4 Tz 178/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném
dne 22. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a
soudců JUDr. J. M. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal
ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. S., proti
pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn.
5 T 60/2002, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř.
rozhodl t a k t o :
Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp.
zn. 5 T 60/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 37a a §
171 odst. 1 písm. a) tr. zák. a v řízení předcházejícím též v ustanovení § 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. S.
Napadený rozsudek s e z r u š u j e v celém rozsahu.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 3 T 27/2002,
byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1
písm. e) tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 24. 2. 2002. Za to byl
obviněnému M. S. podle § 247 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v
trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 6. 2002.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 T 130/2002,
ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 5 To
370/2002, byl obviněný M. S. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247
odst. 1 písm. e) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst.
1 písm. a) tr. zák., kterých se měl dopustit jednáním spáchaným dne 14. 5. 2002
popsaným pod bodem 1. rozsudku, dále byl uznán vinným dalším trestným činem
maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
kterého se dopustil jednáním ze dne 10. 6. 2002 popsaným pod bodem 2. rozsudku.
Za to byl obviněný M. S. podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1
tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 9. 2002.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002,
byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. zák., spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst.
2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním spáchaným v době od 1. 2. 2002 do 10.
3. 2002 popsaným pod bodem I. citovaného rozsudku, dále byl uznán vinným dalším
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák.,
kterého se dopustil jednáním spáchaným dne 19. 5. 2002 popsaným pod bodem II.
rozsudku, dále byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit
jednáním spáchaným v době od 8. 2. 2002 do „do svého vzetí do vazby“ (10. 6.
2002) popsaným pod bodem III. citovaného rozsudku. Za to byl obviněný M. S.
podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl
zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen
výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp.
zn. 7 T 130/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9.
2002, sp. zn. 5 To 370/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Ve výrocích o vině a trestu nabyl rozsudek právní moci dne 10. 10.
2002, když obviněný i státní zástupce se vzdali odvolání.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T
60/2002, konkrétně proti výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák., podal ministr spravedlnosti
České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. S. Vytkl
v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 37a tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že
Obvodní soud pro Prahu 4 při svém rozhodování sice správně zjistil, že
trestného jednání se obviněný M. S. dopustil přede dnem 23. 7. 2002, kdy
Obvodní soud pro Prahu 1 vynesl rozsudek, sp. zn. 7 T 130/2002, který pak nabyl
právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002,
sp. zn. 5 To 370/2002, z existence tohoto rozhodnutí však nevyvodil správné
závěry a v důsledku toho rozhodl v rozporu se zákonem. Nevzal totiž zřetel na
to, že i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 T
130/2002, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil tím, že
nerespektoval zákaz pobytu na území hlavního města Prahy uložený mu pravomocným
trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 10 T
19/2002 a na území Prahy se zdržoval jmenovitě ve dnech 14. 5. 2002 a 10. 6.
2002, tento odsuzující výrok pak nabyl právní moci rozhodnutím odvolacího soudu
dne 19. 9. 2002. Tyto dny jsou součástí období od 8. 2. 2002 (kdy zmíněný
trestní příkaz nabyl právní moci) do 10. 6. 2002, kdy byl obviněný M. S.
zadržen a následně vzat do vazby. Obviněný M. S. byl tedy za totéž jednání –
neoprávněný pobyt v Praze ve dnech 14. 5. 2002 a 10. 6. 2002 – odsouzen dvakrát.
Ministr spravedlnosti dále namítá, že napadeným rozsudkem byl za veškerou
posuzovanou trestnou činnost uložen souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák.
ve vztahu k pravomocnému rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 7 T 130/2002, což by byl správný postup ve vztahu k trestné
činnosti popsané pod bodem II. rozsudku a pod bodem III. rozsudku (za
předpokladu, že by ohledně něj bylo současně rozhodnuto podle § 37a tr. zák.),
avšak nikoli ve vztahu k trestné činnosti popsané pod bodem I. Podle ministra
spravedlnosti měl Obvodní soud pro Prahu 4 podle § 37a tr. zák. zrušit výroky
o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1
písm. a) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002,
sp. zn. 7 T 130/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19.
9. 2002, sp. zn. 5 To 370/2002 a rozhodnout znovu o tomto trestném činu
spáchaném v období od 8. 2. 2002 do 10. 6. 2002, v souladu se zákonem pak
rozhodnout i o uložení trestů za ostatní sbíhající se trestnou činnost.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002, byl
porušen zákon v neprospěch obviněného M. S. ve vytýkaném směru, aby podle § 269
odst. 2 tr. ř. zrušil napadený výrok a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr.
ř.
Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle § 267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud k vadám výroků, které nebyly stížností
pro porušení zákona napadeny, přihlíží jen tehdy, pokud by mohly mít vliv na
správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona. V
posuzované trestní věci tomu tak bylo. Stížnost pro porušení zákona byla podána
proti výroku rozsudku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. a proti výroku o trestu. Právě výrok o
trestu napadeného rozsudku může být ovlivněn i výrokem o trestném činu krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák.
Podle § 37a tr. zák. odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v
trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.), za jehož ostatní útoky již byl soudem
prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší
v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných
činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i
další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při
vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině
pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných
činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za
pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější, než trest uložený rozsudkem
dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině
svůj podklad.
Podle § 37a tr. zák. rozhoduje soud nejen o společném trestu, ale též o vině
ohledně pokračujícího trestného činu, který je jedním skutkem z hlediska
trestního zákona (to může mít vliv na právní kvalifikaci skutku, na důvody
nutné obhajoby apod.). Na rozdíl od postupu při ukládání souhrnného trestu soud
v případě společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák.
zruší dřívější odsuzující rozsudek též ve výroku o vině, jímž byl pachatel
pravomocně odsouzen za ostatní útoky pokračujícího trestného činu (popř. i za
trestné činy spáchané s nimi v jednočinném souběhu). Ohledně těchto původně již
odsouzených útoků je pak soud vázán skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku.
V případě projednávané trestní věci (bod I. napadeného rozsudku) se obviněný M.
S. dopouštěl trestné činnosti opakovaným jednáním spočívajícím v tom, že v
prostorách obchodního domu K. odcizil spotřební elektroniku. Obviněný M. S. se
této trestné činnosti dopouštěl postupně od 1. 2. 2002 až do 10. 3. 2002, bylo
zjištěno, že za uvedené období jednal popsaným způsobem v 23 případech. V daném
případě se jedná o dílčí útoky výše vymezeného pokračujícího trestného činu
krádeže, neboť jsou naplněny znaky pokračování podle § 89 odst. 3 tr. zák.
Jednotlivé dílčí útoky jednání obviněného M. S. naplňují stejnou skutkovou
podstatu trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., jsou spojeny
podobným způsobem provedení a velmi blízkou souvislostí časovou i v předmětu
útoku, z četnosti a bezprostřední návaznosti jednotlivých dílčích útoků lze bez
pochybností vyvodit závěr, že jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným
záměrem obviněného M. S. pokračovat v trestné činnosti.
Jak vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 3 T
27/2002, obviněný M. S. spáchal jednáním ze dne 24. 2. 2002 trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Uvedené jednání spočívalo v odcizení
zboží z volného prodeje v obchodním domě, naplňovalo tedy stejnou skutkovou
podstatu trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., přičemž den 24. 2. 2002
spadá do období od 1. 2. 2002 až do 10. 3. 2002. Za této situace bylo třeba
posoudit uvedené jednání obviněného M. S. ze dne 24. 2. 2002 podle § 89 odst.
3 tr. zák. jako dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 tr.
zák.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 3 T 27/2002 dále
Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému byl dne 26. 2. 2002 předán návrh na
potrestání v této trestní věci pro jeho jednání ze dne 24. 2. 2002. Podle
ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. přitom platí, že pokud pokračuje obviněný v
jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění (tj. po zahájení trestního
stíhání), posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Ve věci,
ve které se konalo zkrácené přípravné řízení, se trestní stíhání zahajuje
doručením návrhu na potrestání soudu (§ 314b odst. 1 tr. ř.), v těchto
případech je doručení návrhu na potrestání obviněnému mezníkem, který ve smyslu
§ 12 odst. 11 tr. ř. odděluje jeden (pokračující) trestný čin od druhého.
Z uvedeného vyplývá, že jednání obviněného, které je předmětem projednávané
trestní věci, je třeba hodnotit jako dva pokračující trestné činy krádeže podle
§ 247 odst. 1 tr. zák. s tím, že prvního pokračujícího trestného činu krádeže
se obviněný M. S. dopustil jednáním spáchaným v období od 1. 2. 2001 do 25. 2.
2002, druhého pokračujícího trestného činu krádeže se dopustil jednáním
spáchaným v období od 26. 2. 2002 do 10. 3. 2002. Tyto dva pokračující trestné
činy krádeže jsou přitom ve vztahu souběhu.
Při ukládání trestu za pokračující trestný čin krádeže obviněného M. S. měl
Obvodní soud pro Prahu 4 vycházet ze skutečnosti, že rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 3 T 27/2002, byl obviněný M. S. odsouzen
za dílčí útok prvního pokračujícího trestného činu krádeže ze dne 24. 2. 2002.
Za této situace měl Obvodní soud pro Prahu 4 u prvního pokračujícího trestného
činu krádeže obviněného M. S. postupovat podle § 37a tr. zák. a zrušit v
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 3 T 27/2002,
výrok o vině o pokračujícím trestném činu, celý výrok o trestu, jakož i další
výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti
skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodnout o vině pokračujícím
trestným činem, včetně nových dílčích útoků. Vzhledem k tomu, že tento
pokračující trestný čin krádeže byl ve vztahu vícečinného souběhu k trestnému
činu krádeže spáchanému obviněným M. S. v období od 26. 2. 2002 do 10. 3. 2002,
měl být za oba tyto trestné činy, uložen společný a úhrnný trest podle zásad
uvedených v ustanoveních § 37a a § 35 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou ministra spravedlnosti, že napadeným
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T
60/2002, měl být podle § 37a tr. zák. zrušen výrok o vině trestným činem
maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. z
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 T 130/2002,
ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 5 To
370/2002, a uložen společný trest ve vztahu k tomuto rozsudku.
Obviněný M. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002,
sp. zn. 5 T 60/2002, mimo jiné uznán vinným i trestným činem maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil
jednáním v období od 8. 2. 2002 „do svého vzetí do vazby“ (10. 6. 2002)
popsaným pod bodem III. rozsudku. Z hlediska právní kvalifikace uvedeného
jednání obviněného M. S. je třeba uvést, že se obviněný dopustil trestné
činnosti jednáním spočívajícím v tom, že se zdržoval na území hlavního města
Prahy, ačkoli věděl, že dne 24. 1. 2002 byl odsouzen trestním příkazem
Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 10 T 19/2002, který nabyl právní moci dne
8. 2. 2002, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, se stanovenou zkušební dobou do 8. 8.
2004 a k trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v trvání 3 let.
Za této situace je třeba přisvědčit námitce uvedené ve stížnosti pro porušení
zákona, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7
T 130/2002, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil
jednáním ve dnech 14. 5. 2002 a 10. 6. 2002, přičemž tyto dny jsou součástí
období od 8. 2. 2002 do 10. 6. 2002. Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný M.
S. byl za totéž jednání – neoprávněný pobyt v Praze ve dnech 14. 5. 2002 a 10.
6. 2002 – odsouzen dvakrát, nejprve byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 T 130/2002 a poté byl odsouzen rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002. Vzhledem
k tomu, že se jedná o týž skutek a tedy o věc rozhodnutou, došlo k porušení
zásady „ne bis in idem“, podle které nikdo nemůže být opětovně stíhán pro týž
skutek, pro nějž byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby nebo o němž
bylo pravomocně rozhodnuto jiným meritorním rozhodnutím, jestliže rozhodnutí
nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Podle názoru Nejvyššího soudu však nelze výše uvedenou nezákonnost napravit
postupem podle ustanovení § 37a tr. zák., které upravuje ukládání společného
trestu za trestné činy spáchané ve formě pokračování. V případě trestného činu
maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 tr. zák. se nejedná o
pokračování v trestném činu, ale o trestný čin trvající. Trvající trestný čin
je takový, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a pak jej udržuje anebo
udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej také vyvolal. U
trvajícího trestného činu tedy musí trvat jednání, kterým je udržován
protiprávní stav. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, a to
jak z hlediska trestního práva hmotného, tak i z hlediska trestního práva
procesního. Obviněný se po nabytí právní moci trestního příkazu Obvodního soudu
pro Prahu 1, sp. zn. 10 T 19/2002, po celé období od 8. 2. 2002 do 10. 6. 2002
dále zdržoval na území hlavního města Prahy, tzn. že svým jednáním vyvolal
protiprávní stav a pak jej udržoval. Tato skutečnost vyplývá z protokolu o
výslechu obviněného ze dne 11. 3. 2002 (č. l. 16), kde obviněný M. S.
vypovídá, že „v Praze má zákaz pobytu a to někdy od února letošního roku.
Tento zákaz vydal Obvodní soud pro Prahu 1. V Praze je však pořád, protože mu
do přechodného bydliště chodí pošta. Že v Praze být nemá, to ví.“ Za této
situace nelze uvažovat o uložení společného trestu podle ustanovení § 37a tr.
zák.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbývá než podle § 11 odst. 1 písm. f)
tr. ř. zastavit trestní stíhání obviněného M. S. pro skutek spočívající v tom,
že se v období od 8. 2. 2002 do 10. 6. 2002 zdržoval na území hlavního města
Prahy, ačkoli věděl, že dne 24. 1. 2002 byl odsouzen trestním příkazem
Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 10 T 19/2002, který nabyl právní moci dne
8. 2. 2002, k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, se stanovenou zkušební
dobou do 8. 8. 2004 a k trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v
trvání 3 let, kterým spáchal trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť jeho trestní stíhání pro týž
skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, jedná se tedy o věc rozsouzenou.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002,
byl porušen zákon v ustanoveních § 37a a § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. a v
řízení předcházejícím též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch
obviněného M. S., podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl podle výše uvedených pokynů. Ve
vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 3 T
27/2002, bude tedy ukládán společný a úhrnný trest podle zásad uvedených v §
37a a § 35 odst. 1 tr. zák. a ve vztahu k rozsudku téhož soudu ze dne 23. 7.
2002, sp. zn. 7 T 130/2002, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 9. 2002, sp. zn. 5 To 370/2002, bude tento trest ukládán i jako souhrnný
podle zásad uvedených v § 35 odst. 2 tr. zák., přičemž trestní stíhání
obviněného M. S. pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171
odst. 1 písm. a) tr. zák. bude zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke
změně rozhodnutí v neprospěch obviněného M. S., a tedy ani k uložení
přísnějšího trestu, neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v
neprospěch obviněného (§ 273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. J. P.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 4 Tz 178/2004
Datum rozhodnutí: 22.12.2004
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
4 Tz 178/2004-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 22.
prosince 2004 v trestní věci obviněného M. S., v řízení o stížnosti pro
porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČR proti rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002, podle § 275 odst.
3 tr. ř. t a k t o :
Obviněný M. S. s e n e b e r e d o v a z b y .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 4 Tz
178/2004, bylo vysloveno podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002, byl porušen zákon v
ustanoveních § 37a a § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. v neprospěch obviněného M.
S. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen, jakož i všechna
obsahově navazující rozhodnutí. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že obviněný M. S. vykonával trest odnětí svobody, který mu byl
uložen nyní zrušeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10.
2002, sp. zn. 5 T 60/2002, pozbyl další výkon tohoto trestu svého zákonného
podkladu. Nejvyšší soud byl proto povinen podle § 275 odst. 3 tr. ř. rozhodnout
o vazbě obviněného M. S.
Jak vyplývá ze sdělení Vězeňské služby České republiky ze dne 25. 11. 2004,
sp. zn. 20701/2004-04/věz./41, obviněný M. S. má dále nařízen výkon trestu z
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 10 T 19/2002, v trvání 1 roku
odnětí svobody a dále výkon trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp.
zn. 2 T 117/2001, v trvání 7 měsíců odnětí svobody. Nejvyšší soud učinil
příslušná opatření, aby okamžikem propuštění obviněného z dosud vykonávaného
trestu odnětí svobody, který v důsledku zrušení rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 T 60/2002, pozbyl právní podklad, byl
okamžitě převeden do výkonu výše uvedeného trestu odnětí svobody.
Z těchto důvodů tedy bylo podle § 275 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, že se obviněný
M. S. nebere do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. J. P.