4 Tz 184/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném
dne 12. září 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala
a soudců JUDr. Františka Hrabce a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení
zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch
obviněných R. V., T. J., a L. V., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 6 To 9/2001, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v B. e pod sp. zn. 1 T 191/2000, a podle § 268 odst. 2, §
269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. při splnění podmínek uvedených v § 272 odst.
1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 6 To
9/2001, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst.
6, § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b) a § 259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch
obviněných R. V., T. J. a L. V.
Napadený rozsudek s e z r u š u j e v celém rozsahu. Zrušují se též
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v B. e, sp. zn. 1 T 191/2000, ze dne 22. 11. 2000 byl
obviněný R. V. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. zák., obviněný T. J. a obviněný L. V. trestným činem krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., všichni tři obvinění byli
dále uznáni vinnými trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1
tr. zák. Trestné činnosti, pro kterou byli uznáni vinnými, se měli dopustit
tím, že dne 7. 8. 2000 v R., okres B., kolem 03.20 hodin v N. ulici po
rozbití skleněné výplně výlohy vnikli do prodejny Elektro ZIGI majitele I.
S., ze které odcizili videokamery, mobilní telefony, mikrofony, přehrávače,
kupony GO, Twist a přístroje na modulaci hlasu, vše v ceně 197 848 Kč a na
zařízení prodejny způsobili škodu ve výši 3 220 Kč. Za toto jednání soud uložil
obviněnému T. J. a obviněnému L. V. podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití §
35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro
jehož výkon byli oba obvinění zařazeni v souladu s ustanovením § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněnému R. V. soud uložil podle §
247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil v souladu s
ustanovením § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák., podle ustanovení § 59 odst. 1 tr.
zák. soud stanovil zkušební dobu 30 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud
odkázal poškozeného I. S. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali všichni obvinění odvolání a ve věci
obviněného R. V. podal odvolání okresní státní zástupce do výroku o trestu.
Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v
celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R.
V. uznal vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr.
zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 7. 8. 2000 v době od 3.20 do 5.20 hodin
na přesně nezjištěném místě na trase R. – O. jako řidič motorového vozidla VW
SCIROCCO, od dosud neustanovené osoby převzal a do vozidla uschoval
videokameru, mobilní telefony, přehrávače, kupony GO, Twist, vše v hodnotě 154
981,90 Kč, přičemž z okolností případu mohl vědět, že jde o zboží získané jinou
osobou nelegálně, a tyto věci byly odcizeny poškozenému S. z jeho prodejny v R.
Za výše uvedený trestný čin soud obviněnému uložil podle § 251 odst. 1 tr. zák.
trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon v souladu s ustanovením §
58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na
zkušební dobu 2 roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený I. S. se svým
nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud
jde o obviněného T. J. a obviněného L. V., soud podle § 226 písm. c) tr. ř.
zprostil oba obviněné obžaloby okresního státního zástupce v B. e, sp. zn. 3 Zt
524/2000, ze dne 17. 10. 2000.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal ministr spravedlnosti
České republiky ve lhůtě uvedené v § 272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení
zákona v neprospěch obviněných R. V., T. J. a L. V. Vytkl v ní porušení
zákona v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. b), § 259 odst. 3, § 2 odst. 5, odst.
6, § 226 písm. c) tr. ř. a § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti České republiky
mimo jiné na to, že z odůvodnění napadeného rozsudku nelze zjistit, jakého
pochybení se nalézací soud dopustil při provádění důkazů či při jejich
hodnocení, které vzal za základ při rozhodování o vině obviněných. Odvolací
soud při veřejném zasedání neprovedl žádné nové důkazy, které by zpochybňovaly
závěry, k nimž dospěl soud I. stupně. U veřejného zasedání dne 30. 1. 2001 (č. l. 372 - 376) přečetl znovu výpovědi svědka P. S. a zprávy z č. l. 156, 185,
186 a 300 a poté vynesl napadený rozsudek. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto
rozsudku, soud při svém rozhodování vycházel především z výpovědi obviněného R. V., jenž podle názoru odvolacího soudu svou výpověď v průběhu celého
trestního řízení nezměnil, neboť trval na tom, že věci, které byly v automobilu
nalezeny, dal do něj H. O tom, že osoba H. existuje, podle názoru soudu svědčí
objektivní zprávy, a to policie z Duisburgu a ambasády SRN v Praze. Tento byl
také vlastníkem osobního automobilu, který obviněný R. V. řídil kritického dne
a byl zadržen policií. Podle názoru odvolacího soudu obvinění T. J. a L. V. se trestné činnosti nemohli dopustit pro ovlivnění drogami a alkoholem, o čemž
svědčí znalecký posudek. Při svém rozhodování odvolací soud vycházel
jednostranně z důkazů svědčících ve prospěch obviněných, přičemž nepřihlédl k
objektivním a nezpochybnitelným důkazům. Ze žádného důkazu jednoznačně
nevyplývá, že by osoba jménem X. H. byla na území České republiky v době
spáchání trestné činnosti. Z úředního záznamu na č. l. 156 vyplývá, že v
evropské databance Interpolu nebylo zjištěno, že by osoba tohoto jména byla
známá svou kriminální minulostí. Ze zprávy odboru cizinecké a pohraniční
policie (č. l. 186) vyplývá, že na území naší republiky neměl H. povolený
pobyt. Na č. l. 300 je založena zpráva ambasády SRN ze dne 6. 11. 2000, ze
které vyplývá, že H. byl hlášen v D. – H. a na úřadu cizinecké policie požádal
o pomoc pro zpáteční cestu, protože měl v úmyslu dobrovolně odcestovat, tato
pomoc mu policií byla poskytnuta do 22. 9. 2000. Tyto údaje nasvědčují tomu, že
H. měl zájem postupovat v souladu se zákony země, v níž žil, a neměl sklony k
páchání trestné činnosti. Se zřetelem k tomu, že měl pomoc od policie do
shora uvedeného data, je málo pravděpodobné, že by počátkem srpna, kdy došlo k
trestné činnosti, pobýval na našem území. Faktem je, že v osobním automobilu,
který obviněný řídil, byl nalezen německý technický průkaz k vozidlu poznávací
značky DU-AS 389 na jméno H. (č. l. 140 - 141), přičemž ze zprávy ambasády SRN
vyplývá, že tato značka byla přidělena na dobu od 25. 6. 1998 do 14. 7. 1998
automobilu značky VW, typ 53 (Scirocco), poté bylo vozidlo odstaveno. Tehdejším
majitelem vozidla byl H. Na č. l. 142 - 143 je založen protokol o předání a
převzetí motorového vozidla k úschově, z něhož se zjišťuje, že nelze zjistit
číslo motoru ani číslo karoserie, tyto okolnosti nasvědčují tomu, že nemusí být
identický automobil, jehož majitelem byl H., s automobilem, který řídil v den
trestné činnosti obviněný.
Není proto spolehlivě zjištěno, že H. byl v době
činu na našem území a dopustil se trestné činnosti. Z výpovědi obviněného R. V. vyplývá, že s H. se kontaktoval na základě inzerátu v novinách, konkrétně
v Avízu, kde inzeroval prodej autosoučástek, jejich kontakt probíhal na základě
telefonických hovorů přes mobilní telefony. Do protokolu sepsaném na okresním
soudu před vzetím do vazby obviněný R. V. vypověděl, že v dřívější době se
dostal do konfliktu s H. m, protože měl poměr s jeho přítelkyní. Ustanovení
přítelkyně H., kterou obviněný R. V. nepochybně zná, a přehled telefonických
hovorů (zejména z kritického dne) mohly být prostředky ke zjištění, zda osoba
H. byla v kontaktu s obviněným R.V. Bez těchto důkazů závěr soudu o tom, že
věci pocházející z trestné činnosti dala do automobilu jiná osoba než obviněný,
konkrétně H., je pochybný. Vedle odborných vyjádření, o které opřel své
rozhodnutí nalézací soud (viz č. l. 325 p. v.), nelze přehlédnout při hodnocení
důkazů závěr odborného vyjádření na č. l. 146a - 147, z něhož vyplývá, že
porovnáním skleněných střepinek zajištěných v automobilu a na bundě v něm
nalezené se vzorkem zajištěným z výlohy prodejny bylo zjištěno, že mohou
pocházet ze stejného zdroje. Z výpovědi obviněného R. V. přitom vyplývá, že
H. obsah tašek vyložil do kufru automobilu a v automobilu vůbec nebyl. V této
souvislosti nutno poukázat na to, že při prohlídce automobilu byly věci
pocházející z vloupání do prodejny nalezeny pod palubní deskou a v tašce za
sedadlem řidiče (č. l. 116), kam podle obviněného R. V. však H. žádné věci
nedával. Pochybnosti vzbuzují rovněž údaje uvedené obviněnými T. J. a L. V. o
množství požitých drog v den před provedením vloupání do prodejny. Obviněný R. V. vypověděl, že večer před příjezdem do domu své matky, kam přivezl rovněž
obviněného T. J., na něm ani na bratrovi nepozoroval v chování žádné změny,
poté odjel do restaurace pro cigarety a když se po půlhodině vrátil, byl již
jeho bratr L. V. a také T. J. divní a měl proto zato, že jsou pod vlivem
drog. Obviněný T. J. na č. l. 59 vypověděl, že není pod vlivem alkoholu ani
jiných prostředků, které by ovlivňovaly jeho rozumové schopnosti. Pod vlivem
alkoholu či jiných látek se obviněný T. J. a obviněný L. V. nejevil ani při
zastavení automobilu policejní hlídkou v časných ranních hodinách dne 7. 8. 2000, což vyplývá z výpovědi policistů - jako svědků, k jejichž výpovědím
přihlédl nalézací soud při hodnocení důkazů. Závěr odvolacího soudu, že
obviněný T. J. a obviněný L. V. byli v takovém stavu, že by nebyli schopni
provést trestnou činnost, nemá oporu ve znaleckém posudku, neboť žádná taková
skutečnost z posudku nevyplývá. Pro věrohodnost výpovědi obviněného R. V. bylo
potřebné provést další dokazování, vedle již výše uvedeného ustanovení
přítelkyně H., výpisu telefonických hovorů, prověření inzerátu obviněného R. V. v inzertních novinách „Avízo“, měl být proveden časový snímek o pohybu
automobilu řízeného tímto obviněným, případně měl být doplněn znalecký posudek
ohledně schopnosti obviněných T. J. a L. V. provést trestnou činnost.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve vytýkaném
směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek stejně jako
obsahově navazující rozhodnutí a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. z podnětu
této stížnosti pro porušení zákona ve lhůtě uvedené v § 272 odst. 1 tr. ř.
správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu
předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl.
Především Krajský soud v Ostravě nerespektoval při svém rozhodování ustanovení
§ 259 odst. 3 věta první tr. ř., podle něhož může odvolací soud rozhodnout sám
rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu,
který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými
před odvolacím soudem doplněn. Odvolací soud sice doplnil dokazování opětovným
čtením výpovědí svědka P. S. a důkazů listinných vztahujících se k osobě X.
H., avšak ze čtení těchto důkazů, které provedl při hlavním líčení i soud
prvního stupně, nezjistil žádné nové skutečnosti, než které znal soud prvního
stupně a vypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí.
Za zásadní pochybení odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud způsob hodnocení
důkazů, které v napadeném rozsudku provedl a které jsou v příkrém rozporu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud hodnotil pouze důkazy svědčící ve
prospěch obviněných, přičemž z některých důkazů vyvozuje závěry, které tyto
důkazy nepodávají. Naprosto nelogický je závěr, že osoba H. existuje a že tedy
ve vztahu k němu je obhajoba obviněného R. V. (že od něho měl převzít odcizené
předměty) potvrzena. Existence H. sama o sobě nemůže bez dalšího potvrzovat
obhajobu obviněného. Pochybný je i závěr odvolacího soudu, že s ohledem na
znalecké posudky znalců psychiatrů lze stěží dovozovat, že obvinění T. J. a L.
V. byli s ohledem na svůj stav vyvolaný požitím drog, léků a alkoholu schopni
jednání uvedeného ve výroku rozsudku soudu 1. stupně. Znalci psychiatři v tomto
směru v písemně podaných znaleckých posudcích uvedli u obou těchto obviněných
shodně, že pokud požili alkohol a drogy jak sami uvedli, jejich jednání bylo v
typičtějším případě lhostejné, mechanicky cílené k realizaci stíhaného jednání,
relativně normální. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvádí, že výpověď
svědka P. S. (na místě činu se podle svědka nacházeli 3 osoby - 1 v autě a 2 v
prodejně) nemůže soud vést k jednoznačnému a spolehlivému závěru, že pachatelem
vloupání do prodejny byl některý z obžalovaných. To je sice závěr
nezpochybnitelný, ale Krajský soud v Ostravě při hodnocení důkazů zcela pominul
skutečnosti, které v odůvodnění rozsudku velice podrobně hodnotil soud 1.
stupně a které svědčí v neprospěch obviněných L. V., T. J. a R. V., a to
právě v souvislosti s výpovědí svědka P. S. . V automobilu, v němž byli
zadrženi obvinění V. a J. a věci pocházející z předmětného vloupání do
prodejny, byla zajištěna obuv, u níž byla zjištěna individuální shodnost
podešve se stopami v prodejně, přičemž v přípravném řízení obviněný R. V.
vypověděl, že si myslí, že tato obuv patří obviněnému T. J. Z odborného
vyjádření na č. l. 146a - 147 spisu vyplývá, že porovnáním skleněných střepinek
zajištěných na zadním sedadle automobilu a na bundě v něm nalezené se vzorkem
zajištěným z výlohy prodejny bylo zjištěno, že mohou pocházet ze stejného
zdroje. Z výpovědi obviněného R. V. vyplývá, že H. měl obsah tašek vyložit do
kufru automobilu a v automobilu vůbec nebyl.
Zde je na místě připomenout odvolacímu soudu zveřejněnou judikaturu - č.
53/1992 Sb. rozh. trest. Podle tohoto rozhodnutí postupoval-li soud prvního
stupně při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky
odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b)
tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení
hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě
totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného
ustanovení.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil
porušení zákona v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. - odvolací soud řádně
nesplnil svou přezkumnou povinnost, v § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. -
napadenému rozsudku nebylo možno vytknout vady ve smyslu tohoto ustanovení, v §
259 odst. 3 tr. ř. - odvolací soud nemohl ve věci sám rozhodnout rozsudkem a v
§ 2 odst. 6 tr. ř. - výše uvedená pochybení při hodnocení důkazu. Zákon byl
porušen ve prospěch obviněných R. V., T. J. a L. V.
Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém
rozsahu, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v odvolacím řízení,
přičemž je podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který shora
vyslovil Nejvyšší soud. V rámci odvolacího řízení Krajský soud v Ostravě
posoudí potřebnost provedení důkazů, které navrhl ministr spravedlnosti České
republiky ve stížnosti pro porušení zákona.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří P á c a l