4 Tz 18/2015-33
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 v
senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Pavly
Augustinové a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal
ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. K., proti výroku v bodě I.
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014, ve
věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 191/2013, a podle §
268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014,
částí výroku v bodě I., jíž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze
dne 26. 3. 2014 sp. zn. 2 T 191/2013 ve výroku o vině v bodě 2) a tento skutek
ohledně obviněného M. K. byl vrácen státnímu zástupci k došetření a v řízení,
které tomuto výroku předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. d), § 259 odst. 4, § 260, § 264 odst.
2 a § 191 tr. ř. v neprospěch obviněného M. K.
Napadený rozsudek s e v této části z r u š u j e .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušenou část rozsudku obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ministr spravedlnosti podal k Nejvyššímu soudu podle § 266 odst. 1 tr. ř.
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. K. proti výroku pod
bodem I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To
160/2014, který jej vydal jako soud odvolací ve věci obviněného vedené u
Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 191/2013.
Z podané stížnosti pro porušení zákona i z předloženého spisu vyplývá, že
rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 2 T 191/2013
byl obviněný M. K., spolu s dalšími třemi spoluobviněnými, a to M. H., J. H. a
L. K., uznán vinným v bodě 1) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm.
d) tr. zákoníku,ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustil
(zkráceně) tím, že od začátku měsíce března 2013 nejméně do 23. 8. 2013 na
různých místech v B. využili důvěřivosti poškozené K. N. a postupně od ní pod
záminkou investice do nemovitosti a následného vysokého zhodnocení vložených
financí vylákali finanční částky v celkové výši 960.000,- Kč, které předávala
M. K., vystupujícímu pod falešnou identitou advokáta JUDr. K. B., M. H. nebo J.
H., přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 3. 2004 sp. zn. 1 T 92/2004, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 6 To 520/2005,
odsouzen mj. pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zák. č. 140/1961
Sb. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců se
zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 20. 4. 2010.
V bodě 2) téhož rozsudku byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem vydírání
podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v
přesně nezjištěné době od března do května 2013 poté, co L. K. na jeho žádost
opakovaně volala K. N., představovala se jí jako pracovnice Komerční banky, a.
s., a přiměla jí k další spolupráci s M. K., vystupujícím pod falešnou
identitou JUDr. K. B., jemuž měla K. N. poskytovat finanční částky, L. K.
sdělil, že pokud o těchto skutečnostech někomu řekne, má v O. lidi na to, aby
ji odvezli z České republiky, nechá ji zbít, přičemž není problém ublížit i
její dceři.
Za tyto trestné činy byl obviněný M. K. odsouzen podle § 175 odst. 2 a § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, k
jehož výkonu byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s
ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest
propadnutí (zde specifikované) věci.
Obvinění M. H., J. H. a L. K. byli odsouzeni podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k
trestům odnětí svobody, obviněný H. v trvání čtyř roků a šesti měsíců, obvinění
H. a K. v trvání dvou roků. Obviněný H. byl k výkonu trestu zařazen podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, obviněným H. a K. byly
výkony trestů podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odloženy
shodně na zkušební dobu tří roků. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti všech
čtyřech obviněných k náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku, konkrétně proti výrokům o vině, podali odvolání obvinění
K., H. a H., státní zástupce podal odvolání v neprospěch všech čtyřech
obviněných, ale pouze proti výrokům o trestech. Obviněná K. odvolání nepodala.
O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 6. 2014
sp. zn. 3 To 160/2014 tak, že v bodě I. tohoto rozsudku z podnětu odvolání
obviněného K. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k
tomuto obviněnému napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o
trestu a podle § 260 tr. ř. tento skutek /ad 2)/ vrátil státnímu zástupci k
došetření.
Sám pak při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku
obviněného K. odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody
na pět let a šest měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej k výkonu
trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
obviněnému uložil opětovně i trest propadnutí věci. Výrok o náhradě škody
zůstal tímto rozhodnutím nezměněn.
V bodě II. rozsudku pak odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání
obviněných H. a H., jakož i státního zástupce.
Stěžovatel v podané stížnosti pro porušení zákona poukázal, že odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že proti obviněnému M. K. a obviněné L.
