4 Tz 173/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22.
prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. J. M. a
JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněné A. G., proti pravomocnému rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 8 T 82/2003, a podle §
268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2003, sp.
zn. 8 T 82/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 36
a § 57 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněné A. G.
Napadený rozsudek s e z r u š u j e ve výroku o trestu.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2003, sp. zn. 1 T
11/2003, byla obviněná A. G. uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247
odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustila jednáním ze dne 19. 2. 2003, za
což byla podle § 247 odst. 1 a § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák s přihlédnutím k §
314e odst. 2 tr. ř. odsouzena k trestu vyhoštění z území republiky ve výměře
pět let. Trestní příkaz nabyl právní moci 21. 2. 2003.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 8 T 82/2003,
byla obviněná A. G. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se dopustila tím, že
nejméně dne 14. 5. 2003, kdy byla zadržena v P., se zdržovala na území České
republiky, a to přes skutečnost, že byla trestním příkazem Obvodního soudu pro
Prahu 4, sp. zn. 1 T 11/2003, odsouzena pro trestný čin krádeže k trestu
vyhoštění na dobu pět let. Za to byl obviněné A. G. podle § 171 odst. 1, za
použití § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu sedmi
let. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 5. 2003.
Proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5.
2003, sp. zn. 8 T 82/2003, podal ministr spravedlnosti České republiky
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné A. G. Vytkl v ní, že zákon
byl porušen v ustanovení § 36 a § 57 odst. 2 tr. zák a v ustanovení § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že
uložením trestu vyhoštění na dobu sedmi let byla překročena maximálně přípustná
hranice tohoto trestu v rámci jeho ukládání na dobu určitou, která je dána v
ustanovení § 57 odst. 2 tr. zák. Podle ministra spravedlnosti je z
přezkoumávaného spisu zřejmé, že se soud uvedenými zákonnými ustanoveními
neřídil. Z protokolu o zjednodušeném řízení na č. l. 25 trestního spisu
vyplývá, že byl podle § 213 tr. ř. konstatován i opis rejstříku trestů (č. l.
19), v němž je trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2003,
sp. zn. 1 T 11/2003, uveden. Skutečnost uložení trestu vyhoštění z uvedeného
trestního příkazu v délce 5 let tvoří také skutkovou větu přezkoumávaného
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 8
T 82/2003.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 8 T 82/2003, byl porušen zákon v
neprospěch obviněné A. G. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle § 36 tr. zák. platí, že pokud soud odsuzuje pachatele za trestný čin,
který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a
ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou
částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou
trestním zákonem pro tento druh trestu. Podle § 57 odst. 2 tr. zák. může soud s
přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem
nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, uložit
trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu
neurčitou.
V případě projednávané trestní věci byla obviněná A. G. nejprve odsouzena
trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2003, sp. zn. 1 T
11/2003, k trestu vyhoštění z území republiky ve výměře pět let a poté byla
odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 8 T
82/2003, opět k trestu vyhoštění, tentokrát na dobu sedmi let.
Za této situace je zřejmé, že trest vyhoštění uložený obviněné A. G. rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 8 T 82/2003, ve výměře
sedmi let spolu s dosud nevykonanou částí trestu dříve uloženého trestním
příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2003, sp. zn. 1 T 11/2003,
přesahoval téměř o 2 roky nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro trest
vyhoštění, která je v rámci jeho ukládání na dobu určitou stanovena na deset
let.
Účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není
občanem České republiky a nemá v ní ani postavení uprchlíka, v páchání další
trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí
lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu. Vyhoštění se vztahuje na celé území
České republiky a vždy se ukládá z území České republiky do ciziny.
Trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let je mírnější
alternativou tohoto druhu trestu. Uvedenou sazbu nelze v žádném případě
překročit. Je-li nutné s přihlédnutím ke všem okolnostem uložit trest v delší
výměře než 10 let, musí soud zvolit alternativu trestu vyhoštění na dobu
neurčitou.
Z uvedeného vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 5.
2003, sp. zn. 8 T 82/2003, porušil zákon v ustanovení § 36 tr. zák. a § 57
odst. 2 tr. zák. ve výroku o ukládaném trestu vyhoštění v neprospěch k obviněné
A. G.
Z obsahu trestního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5.
2003, sp. zn. 8 T 82/2003, dále vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 věděl, že
obviněná A. G. byla odsouzena trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 21. 2. 2003, sp. zn. 1 T 11/2003, k trestu vyhoštění z území republiky ve
výměře pět let. Tato skutečnost je patrná z opisu z rejstříku trestů obviněné,
který je založen na č. l. 19 trestního spisu, kde je předchozí odsouzení
obviněné A. G. vyznačeno. Skutečnost uložení trestu vyhoštění z výše uvedeného
trestního příkazu v délce pět let je také obsažena ve skutkové větě
přezkoumávaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2003, sp.
zn. 8 T 82/2003. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě napadeného rozhodnutí
nedošlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Podle § 266 odst. 2 tr. ř. lze proti výroku o trestu stížnost pro porušení
zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni
nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže
uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba překročení horní hranice zákonné sazby
některého druhu trestu uložením několika samostatných trestů tohoto druhu
určitému pachateli zásadně považovat za uložení druhu trestu, který je v
zřejmém rozporu s jeho účelem ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř.
Význam zákonných trestních sazeb spočívá mimo jiné v tom, že každá zákonná
trestní sazba odpovídá stupni nebezpečnosti pro společnost, který je
charakteristický pro trestné činy, pro které lze trest v dané trestní sazbě
uložit, její rozmezí je přitom stanoveno tak, aby směřovala k naplnění účelu
takto ukládaného trestu. K dosažení účelu trestu stanoveného trestním zákonem
tedy musí být správně stanoven nejen druh trestu, ale i jeho výše, pouze
správně stanovený trest v otázce druhu i výše vede k naplnění účelu trestu.
Překročení horní hranice zákonné sazby některého druhu trestu uložením několika
samostatných trestů tohoto druhu má proto za následek, že takto stanovený druh
trestu zásadně nemůže splnit účel trestu, k jehož naplnění směřuje zákonem
stanovená trestní sazba.
V daném případě je nepochybně trest vyhoštění, který spolu s dříve uloženým
trestem téhož druhu přesahuje horní hranici zákonné trestní sazby v rámci jeho
ukládání na dobu určitou o 2 roky, v zřejmém rozporu s jeho účelem.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 8 T 82/2003,
byl porušen zákon v ustanoveních § 36 a § 57 odst. 2 tr. zák. v neprospěch
obviněné A. G., podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o
trestu, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázáno, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž aby při rozhodování o
trestu obviněné A. G. respektoval všechna zákonná ustanovení pro ukládání
trestu, včetně ustanovení § 36 a § 57 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud v této
souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v
neprospěch obviněné A. G., a tedy ani k uložení přísnějšího trestu, neboť
Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§ 273 tr.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. J. P.