4 Tz 16/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání
konaném dne 9. června 2010 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců
JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podala
ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných T. P. a M.
P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.9. 2008, sp. zn. 3 To
28/2008, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 212/2007, a
podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t
o :
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 3
To 28/2008 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v
ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c) a § 2 odst. 5, odst. 6,
odst. 12 tr. ř. v neprospěch obviněných T. P. a M. P.
Napadené usnesení s e z r u š u j e a zrušuje se i usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. Nt 212/2007.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Praze s e p ř i k a z u j e, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, sp. zn.
10 T 1/2004, byli obvinění V. R., J. S., T. P., M. P. a JUDr. M. J. uznáni
vinnými ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 1, 4 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 265/2001
Sb., jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem (u
obviněných R., P. a JUDr. J. v bodě 3 skutkové věty výroku o vině daného
rozsudku) nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, 4
zák. č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Obviněných T. P. a M. P.
se týkaly pouze body 2, 3 a 6 výroku o vině, podle kterých jejich trestná
činnost spočívala v tom, že:
ad 2)
obviněný V. R. jako zástupce R. S. S. a obvinění T. P. a M. P. jako zástupci
spol. CENTRUM, a. s., se sídlem P., J. Ž.:
uzavřeli dne 30. 9. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování reklamní kampaně na
prodej rostlinného oleje GOLDEN SUN v úmyslu neoprávněně získat odpočet na DPH
a dne 30.10. 1994 vystavil obviněný R. jako zprostředkovatel, který měl
obdržet platbu v hotovosti, fakturu č. 00209/ 1994 na částku 36,900.000,- Kč
včetně DPH 23 % ve výši 6,900.000,- Kč, obvinění tuto fakturu a související
účetní doklady zahrnuli do účetnictví a nárokovaný odpočet DPH ve výši
6,900.000,- Kč byl obviněným P. a P. Finančním úřadem pro Prahu 3, Orebitská
č. 18, vyplacen, přičemž obviněný R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH
Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
ad 3)
obviněný V. R. jako zástupce R. S. S. a obvinění T. P. a JUDr. M. J. jako
zástupci spol. Hotel Orlík, s.r.o., se sídlem v P., L.:
uzavřeli dne 10. 10. 1994 fiktivní smlouvu o reklamní propagaci spočívající ve
vytvoření předpokladů k uzavření smluv s bonitní klientelou o užívání
rekreačního zařízení V. - K. v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a dne
17. 10. 1994 vystavil obviněný R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet
platbu v hotovosti, fakturu č. 00210/1994 ve výši 36, 900.000,- Kč včetně DPH
23 % ve výši 6,900.000,- Kč, tato byla zahrnuta do účetnictví a obvinění za
společnost Orlík si nárokovali odpočet DPH ve výši 6,900.000,- Kč, který jim
Finančním úřadem pro Prahu 10, Petrohradská č.16, nebyl vyplacen a obviněný R.
také neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
ad 6)
obviněný V. R. jako zástupce R. S. S. a obvinění M. P. a T. P. jako zástupci
spol. Centrum, a. s.:
uzavřeli dne 1. 11. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování, reklamní propagaci
a vyvíjení činnosti směřující ke koupi pozemků za účelem výstavby cukrovaru v
úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a téhož dne vystavil obviněný R. jako
zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu č. 00711/1994
ve výši 88,560.000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 16,560.000,- Kč, s příslušnými
doklady byla zahrnuta do účetnictví a obviněný P. za spol. Centrum, a. s., si
nárokoval odpočet DPH, který mu byl Finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši
16,560.000,- Kč vyplacen, přičemž obviněný R. nikdy neodvedl příslušnou částku
na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
přičemž tak obviněný T. P. poškodil Český stát o celkovou částku ve výši
23,460.000,- Kč a obviněný M. P. o částku ve výši 23,460.000,- Kč a v případě,
že by byla vyplacena nárokovaná částka v bodě 3), poškodili by obvinění V. R.,
T. P. a JUDr. J. Český stát dále o částku 6,900.000,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný T. P. odsouzen podle § 148
odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v délce 8,5 let, podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro
výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle § 49 odst. 1 tr.
zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v činnosti člena
volených orgánů právnických osob na dobu 8 let a obviněný M. P. odsouzen podle
§ 148 odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v délce 9 let, podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro
výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle § 49 odst. 1 tr.
zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v činnosti člena
volených orgánů právnických osob na dobu 8 let.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 10 T
1/2004, podali obvinění V. R., J. S., T. P., M. P., JUDr. M. J. a státní
zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterých rozhodl
Vrchní soudu v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, tak, že
napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu
zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že všechny obviněné
uznal vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do
31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), dílem dokonaným, dílem nedokonaným (u
obviněných R., P. a JUDr. J. v bodě 3 skutkové věty výroku rozsudku) ve stádiu
pokusu podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, 4 tr. zák., v platném znění.
