4 Tz 176/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28.
prosince 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky v neprospěch obviněného R. K., proti pravomocnému rozsudku
Okresního soudu v Přerově ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 4 T 182/2003 a
rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4T 182/2003,
byl obviněný R. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní
zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 11. 12. 2003, sp.
zn. 1 Zt 177/2003, která na něho byla podána pro skutek kvalifikovaný jako
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1
tr. zák. Tohoto trestného činu se měl podle výroku obžaloby dopustit tím, že
poté, co s K. Š. jako mandantem, z titulu předchozího smluvního ujednání
(smlouvy o půjčce a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem), za
současného vystavení plné moci, uzavřel mandátní smlouvu ze dne 2. 5. 1997,
kterou byl zmocněn k prodeji nemovitostí jmenovaného, a to domu, pozemků. , vše
zapsané v k. ú. P. u Katastrálního úřadu v P., jednal v zásadním rozporu s
ustanovením článku II. bodu 4 tohoto smluvního vztahu, když dne 15. 6. 2000
neoprávněně přistoupil k úplatnému převodu označených nemovitostí manželům Z. a
I. B. za neodůvodněně sníženou kupní cenu ve výši 900.000,- Kč, aniž by ve
smyslu smluvních podmínek uzavřené mandátní smlouvy došlo k jejich řádnému
ocenění a odpovídajícímu stanovení kupní ceny, která mohla činit nejméně ¾
hodnoty nemovitostí určené znaleckým posudkem, načež dne 16. 6. 2000 u
Katastrálního úřadu v P. podal návrh na povolení vkladu a zápisu vlastnického
práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, kdy tímto
nerespektováním svých smluvních povinností K. Š. způsobil majetkovou škodu
nejméně ve výši 465.000,- Kč, neboť obecná hodnota uvedených nemovitostí ve
sledovaném období představovala částku ve výši 1.820.000,- Kč. Poškozený K. Š.
byl podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 5. 2004.
Podle odůvodnění citovaného rozsudku vzal Okresní soud v Přerově za prokázané,
že obviněný uzavřel s poškozeným příslušné smlouvy, a to smlouvu o zřízení
zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví poškozeného a mandátní smlouvu
za současného vystavení plné moci poškozeným, která jej za podmínek stanovených
v mandátní smlouvě opravňovala k prodeji předmětných nemovitostí. Zástavní
právo pro něj jako zástavního věřitele zřídil poškozený jako zástavce za účelem
zajištění pohledávky obviněného, existující ze smlouvy o půjčce, uzavřené s
dlužníkem M. J. Pro případ neuhrazení pohledávky obviněného jako věřitele,
plynoucí z citované smlouvy o půjčce, pak byl obviněný oprávněn domáhat se
uspokojení své pohledávky ve vztahu k poškozenému z prodeje zástavy ve
vlastnictví poškozeného. Podle podmínek citované mandátní smlouvy byl obviněný
oprávněn k prodeji zastavených nemovitostí ve vlastnictví poškozeného v případě
prodlení svědka M. J. s vrácením poskytnuté půjčky. Jelikož M. J. ve stanoveném
termínu podle splátkového kalendáře nevrátil obviněnému ničeho z poskytnuté
půjčky, stala se pohledávka obviněného na vrácení poskytnuté půjčky plynoucí z
této smlouvy splatnou již nezaplacením první splátky, tedy nejpozději od měsíce
srpna roku 1997. Obviněný několikrát jednal s M. J. a poškozeným společně o
splacení poskytnuté půjčky a poškozeného upozornil na hrozící realizaci
zástavního práva. Následně obviněný přistoupil ve smyslu ujednání článku II.
bodu 4 mandátní smlouvy k vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení
hodnoty zastavených nemovitostí tak, aby byla určena kupní cena k nabízení
případným zájemcům o koupi zástavy a prostřednictvím realitní kanceláře RK K.
nabízel zastavené nemovitosti v zastoupení poškozeného k prodeji třetím osobám,
avšak bezúspěšně. K prodeji zastavených nemovitostí obviněným pak došlo až dne
15. 6. 2000, kdy obviněný uzavřel kupní smlouvu s manželi Z. a I. B. jako
kupujícími za kupní cenu 900.000,- Kč. Asi týden po uzavření příslušné kupní
smlouvy kontaktoval obviněný Z. B. s tím, že si dodatečně uvědomil omezující
opatření v mandátní smlouvě, zavazující jej k odprodeji zastavených nemovitostí
v částce určené znaleckým posudkem, popř. v částce odpovídající ¾ takto
stanovené odhadní ceny pro případ nemožnosti prodat zastavené nemovitosti po
dobu předchozích tří měsíců za cenu určenou znaleckým posudkem. Nápravy
porušení této své smluvně převzaté povinnosti se pak obviněný domáhal
požadavkem na uzavření dodatku ke kupní smlouvě s manžely B. za současného
zvýšení kupní ceny o částku 550.000,- Kč. Doplatek kupní ceny v částce
550.000,- Kč obviněný obdržel od kupujících manželů B. dne 25. 7. 2000, kdy byl
zároveň uzavřen dodatek č. 1 ke kupní smlouvě.
Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4 T
182/2003, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení
zákona v neprospěch obviněného R. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v
ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ust. § 2 odst. 5,
6 tr. ř. ve vztahu k § 255 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti
především na to, že s názorem Okresního soudu v Přerově, že poškozenému
nevznikla v důsledku protiprávního jednání obviněného škoda jako znak skutkové
podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1 tr. zák, stejně jako s názorem, že na straně obviněného nelze
dovodit zákonem požadovanou – tedy úmyslnou formu zavinění, nelze souhlasit.
Podle názoru Ministra spravedlnosti ČR lze vzít za prokázané, že obviněný
půjčil svědku M. J. celkovou částku ve výši 1.110.000,- Kč, když za účelem
zajištění jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce, uzavřené s dlužníkem M. J., pro
něj poškozený jako zástavce zřídil zástavní právo ve vztahu k nemovitostem,
popsaným ve výroku rozsudku. Obviněný, ač znal obsah mandátní smlouvy uzavřené
s poškozeným dne 2. 5. 1997, včetně obsahu jejího článku II. bodu 4, uzavřel
dne 15. 6. 2000 kupní smlouvu týkající se prodeje těchto nemovitostí za
dohodnutou kupní cenu ve výši 900.000,- Kč, tedy za cenu, která byla stanovena
v rozporu se zmíněným ustanovením mandátní smlouvy. Obviněný ustanovení tohoto
článku mandátní smlouvy ignoroval již jen v tom, že akceptoval dohodnutou kupní
cenu bez toho, že by zajistil ocenění předmětné nemovitosti znalcem. Dodatečné
vypracování znaleckého posudku znalcem C. H. ze dne 20. 6. 2000, který cenu
nemovitosti stanovil na částku 1.715.320,- Kč, je při hodnocení subjektivní
stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu irelevantní, neboť před
vypracováním tohoto znaleckého posudku podal obviněný u Katastrálního úřadu v
P. dne 16. 6. 2000 (tedy bezprostředně po uzavření kupní smlouvy) návrh na
povolení vkladu a zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do
katastru nemovitostí, čímž jednoznačně deklaroval svůj záměr dosáhnout právních
účinků shora zmíněné kupní smlouvy při způsobení škody K. Š. Lze tudíž učinit
závěr, že úmysl obviněného k datu uzavření kupní smlouvy, tj. k 15. 6. 2000,
lze s přihlédnutím zejména k těmto okolnostem zcela jistě dovodit, a to
nepochybně ve formě úmyslu přímého ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák.
Jestliže obviněný byl jako mandatář povinen při činnosti vykonávané ve prospěch
K. Š. postupovat v souladu s ustanovením § 567 obchodního zákoníku, je jeho
prokázané jednání popsané ve výroku rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne
22. 4. 2004, č. j. 4 T 182/2003-431, s touto zákonnou povinností mandatáře v
příkrém rozporu. Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu podle § 255
odst. 1 tr. zák. je tudíž na místě ve vztahu k obviněnému dovozovat jak
porušení zákonné povinnosti, tak porušení povinnosti smluvní, spočívající v
nerespektování článku II. bodu 4 mandátní smlouvy. Oproti tomu, mimo rámec
skutku popsaného ve výroku citovaného rozsudku, pak stojí okolnosti vzniku a
existence nároků obviněného vůči poškozenému K. Š. z titulu jiných, mezi nimi
vzniknuvších smluvních vztahů. Jakkoli je nepochybné, že zjištění v tomto směru
učiněná mohou ve svém důsledku vyznívat ve prospěch obviněného a jako taková
pak mohou snižovat konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, vlastní
právní kvalifikaci skutku nemohou ovlivnit, neboť nenavozují stav, který by z
hlediska vyjádření typového stupně nebezpečnosti činu pro společnost bylo možné
podřadit pod ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák..
Samotné stanovení celkové výše způsobené škody se pak jeví otázkou poněkud
problematičtější. Lze mít za to, že škoda jako znak skutkové podstaty trestného
činu podle § 255 odst. 1 tr. zák. je v konkrétním případě představována jako
rozdíl ¾ hodnoty nemovitostí ke dni 15. 6. 2000 stanovené znalcem
přibraným pro účely trestního řízení a ceny podle kupní smlouvy ze dne 15. 6.
2000. Jestliže hodnota nemovitostí znalcem stanovená činí 1.820.000,- Kč, její
3/4 představuje částka 1.365.000,- Kč, cena podle kupní smlouvy ze dne 15. 6.
2000 činí 900.000,- Kč, činí celková výše škody způsobené trestným činem
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák.
465.000,- Kč. Z hlediska ustanovení § 3 odst. 4 a § 89 odst. 11 tr. zák. je
zřejmé, že škoda jako následek předmětného trestného činu stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost zvyšuje, kdy zohlednit je třeba i tu skutečnost, že
poškozený v důsledku protiprávního jednání obviněného pozbyl nejen svého
vlastnického práva k předmětným nemovitostem, ale fakticky přišel i o „střechu
nad hlavou“ – tedy o fakticky vykonávané právo užívací, jak to vyplývá z
rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 6. 2003, č. j. 6 C 81/2001-198. S
ohledem na nutné důsledky trestněprávního jednání obviněného i v rovině práva
civilního je evidentní, že občanskoprávní soudy, jejichž rozsudky se v trestním
spise nacházejí, tuto otázku zjevně podcenily.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu, že pravomocným rozsudkem
Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4T 182/2003, byl porušen
zákon v ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ust. § 2
odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k § 255 odst. 1 tr. zák. ve prospěch obviněného R.
K.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání
přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku
rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí
předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Podle § 226 písm. b) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na
základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně
doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, v žalobním návrhu označený
skutek není trestným činem.
Ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. stanoví orgánům činným v trestním řízení
povinnost postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto
zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich
rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení
povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení
orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně
stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se
trestní řízení vede.
Podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí
důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že nelze
souhlasit se závěrem okresního soudu, že poškozenému nevznikla v důsledku
protiprávného jednání obviněného škoda jako znak skutkové podstaty trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr.
zák. a že na straně obviněného nelze dovodit zákonem požadovanou úmyslnou formu
zavinění.
Nejvyšší soud se s těmito závěry neztotožnil.
Jak vyplynulo ze spisového materiálu, obviněný R. K. uzavřel s M. J. dne 28. 4.
1997 smlouvu o půjčce. V této smlouvě o půjčce se obviněný R. K. jako věřitel
zavázal půjčit M. J. jako dlužníkovi finanční částku 1.100.000,- Kč. Dle čl.
III. bod 1 se dlužník zavázal vrátit půjčku věřiteli v hotovosti nejpozději do
dvanácti měsíců od převzetí půjčky, a to do 3 měsíců 126.000,- Kč, do 5 měsíců
84.000-, Kč, do 7 měsíců 84.000,- Kč, do11 měsíců 84.000,- Kč a do 12 měsíců
638.000,- Kč. Podle čl. III bod 4 v případě, že se dlužník ocitne s kteroukoli
platbou vůči věřiteli (čl. III. bod 1) v prodlení delším než deset dnů, je
věřitel oprávněn požadovat okamžité splacení všech zbývajících splátek půjčky.
Dle čl. IV. bod 1 uvedené smlouvy se strany dohodly na zajištění dluhu dlužníka
vůči věřiteli vyplývajícího z této smlouvy, a to :
a) vystavení blankosměnky ve smyslu čl. I., § 10 z.č. 191/1950 Sb.,
b)do sedmi dnů po podpisu této smlouvy uzavření smlouvy o zřízení zástavního
práva k nemovitostem, kterou uzavře věřitel jako zástavní věřitel a K. Š.
jako zástavce,
c) do sedmi dnů po podpisu této smlouvy uzavření mandátní smlouvy, kterou
uzavře věřitel jako mandatář a K. Š. jako mandant.
Z čl. IV bod 3 se podává, že v případě prodlení dlužníka se splácením jeho
peněžitých závazků vůči věřiteli dle této smlouvy o půjčce je věřitel oprávněn
přistoupit k realizaci shora uvedených zajišťovacích instrumentů, a to dle
vlastní úvahy jednotlivě či v jejich kombinaci.
Částku 1.100.000,- Kč předal R. K. M. J. dne 13. 5. 1997. Následně v souladu se
shora uvedeným ujednáním byly mezi obviněným R. K. a K. Š. uzavřeny zástavní
smlouva a smlouva mandátní.
Ze smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 2. 5. 1997 uzavřené mezi R. K.
jako zástavním věřitelem a K. Š. jako zástavcem vyplývá, že K. Š. dal do
zástavy svůj dům, objekt bydlení, na parcele, pozemek, zastavěná plocha,
zahrada v katastrálním území P. na zajištění závazku M. J. vůči R. K. ve výši
1.100.000,- Kč. Dle bodu VII. Se strany dohodly, že jejich vztah založený
smlouvou se řídí obchodním zákoníkem.
Dle mandátní smlouvy uzavřené dne 2. 5. 1997 mezi R. K. jako mandatářem a K. Š.
jako mandantem, a to čl. II. bod 1 vyplývá, že v případě, že dlužník M. J.
nesplní řádně a včas pohledávku mandatáře jako věřitele vyplývající ze shora
uvedené smlouvy o půjčce, pak je mandatář oprávněn k vydobytí této pohledávky
činit jménem mandanta úkony, tj. uskutečnit prodej nemovitostí - dům, objekt
bydlení, na parcele, pozemek, zastavěná plocha a zahrada v katastrálním území
P. a utrženou kupní cenu použít k uspokojení své pohledávky včetně
příslušenství za dlužníkem M. J. Podle čl. II. bod 4 této smlouvy se smluvní
strany dohodly na tom, že kupní cena nemovitostí bude odpovídat ceně určené
znaleckým posudkem, jehož vypracování zadá mandatář. Nepodaří-li se za tuto
kupní cenu prodat tyto nemovitosti do tří měsíců od zahájení opatření
směřujících k jejich prodeji, pak je mandatář oprávněn snížit tuto kupní cenu
těchto nemovitostí až na tři čtvrtiny ceny určené znaleckým posudkem.
Dne 2. 5. 1997 K. Š. na základě plné moci zmocnil obviněného R. K., aby ho
zastupoval při prodeji nemovitostí nacházejících se v katastrálním území P., v
obci P. (městská část P. – P.), okres P. (podrobně popsány shora).
Z přípisů obviněného ze dne 16. 1. 1998 a 20. 1. 1998 adresovaných poškozenému
bylo zjištěno, že obviněný poškozeného upozornil na hrozící realizaci
zástavního práva, když poškozený tyto přípisy obviněného osobně převzal, což
stvrdil svým podpisem, tedy nejpozději tímto okamžikem byl poškozený zpraven o
možném prodeji zástavy k uspokojení pohledávky obviněného za dlužníkem M. J.
V souladu s ujednáním v článku II. bodu 4 mandátní smlouvy přistoupil obviněný
k vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení hodnoty zastavených
nemovitostí tak, aby byla určena kupní cena k nabízení případným zájemcům o
koupi zástavy. Obviněný si nechal vyhotovit znalecký posudek od znalce Ing. V.
