4 Tz 186/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a
soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení
zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch
obviněného Z. S., proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci
Králové ze dne 13. 12. 1988, sp. zn. 4 T 202/88, a rozhodl podle § 268 odst. 2,
§ 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. t a k t o :
Pravomocným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne
13. 12. 1988, sp. zn. 4 T 202/88, b y l p o r u š e n z á k o n v
ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v
neprospěch obviněného Z. S.
Tento rozsudek se z r u š u j e .
Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný Z. S. z p r o š ť u j e obžaloby
prokurátora býv. Vojenské obvodové prokuratury v Hradci Králové ze dne 29. 11.
1988, sp. zn. 5 OPv 323/88, pro skutek spočívající v tom, že dne 3. 10. 1988 v
úmyslu nevykonávat vojenskou službu nenastoupil k v. ú. S. B. k vykonání
vojenské základní služby, jak mu bylo stanoveno povolávacím rozkazem OVS N.,
který převzal dne 14. 9. 1988, a k útvaru se nedostavil ani do 24 hodin po
uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, čímž měl spáchat trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., neboť
tento skutek není trestným činem.
Obviněný Z. S. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové
ze dne 13. 12. 1988, sp. zn. 4 T 202/88, který nabyl právní moci téhož dne,
tedy 13. 12. 1988, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v
ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil
tím, že dne 3. 10. 1988 v úmyslu nevykonávat vojenskou službu nenastoupil k v.
ú. S. B. k vykonání vojenské základní služby, jak mu bylo stanoveno
povolávacím rozkazem OVS N., který převzal dne 14. 9. 1988, a k útvaru se
nedostavil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců
nepodmíněně se zařazením do první nápravně výchovné skupiny.
Na základě usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 24. 7.
1989, sp. zn. Pp 51/89, byl obviněný Z. S. podmíněně propuštěn z výkonu trestu
odnětí svobody, přičemž zkušební doba mu byla stanovena na 2 roky. Toto
usnesení nabylo právní moci dne 24. 7. 1989.
Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 16. 1. 1990, sp. zn.
Pp 51/89, bylo rozhodnuto, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky
ze dne 1. 1. 1990 a podle čl. II. odst. 1 písm. a) tohoto rozhodnutí o amnestii
se mu promíjí zbytek trestu odnětí svobody ve výměře 7 měsíců a 3 dnů.
Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 26. 1. 1990.
V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve
prospěch obviněného Z. S. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv.
Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1988, sp. zn. 4 T
202/88. Napadeným rozhodnutím byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení §
269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák., s přihlédnutím k článku 18 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech, v neprospěch obviněného.
V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti poukázal na doslovné znění
jednotlivých shora citovaných ustanovení, kterými se býv. Vojenský obvodový
soud v Hradci Králové při svém rozhodování neřídil. Obviněný odmítl konat
vojenskou službu z důvodu svého svědomí za situace, kdy se principy jeho
náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské
služby. Obviněný však neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly
uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoli
svoboda svědomí je základním lidským právem absolutní povahy, které je v
případě odepření vojenské služby právem určujícím. Jednání obviněného přitom
směřovalo k uplatnění uvedeného základního práva, které mu bylo zaručeno
zejména článkem 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Čin
obviněného byl navíc považován za trestný v rozporu s mezinárodním právem a
ústavou ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
K ustanovením tohoto zákona je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc
přímo nevztahují, byť návrh na rehabilitační řízení podle § 5 zákona o soudní
rehabilitaci nebyl v této věci podán.
Bývalý vojenský soud proto podle ministra spravedlnosti pochybil, když
nepřihlédl ke skutečnosti, že posuzovaný skutek vzhledem k motivaci obviněného
Z. S. nebyl vůbec trestným činem, neboť obviněný svým jednáním pouze realizoval
svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou
pozornost, byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba pečlivě
objektivizovat důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby
vedly.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v
neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tehdy účinného
tr. ř., jakož i v ustanovení § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. Dále
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil,
a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících,
pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo
následně postupováno podle § 270 odst. 1, popř. podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, kdo v úmyslu
vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu
v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím
rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Z trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozsudku býv. Vojenského obvodového
soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 202/88 Nejvyšší soud zjistil, že skutkový
stav věci byl provedenými důkazy plně objasněn. Obviněný se ke svému jednání
doznal a uvedl, že vojenskou základní službu nevykoná, neboť mu v tom brání
jeho náboženské přesvědčení, jelikož je zastáncem víry svědků J. Z osobních
dokladů obviněného vyplývalo, že pochází z nábožensky založené rodiny a bylo o
něm známo, že je vyznavačem zmíněné víry. Soudně do té doby trestán nebyl.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný odmítl nastoupit službu v ozbrojených
silách podle § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. z důvodu svého náboženského
přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze
dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu
ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z
roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého
náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním
rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či
náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval
již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a
náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1
svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného
ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu,
nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost
uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v
§ 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou
službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání,
tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby
pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení
jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze
vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes
platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské
služby v roce 1953 za trestný čin.
V této souvislosti je třeba podotknout, že v době, kdy se obviněný Z. S.
dopustil posuzovaného jednání spočívajícího v nenastoupení služby v ozbrojených
silách, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb.,
svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu
náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k
tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.
Podle názoru Ústavního soudu se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí
na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež
nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda
svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný ji jako své absolutní
přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí
diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení
podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1988 soudem, který přiměřeně
svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval
alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k
popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Soud pak pochybil, když
přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření
rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora
popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze
dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je
tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky
využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro
posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry
takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné
konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou
vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy
hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým
právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého
řízení.
Z konfrontace napadeného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci
Králové s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé,
že býv. vojenský obvodový soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud jej
uznal vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §
269 odst. 1 tr. zák.
Na základě shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že napadeným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci
Králové ze dne 13. 12. 1988, sp. zn. 4 T 202/88, byl v neprospěch obviněného Z.
S. porušen zákon v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30.
11. 1999. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v
předmětné trestní věci, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271
odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který
byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin,
rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného Z. S. obžaloby podle § 226 písm. b)
tr. ř. zprostil.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c