá požadavkům, jež jsou uvedeny v
ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř., a tento nedostatek činí napadené usnesení
nepřezkoumatelným. Citované ustanovení ukládá orgánu, o jehož rozhodnutí jde,
povinnost uvést v odůvodnění skutečnosti, které byly vzaty za prokázané,
důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán
řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž
podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Napadené usnesení však obsahuje toliko výčet důkazů, které byly v přípravném
řízení opatřeny, a posléze již jen konstatování, že věc bude postoupena k
projednání jako přestupek příslušnému orgánu. Důsledkem této vady je
skutečnost, že nelze přezkoumat úvahy a postupy vyšetřovatele, jež ho k závěru,
že jde toliko o přestupek, vedly.
Obviněný A. H. N. byl ve věci vyslechnut v procesním postavení obviněného
dvakrát, přičemž v prvním výslechu dne 19. 1. 2001 využil práva, vyplývajícího
mu z ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. a nevypovídal, v rámci druhého výslechu dne
30. 1. 2001 již vypovídal, avšak z obsahu protokolace je zřejmé, že tento
výslech nebyl proveden v intencích ustanovení § 92 tr. ř., a tudíž neposkytuje
pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení.
Obviněný k obsahu sděleného obvinění uvedl, že není pravdivé, tedy že
nevyhrožoval fyzickou likvidací střelnou zbraní ani policistům, kteří vůči němu
při silniční kontrole dne 9. 12. 2000 zakročovali, ani jejich rodinným
příslušníkům.V rámci téhož výslechu však bezprostředně nato uvedl, že se choval
velice nevhodně a rozrušeně, a pro toto své chování se byl také policistům
omluvit. Vyšetřovatel však při tomto výslechu nepoložil dotaz, jímž by
obviněného vyzval k podrobnějšímu popisu tohoto nevhodného a rozrušeného
chování. Obviněný v rámci výpovědi nepodal svou verzi celé události, takže
nejenže nepopsal samotný průběh silniční kontroly a své chování během ní, ale
nesdělil nic k okolnostem a místu, kde si měl požíváním alkoholu před jízdou
automobilem, přivodit podnapilost. Šlo přitom o důležité informace, které by
jednak umožnily posoudit stupeň případné podnapilosti obviněného, jednak mohly
být v příslušné restauraci zjištěny podrobnější informace k zjištění totožnosti
ženy, s níž se tam měl obviněný seznámit, a která také obviněného posléze ve
vozidle doprovázela, a byla přítomna silniční kontrole.
Je třeba souhlasit také se závěrem, že skutková zjištění, jež vyšetřovatel
provedl, nelze označit za úplná a vyčerpávající do té míry, aby konvenovala
požadavku stanoveném § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož je povinností orgánů
činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich
rozhodnutí. Vyšetřovatel vyslechl jako svědky tři ze čtyř policistů, kteří
prováděli služební zákrok, přičemž neprovedl výslech nstržm. R. B. V napadeném
usnesení to vyšetřovatel odůvodnil poukazem na jeho nemoc. Především z obsahu
spisu neplyne poznatek o tom, že by tento svědek byl nemocen a tato skutečnost
by znemožňovala jeho osobní výslech, případně, že by vyšetřovatel prověřoval
závažnost onemocnění R. B. a učinil zjištění, která by odůvodňovala úvahu o
nemožnosti výslechu. Jde však o přímého účastníka celé události, jehož osobní
svědectví je z hlediska úplnosti dokazování nezbytné.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 1 písm. a) tr.
zák. se dopustí ten, kdo jiném vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo
způsobením škody velkého rozsahu v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného
činitele. K naplnění skutkové podstaty se vyžaduje, aby pachatel vyhrožoval
některou újmou v tomto ustanovení výslovně uvedenou, přitom stačí, byla-li
vyhrůžka usmrcením, ublížení na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu
vážně pronesena a stalo-li se tak v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného
činitele nebo pro tento výkon nezáleží na tom, zda měl pachatel určitý úmysl
vyhrůžku splnit. Újma, kterou pachatel hrozí, nemusí hrozit bezprostředně,
postačuje vyhrůžka jednáním s následky vzdálenými. Vyhrůžka však musí být
způsobilá vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval. Zejména z
pohledu posledního požadavku bude nezbytné dotázat se již vyslechnutých svědků,
zda v souvislosti s pronášenými vyhrůžkami obviněným takovouto obavu pociťovali.
Je nutno přisvědčit názoru, jež je ve stížnosti pro porušení zákona vyjádřen,
že z dosavadních skutkových zjištění oproti názoru vyšetřovatele lze učinit
závěr, že jednání obviněného naplnilo po formální stránce všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 156 odst.
1 písm. a) tr. ř.
V rámci úvah o tom, zda obviněný naplnil i materiální znaky zmíněného trestného
činu, tedy zda v posuzovaném případě tento čin dosahoval vyššího stupně
nebezpečnosti pro společnost než je stupeň nepatrný, nutno zdůraznit, že již
stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při
jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Nic na tom nemění ani
ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti
pro společnost je nepatrným není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky
trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním
naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní
hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani
nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Z dosavadních skutkových zjištění lze učinit závěr, že stupeň nebezpečnosti
jednání obviněného N. pro společnost je vyšší než nepatrný, a to s ohledem na
způsob spáchání činu, intenzitu vyhrůžek a okruh osob, jímž byl adresován,
jakož i další okolnosti, jež jsou výše specifikovány. Závěry vyšetřovatele o
tom, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněného je v tomto případě nižší než
nepatrný, jsou nepřesvědčivé a nadto z důvodů, jež jsou již v tomto rozhodnutí
podrobně rozvedeny, i nepřezkoumatelné. Z obsahu napadeného usnesení není totiž
vůbec zřejmé, které skutkové okolnosti jsou těmi důvody, jež podle názoru
vyšetřovatele tak zásadně snižují stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro
společnost.
Z výše uvedených důvodů pak Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř.,
že usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování ve Zlíně,
pracoviště Napajedla, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. OVZL 69/114-01-Sú, a v
řízení, které jeho vydání předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 171
odst. 1 tr. ř., § 134 odst. 2 tr. ř. a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch
obviněného A. H. N. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud napadené
usnesení zrušil včetně rozhodnutí, jež na ně obsahově navazovala, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle § 270
odst. 1 tr. ř. přikázal vyšetřovateli Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování
ve Zlíně, pracoviště Napajedla, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Nejvyšší soud mohl toto rozhodnutí učinit vzhledem ke splnění
podmínek, jež jsou uvedeny v ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř., když ministr
spravedlnosti to navrhl ve stížnosti pro porušení zákona, kterou podal do šesti
měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud o této stížnosti
rozhodl do tří měsíců od jejího podání.
Vyšetřovatel je podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který ve věci
vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil.
Poučení : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná