4 Tz 172/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 13. září 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr
spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných Z. J., a J. Z., proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 7 To 5/2001, v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 212/99,
a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. ř. t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 2 T
212/99, byli obvinění Z. J. a J. Z. zproštěni podle § 226 písm. e) tr. ř.
obžaloby okresního státního zástupce ve Frýdku-Místku ze dne 21. 9. 1999, sp.
zn. 3 Zt 883/99, pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247
odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měli dopustit tím, že dne 24. 3. 1999 kolem 11.40
hodin v obci P., okres F.-M., v areálu firmy S., s. r. o., prostřednictvím
nákladního vozidla tov. zn. LIAZ, řízeného R. Š., se zmocnili nákladního
přívěsu BSS PV 22.16.01 v hodnotě 57 307 Kč ke škodě firmy R. D. T., s. r. o.,
P., která patřila R. D.
K odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne
30. 1. 2001, sp. zn. 7 To 5/2001, kterým byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.
ř. napadený rozsudek okresního soudu zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst.
3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění Z. J. a J. Z. byli zproštěni
podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby okresního státního zástupce ve Frýdku-
Místku ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 3 Zt 883/99, pro shora uvedený skutek,
kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. Důvodem
zrušení napadeného rozsudku byl pouze chybný postup soudu prvního stupně, který
namísto podle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř., v jehož intencích je též
formulováno odůvodnění rozsudku, vyslovil zprošťující výrok podle ustanovení §
226 písm. e) tr. ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro
porušení zákona v neprospěch obviněných, přičemž v ní vytkl porušení zákona v
ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo též v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 a § 254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 247
odst. 1, 2 tr. zák. Poukázal, že rozhodnutí obou soudů vycházejí z toho, že v
průběhu trestního stíhání nebyla v jednání obviněných prokázána subjektivní
stránka trestného činu krádeže, neboť nebylo prokázáno, že by k odtažení
přívěsu došlo v úmyslu přivlastnit si ho. Podle názoru soudu bylo též
prokázáno, že existovala dohoda o půjčce přívěsu uzavřená ústně mezi poškozeným
R. D. a oběma obviněnými, která obviněné opravňovala k odvozu přívěsu, přičemž
po zjištění, že přívěs není způsobilý k použití, se obvinění rozhodli k
uspokojení své pohledávky vůči poškozenému realizovat zadržovací právo podle v
té době platného ustanovení § 151s občanského zákoníku. Stěžovatel s těmito
závěry nesouhlasí a je toho názoru, že byly učiněny na základě ne zcela
vyčerpávajícím způsobem provedeného dokazování a v důsledku nesprávného
vyhodnocení stávajících výsledků důkazního řízení. Závěr o existenci dohody o
půjčce přívěsu uzavřené mezi poškozeným a obviněnými, který je stěžejní pro
posouzení otázky, zda došlo k naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného
činu, byl soudem učiněn mechanicky, pouze na základě pouhé kvantitativní
převahy důkazů ve prospěch obviněných nad kvalitativními důkazy svědčícími v
jejich neprospěch. Existenci takové dohody potvrzují oba obvinění a společník
obou obviněných, svědek R. S. a dle názoru soudu ji podporují také skutečnosti
uváděné svědkem JUDr. M. Č. V neprospěch obviněných svědčí fakticky jediný
přímý důkaz, a to výpověď poškozeného a zčásti též výpověď svědkyně A. V.,
která, byť podnikala společně s poškozeným, se k této otázce vůbec nevyjádřila.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že tvrzení poškozeného D. a
svědkyně V. se ve světle ostatních důkazů jeví jako nevěrohodná a zcela
vyvrácená, ač nejsou konkretizovány žádné důvody této nevěrohodnosti. K tomu
lze dodat, že objektivní podklady pro takto prezentovaný závěr soudu v průběhu
trestního řízení zjištěny nebyly. Na rozdíl od uvedeného názoru soudu je možno
dovodit závěr, že právě tvrzení poškozeného D. a svědkyně V. jsou věrohodná a
nepostrádají logiku, jejímž nedostatkem naopak trpí verze vytvořená obviněnými.
Soud v rámci hodnocení důkazů při posuzování otázky, zda smlouva o zapůjčení
přívěsu skutečně uzavřena byla či nikoliv, nevzal kromě hodnocení protichůdných
stanovisek obviněných a poškozeného v úvahu další podstatné okolnosti případu.
Jedná se především o to, že poškozený nejenže měl souhlasit se smlouvou o
půjčce, ale měl její vznik sám iniciovat, a to vše za situace, kdy předmětem
smlouvy měla být věc, kterou nešlo vůbec použít k účelu, pro který ji obvinění
potřebovali. Bylo totiž prokázáno, že přívěs byl v nevyhovujícím technickém
stavu a bez technického osvědčení. Zejména svědek Š. o přívěsu prohlásil, že
mohl mít hodnotu šrotu a že byl nefunkční. Sám poškozený též potvrdil
nepoužitelnost přívěsu k běžnému provozu, když uvedl, že přívěs byl poškozený a
že ho připravoval na technickou prohlídku. K technické kvalitě se rovněž
vyjadřovali záporně i oba obvinění. Nelze předpokládat, že by za tohoto stavu
mohlo dojít k zapůjčení přívěsu pro jeho užitné vlastnosti, když navíc základní
podmínkou půjčky mělo být odepisování z dlužné částky 1 Kč za ujetý kilometr. K
zaplacení celého dluhu by tedy bylo nutno ujet s tímto přívěsem cca 20 000 km.
V tomto kontextu nelze přehlédnout i postup obou obviněných, kteří se přesto,
že přívěs potřebovali dle jejich tvrzení k provozování dopravy, nikterak o
kvalitu přívěsu nezajímali a postačilo jim, že ho do jejich firmy dopravil jimi
sjednaný řidič, aniž by si sami předtím přívěs prohlédli a posoudili jeho
použitelnost. Pokud jde o dohodnutou sazbu 1 Kč za 1 kilometr, jeví se i tento
údaj velmi pochybným a měl být porovnán se sazbami v dopravě běžně užívanými,
což měl soud ověřit dotazem alespoň u sdružení dopravců, případně u ČSAD. V
této souvislosti je postrádána dohoda o způsobu evidence ujetých kilometrů
přívěsem a o možnostech kontroly ze strany poškozeného D. K těmto všem rozporům
měli být obvinění rovněž vyslechnuti.
Věrohodnost tvrzení o zapůjčení přívěsu obviněným na základě ústní dohody je
zpochybňována i písemným sdělením firmy S., s. r. o., ze dne 25. 3. 1999
poškozenému D., v němž se uvádí, že k nákladnímu přívěsu je využito zadržovací
právo, neboť poškozený D. doposud neuhradil dlužnou částku ve výši 21 418,20 Kč
firmě S., s. r. o. K takovému sdělení poškozenému (následujícího dne po
odtažení přívěsu) by nebyl důvod, jestliže by existovala dohoda o zapůjčení
věci. Předmětné písemné sdělení ze dne 25. 3. 1999 poškozenému o realizaci
zadržovacího práva k přívěsu z důvodu neuhrazení dlužné částky svědčí spíše o
svémocném zmocnění se věci obviněnými. Potvrzujeli existenci smlouvy o
půjčce přívěsu i svědek S., je třeba při hodnocení jeho věrohodnosti vycházet z
faktu, že se jedná o společníka obviněných, který měl zájem na jejich prospěchu
a v tomto duchu mohl modifikovat svou výpověď.
Jako důkaz svědčící zásadně ve prospěch obviněných je hodnocena výpověď svědka
JUDr. Č. Ten má jednak, i když nepřímo, potvrzovat uzavření smlouvy o půjčce
přívěsu, a jednak de facto převzal na sebe odpovědnost za nevrácení přívěsu po
zjištění jeho nepoužitelnosti obviněnými, když prohlásil, že k zadržení přívěsu
došlo na základě jeho rady. O existenci tohoto svědka se obvinění poprvé
zmínili až dne 31. 5. 2000, tedy téměř přesně po roce od sdělení obvinění, v
řízení konaném před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 7 To 269/2000 o
jejich odvolání podaném proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 2. 2000, čj. 2 T 212/99-138, kterým byl vysloven odsuzující výrok v souladu s
podanou obžalobou. Sám fakt, že obvinění se po celou dobu trestního stíhání o
tomto svědkovi vůbec nezmiňují a hovoří o jednom z nejdůležitějších svědků,
jehož výpověď je posléze jedním ze základních důvodů pro vyslovení
zprošťujícího výroku u obou obviněných, až v průběhu odvolacího řízení, tedy
poté, co je u nich okresním soudem vyřčen odsuzující výrok v otázce viny i
trestu, vzbuzuje pochybnosti o kvalitě takto opatřeného důkazu. K těmto
pochybnostem je třeba přičíst i to, jak přesně a podrobně svědek v jeho vysokém
věku dokáže i po uplynutí doby delší rok a půl od události reprodukovat celou
událost, a to včetně údaje o dohodnuté sazbě 1 Kč za 1 km jízdy přívěsu. Pokud
jde o hodnocení tímto svědkem uváděných údajů, pak k tomu, co uvádí k existenci
smlouvy o půjčení přívěsu lze uvést, že o ní se měl dovědět zprostředkovaně, a
sice od svědka S., což ve spojení s tím, co již bylo ke svědkovi uvedeno,
zpochybňuje věrohodnost těchto údajů. V další části své výpovědi se pak svědek
JUDr. Č. snaží dát do souladu s právním řádem jednání obviněných, pro které
byli stíháni a snaží se dovodit, že šlo o uplatnění zadržovacího práva podle v
té době platného ustanovení § 151s občanského zákoníku. Zákonnými podmínkami
uplatnění tohoto právního institutu byla existence splněné pohledávky na straně
obviněných a faktická držba movité věci, kterou byli povinni vydat dlužníkovi,
tedy poškozenému D. Podmínka splatné pohledávky sice s výhradou její sporné
výše byla splněna a aby bylo možno držbu věci - přívěsu - obviněnými posoudit
jako oprávněnou a byla tak vyloučena zákonná překážka realizace zadržovacího
práva, kterou je poslední věta odst. 1 ustanovení § 151s občanského zákoníku,
podle které nelze zadržovat věc svémocně nebo lstivě odňatou, bylo nutno
prokázat, že přívěs se dostal do držení obviněných zákonnou cestou. Proto byla
vyvinuta maximální snaha po prokázání existence smlouvy o půjčce přívěsu. Svědek JUDr. Č. zjevně ve snaze podpořit závěr o tom, že držba přívěsu oběma
obviněnými byla v souladu se zákonem, dokonce jako alternativu důvodů, pro
které přívěs zadržovali, uvedl i to, že tak chtěli zabránit používání přívěsu v
tak špatném technickém stavu v silničním provozu, k čemuž by je samozřejmě, i
pokud by to byla pravda, nic neopravňovalo. Pokud by toto tvrzení bylo
pravdivé, popíral by tím důvod, pro který si obvinění přívěs zapůjčili a kterým
bylo provozování dopravy.
Dospěl-li soud k závěru, že bylo postupováno v
souladu s ustanovením § 151s občanského zákoníku, mělo být jako předběžná
otázka zkoumáno, zda byly splněny všechny zákonné náležitosti uvedeného
ustanovení, mimo jiné také zda byl poškozený D. dle v té době platného
ustanovení § 151s odst. 4 občanského zákoníku jako dlužník obviněnými bez
zbytečného odkladu vyrozuměn o zadržení přívěsu a o jeho důvodech. Obvinění
sice o vyrozumění, jehož kopie je založena na čl. 12 spisu hovoří, nebyl k tomu
však dotázán poškozený a on sám se o tom, že by takové vyrozumění obdržel,
nezmiňuje.
Podle stěžovatele nelze souhlasit ani s právním hodnocením jednání obviněných
jak je podáno v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, které spočívá v tom, že pro
právní kvalifikaci ustanovení § 247 tr. zák. schází prokázání subjektivní
stránky. Názor vyjádřený odvolacím soudem, že chování obviněných při a po
odvozu přívěsu nenasvědčuje úmyslu zmocnit se této cizí věci, neodpovídá
zjištěným skutečnostem, neboť právě opak je pravdou. Obvinění po bezvýsledné
snaze dostat od poškozeného jimi požadovanou částku odvezli za pomoci najatého
nákladního vozidla z hlídaného objektu firmy poškozeného jeho přívěs, odňali ho
tedy z dispozice oprávněné osoby a takto se ho zmocnili. Evidentně při tom
využili znalosti místních poměrů, kdy museli znát vrátnou ve firmě poškozeného
a věděli, že pouhé její ubezpečení o dohodě s poškozeným postačí k propuštění
přívěsu z objektu. Nelze souhlasit s názorem, že obvinění měli v úmyslu přívěs
používat a když zjistili jeho nefunkčnost, rozhodli se postupovat podle
občanského zákoníku. Podstatně logičtější a výsledkům dokazování bližší je
verze, že jejich postup byl pokračováním snahy získat požadovanou finanční
částku pomocí nátlaku vyvíjeného vůči poškozenému. Jejich postup i pro dosažení
kýženého výsledku volené prostředky gradovaly od upomínek a urgencí přes
určitou formu psychického nátlaku a vyhrožování po odcizení přívěsu. V tomto
kontextu nelze bez dalšího pominout zmínky učiněné svědkyní V. a poškozeným D.
ohledně výhrůžek pronášených ze strany obviněných vůči jejich synovi. Tyto
zapadají do rámce usvědčujících důkazů a bezdůvodně byly orgány činnými v
trestním řízení ponechány bez povšimnutí.
Ministr spravedlnosti je proto toho názoru, že provedeným řízením bylo
prokázáno, že obvinění svým jednáním odňali přívěs z dispozice oprávněné osoby
a takto si ho fakticky přivlastnili. Jedná se tak o přisvojení si cizí věci ve
smyslu ustanovení § 247 odst. 1 tr. zák. a na tomto závěru nic nemění ani
postup obviněných volený po zjištění, že jim hrozí trestní stíhání. Tento
postup měl za cíl svést pozornost orgánů činných v trestním řízení na údajný
občanskoprávní aspekt věci a dodatečně legalizovat jejich jednání. Z této
argumentace pak vyplývá závěr, že Krajský soud v Ostravě při rozhodování o
odvolání státního zástupce v trestní věci obviněných Z. J. a J. Z. v rozporu
s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. nepřezkoumal řádně správnost a úplnost
řízení, které vydání rozhodnutí soudem prvního stupně předcházelo a nevycházel
tedy ze skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když pro objasnění
otázky viny obviněných nevyčerpal všechny možnosti. Takto došlo i k porušení
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. je pak
třeba spatřovat v tom, ze nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, zejména
výslechem poškozeného D. a svědkyně V. nebylo objasněno, jak konkrétně a kým
jim bylo v souvislosti s požadavkem zaplacení dluhu vyhrožováno a rovněž nebylo
zjištěno, zda, kdy a jakým způsobem byli vyrozuměni o údajné realizaci
zadržovacího práva. K ověření věrohodnosti tvrzení obviněných, týkajících se
uzavření smlouvy o zapůjčení přívěsu nebyli vyslechnuti obvinění k otázkám,
které se týkají způsobu evidence ujetých kilometrů zapůjčeným přívěsem a
možností kontroly ze strany poškozeného D. v tomto směru. Rovněž byla pominuta
otázka přiměřenosti výše sazby za 1 km ujetý zapůjčeným přívěsem. Krajský soud
tedy nesprávně za situace, kdy přetrvává podezření, že oba obvinění se
dopustili trestného činu, vyslovil zprošťující výrok namísto toho, aby napadený
rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil a
podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně s příslušnými pokyny
k doplnění dokazování a k právní kvalifikaci jednání obviněných, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve výše
citovaných ustanoveních ve prospěch obviněných, poté aby podle § 269 dost. 2
tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a dále postupoval podle § 270
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle
§ 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i
řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen nebyl.
Nejprve je třeba zdůraznit, že v přezkoumávané věci byly procesně nezávadným
způsobem provedeny všechny opatřené důkazy potřebné k objasnění skutkového
stavu. Vyhodnocení těchto důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu pak vedlo ke
skutkovému zjištění, o němž není důvod mít pochybnosti. Pokud je v podané
stížnosti pro porušení zákona poukazováno na nedostatky v dokazování, je nutné
zdůraznit, že se jedná pouze o nepoložení určitých otázek obviněným, případně
svědkům, kteří u hlavního líčení byli vyslechnuti, někteří i opakovaně. Přesto
ani ze strany státního zástupce nebyly iniciovány odpovědi příslušně položenými
dotazy. V této souvislosti je ale nutné vyslovit názor, že ani zodpovězení
těchto otázek by nemohlo nic podstatného změnit na skutečnostech a poznatcích,
které byly v daném případě pro meritorní rozhodnutí rozhodující. Jednalo by se
totiž vždy o tvrzení obviněných na jedné straně a na straně druhé poškozeného
či svědkyně V. Nastala by zde tudíž situace, kdy proti sobě stojí tvrzení jedné
skupiny osob proti tvrzení druhé skupiny osob, bez možnosti jiným, objektivním
způsobem prověřit pravdivost každého z nich. Byla by tak v podstatě pouze
umocněna již existující důkazní situace, kdy obvinění a část svědků byli
protagonisty verze, k níž se nakonec přiklonily soudy obou stupňů a naproti
tomu stála tvrzení vyúsťující do verze uváděné poškozeným a další svědkyní.
