4 Tz 175/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 17. ledna 2007
v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka
Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr
spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného O. (A.) M., proti
pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11.
1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1
tr. ř. rozhodl t a k t o :
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze
dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, a v řízení, které mu
předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1,
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č.
47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do
31. 12. 1993 v neprospěch obviněného O. M.
Napadené usnesení s e z r u š u j e .
Zrušuje se také usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze
dne 19. 12. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, a rozsudek téhož soudu ze dne
13. 2. 1992 sp. zn. 2 Rtv 140/91.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 1991 sp.
zn. 2 Rtv 140/91, podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb, o soudní
rehabilitaci, tak, že zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně
PSP - 47 ze dne 19. 6. 1952 sp. zn. Vt - 3/52, ve výroku o trestu. Podle § 14
odst. 3 citovaného zákona zrušil také všechna další rozhodnutí, na zrušenou
část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně následně ve věci rozhodl usnesením ze dne
19. 12. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, tak, že podle čl. V z důvodů části II čl.
III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 zastavil
trestní stíhání obviněného A. M. pro skutek spočívající v tom, že dne 27. dubna
1952 u svého útvaru v R. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to,
že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, v němž byl spatřován trestný čin
vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění
zák. č. 86/1950 Sb.
Obviněný O. M. učinil prohlášení, že ve smyslu ustanovení § 15 odst. 3 zák č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, trvá na projednání věci. Bývalý Vojenský
obvodový soud Brno poté rozsudkem ze dne 13. 2. 1992 sp. zn. 2 Rtv 140/91,
rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího
vojenského soudu v Brně PSP - 47 ze dne 19. 6. 1952 sp. zn. Vto - 3/52, z
důvodu § 227 tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem
vyhlášení, tj. 13. 2. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11.
1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst.
1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného O. (A.) M. V tomto
mimořádném opravném prostředku jsou variantně uváděna obě jména obviněného,
která byla v jednotlivých rozhodnutích soudů odlišně označována. Ve stížnosti
pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím byl v
neprospěch tohoto obviněného porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z
roku 1950 a v ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
jakož i v ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11
odst. 1 písm. f) tr. ř. v tehdy účinném znění.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti konstatoval,
že v projednávaném případě byla rehabilitace zúžena pouze na výrok o trestu,
ale výrok o vině byl ponechán bez náležité pozornosti, přestože smyslem zákona
o soudní rehabilitaci je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co
nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Rehabilitační soud dále nezohlednil skutečnost, že obviněný O. M. byl již před
odsouzením rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6.
1952 sp. zn. Vt - 3/52, odsouzen pro totožný trestný čin rozsudkem bývalého
Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 20. 11. 1950 sp. zn. Vt - 205/1950 -
III. Stěžovatel vzhledem k opakovaně vyslovenému názoru Ústavního soudu na
otázku totožnosti skutku, jednání obviněného ze dne 27. 4. 1952 považuje za
jeden skutek, pro který byl obviněný již odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího
vojenského soudu v Brně ze dne 20. 11. 1950 sp. zn. Vt - 205/50 - III. Další
odsouzení obviněného proto považuje za porušení zásady ne bis in idem.
Z napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11.
1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, a také z navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského
obvodového soudu v Brně je patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem
odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla
vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného,
kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna
možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi
realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného z čl.
18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které
nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když
motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby
nutno považovat za určující.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl,
aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že
napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11.
1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, byl v neprospěch obviněného O. M. porušen zákon v
namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil,
aby zrušil také všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby
postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §
267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti
nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní
uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal,
že zákon byl porušen.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
zákona č. 47/1991 Sb, je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní
rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti
respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v
mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za
trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených
v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit
nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám
společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných
nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo
hrubě porušovaly.
Podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení činy, které směřovaly k
uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné
deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a
politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za
trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také
jejich trestní stíhání a trestání.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí bývalý Vojenský obvodový soud Brno se
výrokem o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47 ze
dne 19. 6. 1952 sp. zn. Vt – 3/52, blíže nezabýval, považoval jej za
správný a zaměřil se jen na posouzení přiměřenosti trestu. Toto zjištění
vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení ze dne 28. 11. 1991, kde je uvedeno,
že výrok o vině je správný, neboť bývalý Nižší vojenský soud provedl u
hlavního líčení dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav.
Obdobný závěr učinil bývalý Vojenský obvodový soud Brno i ve svém rozsudku ze
dne 13. 2. 1992 sp. zn. 2 Rtv 140/91, když nenabyl pochybností o správnosti
výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího Vojenského soudu v Brně PSP – 47 ze
dne 19. 6. 1952 sp. zn. Vt – 3/52, a ponechal jej beze změn.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna
Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a
navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne
22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud
obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení,
a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím,
na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko
podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z
roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a
náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1
svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného
článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže
však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou
mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2
tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v
době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské
základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského
přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované
výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z
pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a
svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání
vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát
bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině
trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr.
zák.ve znění zák. č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon
v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, v platném znění, a v řízení, jež mu předcházelo, také v
ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v neprospěch obviněného O. M.
K tomuto závěru v posuzované věci přistupuje ještě další okolnost, kterou také
namítá stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku, totiž že odsouzení,
které je předmětem řízení, předchází jiné dřívější odsouzení z roku 1950, kdy
bývalý Nižší vojenský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 11. 1950 sp. zn. Vt -
205/50 – III, uznal obviněného vinným trestným činem vyhýbání se služební
povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., za což mu
uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. V nyní posuzované trestní
věci pak jde o odsouzení druhé, takže mělo být zkoumáno, zda nebyla porušena
zásada „ne bis in idem“.
Nejvyšší soud poté podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého
Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, a v
řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1,
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č.
47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění tehdy
účinném v neprospěch obviněného O. M. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud
napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí výslovně ve výroku
tohoto rozsudku citovaná, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená
rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst.
1 tr. ř. může tímto způsobem postupovat pouze tehdy, je-li možno nové
rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném
rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku Nejvyšší soud neshledal splněnou,
když konstatoval, že zákon byl porušen mimo jiné i v ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř. Řízení o stížnosti pro porušení zákona je řízení návrhovým, jehož
náležitosti a průběh jsou upraveny ustanoveními § 267 odst. 1, odst. 2 tr. ř.,
přičemž ministr spravedlnosti také navrhnul procesní postup podle § 270 odst. 1
tr. ř., tj. věc vrátit soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně,
jehož příslušnost je dána podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Pro Městský soud v Brně, jemuž věc byla přikázána, z toho plyne
povinnost vyžádat znovu od Vojenského archivu v Praze zachované písemnosti o
odsouzení obviněného v této trestní věci, vyžádat také spis bývalého Nižšího
vojenského soud v Brně, sp. zn. Vt – 205/50 – III, a na základě těchto,
případně dalších důkazů, nově rozhodnout o návrhu obviněného O. M. na zahájení
rehabilitačního řízení podle § 119/1990 Sb., přičemž při svém rozhodování bude
podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku
vyslovil Nejvyšší soud a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž
provedení Nejvyšší soud nařídil.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á