Obviněných T. P. a M. P. se opět týkaly pouze body 2, 3 a 6 výroku o vině,
podle kterých jejich trestná činnost spočívala v tom, že:
ad 2)
obviněný V. R. jako zástupce R. S. S. a obvinění T. P. a M. P. jako zástupci
spol. CENTRUM, a. s., se sídlem P., J. Ž.:
uzavřeli dne 30. 9. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování reklamní kampaně na
prodej rostlinného oleje GOLDEN SUN v úmyslu neoprávněně získat odpočet na DPH
a dne 30. 10. 1994 vystavil obv. R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet
platbu v hotovosti, fakturu č. 00209/ 1994 na částku 36,900.000,- Kč včetně
DPH 23 % ve výši 6,900.000,- Kč, obvinění tuto fakturu a související účetní
doklady zahrnuli do účetnictví a nárokovaný odpočet DPH ve výši 6,900.000,- Kč
byl společnosti CENTRUM, a.s., Finančním úřadem pro Prahu 3, Orebitská č. 18,
vyplacen, přičemž obv. R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu
úřadu pro Prahu 4,
ad 3)
obviněný V. R. jako zástupce R. S. S. a obvinění T. P. a JUDr. M. J. jako
zástupci spol. Hotel Orlík, s. r. o., se sídlem v P., L.:
uzavřeli dne 10. 10. 1994 fiktivní smlouvu o reklamní propagaci spočívající ve
vytvoření předpokladů k uzavření smluv s bonitní klientelou o užívání
rekreačního zařízení V. - K. v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a dne
17. 10. 1994 vystavil obv. R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu
v hotovosti, fakturu č. 00210/1994 ve výši 36,900.000,- Kč včetně DPH 23 % ve
výši 6,900.000,- Kč, tato byla zahrnuta do účetnictví a obvinění za spol. Orlík
si nárokovali odpočet DPH ve výši 6,900.000,- Kč, který Finančním úřadem pro
Prahu 10, Petrohradská č.16, nebyl vyplacen a obv. R. také neodvedl
příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
ad 6)
obv. V. R. jako zástupce R. S. S. a obvinění M. P. a T. P. jako zástupci spol.
Centrum, a. s.:
uzavřeli dne 1. 11. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování, reklamní propagaci
a vyvíjení činnosti směřující ke koupi pozemků za účelem výstavby cukrovaru v
úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a téhož dne vystavil obv. R. jako
zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu č. 00711/1994
ve výši 88,560.000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 16,560.000,- Kč, s příslušnými
doklady byla zahrnuta do účetnictví a obv. P. za spol. Centrum, a. s., si
nárokoval odpočet DPH, který byl finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši
16,560.000,- Kč uznán, přičemž obv. R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH
Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
přičemž tak obviněný T. P. poškodil Český stát o celkovou částku ve výši 23 460
000,- Kč, obviněný M. P. o částku ve výši 23,460.000,- Kč a v případě, že by
byla vyplacena nárokovaná částka v bodě 3), poškodili by obvinění V. R., T. P.
a JUDr. J. Český stát dále o částku 6,900.000,- Kč.
Za uvedené jednání byli obvinění T. P. i M. P. odsouzeni podle § 148 odst. 4
tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce 5 let a podle § 39a odst. 3 tr. zák.
byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem.
Následně podali obvinění T. P. a M. P. u Městského soudu v Praze návrh na
povolení obnovy řízení, který byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.
12. 2006, sp. zn. Nt 223/2006, zamítnut. Proti zamítavému usnesení podali
obvinění T. P. a M. P. stížnosti, které byly usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 3 To 7/2007, také zamítnuty.
Dne 28. 2. 2007 zaslal obviněný T. P. Městskému soudu v Praze další návrh na
povolení obnovy řízení, k němuž se dne 8. 3. 2007 připojil i obviněný M. P.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. Nt 212/2007, byl
i tento druhý návrh na povolení obnovy řízení zamítnut podle § 283 písm. d) tr.