Stěžovatelem požadované doplnění dokazování spočívající v opětovném výslechu
obviněných ohledně objasnění způsobu evidence ujetých kilometrů zapůjčeným
přívěsem a možnosti kontroly ze strany poškozeného, jakož i prověření
přiměřenosti výše sazby za 1 km ujetý zapůjčeným přívěsem, by nevneslo
podstatně nové poznatky k posouzení stěžejní otázky, a to zda jednáním
obviněných byl spáchán trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák.,
kvůli kterému na ně byla podána obžaloba, případně jiný trestný čin. Obdobně
lze konstatovat, že takové poznatky by nepřinesl opětovný svědecký výslech
poškozeného R. D. a A. V. k problematice kým a jak jim bylo v souvislosti s
požadavkem zaplacení dluhu vyhrožováno, když jmenovaná svědkyně se k tomu
částečně ve své výpovědi vyjádřila, a zda, kdy a jakým způsobem byli vyrozuměni
o realizaci zadržovacího práva ze strany obviněných vůči předmětnému přívěsu.
V daném případě bylo rozhodujícím posouzení skutkové okolnosti, zda mezi
obviněnými a poškozenými došlo k dohodě o půjčce nákladního přívěsu za účelem
splacení dluhu, který firma poškozeného prokazatelně měla u firmy obviněných, a
v souladu s ní pak následně došlo k přemístění tohoto přívěsu z dispozice firmy
poškozeného do dispozice firmy obviněných, a nebo zda k tomu došlo svévolí
obviněných bez jakékoli dohody s poškozeným. Okresní soud a po něm i odvolací
soud ve svých rozhodnutích podrobně odůvodnily, proč se v konečném důsledku
přiklonily k větší věrohodnosti verze zastávané obviněnými. Na konkrétní
argumenty soudů obou stupňů lze odkázat aniž by bylo nezbytné je v tomto
rozhodnutí opakovat. Nejvyšší soud je toho názoru, že vyhodnocení provedených
důkazů jak bylo učiněno se vyznačuje vnitřní logičností při současném
respektování zásady in dubio pro reo, která sice žádným ze soudů v rozhodnutí
nebyla zmíněna, ale byla jimi bezvýhradně respektována. Kdyby se měly postavit
za verzi opačnou, jejíhož průchodu se domáhala obžaloba a nyní i stížnost pro
porušení zákona, došlo by k navození stavu, kdy jiným, rovněž zdánlivě logickým
zhodnocením provedených důkazů, jak jej nastínila podaná stížnost pro porušení
zákona, by bylo možné dojít k závěru o vině obviněných. Tento závěr by ale
neodvratně musel být v rozporu s nevyvrácenou obhajobou obviněných. Jejich
tvrzení o ústní dohodě s poškozeným ohledně zapůjčení nákladního přívěsu totiž
není ve své podstatě nelogické. R. D. si nepochybně byl vědom existujícího
dluhu své firmy vůči firmě obviněných, kteří jej o jeho zaplacení upomínali po
delší dobu. Byl zde tudíž zjevný důvod k tomu, aby tento dluh splatil a to i
formou zapůjčení přívěsu. Argumenty, jimiž je zpochybňováno zapůjčení přívěsu s
poukazem na jeho technický stav, neobstojí. V úvahu mohla přicházet řada
důvodů, proč R. D. obviněným skutečný stav přívěsu nesdělil, když zároveň lze
poukázat na okolnost zpochybňující tvrzení o zcela nevyhovujícím technickém
stavu předmětného přívěsu. Je jím poznatek vyplývající z fotokopie technického
průkazu založené ve spise, z níž je patrné, že R. D. se zmíněným přívěsem v
květnu 1999 úspěšně absolvoval prohlídku ve stanici technické kontroly ve
Frýdku-Místku. S otázkou věrohodnosti uzavření ústní dohody o zapůjčení
přívěsu, v souvislosti s existencí písemného sdělení firmy obviněných ze dne
25. 3. 1999 poškozenému o využití zadržovacího práva, se vypořádal již odvolací
soud a její uvedení ve stížnosti pro porušení zákona je pouze opakováním téhož,
co již bylo obsaženo v odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního
stupně. Taktéž požadavek na dodatečné zkoumání problematiky, zda byly
obviněnými splněny všechny zákonné náležitosti ustanovení § 151s občanského
zákoníku, zejména zda poškozený R. D. byl bez zbytečného odkladu vyrozuměn o
zadržení přívěsu a jeho důvodech, nemůže ve vztahu k otázce viny obviněných nic
zásadního přinést.
