4 Tz 167/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 9. listopadu
2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Jiřího
Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal
ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Mgr. J. H., proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 To 114/2005, a podle § 268
odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 To 114/2005, a v
řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v
ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 a § 2 odst. 13 tr. ř. v neprospěch
obviněných Mgr. J. H. a JUDr. A. K.
Napadené usnesení s e z r u š u j e .
Zrušují se také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T
52/2004, usnesení téhož soudu ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T 52/2004, usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 To 115/2005, jakož i
všechna další rozhodnutí, která na citovaná zrušená rozhodnutí obsahově
navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T 52/2004,
jímž uznal obviněného Mgr. J. H. vinným trestným činem útoku na veřejného
činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., trestným činem výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a
proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. a trestným činem útoku na
veřejného činitele podle § 156 odst. 1 písm. a) tr. zák. a JUDr. A. K. uznal
vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle ustanovení § 155 odst.
1 písm. a) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle ustanovení § 202 odst. 1
tr. zák. jichž se dopustili tím, že:
1.obžalovaný A. K. sám dne 15. 11. 2003 v době kolem 23.45 hodin v B. na ulici
L. před pasáží hotelu S. nejprve slovně a poté i fyzicky napadl posádku RZP ve
složení MUDr. S. T., A. V. a J. S., vyslanou na toto místo za účelem ošetření
spoluobžalovaného, který měl upadnout na schodišti u diskotéky hotelu S. a
způsobit si zranění hlavy. Po nástupu spoluobžalovaného do sanitního vozu
obžalovaný bránil posádce RZP v jeho ošetření tím, že se násilím snažil dostat
do sanitky, přetahoval se s A. V. o dveře sanitky, vyzýval ho, že se budou
muset prát a nakonec násilím vytáhl ze sanitky spoluobžalovaného,
2.dne 15. 11. 2003 v době kolem 23.50 hodin po příjezdu přivolané hlídky
Policie České republiky v B. v pasáži hotelu S. na ulici M. společně oba
obžalovaní napadli tuto hlídku ve složení M. B. a L. Š., kdy těmto i přes výzvu
odmítli prokázat svoji totožnost, slovně jim nadávali „vy kurvy policajtský,
piče jedny, my jsme právníci a tímto jste skončili“ a při tomto do policistů
strkali a snažili se je několikrát uhodit a kopnout. Obžalovaný J. H. uchopil
M. B. za služební stejnokroj, zacloumal s ním se slovy „uhni ty pičo mladá, já
jsem právník, mám známé a ti tě zničí“, současně se dále snažil je fyzicky
napadnout, strkal do něj, proto byly proti němu použity ze strany M. B.
donucovací prostředky, kdy byl pákou na rameno sveden na zem a byla mu
přiložena služební pouta. Přitom kolem sebe neustále kopal nohama a snažil se
zasáhnout policisty. Při přikládání pout obžalovanému J. H. přistoupil zezadu k
M. B. obžalovaný A. K. a snažil se jej od obžalovaného J. H. násilím odtáhnout
a neustále přitom sprostě nadával, že jsou všichni kurvy, načež byl i on sveden
na zem a byla i jemu přiložena služební pouta, kdy celou tuto událost sledovala
posádka RZP,
3.na přelomu dnů 15. 11. 2003 a 16. 11. 2003 obžalovaný J. H. při převozu
sanitním vozem od hotelu S. do Fakultní nemocnice v B. B. ve vozidle opětovně
slovně i fyzicky napadal posádku RZP a hlídku Policie ČR se slovy „vy hajzli
jedni, kurvy, já vás všechny postřílím a pozabíjím“ a MUDr. S. T. nadával „vy
doktorko jedna zasraná“. Dále vyhrožoval fyzickou likvidací a kolem sebe
kopal. Ve slovním napadání pokračoval i po příjezdu do Fakultní nemocnice v B.
B.
Za to byl obviněnému J. H. uložen podle § 45 odst. 1, 2 tr. zák., § 45a odst. 1
tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest obecně prospěšných prací
ve výměře 400 hodin. Obviněnému A. K. byl podle § 45 odst. 1, 2 tr. zák., § 45a
odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest obecně
prospěšných prací ve výměře 390 hodin.