D. ze dne 19. 2. 1998, který určil hodnotu zastavených nemovitostí v částce
1.587.540,- Kč. Tento znalecký posudek nebyl zpracován podle výsledků místního
šetření na místě samém, nýbrž bylo při určení ceny nemovitostí přihlédnuto k
výsledkům znaleckého posudku znalce J. P. ze dne 14. 10. 1995, který byl
vypracován k žádosti poškozeného. Tento způsob určení odhadní ceny nemovitostí
znaleckým posudkem nijak neodporoval smluvnímu ujednání mezi obviněným a
poškozeným v mandátní smlouvy.
Obviněný na základě smlouvy o obstarání prodeje ze dne 26. 3. 1998 uzavřené
mezi Realitní kanceláří K., s. r. o. a K. Š., zastoupeným na základě plné moci
R. K., nabízel zastavené nemovitosti v zastoupení poškozeného k prodeji třetím
osobám, a to za částku 1.600.000,- Kč a dle smlouvy o obstarání prodeje věci
ze dne 25. 11. 1999 za částku 1.200.000,- Kč, ovšem bezúspěšně. Z výpovědi
svědků a listinných důkazů vyplynulo, že zájmem obviněného bylo prodat nabízené
nemovitosti za maximální možnou cenu, avšak obviněným určená cena k odprodeji
zastavených nemovitostí nebyla reálná s ohledem na negativní faktory,
ovlivňující tržní cenu nemovitostí.
Z kupní smlouvy uzavřené dne 15. 6. 2000 mezi K. Š. (prodávající), zastoupeným
R. K. a manžely Z. a I. B. (kupující) vyplývá, že prodávající touto kupní
smlouvou prodává a odevzdává kupujícím nemovitosti uvedené v čl. I. této kupní
smlouvy, tj. objekt bydlení na parcele, pozemek, zastavěná plocha a zahrada
v katastrálním území P., s příslušenstvím a součástmi za celkovou dohodnutou
cenu 900.000,- Kč a kupující tyto nemovitosti od prodávajícího za uvedenou
kupní cenu kupují a přijímají. Z čl. III. vyplývá, že dohodnutou kupní cenu ve
výši 900.000,- Kč uhradili kupující v hotovosti do rukou zmocněnce
prodávajícího R. K. současně s podpisem kupní smlouvy.
Z dodatku č.1 ke kupní smlouvě uzavřené dne 15. 6. 2000 vyplývá, že účastníci
kupní smlouvy, a to K. Š. (prodávající), zastoupeným R. K. a manželé Z. a I. B.
(kupující) se dohodli na změně uvedené kupní smlouvy tak, že kupní cena
převáděné nemovitosti činí 1.450.000,- Kč a zbytek dohodnuté kupní ceny ve výši
550.000,- Kč se kupující zavázali uhradit do 15. 1. 2001.
Z rozsudku Okresního soudu v Přerove ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 6 C 248/2000,
vyplynulo, že návrh žalobce K. Š., aby bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 15.
6. 2000 o prodeji nemovitostí – objekt bydlení, zastavěná plocha na parcele,
pozemek, zastavěná plocha a zahrada, v katastrálním území P., uzavřená mezi
žalobcem K. Š. a žalovaným Z. B. a žalovanou I. B. je neplatná, byl zamítnut.
Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 5. 2001.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 11. 2001, sp. zn. 6 C 104/2001,
byl návrh žalobce K. Š. na určení, že vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV
pro okres P., obec P., katastrální území P. u Katastrálního úřadu v P., a to
objekt bydlení, zastavěná plocha na parcele, pozemek, zastavěná plocha a
zahrada je žalobce K. Š., zamítnut.
Proti uvedenému rozsudku si žalobce podal odvolání a Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 8 Co 415/2002, rozsudek okresního soudu
potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 3073/2003,
dovolání žalobce K. Š. odmítl.
Ze shora citovaných rozsudků, a to jak Okresního soudu v Přerově, tak Krajského
soudu v Ostravě se podává, že obviněným R. K. uzavřená kupní smlouva ze dne 15.
6. 2000 o prodeji nemovitosti manželům Z. a I. B. je platná, když zmocněnec
nepřekročil svá oprávnění vyplývající z platně udělené plné moci K. Š. k
prodeji předmětných nemovitostí.
Konečně rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 1. 2003, sp.
zn. 13 C 107/2002, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2003, byla
žalovanému M. J. uložena povinnost zaplatit žalobci K. Š. částku 2.457.039,-Kč
do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Okresní soud vyhověl žalobci, který se
domáhal náhrady škody, kterou mu způsobil žalovaný svým jednáním, když dal
prostor pro to, aby se zástavní věřitel (R. K.) hojil na předmětu zástavy, tj.
na nemovitostech žalobce.
Podle § 255 odst. 1 tr. zák. se trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že
poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat
nebo spravovat cizí majetek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo
peněžitým trestem.
Objektem trestného činu dle § 255 tr, zák. je cizí majetek a chráněn je tu i
zvláštní vztah důvěry. Jednání spočívá v tom, že pachatel jinému způsobí škodu
nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou
povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Úmysl se musí
vztahovat i na porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Zavinění je vnitřní (psychický) vztah pachatele k určitým skutečnostem, které
zakládají trestný čin, ať již vytvořeným pachatelem nebo objektivně existujícím
bez jeho přičinění. Zavinění je vybudováno na složce vědomostní, která zahrnuje
jednak vnímání, jednak představu určitých skutečností, předmětů či jevů, a na
složce volní, která představuje zaměřenost pachatele na skutečnosti
trestněprávně relevantní, která je opřena o jeho vůli. Volní složka existuje ve
formě chtění nebo srozumění.
Trestní zákon rozlišuje zavinění ve formě úmyslu ve dvou stupních – jako úmysl
přímý a jako úmysl eventuální, nepřímý. Společné pro oba druhy úmyslu je, že
vědomostní složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň
jako možných, v konkrétním případě je přitom možné, že si pachatel bude tyto
skutečnosti představovat dokonce jako nutné. U obou forem úmyslu je dána i
složka volní. U přímého úmyslu vystupuje volní složka v podobě chtění, pachatel
svým jednáním přímo chce způsobit určitý trestněprávně významný následek. U
nepřímého úmyslu vystupuje volní složka v podobě srozumění, pachatel sice přímo
nechce svým jednáním způsobit určitý trestněprávně významný následek, ale je
srozuměn s tím, že takové porušení nebo ohrožení práva nastane. Na srozumění
pachatele u nepřímého úmyslu lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s
žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit nastoupení trestněprávně
významného následku.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je
závěrem právním. Tento právní závěr se však musí zakládat na skutkových
zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Při zjišťovaní
okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat
zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je
třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin
spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska.
V daném případě lze konstatovat, že obviněný R. K. uzavřel s M. J. smlouvu o
půjčce a následně za účelem zajištění pohledávky vůči M. J. uzavřel s K. Š.
zástavní smlouvu, mandátní smlouvu a byla mu udělena plná moc k prodeji
nemovitostí, které byly předmětem zástavy, resp. mandátní smlouvy. Poté, co
nebylo na jeho pohledávku řádně a včas plněno ze strany dlužníka M. J. ve
smyslu příslušných ujednání mandátní smlouvy, byl obviněný povinen upozornit
předem poškozeného na zamýšlenou realizaci zástavního práva. Z přípisů
obviněného adresovaných poškozenému dne 16. 1. 1998 a 20. 1. 1998 bylo
zjištěno, že obviněný skutečně poškozeného upozornil na hrozící realizaci
zástavního práva, když poškozený tyto přípisy obviněného osobně převzal, což
stvrdil svým podpisem. Nejpozději tímto okamžikem byl poškozený zpraven o
možném prodeji zástavy k uspokojení pohledávky obviněného za dlužníkem M. J.