I kdyby poškozený tvrdil, že žádné takové vyrozumění
neobdržel, nejednalo by se o jednoznačný důkaz, jenž by svědčil o tom, že mu
obvinění vyrozumění o uplatnění zadržovacího práva vůči přívěsu neadresovali. Pokud stížnost pro porušení zákona zpochybňuje věrohodnost svědků R. S. a JUDr. M. Č. poukazem na to, že první ze svědků měl zájem na prospěchu obviněných,
neboť je jejich společníkem, a o existenci druhého svědka se obvinění zmínili
až během prvního odvolacího řízení, přičemž nevěrohodnost tohoto svědka je
dovozována i z toho, jak podrobně dokázal reprodukovat celou událost po
uplynutí více jak jednoho a půl roku, je nutné takovou argumentaci odmítnout. Stížnost pro porušení zákona na jedné straně odmítá závěry odvolacího soudu o
nevěrohodnosti výpovědí poškozeného D. a svědkyně V. bez konkrétních důvodů,
ale zároveň se taktéž bez zjevných důvodů domáhá učinění závěru o
nevěrohodnosti výše jmenovaných svědků, kteří v hlavním líčení podpořili
tvrzení obviněných. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že všechny uvedené osoby
byly vyslechnuty v hlavním líčení konaném před okresním soudem, tedy v souladu
se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (viz § 2 odst. 11, 12 tr. ř.) ohledně
prováděných důkazů. Proto pokud jejich hodnocení vyústilo do skutkových a
posléze právních závěrů, jak je učinil soud prvního stupně a v návaznosti na
něm i odvolací soud, a tyto nejsou v rozporu se zásadou volného hodnocení
důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), nelze se bez dalšího, pouze na základě akcentování
jinak vyhodnocených důkazních souvislostí hraničících pouze s větší či menší
mírou pravděpodobnosti, domáhat zrušení pravomocného soudního rozhodnutí a
nutit soud k přehodnocení již jednou vyslovených závěrů.
Nejvyšší soud dospěl ke konstatování, že celá stížnost pro porušení zákona je
vystavěna pouze na jiné interpretaci a hodnocení provedených důkazů, než jak je
učinily soudy obou stupňů, přičemž v ní není navržen žádný postup k opatření
důkazů dosud neprovedených, jež by prokazatelně mohly změnit již jednou přijaté
skutkové a právní závěry, které je třeba považovat za správné a odpovídající
zákonu. Byť některé konstrukce vyslovené ve stížnosti pro porušení zákona v
rámci odlišně posuzované verze jednání obviněných se mohou zdát možné a
pravděpodobné, přesto nelze než uzavřít, že důkazy, které byly ve věci
shromážděny a v řízení před soudem provedeny, neumožnily při nepřekročení
hranice rozumné jistoty a při respektování zásad formální logiky dospět k
jinému rozhodnutí než jak bylo učiněno. Pokud totiž v konkrétní věci byla
stejně možná a pravděpodobná verze obviněných a dalšími důkazy již nebylo
reálné objasnit, která z v úvahu připadajících verzí je věrohodnější, nebylo
možné obviněné uznat vinnými, ale s ohledem na zásadu in dubio pro reo nezbylo
než je obžaloby zprostit.
Odvolací soud pak správně reagoval na jediné závažné pochybení jehož se soud
prvního stupně ve svém rozsudku dopustil, když obviněné zprostil obžaloby podle
ustanovení § 226 písm. e) tr. ř., ačkoli odůvodnění jeho rozhodnutí obsahově
odpovídalo důvodu uvedenému v ustanovení § 226 písm. b) tr. ř., který správně
měl být aplikován. V tomto smyslu pak toto pochybení napravil odvolací soud
svým vlastním rozhodnutím.
Vzhledem k tomu, co bylo Nejvyšším soudem shora uvedeno, nezbylo než
konstatovat, že Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, svoji přezkumnou
povinnost vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. dodržel a jeho
rozhodnutím, ani v řízení, které mu předcházelo, zákon porušen nebyl. Podaná
stížnost pro porušení zákona byla proto zamítnuta podle § 268 odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec