4 Tz 17/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. března 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného L. K., proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtvo 9/92, vydaného ve věci býv. Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 4 Rtv 12/92 a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :
Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtvo 9/92, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného L. K.
Napadené usnesení i předcházející usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 26. 5. 1992, sp. zn. 4 Rtv 12/92, s e z r u š u j í .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný L. K. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 1. 1982, sp. zn. 4 T 385/81, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že ačkoliv byl povolávacím rozkazem řady G č. 034425 vydaným Okresní vojenskou správou Kroměříž povolán k výkonu vojenské základní služby k v. ú. 4341 Chomutov, s nástupem 2. 10. 1981 a tento povolávací rozkaz řádně převzal 18. 9. 1981, vojenskou službu nenastoupil úmyslně s tím, že mu to nedovoluje svědomí. Za to byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Proti tomuto rozhodnutí si obviněný i jeho manželka podali odvolání, které bylo usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 11. 2. 1982, sp. zn. 1 To 31/82, zamítnuto jako nedůvodné.
V rehabilitačním řízení zahájeném na návrh obviněného pak bylo v této věci rozhodnuto usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 26. 5. 1992, sp. zn. 4 Rtv 12/92, kterým byl zrušen rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 1. 1982, sp. zn. 4 T 385/81, ve výroku o
trestu. Proti tomuto usnesení si podal obviněný stížnost, která byla usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtvo 9/92, zamítnuta. Ve věci dále rozhodoval býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který rozsudkem ze dne 3. 8. 1992, sp. zn. 4 Rtv 12/92, při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 1. 1982, sp. zn. 4 T 385/81, upustil podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. od potrestání.
Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. K., a to proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtvo 9/92. Tímto usnesením byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb. a ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění podané stížnosti ministr spravedlnosti poukázal na zákonná ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, § 269 odst. 1 tr. zák. a § 2 odst. 6 tr. ř. s tím, že býv. Vyšší vojenský soud v Olomouci v rámci rehabilitačního řízení podle těchto ustanovení nepostupoval. Rehabilitace tak byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, i když smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci je rehabilitovat právně i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Brně vyplývá, že důvodem odmítnutí vojenské služby v branné moci bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a z čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Proto má ministr spravedlnosti zato, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně a býv. Vyšší vojenský soud v Olomouci ve věci obviněného K. vedené pod sp. zn. 4 Rtv 12/92 pochybily, když v rehabilitačním řízení ponechaly výrok o vině obviněného nedotčen.
V závěru podané stížnosti ministr spravedlnosti s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jenž byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného K. prováděl, ani Vyšší vojenský soud v Olomouci jako soud stížnostní se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídily.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud zjistil, že býv. Vyšší vojenský soud v Olomouci v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě stížnosti obviněného usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí soudu prvního stupně učiněné v rehabilitačním řízení je správné. Taktéž konstatoval, že v původním řízení provedl vojenský soud v potřebném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Vojenskému soudu proto nelze nic vytknout, pokud uznal obviněného vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Proto se býv. vyšší vojenský soud ztotožnil se závěrem býv.Vojenského obvodového soudu v Brně, neboť výrok o vině v původním odsuzujícím rozsudku sp. zn. 4 T 385/81 nelze označit za vadný ve smyslu § 14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. V rámci přezkumného řízení o soudní rehabilitaci však soud prvního stupně dospěl k závěru, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Ze spisového materiálu je totiž jednoznačně zřejmé, že obviněný žil řádným životem. Soud byl proto toho názoru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., neboť trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně je trestem, který je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. I s tímto názorem se stížnostní soud ztotožnil.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
V této souvislosti považoval Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že v době, kdy se obviněný L. K. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího v nenastoupení služby v ozbrojených silách, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb., svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný K. ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1982 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soudy pak pochybily, když při aplikaci § 14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédly toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považovaly shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud nenapravil pochybení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně, který mylně považoval výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. za správný. Usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtvo 9/92, byl tak porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1, 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného L. K., což Nejvyšší soud postupem podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 26. 5. 1992, sp. zn. 4 Rtv 12/92, jakož i všechna další rozhodnutí na stížností pro porušení zákona napadené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. 8. 1992, sp. zn. 4 Rtv 12/92.
Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud zrušil též usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2002 sp. zn. 6 Nt 530/2002 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2002 sp. zn. 8 To 518/2002 jimiž došlo k zamítnutí návrhu obviněného na povolení obnovy řízení, nebylo možno vyhovět. Přezkumná povinnost Nejvyššího soudu byla v daném případě vymezena rozsahem rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když stížností pro porušení zákona byla napadena pouze rozhodnutí vydaná v tomto typu řízení. Řízení o povolení obnovy je ale samostatným návrhovým řízením, které nikterak nenavazuje na přezkoumávané řízení podle zákona o soudní rehabilitaci a rozhodnutí v něm vydaná.
Nejvyšší soud pak podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle § 7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného L. K. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c