Naopak obviněný Mgr. J. H. byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby
Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 4. 2004, č. j. 2 Zt
703/2003-18 pro skutek uvedený tam v bodě 1., že dne 15. 11. 2003 kolem 23.45
hodin v B. v pasáži hotelu S. nejprve slovně a poté i fyzicky napadl posádku
RZP ve složení MUDr. S. T., A. V. a J. S. a tyto neustále odstrkoval, neboť
nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal tento obžalovaný.
Oba obvinění Mgr. J. H. a JUDr. A. K. podali proti citovanému rozsudku
odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne
19. 7. 2005. Usnesením sp. zn. 4 To 114/2005 obě podaná odvolání zamítl jako
nedůvodná podle § 256 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 To
114/2005, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1,
odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Mgr. J. H.
Napadenému rozhodnutí vytýká, že jím byl v neprospěch tohoto obviněného porušen
zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 ve vztahu k § 2 odst. 5, 6, 13 tr.
ř. a § 155 odst. 1 písm. a), § 202 odst. 1, § 196 odst. 1 a § 156 odst. 1 tr.
zák. v řízení předcházejícím. Současně došlo k porušení čl. 37 odst. 2 a čl.
40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jako předpisu nejvyšší právní
síly.
V písemném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ministr
spravedlnosti především poukázal na zkrácení práva obviněného na obhajobu, ke
kterému došlo tím, že soud prvního ani druhého stupně neumožnil obviněnému
seznámit se s obsahem dat na zvukových nosičích a ty porovnat s obsahem na
jejich základě pořízených protokolů o hlavním líčení. Tyto rozpory přitom mohly
mít podle stěžovatele zásadní význam na správnost a zákonnost rozsudku.
V hlavním líčení před soudem prvního stupně vznesl obviněný J. H. dvě námitky
vůči provedené protokolaci přepisů zvukových záznamů z dříve konaných hlavních
líčení a požádal o kopie přepisů zvukových záznamů z průběhu hlavních líčení.
Vznesené námitky spočívaly ve skutečnosti, že v protokolech z hlavních líčení
nejsou zaznamenány některé, z hlediska obhajoby podstatné, skutečnosti. O
těchto námitkách rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 7. 3. 2005, sp.
zn. 89 T 52/2004, tak, že se protokoly o hlavních líčeních ze dne 15. 11. 2004
a 15. 12. 2004 a 31. 1. 2005 konaných v této trestní věci nebudou opravovat a
jakkoliv doplňovat. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, která byla
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 To 115/2005,
podle § 148 odst. 1 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Z protokolu o neveřejném
zasedání přitom vyplývá, že byl sice přečten podstatný obsah příslušného spisu,
ale nebyly přehrány zvukové záznamy pořízené v této trestní věci v průběhu
hlavního líčení, i když podstatou podaných námitek a následně pak i podané
stížnosti byl právě nesoulad přepisů se zvukovými záznamy na CD. Námitce soudu
druhého stupně, že obviněný nepožádal o vyslechnutí pořízených záznamů nelze
přisvědčit, neboť obviněný nebyl o této možnosti soudem poučen.
Postup soudu prvního stupně, který byl potvrzen odvolacím soudem, považuje
ministr spravedlnosti v rozporu se zákonem a zaručenými právy obviněného. Dále
poukázal na ustanovení § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, které umožňuje
i nezainteresované veřejnosti pořizovat v jednací síni zvukové záznamy jen s
vědomím předsedy senátu, a mít tedy přístup k tomu, čeho se sám obviněný nemůže
dovolat.
Podle ministra spravedlnosti se výrok o vině obviněného v rozsudku soudu
prvního stupně opírá výlučně o výpovědi zasahujících policistů M. B. a L. Š. a
o výpovědi MUDr. S. T., A. V. a Z. L., které považuje naprosto za hodnověrné,
naproti tomu výpovědi svědků J. P., P. K., P. P. a R. N. považuje za
nevěrohodné, a proto z jejich výpovědí nevycházel při konstrukci skutkového
děje. Přitom ze znaleckého posudku Ing. M. K., který si nechal obviněný Mgr. H.
vypracovat pro posouzení technické přijatelnosti jednotlivých výpovědí svědků,
vyplynulo, že výpovědi svědků J. S., M. B. a L. Š. z hlediska technické
přijatelnosti reálné nejsou.
Ministr spravedlnosti dále poukázal na nerovný přístup nalézacího soudu k
jednotlivým svědkům. O tomto nerovném přístupu svědčí mimo jiné skutečnost, že
nalézací soud si v rámci volného hodnocení důkazů vyžádal zprávy MHD DPMB
ohledně časových nočních rozjezdů z důvodu prokázání věrohodnosti svědka R. N.,
nezohlednil však skutečnost, že tento svědek nepoužil hromadnou dopravu ve
směru z centra města, ale naopak ve směru do centra města B.
Také v případě šetření Městského soudu v Brně na místě, kde se měl konflikt
odehrát, ohledně počtu lidí, kteří se mohli v daný okamžik na tomto místě
pohybovat, se soud podle stěžovatele účelově zaměřil na zdůvodnění svého
odsuzujícího stanoviska. Tento závěr ministr spravedlnosti dovozuje zejména z
toho, že si soud nevyžádal také zprávu vlastníků hotelu S., pro posouzení
možnosti průchodu osob pasáží tohoto hotelu.
Pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani soud odvolací, který se s vadným
hodnocením provedených důkazů soudu prvního stupně v některých částech až v
rozporu se zásadou formální logiky ztotožnil, a odvolání obviněného jako
nedůvodné zamítl, čímž porušení zákona završil.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp.
zn. 4 To 114/2005, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch
obviněného Mgr. J. H., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto a obsahově
navazující rozhodnutí zrušil, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených. jakož i řízení, napadené části rozhodnutí
předcházející. Protože stížnost pro porušení zákona byla podána proti části
rozhodnutí týkajících se některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž
rozhodnutím, přezkoumal Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 267 odst. 5 tr.
ř. uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, které se
týkalo obviněného Mgr. J. H., a dospěl k následujícím závěrům.
Aby bylo vůbec relevantní zabývat se věcnými výhradami ministra spravedlnosti
vůči napadenému rozhodnutí, případně vůči rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo
nejprve nezbytné vyřešit námitky stěžovatele, jež ve svém souhrnu zpochybňují
zachování práva obviněného na obhajobu. Konkrétně pak, zda obviněný případně
jeho obhájce měli nárok na získání kopií zvukových záznamů o průběhu úkonů, v
daném případě hlavního líčení, zda obviněný měl a má vůbec právo ověřit si
souladnost obsahu pořízeného protokolu s obsahem zvukového záznamu a jakým
způsobem to provést, a jak v těchto případech nahlížet a řešit případnou
námitku proti protokolaci.
Zároveň je třeba zdůraznit, že tato procesní námitka byla uplatněna jednak
samostatně v souvislosti s podanou stížností obviněného proti usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T 52/2004, jímž byl
zamítnut návrh obviněného na opravu a doplnění protokolu o hlavním líčení, ale
také v odvolání obviněného, přičemž odvolací soud se jimi jak v napadeném
usnesení, tak v usnesení ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. To 115/2005, zabýval. Soud
druhého stupně sdílel argumentaci soudu nalézacího spočívající v tom, že
zvukové záznamy pořizované soudem o průběhu hlavního líčení slouží soudci jako
pomůcka pro vypracování protokolu o hlavním líčení, případně pro obraz dalších
oprávněných orgánů o průběhu jednání před soudem. Kopie nosiče
pořízeného zvukového záznamu tvořící součást spisového materiálu se ani přes
žádost některé ze stran těmto stranám neposkytuje. Obviněný a jeho obhájce tak
nemohli být zkráceni v právu na obhajobu. Obviněný využil svého práva a pořídil
na své náklady kopii spisu, vůči protokolaci žádné konkrétní námitky neměl tak,
aby o nich soud prvního stupně mohl rozhodnout. Obecné námitky, že poznámky
obviněného a jeho obhájce se neshodují s přepisem záznamu o jednání pořízeném
soudem nezakládají povinnost soudu postupovat jinak, než v dané věci krajský
soud postupoval.
Pokud jde o výhrady proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, jenž obhájci
obviněného neumožnil prověřit si souladnost vypracovaného protokolu o hlavním
líčení se zvukovým záznamem, který byl u hlavního líčení pořizován, lze se
stížností pro porušení zákona souhlasit.
Za správný lze označit názor odvolacího soudu, že povinnost respektovat
požadavek obviněného Mgr. J. H. na případné poskytnutí kopií zvukových záznamů
průběhu hlavního líčení nevyplývá z žádného existujícího ustanovení trestního
řádu. Ustanovení § 65 tr. ř. umožňuje obviněnému a jeho obhájci právo nahlížet
do spisu, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka podle § 55
odst. 2 tr. ř. (utajený svědek), činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat
si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Obhájce obviněného má podle
ustanovení § 41 odst. 6 tr. ř. samostatné právo ve všech stadiích trestního
řízení vyžádat si předem kopii nebo přepis protokolu (§ 55 tr. ř.) o každém
úkonu trestního řízení. Ustanovení § 55b tr. ř. upravuje některé zvláštnosti
protokolace před soudem, pokud je o něm pořizován zvukový záznam. Z citovaného
ustanovení nelze dovodit, že zvukový záznam je součástí spisu, naopak v odst. 7
citovaného zákonného ustanovení se stanoví, že zvukový záznam se uchová na
nosiči informací spolu se spisem, a není-li jeho připojení ke spisu možné,
poznamená se do protokolu nebo stručného záznamu místo jeho uložení. Je tedy
zřejmé, že pozitivní právní úprava procesní normy nepočítá s pořizováním kopií
zvukového záznamu pro potřeby žádné ze stran trestního řízení, tedy včetně
obviněného i jeho obhájce.
Na druhé straně je však nutno připustit, že strany řízení musí mít možnost
ověřit si, zda obsah protokolu o hlavním líčení není v rozporu s tím, co bylo
během hlavního líčení zachyceno nahrávacím zařízením na zvukový záznam. Takové
právo sice není stranám řízení trestním řádem výslovně stanoveno, ale vyplývá
ze samotného smyslu práva obviněného na obhajobu, které je ústavně zaručeným
právem (viz čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), v
trestním řádu zakotveným zejména v ustanovení § 2 odst. 13 tr. ř. V této
souvislosti je na místě citovat z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS
592/2000, v němž je mj. uvedeno: „Právo na obhajobu je jedním z
nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní stíhání vede a
směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně
stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu,
založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Stát proto musí
zajistit takové podmínky, aby uvedené principy bylo možno realizovat cestou
příslušných procesních záruk postavení obhájce i obviněného.“
Výkladem ustanovení § 65 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 41 odst. 6
tr. ř. lze dovodit, že obviněný, resp. jeho obhájce si mohou opatřit kopii
protokolu o hlavním líčení, případně do tohoto protokolu o hlavním líčení mohou
nahlédnout a pořídit si z něj poznámky nebo výpisky. Je-li o průběhu hlavního
líčení pořizován zvukový záznam (§ 55b odst. 1 tr. ř.), do protokolu o hlavním
líčení se zaznamená jeho podstatný obsah (§ 55b odst. 5 tr. ř.). Znamená to, že
v protokolu o hlavním líčení nutně nemusí být zaznamenáno vše, co bylo v jeho
průběhu zachyceno na zvukový záznam. Není vyloučeno, že obhájce obviněného
může mít na úplnost protokolu z hlediska zachycení podstatného obsahu jiný
názor než vyšší soudní úředník či protokolující úředník, přibraný jako
zapisovatel (§ 55b odst.2, 6 tr. ř.), nebo dokonce je toho názoru, že protokol
o hlavním líčení z hlediska významu jeho obsahu neodpovídá tomu, co bylo
konkrétními vyslýchanými osobami v hlavním líčení konkrétně tvrzeno a co bylo
zachyceno na zvukový záznam. Aby v takovém případě mohl vznést konkrétní