Následně obviněný přistoupil ve smyslu ujednání článku II. bodu 4 mandátní
smlouvy k vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení hodnoty
zastavených nemovitostí tak, aby byla určena kupní cena k nabízení případným
zájemcům o koupi zástavy. Obviněný nechal vyhotovit znalecký posudek od znalce
Ing. V. D. ze dne 19. 2. 1998, který určil hodnotu zastavených nemovitostí v
částce 1.587.540,- Kč. Tento znalecký posudek nebyl zpracován podle výsledků
místního šetření na místě samém, nýbrž bylo při určení ceny nemovitostí
přihlédnuto k výsledkům znaleckého posudku znalce J. P. ze dne 14. 10. 1995,
který byl vypracován k žádosti poškozeného K. Š. Tento způsob určení odhadní
ceny nemovitostí znaleckým posudkem byl jistě možný a nijak neodporoval
smluvnímu ujednání mezi obviněným a poškozeným vyplývajícímu z mandátní smlouvy.
Dále bylo prokázáno, že prostřednictvím realitní kanceláře RK K. obviněný
nabízel zastavené nemovitosti v zastoupení poškozeného k prodeji třetím osobám,
avšak bezúspěšně. Ze smlouvy o obstarání prodeje věci ze dne 26. 3. 1998 je
zřejmé, že zájmem obviněného bylo prodat nabízené nemovitosti za maximální
možnou cenu (v daném případě nejméně 1.600.000,- Kč), avšak obviněným určená
cena k odprodeji zastavených nemovitostí nebyla reálná s ohledem na negativní
faktory ovlivňující tržní cenu nemovitostí. Z toho důvodu došlo ke snížení ceny
k odprodeji nemovitostí, a to na částku 1.200.000,- Kč, jak vyplývá ze smlouvy
o obstarání prodeje věci ze dne 25. 11. 1999.
K prodeji zastavených nemovitostí obviněným pak došlo až dne 15. 6. 2000, kdy
obviněný uzavřel kupní smlouvu s manželi Z. a I. B. jako kupujícími za kupní
cenu 900.000,- Kč.
Za účelem stanovení správné výše daňové povinnosti si obviněný nechal
vypracovat k doporučení Ing. V. M. znalecký posudek Ing. C. H. (ze dne 20. 6 .
2000), který stanovil cenu nemovitostí na částku 1.715.320,- Kč. Asi týden po
uzavření příslušné kupní smlouvy obviněný kontaktoval Z. B. s tím, že si
dodatečně uvědomil omezující opatření v mandátní smlouvě, zavazující jej k
odprodeji zastavených nemovitostí v částce určené znaleckým posudkem, popř. v
částce odpovídající 3/4 stanovené odhadní ceny pro případ nemožnosti prodat
zastavené nemovitosti po dobu předchozích tří měsíců za cenu určenou znaleckým
posudkem, a požadoval uzavření dodatku ke kupní smlouvě za současného zvýšení
kupní ceny o částku 550.000,- Kč. Dodatek ke kupní smlouvě byl uzavřen, a to
dne 25. 7. 2000. Při zvýšení kupní ceny obviněný vycházel ze znaleckého posudku
Ing. C. H. ze dne 20. 6. 2000. Doplatek kupní ceny v částce 550.000,- Kč
obviněný obdržel od kupujících manželů B. dne 25. 7. 2000.
Pokud Okresní soud v Přerově hodnotil provedené důkazy ve smyslu ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř. se závěrem, že uzavření dodatku ke kupní smlouvě obsahující
zvýšení kupní ceny bylo vyvoláno tím, že si obviněný teprve dodatečně při
kontrole smluvní dokumentace uvědomil, že nedodržel smluvní ujednání o
minimální prodejní ceně zastavených nemovitostí, přičemž od počátku měl zájem
odprodat nemovitosti za maximální možnou cenu, ovšem dosáhl pouze částky
900.000,- Kč s ohledem na mizivý zájem panující na trhu (následné navýšení ceny
bylo způsobeno obavou manželů B. z možných právních problémů spojených s
odstoupením od smlouvy) a s přihlédnutím k době, která od okamžiku, kdy se
prostřednictvím realizace zástavy snažil vydobýt svoji pohledávku vůči M. J.,
dospěl k závěru, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by obviněný při
prodeji zastavených nemovitostí jednal byť jen v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4
písm. b) tr. zák., tj. porušit svou smluvně převzatou povinnost spravovat cizí
majetek, vyjádřenou v jeho povinnosti zcizit zástavu za cenu odpovídající
minimálně ¾ ceny určené znaleckým posudkem, nelze mu ničeho vyčítat.
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry obsaženými v stížností pro porušení zákona
napadeném rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno shora, trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 tr. zák. je úmyslným trestným
činem a úmysl pachatele je třeba jednoznačně prokázat. V daném případě však
provedené důkazy obhajobu obviněného podporují a není možno hovořit o účelové
obhajobě, která by byla v rozporu s provedenými důkazy. Nelze přehlédnout, že
obviněný od počátku, v úmyslu uspokojit svoji pohledávku pokud možno v plné
výši, měl osobní zájem na co možná nejvyšší kupní ceně nemovitostí (zástavy) a
tomu také odpovídaly smlouvy o obstarání prodeje věci. Mandátní smlouva byla
uzavřena dne 2. 5. 1997, první smlouva o obstarání prodeje věci byla uzavřena
dne 26. 3. 1998 a k prodeji nemovitostí došlo teprve dne 15. 6. 2000. S ohledem
na časový odstup mezi uzavřením mandátní smlouvy a prodejem nemovitostí
(zástavy), který činil více jak 3 roky, s přihlédnutím k bezvýslednosti
odprodeje zástavy za cenu stanovenou znaleckým posudkem znalce Ing. V. D. ze
dne 19. 2. 1998, který určil hodnotu zastavených nemovitostí v částce
1.587.540,- Kč, pak lze akceptovat tvrzení obviněného, že teprve dodatečně při
kontrole smluvní dokumentace si uvědomil, že nedodržel smluvní ujednání o
minimální prodejní ceně zastavených nemovitostí. Tomuto tvrzení také odpovídá
následné jednání obviněného, který s manžely B. uzavřel dodatek č.1 ke kupní
smlouvě o převodu nemovitostí ze dne 15. 6. 2000, kdy došlo k navýšení kupní
ceny o částku 550.000,- Kč, přičemž celková kupní cena ve výši 1.450.000,- Kč
již splňovala podmínky mandátní smlouvy.
Rovněž se závěrem okresního soudu, že poškozenému K. Š. nevznikla v důsledku
jednání obviněného škoda lze, souhlasit. Obviněný uzavřel smlouvu o půjčce s M.
J. a obviněný R. K. za účelem zajištění pohledávky vůči M. J. uzavřel s K. Š.
zástavní smlouvu, mandátní smlouvu a byla mu udělena plná moc k prodeji
nemovitostí, které byly předmětem zástavy, resp. mandátní smlouvy, přičemž bylo
ujednáno, že pokud M. J. nesplní řádně a včas pohledávku vyplývající ze smlouvy
o půjčce, pak je obviněný R. K. oprávněn k vydobytí této pohledávky činit
jménem mandanta úkony, tj. uskutečnit prodej shora uvedených nemovitostí a
utrženou kupní cenu použít k uspokojení své pohledávky včetně příslušenství.
Okamžikem uspokojení pohledávky obviněného prodejem zmíněných nemovitostí
vzniklo právo K. Š. požadovat na dlužníkovi M. J. náhradu za plnění poskytnuté
věřiteli. K. Š. také podal na M. J. u Okresního soudu v Přerově žalobu na
náhradu škody ve výši 2.457.039,- Kč, neboť jeho jednání dalo prostor pro to,
aby se zástavní věřitel hojil na předmětu zástavy. Rozsudkem Okresního soudu v
Přerově ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 13C 107/2002, který nabyl právní moci dne
29. 1. 2003, byla M. J. uložena povinnost zaplatit K. Š. částku 2.457.039,- Kč
do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
Podle závěru Nejvyššího soudu Okresní soud v Přerově se v napadeném rozhodnutí
ani v řízení, které mu předcházelo, vytýkaného porušení zákona nedopustil,
proto stížnost pro porušení zákona proti němu podanou podle § 268 odst. 1
písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl a učinil tak v souladu s ustanovením §
274, věty za středníkem, tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. J. P.
Vypracoval:
JUDr. P. Š.