K. bylo od zahájení trestního stíhání vedeno společné řízení, oba byli stíháni
jako spoluobvinění a posléze jako spoluobžalovaní. Ve skutku pod bodem 2)
rozsudku nalézacího soudu však M. K. vystupoval jako údajný pachatel a L. K.
jako poškozená. Odvolací soud dospěl k závěru, že takový postup je nezákonný,
neboť odporuje znění § 44 odst. 1 tr. ř. Podle názoru odvolacího soudu došlo k
výraznému porušení práva L. K. jakožto poškozené. L. K. navíc jako jediná měla
obviněného z vytýkaného jednání usvědčit, ovšem nikoli v pozici svědkyně a
poškozené, nýbrž v pozici spoluobviněné a z této pozice pro ni vyplývajících
procesních práv a povinností. Bližší odůvodnění již dále v napadeném rozsudku
obsaženo není.
Podle stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014
sp. zn. 3 To 160/2014 ve výroku pod bodem I. porušen zákon v ustanoveních § 258
odst. 1 písm. d), § 259 odst. 4 a § 260 tr. ř. v neprospěch obviněného M. K.
Podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také,
bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákona.
Podle § 259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit
napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v
neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v
penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě
odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové
újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle § 260 tr. ř., nelze-li po
zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní
vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu
zástupci k došetření. Ustanovení § 191 a § 264 odst. 2 tu platí obdobně.
Stěžovatel po přezkoumání trestního spisu zaujal názor, že se závěry Krajského
soudu v Ostravě se nelze objektivně ztotožnit.
Krajský soud v Ostravě rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.,
přičemž podle tohoto ustanovení odvolací soud může zrušit napadený rozsudek,
bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákona.
Odvolací soud ale v odůvodnění svého rozhodnutí jakékoli porušení ustanovení
trestního zákona nenaznačil. Je tedy otázkou, z jakého zákonného důvodu byl
rozsudek nalézacího soudu zrušen, když bližší okolnosti neobsahuje ani
odůvodnění. Odvolací soud rozsudku Okresního soudu v Bruntále vytýká vadu
procesní, přičemž podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. odvolací soud může zrušit
napadený rozsudek pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo,
zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má
zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na
správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Na rozdíl od dřívější
úpravy není nadále kasačním důvodem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.
zjištění podstatné vady řízení samo o sobě, nýbrž je třeba zúžit pohled na tuto
otázku předně prostřednictvím omezeného rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího
soudu vázané zásadně na rozsah a důvody podaného odvolání, tedy na napadený
výrok rozsudku a předcházející řízení, a to z hlediska vad vytýkaných podaným
odvoláním (§ 254 odst. 1, 2). V tomto užším pohledu na přezkoumávanou část
rozsudku je pak nutno zvažovat, jestli zjištěná vada řízení je podstatná a
zároveň zda její existence mohla mít vliv na správnost a zákonnost
přezkoumávané části rozsudku (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád, Komentář. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3061).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru stěžovatele nesplňuje rovněž
požadavky uvedené v ust. § 191 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je totiž
nezbytné v případě, že soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, aby v
odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, ve kterých směrech je třeba přípravné řízení
doplnit a které skutečnosti je třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba
provést. Požadavky soudu na další došetření musí být proto jasné a konkrétní.
Je tedy třeba, aby v odůvodnění rozhodnutí bylo poukázáno na nedostatky
předchozího řízení zejména dosud provedeného dokazování, a to nikoli jen
obecným závěrem, ale konkrétním výčtem případů nerespektování ustanovení
trestního řádu s výslovným upozorněním na určité okolnosti, které nebyly řádně
objasněny. Zároveň musí být uvedeno, jak mají orgány činné v přípravném řízení
postupovat, zvláště jaké formální vady je třeba odstranit, které skutečnosti a
jakými důkazy objasnit, popř. jaké další úkony provést. Je také namístě, aby
soud při vrácení věci k došetření domyslel důsledky nařízeného doplnění řízení,
které mohou nastat po došetření věci, a to jak z hlediska zjišťování skutkového
stavu věci, tak i z hlediska právního posouzení skutku (viz také judikát NS ČR
ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. Tzn 12/94). Tyto požadavky vyplývající z ustanovení
§ 191 tr. ř. v návaznosti na § 260 tr. ř. Krajský soud v Ostravě v napadeném
rozsudku nedodržel.
Vzhledem k tomu, že obviněná L. K. proti rozsudku nalézacího soudu odvolání
nepodala a státní zástupce podal odvolání v neprospěch všech obviněných, avšak
toliko do výroků o trestu, odvolací soud v napadené části svého rozsudku
rozhodl z podnětu odvolání obviněného M. K., který však ve svém odvolání
napadal výroky o své vině, nikoli absenci případného výroku o náhradě škody
vůči L. K., a shodně jako v hlavním líčení argumentoval, že se vytýkané trestné
činnosti nedopustil. Ve svém odvolání porušení práv poškozené L. K. nenamítal.
Je-li odvolací soud vázán rozsahem a důvody podaného odvolání, pak otázka
možnosti uplatnění práv poškozené L. K. stojí mimo rozsah jeho posouzení. Navíc
skutečnost, zda se L. K. připojí se svým nárokem na náhradu škody v adhézním
řízení či nikoli, nemůže mít vliv na správnost a zákonnost výroku o vině
obviněného M. K.
Podle § 44 odst. 1 tr. ř. oprávnění poškozeného nemůže vykonávat ten, kdo je v
trestním řízení stíhán jako spoluobviněný. Spoluobviněným v téže věci se rozumí
osoba, která je jako obviněný (§ 32, § 160 odst. 1), popř. obžalovaný (§ 12
odst. 7 a 8) stíhána ve společném řízení (§ 20 odst. 1, § 23 odst. 3) s dalším
obviněným, resp. obžalovaným, jenž jí způsobil (nebo měl způsobit) škodu
trestným činem. Materiálně by tedy taková osoba mohla vystupovat jako poškozený
(§ 43 odst. 1, případně dokonce i s právy podle § 43 odst. 3) (Šámal, P. a
kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 538).
Ustanovení § 44 odst. 1 tr. ř. je součástí právní úpravy právě proto, aby
řešilo okolnosti vedení společného řízení ve smyslu § 20 odst. 1 tr. ř. tehdy,
pokud jeden ze spoluobviněných by případně mohl vznést nárok na náhradu škody
proti druhému spoluobviněnému. Výkladem § 44 odst. 1 tr. ř. lze dospět pouze k
takovému závěru, že v naznačeném případě spoluobviněný nemůže oprávnění
poškozeného vykonávat, ale v tomto ani v jiném ustanovení trestního řádu není
upraveno pravidlo, že by v takovém případě bylo vedení společného řízení
vyloučeno a orgány činné v trestním řízení by byly nuceny každý jednotlivý
skutek projednat v samostatném řízení.
Podle stěžovatele odvolacímu soudu lze přisvědčit, že při vedení společného
trestního řízení s M. K., nemohla L. K. uplatnit svá práva poškozené. Nicméně
tato situace není v rozporu s trestním řádem, naopak trestní řád tuto situaci
předpokládá. Podle § 1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řízení upravit postup
orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a
jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k
upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově
občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i
čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ačkoli jsou v současnosti
práva poškozených legislativně i soudní praxí akceptována, neznamená to, že by
trestní řízení změnilo svůj primární účel. Proto k závěrům odvolacího soudu
nelze dospět ani rozšiřujícím výkladem. Nad rámec uvedeného poukázal na
usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 1737/2013. Tímto
usnesením bylo rozhodováno o ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítal, že po
formální stránce má napadené usnesení o zahájení trestního stíhání proti jeho
osobě vadu, když v jedné věci vystupuje jako obviněný a zároveň jako poškozený,
a tudíž jsou mu upírána některá práva. Podle jeho názoru měla být namísto
napadeného usnesení policejního orgánu tímto vydána usnesení dvě, proti každému
z obviněných samostatně, aby stěžovatel mohl využít jak práv obviněného, tak i
poškozeného. V důsledku zvoleného postupu jsou stěžovateli odpírána jeho práva,
jako například právo na uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, a
práva poškozeného vůbec, jako konkrétně právo stěžovatele na použití odklonu.
Z uvedeného je patrné, že obsahově se jedná o stejnou argumentaci, kterou
použil i Krajský soud v Ostravě v nyní posuzované trestní věci. Ústavní soud
však v daném případě dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí policejního orgánu
a následně usnesení státního zástupce netrpí vadami, které by odůvodňovaly
zásah Ústavního soudu.
K dané problematice Ústavní soud uvedl: „Podle § 20 odst. 1 tr. ř. se proti
všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, koná společné řízení, pokud
tomu nebrání důležité důvody. Pod označením „související trestné činy“ má zákon
na mysli nejen typické formy, jako je pachatelství více trestných činů jednou
osobou nebo spolupachatelství nebo účastenství v užším slova smyslu
(organizátorství, návod a pomoc), ale také objektivní souvislost v nejširším
slova smyslu, tedy například proto, že jednání pachatelů spolu souvisí tím, že
spadá do stejného časového, místního i osobního rámce (jde např. o vzájemné
protiprávní útoky zúčastněných, kde jsou tito zároveň obránci i útočníky) a
rozdělení skutkového děje a vedení samostatného řízení by bylo na úkor
hospodárnosti a rychlosti řízení (srov. ust. § 23 odst. 1 tr. ř., které klade
stejnou podmínku pro vyloučení věci a contrario). Je věcí orgánu činného v
trestním řízení a stavu dokazování, kterou z těchto variant bude považovat za
rozhodnou. Stěžovatel má v trestní věci postavení spoluobviněného právě proto,
že se proti němu a další osobě, která jemu způsobila škodu trestným činem, vede
společné řízení. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že po dobu trestního řízení,
bude-li nadále spoluobviněným, nemůže v rámci trestního řízení účinně uplatnit
práva, která v něm jinak má poškozený, protože tuto možnost trestní řád v § 44
odst. 1 výslovně zapovídá. Zájmy poškozeného a spoluobviněného jsou totiž
protichůdné. Zatímco obviněný je osobou, proti které se trestní řízení vede,
poškozený je občanskoprávním odpůrcem obviněného, který svá práva vykonává v
trestním řízení proti obviněnému. Není proto z povahy věci možné, aby se práva
obviněného (§ 33 odst. 1 tr. ř.) a poškozeného (§ 43 odst. 1 tr. ř.) kumulovala
u téže osoby, a to ani v případě, kdyby jinak splňovala veškeré podmínky pro
výkon práv poškozeného v trestním řízení. To ovšem neznamená, že by v průběhu
trestního řízení nemohlo dojít k vyloučení věci ze společného řízení proto, že
jsou zde důležité důvody (§ 23 odst. 1 tr. ř.), nebo proto, že nastane změna v
postavení jednoho ze spoluobviněných (například z některého z důvodu uvedených
v § 172 tr. ř). Ostatně uplatnění práv poškozeného stěžovatele není vázáno
pouze na trestní řízení, ale především na řízení ve věcech občanskoprávních.“
Z argumentace Ústavního soudu je podle stěžovatele zřejmé, že dvojí postavení
téže osoby jako spoluobviněného a poškozeného, který však nemůže svá práva
uplatňovat, není důležitým důvodem, který by bránil vedení společného řízení.
V posuzované trestní věci se jedná o zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4
písm. d) tr. zákoníku, jehož se obviněný M. K. s L. K. a dalšími
spoluobviněnými dopustil jako spolupachatel ve smyslu § 23 tr. zákoníku.
Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku se měl obviněný
M. K. dopustit vůči L. K. právě v souvislosti se spáchaným zločinem podvodu,
neboť ji pod pohrůžkou násilí a jiné těžké újmy nutil, aby nikomu o této
trestné činnosti nic neříkala. Vzhledem k této souvislosti tak byla od počátku
naplněna podmínka vedení společného řízení ve smyslu § 20 odst. 1 tr. ř., podle
nějž má být proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech
útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech
trvajícího trestného činu konáno společné řízení, pokud tomu nebrání důležité
důvody. O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový
postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. V dané věci byl
navíc obviněný M. K. stíhán vazebně, kdy vedení dvou souběžných řízení vůči
němu, duplicita obligatorních procesních úkonů ve vyšetřování, zvyšování počtu
eskort z vazební věznice a v neposlední řadě zvýšení nákladů na obhajobu by
bylo zcela v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení.
Jelikož by akceptací napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě bylo nutno
zcela nadbytečně vést zcela nové trestní řízení včetně opakování dokazování k
předmětnému skutku, ačkoli toto již bylo provedeno zákonně a v dostatečném
rozsahu pro vydání meritorního rozhodnutí, byl napadeným rozhodnutím porušen
zákon v neprospěch obviněného M. K., který by se musel nového řízení účastnit a
musel by opětovně strpět provádění všech relevantních úkonů. Jestliže by v
daném řízení měla L. K. možnost připojit se se svým nárokem na náhradu
nemajetkové újmy, ačkoli v dosavadním řízení jí v tom bránila zákonná překážka,
a jestliže by mohl být obviněný zavázán k náhradě škody výrokem, který nebyl
součástí rozsudku Okresního soudu v Bruntále, přičemž k navazujícímu řízení by
došlo pouze na základě odvolání podaného obviněným M. K., zhoršilo by se tím
jeho postavení. Z uvedeného je zřejmé, že napadeným rozhodnutím byl porušen
zákaz reformationis in peius vyjádřený v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. a bylo
tak rozhodnuto v neprospěch obviněného.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zákonem, i když jím došlo z podnětu
odvolání obviněného ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a k
vrácení věci státnímu zástupci k došetření, jestliže by další řízení mělo vést
jen k vydání rozhodnutí, kterým by byl porušen zákaz reformationis in peius
vyplývající z ustanovení § 260 a § 264 odst. 2 tr. ř. (srov. č. 22/1999 Sb.
rozh. tr.). Je sice pravda, že samotný rozsudek Krajského soudu v Ostravě,
kterým bylo toliko z podnětu odvolání obviněného M. K. rozhodnuto o vrácení
věci státnímu zástupci k došetření a proti němuž směřuje stížnost pro porušení
zákona, neznamená sám o sobě změnu v neprospěch obviněného. Jeho důsledky ovšem
již takovou změnu představují, protože podle závazného právního názoru
odvolacího soudu je zde reálná šance, že poškozená L. K. po řádném poučení
jednak uplatní své majetkové nároky vůči obviněnému, jednak jej může
přesvědčivějším a účinnějším způsobem usvědčovat ze spáchání předmětné trestné
činnosti, může navrhovat provedení nových důkazů apod. Třebaže vrácení věci do
dřívější fáze trestního řízení je obvykle nutno hodnotit jako rozhodnutí ve
prospěch obviněného, v daném případě tomu tak není.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr.
ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6.
2014 sp. zn. 3 To 160/2014 ve výroku pod bodem I. byl porušen zákon v
ustanoveních § 258 odst. 1 písm. d), § 259 odst. 4 a § 260 tr. ř. ve spojení s
§ 191 tr. ř. a § 264 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného M. K. Podle § 269
odst. 2 tr. ř. aby napadený pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze
dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014 ve výroku pod bodem I. zrušil a zrušil i
všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 270 odst. 1
tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřeném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že ve své podstatě byl zákon
porušen z důvodů vytýkaných ministrem spravedlnosti.
Pokud se orgán přípravného řízení, zejména pak státní zástupce,
rozhodl, že ve věci bude ohledně obou trestných činů /skutky ad 1), 2)/
obviněného M. K. vedeno společné řízení ve smyslu § 20 odst. 1 tr. ř. a takto
bude na obviněného a ostatní spoluobviněné /skutek ad 1)/ podána i obžaloba,
čehož důsledkem bylo, že spoluobviněná L. K. /skutek ad 1)/ nemohla v případě
skutku ad 2) vystupovat a využívat svých práv poškozené ( § 43 tr. ř.), nelze
než konstatovat, že takovýto postup není v rozporu s trestním řádem (§ 44 odst. 1 tr. ř.), ani s limity nastavenými Ústavou (srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 1737/13). V důsledku toho pak zde nebyl důvod, aby odvolací soud proto, že
L. K. bylo tímto odepřeno uplatnit v rámci projednávání skutku ad 2) její práva
poškozené, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v tomto bodě a
věc podle § 260 tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření, tedy do stadia
přípravného řízení. Kromě toho, že odvolací soud ve svém rozsudku nesplnil
povinnost vyplývající analogicky z ustanovení § 191 tr. ř., když státního
zástupce neinstruoval ohledně toho, jak je třeba v přípravném řízení dále
postupovat, tedy co je třeba doplnit, objasnit, případně které úkony je nutno
provést, tak zejména tímto svým rozhodnutím porušil zásadu zákazu reformationis
in peius, vyplývající z ustanovení 259 odst. 4 tr. ř. ve spojení s ustanovením
§ 264 odst. 2 tr. ř. Z těchto vyplývá, že je zapovězena změna rozhodnutí v
neprospěch obviněného, pokud byl napadený rozsudek zrušen jen v důsledku
odvolání podaného v jeho prospěch. Takovou změnou v neprospěch obviněného je
třeba chápat jakoukoli změnu, která ve svém výsledku zhorší, nebo je schopna
zhoršit konečné postavení obviněného (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího
soudu č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). To se v projednávaném případě evidentně stalo. Odvolací soud totiž rozsudek okresního soudu v předmětné části výroku o vině /
ad 2)/ zrušil výhradně z podnětu odvolání obviněného K., když odvolání státního
zástupce podané v neprospěch i tohoto obviněného zamítl výrokem pod bodem II. Přitom kromě poukazu na porušení práv poškozené osoby zmínil i procesní povahu
výpovědí K. i K., kteří oba vypovídali ohledně skutku pod bodem 2) jako
obvinění. I když odvolací soud ve svém rozhodnutí nikterak neupřesnil své
požadavky pro další průběh řízení, je zjevné, že v přípravném řízení by musela
být ve věci znovu vyslechnuta L. K., tentokrát ale již nikoli v postavení
spoluobviněné, nýbrž v procesním postavení svědkyně. To by její potenciální
výpověď kvalitativně posunulo z hlediska její průkaznosti a věrohodnosti, neboť
svědek je povinen vypovídat pravdu (§ 101 odst. 1 tr. ř.), kdežto obviněný
takovou povinnost nemá (§ 33 tr. ř.) Taktéž by v takovém opakovaném řízení
jmenovaná mohla uplatnit právo poškozené vyplývající mj. i z ustanovení § 43
odst. 3 tr. ř., tedy např. navrhnout aby soud obviněnému uložil povinnost
nahradit v penězích nemajetkovou újmu, kterou případně jeho jednáním utrpěla
apod. Z uvedeného je tedy zjevné, že takto postupovat a rozhodnout výhradně a
pouze na základě odvolání obviněného K.
Za poněkud nejasnou v této souvislosti je pak nutné označit tu část
výroku odvolacího soudu, kdy napadený rozsudek soudu prvního stupně v bodě 2)
zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy z důvodu, že v přezkoumávané
části rozsudku bylo porušeno ustanovení trestního zákona. Předmětné ustanovení
bývá aplikováno v případech, kdy půjde o nesprávnost ve výkladu či použití
trestního zákoníku. Tedy např. pokud výrok o vině obviněného byl posouzen podle
jiného ustanovení trestního zákoníku, nebo jestliže obviněný byl zproštěn
obžaloby a měl být odsouzen, případně tomu mělo být naopak. V konkrétním
případě nic takového odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nenaznačil,
naopak se v podstatě domáhá pokračování v přípravném řízení ohledně skutku pod
bodem 2) a zmiňuje, že došlo k procesním porušením v dosavadním řízení. To vše
by spíše nasvědčovalo aplikaci ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) popř. písm. c)
tr. ř. Předmětnou vadu je třeba ale označit za formální a tudíž nikoli za
zásadní při rozhodování Nejvyššího soudu. Stěžejním pochybením bylo porušení
zásady ohledně zákazu reformationis in peius (viz předchozí stať tohoto
rozhodnutí).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že
stížností pro porušení zákona napadenou částí výroku pod bodem I. rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014, a v řízení
předcházejícím, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. K. v ustanoveních
§ 258 odst. 1 písm. d), § 259 odst. 4, § 260, § 264 odst. 2 a § 191 tr. ř.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud tento rozsudek v předmětné části
zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto
změnou pozbyla svého podkladu. Věc pak byla podle § 270 odst. 1 tr. ř.
přikázána Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Pro tento soud z tohoto rozhodnutí vyplývá povinnost provést nové řízení o
podaném opravném prostředku obviněného M. K. ve vztahu ke skutku v bodě 2)
rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 2 T 191/2013.
Výsledkem tohoto odvolacího řízení pak v podstatě může být buď zamítnutí
odvolání obviněného podle § 256 tr. ř., pokud odvolací soud dospěje k závěru,
že důkazní situace je natolik průkazná, že takový postup a rozhodnutí
opodstatňuje. V takovém případě bude třeba nově rozhodnout o trestu (souhrnném)
pro obviněného i za trestný čin vydírání. Nebo v opačném případě, tedy pokud
odvolací soud shledá, že důkazní situace neumožňuje učinit spolehlivý závěr o
vině obviněného, pak nezbude než jej pro tento skutek zprostit obžaloby.
Odvolací soud při dalším postupu musí mít na paměti, že podle § 270 odst. 4
tr. ř. je vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud
a je povinen provést jím nařízené procesní úkony, když zároveň v novém řízení
nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (§ 273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. František
Hrabec
předseda senátu