námitku proti protokolaci (§ 57 odst. 1 tr. ř.), musí mít obviněný a jeho
obhájce možnost zkonfrontovat přepis zvukového záznamu s obsahem přepisu
protokolu o hlavním líčení. Podle názoru Nejvyššího soudu žádost obviněného
nebo jeho obhájce, aby jim bylo z tohoto důvodu umožněno přehrání pořízeného
zvukového záznamu, nemůže být soudem ignorována a odmítnuta, neboť tímto
postupem je v konečném důsledku realizováno právo obviněného na obhajobu. S
ohledem na zásadu rovnosti stran nelze takovéto právo odepřít ani státnímu
zástupci (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Tato argumentace logicky vede k závěru, že obviněnému a jeho obhájci musí být
umožněno přehrání pořízeného zvukového záznamu. Nebude pak možno ani trvat na
stanovisku, že strana trestního procesu nemá nárok na pořízení kopie tohoto
záznamu, jen s případným odkazem na to, že trestní řád žádným svým výslovným
ustanovením pořizování takovýchto kopií nezmiňuje. Získání kopie zvukového
záznamu umožní seznámit se s tímto záznamem jiným technickým způsobem, než
jeho poslechem při přehrávání pracovníky soudu. Přitom s ohledem na různorodost
projednávaných trestních kauz, zejména z pohledu časové náročnosti hlavního
líčení, může být v některých případech pro soud i stranu výhodnější porovnat
zvukový záznam s obsahem protokolu právě pořízením kopie zvukového záznamu.
Proto k žádosti obviněného o to, aby mu některým z těchto způsobů bylo umožněno
seznámit se s obsahem zvukového záznamu, soud určí, zda umožní přehrání
zvukového záznamu nebo poskytne jeho kopii. (poznámka: obdobný právní názor
vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 7/2005, v
nyní posuzované trestní věci postoupil Nejvyšší soud ve výkladu ještě dále
stanovením dvou variant, přičemž tento právní názor má oporu ve stanovisku
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005).
S žádostí obhájce obviněného o přehrání zvukových záznamů se soud prvního
stupně dostatečně nevypořádal a tento problém nenapravil ani odvolací soud svým
procesním postupem v rámci aplikace ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. Pokud se
Krajský soud v Brně nerozhodl zrušit napadený rozsudek z uvedeného důvodu podle
§ 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a věc nevrátil soudu prvního stupně k odstranění
vad a novému rozhodnutí, mohl se sám pokusit odstranit namítané nedostatky tím,
že měl obhájci obviněného navrhnout přehrání zvukových záznamů hlavních líčení
u krajského soudu.
Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 19. 7. 2005 ani z ostatního obsahu
trestního spisu nadto nevyplývá, že by odvolací soud sám přehrál zvukové
záznamy a porovnal je s protokoly, které pořídila protokolující úřednice soudu
prvního stupně, aby tak ze svého pohledu mohl garantovat jejich obsahovou
správnost, věrnost a v důsledku toho z nich mohl vycházet při hodnocení
správnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Nestalo se tak zřejmě
proto, že odvolací soud vycházel ze závěru, že „ řízení předcházející rozsudku
není zatíženo žádnými podstatnými vadami, které by mohly vliv na správnost a
zákonnost přezkoumávané části rozsudku“, čímž presumoval obsahovou správnost i
bezvadnost ve spise založeného protokolu o hlavním líčení. Takovýto výklad by
byl jistě oprávněný před datem 1. 1. 2002, tedy než byl do trestního řádu
zákonem č. 265/2001 Sb. zaveden mj. zvukový záznam k zachycení úkonu, tedy i
hlavního líčení. Od doby účinnosti novely trestního řádu je třeba vycházet z
premisy, že rozhodujícím z hlediska obsahové správnosti a věrnosti toho, co
bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno, je zvukový záznam pořízený v hlavním
líčení. Přepsaný protokol o hlavním líčení je pak pomůckou, z níž soud při svém
rozhodování vychází, avšak pouze za předpokladu, že se nevyskytne pochybnost o
správnosti přepisu protokolu.