ř., ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. Zamítavé usnesení Městského soudu v Praze
napadli oba obvinění řádnými a včasnými stížnostmi, o nichž rozhodl Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 3 To 28/2008, tak, že je
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 3 To 28/2008,
podala ministryně spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve
prospěch obviněných T. P. a M. P. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v
ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c), § 2 odst. 5, 6, § 278 odst.
1 a § 283 písm. d) tr. ř. v neprospěch obviněných T. P. a M. P.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti uvedla, že
Vrchní soud v Praze se při rozhodování o návrhu obviněných T. P. a M. P. na
povolení obnovy řízení důsledně neřídil citovanými zákonnými ustanoveními.
Odůvodnění rozhodnutí soudu musí být nejen logické a přesvědčivé, ale rovněž
přezkoumatelné co do přijatého závěru skutkových zjištění, navíc soudy mohou
opřít své rozhodnutí pouze o důkazy v řízení provedené, jak vyplývá z § 2 odst.
12 tr. ř. Těmto nárokům však napadené rozhodnutí neodpovídá a za nevyhovující
je, dle názoru ministryně spravedlnosti, třeba označit též rozhodnutí soudu
prvního stupně. Soudu v obnovovacím řízení přísluší hodnocení důkazů z hlediska
jejich novosti a dále z hlediska jejich významnosti, tedy zda jsou samy nebo ve
spojení se skutečnostmi nebo důkazy dříve známými, schopny vést k novému
rozhodnutí o vině a trestu (viz. rozsudek Nejvyššího sodu ČSSR, sp. zn. 7 Tz
54/1964, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 7 Tz 3/1960). V příslušné věci
obviněný T. P. předložil jako nové důkazy zejména znalecké posudky. Výsledky
dokazování novými znaleckými posudky zjevně alespoň zpochybnily správnost
původních skutkových zjištění a jsou v protikladu s důkazními závěry učiněnými
v původním řízení. Nelze vyloučit situaci, že se soudy opětovně přikloní ke
správnosti skutkového děje prezentovaného v původním řízení, pro takové
rozhodnutí musí však vytvořit náležitý důkazní podklad a závěr řádně,
přesvědčivě a logicky odůvodnit. Takový podklad lze vytvořit výlučně v hlavním
líčení, neboť tomu je vyhrazeno rozhodování o vině a trestu (viz. nález
Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 95/1999).
Vzhledem k uvedenému dospěla ministryně spravedlnosti k závěru, že postupem
soudů v dané věci došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces,
neboť navzdory novým důkazům odmítly poskytnout obviněným soudní ochranu, když
se odmítly jejich věcí znovu zabývat, a to bez přesvědčivého odůvodnění. Rovněž
zcela přehlédnuta byla i klasická zásada ovládající trestní řízení, tj. zásada
„in dubio pro reo“, protože pochybnosti o vině obviněného by vždy měly vést k
povolení obnovy řízení. Podle ministryně spravedlnosti v dané trestní věci byly
splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení podle § 278 odst. 1 tr. ř.,
proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2
tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 3 To
28/2008, byl porušen zákon v neprospěch obviněných T. P. a M. P. ve vytýkaném
směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení a usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. Nt 212/2007, zrušil včetně všech
dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270
odst. 1 tr. ř., případně podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Obhájci obviněných navrhli stížnosti pro porušení zákona vyhovět, státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl stížnost pro porušení zákona
zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost
a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. se obnova řízení, které
skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, povolí, vyjdou-li najevo
skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve
spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o
vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k
nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti
trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve
zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným
rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem,
se povolí, a to i dříve, než nastaly skutečnosti uvedené v §
48 odst. 6 a 7 trestního zákoníku, také tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti
nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se
skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit rozhodnutí o trestu.
Za nové skutečnosti se považují takové, které nebyly předmětem
dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká.
Obnově nebrání, že obviněný o existenci těchto skutečností věděl, ale z
jakýchkoli důvodů je neuvedl, rozhodující je, zda tyto skutečnosti byly známy
orgánům činným v trestním řízení, které ve věci rozhodovaly. Novou skutečnost
je třeba zpravidla prokázat novými důkazy, novým důkazem je důkaz, který nebyl
v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní stranou nebo
proveden. Při rozhodování, zda má být povolena obnova řízení, je povinností
soudu přezkoumat, zda navrhovaný důkaz je důkazem novým, soudu dříve neznámým,
a zda by na základě něho mohlo dojít k jinému rozhodnutí ve věci. Hodnocení
důkazů v rámci obnovovacího řízení tedy nemůže přesahovat zjištění, zda by
navrhovaný důkaz sám nebo ve spojení s již provedeným dokazováním mohl vést k
jinému rozhodnutí ve věci. Povolení obnovy řízení je přitom rozhodnutím
obligatorním při splnění podmínek § 278 odst. 1 tr. ř.
Podle ustanovení § 283 písm. d) tr. ř. soud návrh na povolení
obnovy zamítne, neshledá-li důvody obnovy podle § 278 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky z předmětného spisového materiálu zjistil, že
obvinění T. P. a M. P. podali dne 26. 7. a 17. 10. 2006 návrh na povolení
obnovy řízení. Řízení bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt
223/2006. Rozhodujícímu soudu byly předloženy jako nové důkazy ve smyslu § 278
odst. 1 tr. ř. znalecké posudky Ústavu HZ Praha, spol. s r.o. a znalců Ing. Z.
U. a Ing. A. P. a předmětem jejich posouzení bylo uplatnění odpočtu DPH z
faktury č. 00711/1994 vystavené firmou R. S. S. – V. R., tedy pouze jedné části
skutku (uvedené pod bodem 6 skutkové věty výroku rozsudku). Ačkoli závěry
znaleckých posudků znalců Ing. Z. U. a Ing. A. P. a Ústavu HZ Praha, spol. s
r.o., svědčily ve prospěch obviněných, soud dal při svém rozhodování za pravdu
jednak zprávě Finančního úřadu Praha 3 a výpovědi svědkyně C., která svědčila v
neprospěch obviněných, a jednak závěrům uvedeným ve znaleckém posudku
vypracovaném Vysokou školou Karlovy Vary, o.p.s. – Ústavem kriminalistiky a
forenzních disciplín, který byl zaměřen na počítačovou expertizu a účetní
evidenci a z něhož vyplynulo, že v původním řízení předložené důkazy jsou
spolehlivými podklady pro konstatování, že došlo k uplatnění odpočtu DPH,
přičemž tyto důkazy nebyly zpochybněny důkazy navrženými obviněnými.
Dne 28. 2. 2007, jak již bylo uvedeno výše, zaslal obviněný T. P. Městskému
soudu v Praze další (v pořadí druhý) návrh na povolení obnovy řízení, avšak
ohledně jiné části skutku, a to faktury č. 209/1994 vystavené R. S. S. – V. R.
(uvedené pod bodem 2 skutkové věty výroku rozsudku), k němuž se dne 8. 3. 2007
připojil i obviněný M. P. V tomto řízení byly obviněným T. P. předloženy nové
znalecké posudky, a to znalecký posudek společnosti HZ Praha, spol. s r.o., č.
S1/2007 a znalecký posudek Ing. Z. U., znalce v oboru ekonomika, č.
ZÚ-37/01/2008, s tím, že podkladem pro jejich vyhotovení byla přiložená nově
nalezená zdrojová data z roku 1994 a tištěné účetní sestavy v účetním softwaru
Bivoj zpracovaná v roce 1997 spolu s prvotními účetními doklady, které
rozhodující soudy neměly v původním řízení k dispozici, neboť byly velmi
složitou a dlouhodobou cestou získávány až po pravomocném skončení daného
trestního řízení. Z hlediska řízení o stížnosti pro porušení zákona je
podstatné, že předmětem posouzení zmíněných znaleckých posudků byla faktura č.
209/1994 vystavená R. S. S. – V. R. (uvedená pod bodem 2 skutkové věty výroku
rozsudku), tedy jiná část skutku, než tomu bylo v řízení o prvním návrhu na
povolení obnovy řízení. Zpracovatelé znaleckých posudků došli k závěru, že
předložených dokladů s vysokou mírou jistoty vyplývá, že společností CENTRUM,
a.s., nárok na odpočet DPH z faktury č. 209/1994 vystavené R. S. S. – V. R.
uplatněn nebyl.
Městský soud v Praze v tomto v pořadí již druhém řízení o návrhu na povolení
obnovy nařídil na den 6. 3. 2008 veřejné zasedání, kde byly konstatovány
původní trestní spisy včetně předchozího řízení o obnově, byli vyslechnuti
obviněný M. P. i znalec Ing. Z. U., který byl poučen jako znalec a vypovídal v
souladu se závěry znaleckého posudku, avšak z protokolu o veřejném zasedání ze
dne 6. 3. 2008 vyplývá, že soud se se znaleckým posudkem vůbec neseznámil,
neboť ho neměl ani založen ve spise (ačkoli soudu doručen byl) a dodal mu ho až
obhájce obviněného při veřejném zasedání. K posudku Ústavu HZ Praha, spol. s
r.o., je třeba uvést, že tento byl podle § 213 odst. 1 tr. ř. přečten jako
listinný důkaz,znalec nebyl předvolán k výslechu ani nebyl tento důkaz přečten
jako znalecký posudek.
V odůvodnění stížností pro porušení zákona napadeného usnesení o zamítnutí
návrhu na povolení obnovy řízení Městský soud v Praze odkazuje na znalecký
posudek z předchozího řízení o obnově (vypracovaný Vysokou školou Karlovy Vary,
o.p.s. – Ústavem kriminalistiky a forenzních disciplín), dále na výslech
svědkyně C. rovněž z předchozího obnovovacího řízení a zprávu Finančního úřadu
Praha 3 a poté na důkazy svědčící v neprospěch obviněných z primárního
trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2004.
Podle ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. při rozhodování v hlavním
líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k
těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Tímto ustanovením je
vyjádřena zásada bezprostřednosti. Bezprostřední dojem z provedeného řízení
umožňuje, aby se soud osobně seznámil s důkazy, aby za pomoci ostatních
účastníků byla přímo před soudci vysvětlena stanoviska stran, odstraněny
případné rozpory či nejasnosti a aby si tak každý soudce mohl utvořit
bezprostřední a správný názor na každou významnou skutečnost v projednávané
věci a tím i celkový bezprostřední obraz o celém projednávaném případu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Městský soud v Praze postupoval
v rozporu s § 2 odst. 12 tr. ř., který zakotvuje jednu ze základních zásad
trestního řízení, tj. zásadu bezprostřednosti, neboť v odůvodnění svého
rozhodnutí odkazuje na důkazy provedené v jiném řízení (v pořadí prvním řízení
o obnově), ačkoli se toto řízení a tyto důkazy - výslech svědkyně C., zpráva
Finančního úřadu Praha 3 a znalecký posudek vypracovaný Vysokou školou Karlovy
Vary, o.p.s. – Ústavem kriminalistiky a forenzních disciplín – primárně týkaly
jiné části skutku, tj. faktury č. 00711/1994 vystavené firmou R. S. S. – V. R.
(uvedené pod bodem 6 skutkové věty výroku rozsudku), nikoli faktury č. 209/1994
vystavená R. S. S.– V. R. (uvedené pod bodem 2 skutkové věty výroku rozsudku),
která je předmětem daného obnovovacího řízení. V tomto obnovovacím řízení byly
předloženy dva nové znalecké posudky spolu s nově předloženými zdrojovými daty
z nalezených disket s materializovanými prvotními účetními doklady společnosti
CENTRUM, a. s., kteréžto důkazy se týkají jiné části skutku, svědkyně C.,
Finanční úřad Praha 3 a zpracovatel znaleckého posudku Vysoké školy Karlovy
Vary, o.p.s., neměli možnost se s těmito novými znaleckými posudky seznámit a
vyjádřit se k nim. Pokud tedy soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje a
odkazuje na výslech svědkyně C., vyjádření Finančního úřadu Praha 3 a znalecký
posudek vypracovaný Vysokou školou Karlovy Vary, o.p.s., tedy důkazy provedené
v jiném řízení a vyjadřující se k jiným důkazům, porušil tím zásadu
bezprostřednosti trestního řízení zakotvenou v § 2 odst. 12 tr. ř.
Současně je třeba zdůraznit, že nové důkazy v obnovovacím řízení musí být
hodnoceny ve vztahu jak s důkazy svědčícími ve prospěch obviněných, tak i s
důkazy svědčícími v neprospěch obviněných. Příslušný soud prvního stupně proto
porušil zákon (§ 2 odst. 6 tr. ř.) i v tom smyslu, že v odůvodnění svého
rozhodnutí hodnotí nové důkazy především ve vztahu k důkazům z primárního
řízení a z předchozího řízení o obnově svědčícím v neprospěch obviněných. Jako
příklad je možno uvést, že nové důkazy nebyly hodnoceny ve vztahu k svědecké
výpovědi svědkyně J. Š., která byla v době od poloviny roku 1994 do 31. 12.
1994 zaměstnána u společnosti CENTRUM, a.s., jako účetní a jejíž výpověď
svědčila ve prospěch obviněných.
Nejvyšší soud České republiky pro úplnost poznamenává, že, jak
správně uvedla již ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona,
úkolem soudů v řízení o povolení návrhu na obnovu nebylo posuzovat vinu
obviněných, takový postup je nutno považovat za postup zjevně překračující
rámec úkolů obnovovacího řízení. Úkolem soudu bylo posoudit, zda se jedná o
důkazy nové, v původním řízení neznámé, a zda jsou tyto důkazy způsobilé vést k
odlišným skutkovým zjištěním, resp. zda by na základě nich mohlo dojít k jinému
rozhodnutí ve věci. Dle názoru Nejvyššího sodu České republiky výsledky
zmíněných nových znaleckých posudků přinejmenším zpochybnily správnost
původních skutkových zjištění a jsou odlišné od důkazních závěrů učiněných v
původním řízení. Příslušný soud je povinen hodnotit nové důkazy (tj. znalecké
posudky) ve vztahu k souhrnu ostatních důkazů, avšak nejprve musí být v daném
řízení provedeny všechny důkazy, které mají být hodnoceny. Je zřejmé, že nelze
vyloučit situaci, že se soud opětovně přikloní ke správnosti skutkového děje
tak, jak vyhodnotil v původním řízení o obnově, avšak pro tento závěr musí být
ve veřejném zasedání vytvořen potřebný důkazní podklad a závěr pak náležitě a
logicky odůvodněn (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 11.
1999, sp. zn. III. ÚS 95/1999). Primární pochybení však Nejvyšší soud České
republiky spatřuje ve výše rozvedeném porušení ustanovení § 2 odst. 12 tr.
ř.
Dále Nejvyšší soud připomíná závěry uvedené v usnesení
Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1846/07, z nichž vyplývá,
že obecné soudy nemohou bez dalšího převzít nové skutečnosti a důkazy, aniž by
je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům původním se zřetelem na
způsobilost vyvolání následků předvídaných v § 278 tr. ř. Stejně tak obecné
soudy jsou oprávněny vést ohledně nových skutečností či důkazů dokazování, a
tyto nové skutečnosti a důkazy také hodnotit.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soudu České republiky k
závěru, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. Nt
212/2007, byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. v neprospěch
obviněných T. P. a M. P. Zmíněné pochybení nenapravil ani Vrchní soud v Praze
jako soud druhého stupně rozhodující v předmětné věci, neboť stížnost
obviněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. Nt
212/2007, zamítl stížností pro porušení zákona napadeným usnesením ze dne 19.
9. 2008, sp. zn. 3 To 28/2008. Porušil tedy zákon v ustanoveních § 147 odst. 1
a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle § 2 odst. 5, věty první, tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují
v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za
součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z obsahu trestního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt
212/2007 jednoznačně vyplývá, že Městský soud v Praze v této trestní věci
nezjistil skutkový stav věci v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí,
řádně neprovedl potřebné důkazy, důkazy chybně hodnotil, v důsledku čehož byl
napadeným rozsudkem porušen zákon i v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
v neprospěch obviněných T. P. a M. P.
Nejvyšší soud České republiky proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 3 To 28/2008 a v
řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148
odst. 1 písm. c), § 2 odst. 5, 6, 12 tr. ř. v neprospěch obviněných T. P. a M.
P. a podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí a usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. Nt 212/2007, zrušil včetně všech dalších
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Městskému soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž aby při svém rozhodování
respektoval všechna zákonná ustanovení včetně ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř.
Bude-li Městský soud v Praze vést ohledně nových skutečností či důkazů
dokazování a tyto nové důkazy pak hodnotit, nezbude než doplnit znalecký
posudek vypracovaný Vysokou školou Karlovy Vary, o.p.s. – Ústavem
kriminalistiky a forenzních disciplín a ve vztahu k prověření a hodnocení
závěrů finanční kontroly provedené ve společnosti Centrum, a. s., se sídlem
P., J. Ž., Finančním úřadem Praha 3 vyžádat revizi této kontroly nadřízeným
orgánem Finančního úřadu Praha 3, nejlépe Ministerstvem financí. Nové
skutečnosti a důkazy musí pak být hodnoceny se zřetelem na § 278 tr. ř. ve
vztahu ke skutečnostem a důkazům původním, a to jak ke skutečnostem a důkazům
hovořícím v neprospěch obviněných, tak i ve prospěch obviněných. Nejvyšší soud
České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít
ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněných T. P. a M. P., neboť Nejvyšší soud
vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněných (§ 273 tr. ř.). Nejvyšší
soud neshledal důvody pro postup podle § 270 odst. 3 tr. ř., tedy pro přikázání
věci soudu k rozhodnutí v jiném složení senátu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. J. P.