Nejvyšší soud tak na závěr konstatuje, že Městský soud v Brně nepostupoval v
souladu s obsahem a smyslem celé řady ustanovení trestního řádu (§ 37 odst. 2,
§ 55b, § 57 odst. 1 tr. ř.) a důsledkem tohoto procesního pochybení byl stav,
jímž obviněnému nebylo umožněno plné uplatnění práva na obhajobu (§ 2 odst. 13
tr. ř.). Krajský soud v Brně pochybil tím, že tento procesní postup soudu
prvního stupně neoznačil za vadný, naopak jej plně akceptoval, čímž nedostál
své zákonné povinnosti vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a
nesprávně poté aplikoval ustanovení § 256 tr. ř.
Na tomto základě Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 To 114/2004, byl
porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a v řízení
předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 13 tr. ř. v neprospěch obviněných Mgr. J.
H. a JUDr. A. K.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, zrušil také rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T 52/2004. Výslovně
považoval za nutné zrušit také usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 3.
2005, sp. zn. 89 T 52/2004, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6.
2005, sp. zn. 4 To 115/2005, jakož všechna další rozhodnutí, na všechna zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem, ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
V této souvislosti musel Nejvyšší soud postupovat v intencích ustanovení § 269
odst. 2 alinea pátá tr. ř., v němž je zakotveno tzv. beneficium cohaesionis v
řízení o stížnosti pro porušení zákona, a to odkazem na přiměřené užití
ustanovení § 261 tr. ř. Toto ustanovení přikazuje odvolacímu soudu, aby v
případě prospívá-li důvod, z něhož rozhodl ve prospěch některého z obviněných,
také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodl také v jeho
prospěch. Inkorporace tohoto zákonného ustanovení do § 269 odst. 2 tr. ř.
znamená, že Nejvyšší soud byť nepřezkoumával rozhodnutí ve vztahu ke
spoluobviněnému JUDr. A. K., nemohl přehlédnout, že i tento obviněný a jeho
obhájce uplatnili stejné výhrady k úplnosti protokolace a domáhali se přístupu
k nosiči zvukového záznamu, přičemž i ve vztahu k tomuto obviněnému postupovaly
soudy obou stupňů způsobem, který je podrobně rozebrán výše, a o němž Nejvyšší
soud rozhodl jakožto o nezákonném. Je proto nutné konstatovat stejnou vadu
napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení i ve vztahu k tomuto
obviněnému, a proto ve stejném rozsahu byla zrušena rozhodnutí Krajského a
Městského soudu v Brně výše specifikovaná, včetně obsahově navazujících
rozhodnutí pokud se týkala obviněného JUDr. A. K.
Věc byla podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázána Městskému soudu v Brně, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně v souladu s
tím, že je výše uvedeno, umožní obhájcům obou obviněných přehrání zvukových
záznamů o průběhu hlavních líčení podle jejich požadavků, popřípadě pro ně
zajistí vyhotovení kopií těchto záznamů, bude-li to účelnější než jejich
přehrání.
Okolnost, že otázka protokolace, jež v posuzované trestní věci bezprostředně
souvisela s právem obou obviněných na obhajobu, zůstala v předchozím řízení
neobjasněna a nebylo o ní v souladu s trestním řádem rozhodnuto, zabránila
Nejvyššímu soudu, aby se zabýval i věcnými námitkami stížnosti pro porušení
zákona, které zpochybňovaly výrok o vině a tím i výrok o trestu v rozhodnutí
soudu prvního stupně, a zamítnutí odvolání obviněných v rozhodnutí soudu
odvolacího. Nejvyšší soud by za tohoto stavu věci mohl vycházet z pouhých
skutkových předpokladů a nikoli nezvratných a nepochybných zjištění, přičemž
jeho závěry by v tomto ohledu byly spekulativní, což je postup odporující
zákonu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á